Adéla Víchová: Režie je dialog s hercem

Adéla Víchová, Foto: archiv A.V.
Tentokráte jsme vzali náš rozhovor Za oponou trochu více zeširoka. Naším hostem je tentokrát nejen režisérka, ale zároveň umělecká šéfka vlastního divadelního spolku. Herečka, kterou v její kariéře potkaly velké příležitosti a jedna velká herecká výzva na ni právě čeká. V naší Statečné partě máme hry jejího spolku rádi (ostatně naše vzpomínky na návštěvy jejich představení naleznete pod rozhovorem). Navíc sklonek divadelní sezony skoro až vybízel k rozhovoru s někým, pro něhož je divadlo skutečně celým životem. Naše pozvání tentokrát přijala charismatická principálka Divadelního spolku Posun, herečka a režisérka Adéla Víchová.
Divadelní spolek Posun uzavírá již svou pátou sezonu a aktuálně čítá několik desítek členů. Jak vznikla prvotní myšlenka? Narazila jste na této cestě na nějaká překvapení? 😊
První myšlenka se objevovala už v období, kdy jsem sama hrála v Hradci Králové (Divadlo Jesličky Josefa Tejkla), kde jsem působila od roku 2000. Režijní práce mě vždy fascinovala a režisér či scenárista mi připadal jako Bůh. Mohl tvořit a pod rukama se mu odehrávaly vlastní vize. Čím starší jsem byla, tím více sílila moje tvrdohlavost a umíněnost. Když přišla covidová krize a já přišla o dvě zkoušení v pražských divadlech, bylo tak nějak rozhodnuto.
Přišel ten správný čas zkusit být nezávislá a vytvořit něco vlastního. Vystoupit ze stínu a role konzumenta. Unavovalo mě čekat na nějaké příležitosti. Tak jsem si je „nabídla“ sama. Celá ta cesta byla pět let jedno velké překvapení. Jak náročné to celé je, jak drahé to je, kolik času, energie a srdce tomu musíte věnovat. Největší překvapení pro mě ale je to, že i přes veškerou tuhle investici bych do toho šla tisíckrát znova. 😊
Na nedávné repríze O myších a lidech jste se nechala slyšet, že se jedná o jedno z vašich oblíbených literárních děl. V čem vás vlastně přesně uhranulo, jaké byly vaše první pocity po přečtení? A změnil se váš pohled nějak během zkoušení? Co byste ráda, aby si diváci z návštěvy tohoto díla nejvíce »odnesli«?
Kniha „O myších a lidech“ se mi dostala do ruky v prvním ročníku gymnázia. Je útlá, a proto jsem ji přečetla na jeden zátah. I přesto dokázala skvěle podnítit mou fantazii a já si vše představila přímo před očima. Celý příběh jsem četla skrz pohled George, s nímž jsem hluboce soucítila. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců (a to výrazně starší, další sestra po mně je o 12 let mladší) a mám asi silně vyvinutý spasitelský komplex a syndrom nejstaršího sourozence. 😂 Asi proto se mnou jeho osud tolik rezonoval. V podstatě od mých prvních režijních pokusů jsem v sobě měla touhu tenhle text převést na jeviště. Když se mi podařilo dát do kupy celou partu herců, kteří odpovídali mé představě všech postav, nebylo na co čekat. Byla to naprosto nádherná práce. Naštěstí se mi podařilo celý tým nadchnout pro „OMYL“ (O Myších a lidech – pozn. A.V.) a všichni jeli jako dobře namazaný stroj. Celá inscenace měla nakonec premiéru po osmnácti zkouškách od první čtené zkoušky.
A co bych byla ráda, aby si diváci odnesli? Určitě to, že i na malých scénách se dá dělat upřímné a dobré divadlo. Také to, že nepotřebujete herce zvučných jmen ani okázalou scénografii, abyste dokázali divákovi předat emoce. A nakonec to, že tenhle text je věčný. Je dojemný i něžně humorný, dotkne se vás u srdce. A právě kvůli tomu i já chodím do divadla.
Existuje nějaká hra, ve které jste v minulosti účinkovala a chtěla byste ji představit divákům ve své režii?
V Hradci Králové jsem hrála v inscenaci „Srpen v zemi indiánů“ (režie: Josef Jan Kopecký). Asi rok předtím jsem ji viděla také v podání Klicperova divadla (režie Tereza Karpianus) a byl to jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem prostřednictvím divadla prožila. Taková bolest a taková katarze zároveň, to se jen tak nevidí. Tenhle text Tracyho Lettse není totiž jen o nějakých lidech. O nějaké rodině Westonových. Je o nás všech. O všem, co jsme v sobě potlačili. Až opět uzraje ten správný čas, ráda bych vložila úsilí do této hry. Myslím, že s přibývajícím věkem jí rozumím ještě o něco více.
Jste nejen uměleckou šéfovou Posunu a kmenovou režisérkou, ale zároveň i herečkou. Která z těchto pozic vám vyhovuje nejvíce?
Největší část života jsem herečkou. Je to tak velká součást mě, že si neumím představit, kdo bych bez této složky vlastně byla. 😂 Ovšem poslední tři roky se nejpohodlněji cítím v režii. Mám docela velké ego a s tím jsem jako herečka musela hodně bojovat. Navíc jsem tak trochu zvyklá velet, studuju dokonce momentálně MBA program psychologie a managementu, mám to prostě v krvi. 😂 Velmi se mi líbí ten proces zkoušení, především ta část, kdy se vaše vize pomalu zhmotňují a inscenace vám roste pod rukama. Režie je vlastně takový dialog s hercem a následně také s divákem. Pro mě je to jeden z nejvíce přirozených způsobů, jak se mohu vyjádřit. Svoje pocity, názory, i to, co mě momentálně bolí.
Pozice uměleckého šéfa je tak nějak součást mé osobnosti a celého plánu DS Posun, ovšem nutno poznamenat, že je to často role dost nevděčná. Ať tak či onak, jedna moje role asi nedokáže fungovat bez té druhé.

Fotografie k inscenaci Matka – Dominik Roneš a Adéla Víchová, foto: Archiv DS Posun
Ve hře Matka ztvárňujete titulní postavu, která má pět synů. Jak obtížné bylo se do této úlohy vžít a představit si její bolest? Toto dílo z pera Karla Čapka je navíc hodně protiválečné, tím pádem i v dnešní době stále aktuální. Jaké jsou ohlasy na toto téma a chodí za vámi pak třeba někdy diváci, aby se k tématu války nějakým způsobem vyjádřili – ať už pozitivně, nebo třeba negativně?
Dolores je moje srdeční záležitost. Nejnáročnější, ale nejkrásnější role, kterou jsem kdy mohla hrát. Role tak mnohovrstevnatá, že mě i po dvou a půl letech dokáže překvapovat. Nedokážu slovy vyjádřit, jaký je to pocit, když jsem Dolores. Vžít se ovšem do její diametrálně odlišné životní situace bylo velice náročné. Sama matka nejsem a něco takového si (spolu s jejím utrpením) zrcadlit a prožít, chtělo hodně usilovné práce. Režisér Karel Pešek se mnou v průběhu zkoušení dělal některé etudy, při kterých jsem nakonec brečela, křičela a netušila jsem, odkud ten pláč, vztek, strach a ostatní emoce přicházejí. Hodně mi pomáhalo, že manžela Richarda v této inscenaci hraje můj vlastní budoucí manžel (Dominik Roneš, pozn. A.V.) a nejmladšího syna Toniho zase Karel Venhoda, který je u mě v souboru od patnácti let. Za tu dobu u nás tak napůl bydlí a je skutečně jako můj vlastní syn. Díky tomu byla spolupráce hladší a přirozenější. Ve chvíli, kdy Toni odchází s tatínkovou zbraní do války, jsem nikdy nemusela nic „hrát“. Ty emoce tam prostě byly.
Reakce na Matku jsou často velice emotivní. Především maminky synů rozumí mému utrpení a prožijí si druhou polovinu spolu se mnou. Na druhou stranu mě velice mrzí, že hodně lidí na tu inscenaci už pak nechce jít znovu. Často říkají, že Čapkův text je natolik silný, že ho podruhé naživo vidět nechtějí.
Vedle role Dolores v Matce vás brzy čeká další výrazná premiéra coby herečky. Jaká byla vaše reakce, když jste si uvědomila, že budete hrát jednu z ikonických postav, a sice Lady Macbeth? 😊 Jak jste si sedly? Co je pro vás v její kůži největší výzva?
Když jsem nastoupila ke studiu na Vyšší odbornou školu hereckou, měl nás v přípravném týdnu na jevištní řeč herec a pedagog Miroslav Dvořák. Pamatuju si, jako by to bylo včera, že se na mě podíval a řekl: „Ty vypadáš jako Lady Macbeth. Jo, ty budeš jednou Lady Macbeth.“ V té době to pro mě bylo něco naprosto nepředstavitelného a na hony vzdáleného. Když se mi tato příležitost díky režii a peru kolegy Ondřeje Vaňka naskytla, měla jsem upřímně strach. Každý, kdo se alespoň zadkem otřel o divadlo, má totiž jasnou představu o té své Lady Macbeth. Ale nakonec jsem si řekla: „Sakra, jdu do toho. Takovou roli, stejně jako Dolores, možná herečka dostane jen jednou za život.”
A jak jsme si sedly? Stále si na sebe zvykáme. Překvapilo mě, že toho vlastně máme dost společného. Jsem stejně vášnivá, rozhodná, ale také stejně panovačná a rozhodně umím být krutá a nekompromisní, když chci. Nejtěžší na ní je vyjádřit ten mix šílenství, syrové sexuality a silné osobnosti. Její vztah s Macbethem je toxický, ale jsem do hloubi duše přesvědčená, že jeden druhého milovali, byť podivným a zničujícím způsobem. Odi et amo…
Jaké je vlastně pro vás jako režisérku svěřit se po několika inscenacích v této roli do rukou jiného režiséra zpět jako herečka?
Upřímně? Zvláštní. Velká zkouška pro moje ego. Jsem zvyklá mít věci pod kontrolou. Jsem zvyklá, že mě lidé poslouchají a většinou také dělají to, co řeknu 😂. A navíc, mými kolegy v inscenaci „Don Macbeth“ jsou právě lidé, kterým většinou já říkám, co dělají špatně – a jak moc to dělají špatně. A najednou tam stojím s nimi a musím svým výkonem – mimo jiné –potvrdit svou pozici lídra. Nemůžu si dovolit mít ani špatný den nebo přijít nepřipravená. Navíc jim také musím ukázat mnohem více ze sebe jako z člověka. Někdy si před nimi připadám úplně nahá a odhalená na samotnou podstatu. Ale právě v tom je krása divadla.
Důležitým aspektem je také to, že režisérem Macbetha je právě Ondřej Vaněk, kolega, jehož si nesmírně vážím a kterému velmi věřím. Jeho vidění dramatiky se dost shoduje s mým a svůj „herecký život“ mu bez obav dávám do rukou.

Václav Kallus a Adéla Víchová jako manželé Macbethovi, Foto: Archiv A.V.
Shakespeare obecně svádí k odvaze tvůrčích týmů inscenovat hry po svém. 😊 Bude i Macbeth od Posunu v něčem jiný od ostatních inscenací toho jména?
Je pravda, že Ondra Vaněk přišel s konceptem, který mě nadchl. Přenesl toto ikonické dílo Williama Shakespeara do éry mafie 30. let. A světe div se, ono to funguje senzačně. Mám moc ráda hru „Mafia“ na PlayStation a tenhle text mě do ní i trošku přenesl. Ondra to napsal podle mého geniálně, zachoval esenci Shakespeara, nic nikde nevykopíroval, a přesto přinesl něco velmi vlastního.
V minulosti měl Posun na repertoáru inscenace zasazené do světa Harryho Pottera. Jaký vztah k této knižní či filmové sérii máte vy sama? Dokázala byste říct, která postava z ní je vašemu srdci nejblíž? A kterou byste si případně chtěla zahrát – a je jedno, zda ženskou, nebo mužskou? 😊
Harry Potter, především v knižní podobě, to je celé moje dětství a dospívání. Jsem silnej ročník ’90, tudíž jsem první díl četla skutečně v jedenácti letech. Rostla jsem jak s hlavními herci filmů, tak s postavami. Vždycky jsem čekala, až vyjde nový díl a pak jen četla a četla. Navíc jsem byla naprosto přesvědčená, že si jednou vezmu Siriuse Blacka – protože to byla láska na první přečtení. A ono se tak skutečně v září stane. Můj partner Dominik Roneš hrál ve Spolu a daleko I. a II. Siriuse Blacka, v září budeme mít svatbu. Kdybych měla říct jednu postavu, komu jsem nejvíce podobná, pak by to byl někdo, kdo by vznikl, kdyby měli Sirius a James Potter dítě. Jsem stejně nadřazená, arogantní a vůdčí jako oni dva. Myslím si ale, že mi nechybí smysl pro humor a stejně jako Siriusovi, mi vlasy do čela padají s nedbalou elegancí. 😂
Kdybych měla v Harry Potterovi nebo ve Spolu a daleko hrát já, vybrala bych si profesorku McGonagallovou, je vším, čím bych jako žena chtěla být – spravedlivá, inteligentní, důstojná dáma, která má přirozenou autoritu a charisma.
Jelikož jsme web zaměřený na muzikály, nemůžeme se nezeptat – máte muzikály ráda? 😊 Sledujete vlastně muzikálovou scénu?
Budu mít asi trochu nepopulární názor, ale muzikály jako takové nepatří k mému oblíbenému druhu jevištnímu umění. To nic ovšem nemění na tom, že muzikálovou scénu sleduji a stále mám ráda přehled o tom, co se na českých jevištích děje. Musím přiznat, že i u nás se najde pár naprosto špičkových děl. Určitě musím jmenovat muzikál „Lazarus“, složený z písní Davida Bowieho. Krásné a snové libreto, silné činoherní výkony, pevná a nekompromisní režie Mariána Amslera a zpěv, který bere dech. Naprostá bomba.
Vzhledem k tomu, že v inscenacích Posunu se nezřídka objevuje píseň, napadá nás, jestli vás někdy nelákala režie, ať už původního, nebo převzatého (třeba komorního) muzikálu?
Přiznám se, že na to bych si úplně netroufla. Režírovat muzikál je mnohem komplexnější záležitost. Musíte hlídat hudbu, zpěv i tanec. Ani v jedné z těchto disciplín se necítím být moc silná, ačkoliv v Matce zpívám a v Macbethovi tancuju. Pravda je ale taková, že někteří naši herci po muzikálu doslova volají. 😊
Jak jsme nastínili v první otázce, Posun bude uzavírat pátou sezonu. Velkolepě premiérou. Co čeká Divadelní soubor Posun v šesté sezoně? 😊
Šestá sezona bude hodně hrací. Chceme některé naše inscenace konečně vyvézt mimo Prahu. Jednu premiéru ovšem přece jen uvedeme. Jakou? To se naši diváci mohou dozvědět na závěrečném večírku na počest konce jubilejní páté sezony (27.6. od 17:00 v podniku Prostor Elementů). Bude to večer plný humoru, tance i zpěvu. Vystoupí naši herci a zazní písně ze všech inscenací, ale nejen ty. Více informací mohou čtenáři najít již brzo na našem Instagramu.
Posun a my
Představení z repertoáru Divadelního spolku Posun již navštívila i značná část ze Statečné party. Zpočátku asi nikdo z nás neměl přehnaná očekávání, ovšem tento soubor nás svou energií dokázal mile překvapit. Dokazují to například slova i naší Eric. „Ze všech představení Posunu jsem viděla pouze Spolu a daleko II: Generace hada a lva, byla jsem však mile překvapená, s jakou profesionalitou bylo toto představení připraveno a odehráno. Rozhodně bylo výš než jen na úrovni amatérského divadla,“ míní.
Pár slov by pak ráda adresovala i přímo šéfce souboru Adéle Víchové. „Vaše práce je skutečně obdivuhodná – díky vaší kreativitě i nesmírnému úsilí, které jste do projektu vložila. Je vidět, že za každou scénou, dialogem a pohybem na jevišti stojí obrovské množství práce, nadšení a oddanosti. Vaše schopnost vést amatérské divadlo s takovou profesionalitou a vášní je inspirující. Byl to pro mě zážitek, který mi připomněl, proč má divadlo v našich životech tak důležité místo,“ dodává Eric.
Jednu návštěvu má za sebou již také Little Lotte. „Tak, ako Eric som zatiaľ mala možnosť vidieť len jednu inscenáciu Posunu – O myších a lidech a tiež musím povedať, že tento spolok ľudí, ktorí evidentne milujú divadlo, je limitovaný jedine rozpočtom, ktorý bohužiaľ u divadelných spolkov nebýva veľký, ale rozhodne nie talentom ani kvalitou predstavenia. Podobne je to aj pri off-Broadway verzus Broadway, kde je často rozdiel len v počte sedadiel v hľadisku alebo umiestnení divadla,“ myslí si a dodává: „Teším sa niekedy na ďalšie nové projekty 😊.“

Dominik Roneš a Ondřej Vaněk na plakátu k inscenaci O myších a lidech, Foto: Archiv DS Posun
Ovšem někteří z nás už toho stihli zhlédnout přece jen o něco víc. Třeba taková Džejňulka aspiruje na pravidelného diváka. „Z představení Divadelního spolku Posun jsem zatím viděla Racka, Matku, Spolu a daleko II, Petra a Lucii a O myších a lidech a do budoucna bych chtěla navštívit i další kousky. Dlouho u mě na pomyslném prvním místě byla Matka, později jsem propadla kouzlu Petra a Lucie, aktuálně ve mně stále ještě rezonuje inscenace O myších a lidech a zřejmě s Petrem a Lucií budou nějakou dobu tu pomyslnou příčku sdílet.“
Vzpomíná však ale také na představení ze světa Harryho Pottera. „Speciální místo v srdci pro mě coby potterofila má ale i Spolu a daleko II, kde oceňuji i naprosto jedinečnou atmosféru celého večera. Opravdu jsme se tehdy už po vstupu do divadla propadli do světa čar a kouzel,“ popisuje. „Mrzí mě, že jsem stihla jen jednu návštěvu a že už představení skončilo. P.S. Takzvanou jedničku jsem nestihla vůbec, takže kdyby se vrátila, budu mít asi druhé Vánoce 😂,“ dodala ještě s nadějí.
Stejně tak už toho poměrně dost stihla i naše Nikča. „K Divadelnímu spolku Posun máme blízko, měla jsem tu čest vidět spoustu představení. Za nejlepší kusy však považuji tituly Petr a Lucie, O myších a lidech a Poprask na laguně. U prvních dvou se člověk spíše dojme, zatímco u Poprasku se příjemně odreaguje a pobaví.“
Rovněž Annie už by se dala považovat za »štamgasta«. „Přiznám se, že na první představení DS Posun jsem šla trochu s obavami, protože se jednalo o titul, na který bych sama od sebe nejspíš nikdy nešla – Čechovův Racek. Přesto si mě tato inscenace už během prvních pár minut získala a následovaly další… “ popisuje svůj počáteční vztah k Posunu.
„Postupně jsem viděla šest různých představení, ve dvou případech (u kterých jsme zveřejnili i recenze) dokonce opakovaně. Kdybych měla vybrat inscenaci, která mě oslovila vůbec nejvíc, tak to bude ta (zatím) poslední – O myších a lidech. Toto představení nutně potřebuji vidět znovu.😊 Stejně tak mě zajímá i několik dalších nových titulů, co jsem zatím nestihla, včetně připravovaného Macbetha,“ prozradila.
Za co je pak divadelnímu souboru obzvlášť vděčná? „Děkuji Posunu, že mi svými inscenacemi přiblížil řadu klasických děl, která jsem znala ze školy a měla o nich nějaké povědomí, ale přesto (nebo možná právě proto) jsem je v divadle spíš opomíjela. Sympatická je mi i celková atmosféra představení. Malé divadelní scény mají své osobité kouzlo a vytvářejí blízkou, trochu až rodinnou atmosféru, v níž je mi dobře… 😊“
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.