Adélo, nevečeř v divadle – Etiketa v divadle: Část třetí

Sklenka dobrého vína či vychlazené pivo, něco na zub, rozvalit se na gauč a pustit si krásný film… kdo z nás by to neznal. V kině zase platíme majlant za popcorn, takže se nabízí otázka – co divadlo? Je to další typ zážitku, který by měl být spojen i s nějakou konzumací, nebo je to naprosto »mimo mísu«? 😊

V dnešním, již třetím díle Etikety v divadle, se zaměříme právě na tuto problematiku. Sice se říká, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, ale pravda je, že to bude možná trochu na ostří nože. Jelikož v tomto tématu se zřejmě opět ukáže, že co člověk, to názor. Rozdíly ve vnímání jídla a pití v hledišti divadla totiž můžeme pozorovat i sami, a to například v rámci různých kultur. Zahraniční diváci jsou zvyklí si přímo v divadle koupit ledacos dobrého, ale i u nás často narážíme na divadelní bary a dopíjení objednávek i po přestávce. A také na letních scénách leckdo popíjí i během představení.

Nás opět zajímal váš pohled na věc, takže jsme se vás ve stories ptali:

Jaký máte názor na konzumaci jídla a pití v hledišti?

A než se podíváme na vaše odpovědi, za které moc děkujeme, přispějeme svou troškou do mlýna i my Stateční.

Annie: Nasládlá vůně popcornu je důvod, proč už roky prakticky vůbec nechodím do kina a byla jsem vždycky šťastná, že v divadle nic takového možné nebylo. Bohužel, časy se mění a bojím se, že to, co je už v zahraničí standard, časem dojde i k nám. Vadí mi, pokud sedím vedle někoho, kdo si s sebou do sálu vezme skleničku vína a pak ji odloží na zem tak, že je velká šance, že do ní buď já nebo on, kopneme. Rozčiluje mě šustění bonbonů, praskání PET lahví… Ještě dokážu do určité míry pochopit, pokud si někdo s sebou vezme do sálu láhev s vodou, ale jinak jsem v tomto směru spíš konzervativní. Bohužel, divadla, i když konzumaci v hledišti zakazují, nedokáží příliš uhlídat, aby byl takový zákaz skutečně dodržován…

Eric: Nabízí se jednoznačně negativní odpověď. Ale všechno má své ale… Na svých cestách za muzikály v zahraničí jsem se poprvé setkala s tím, že bylo dovoleno brát si jídlo a pití do hlediště. Tudíž lidé měli v rukou pivo, bonbóny, zmrzlinu a jiné pochutiny, a při sledování představení vesele chroupali oříšky, mlaskali u čokoládových tyčinek či šustili obaly všech druhů. A prostý čecháček jen čuměl jak tele na vrata, že to snad ani není možný… Setkala jsem se s tím v Londýně, Oslu, Vídni…, a tak jsem to začala již brát jako zahraniční standard. Samozřejmě se mi to nelíbí a přijde mi to jako neúcta k umělcům, kteří na jevišti nechávají duši, ale zahraniční produkce si takto zjevně chtějí udržet diváka, a tak nechávají v hledišti panovat atmosféru jako v kině či na fotbale. No a jaký je důsledek tohoto chování? Pomalu to začínají přebírat i některé české produkce. Zejména v Praze to již začíná být dovoleno (nemluvím samozřejmě o čestných lóžích, kde se jako pozornost podává sklenka sektu), a tak se připravme na to, že stejný standard postihne i náš malý český divadelní rybníček. A my, které to bude rušit a budeme u toho v duchu nadávat, asi toho moc nezmůžeme. Bohužel…

Little Lotte: Čo sa týka pitia nealkoholických nápojov, dokážem to pochopiť, lebo sama som sa už párkrát musela napiť, keď bolo v sále horúco alebo nedýchateľný vzduch. S čím však mám problém, je alkohol, pretože potom vznikajú situácie ako na Bodyguardovi vo Veľkej Británii, kde musela byť privolaná polícia, pretože opití diváci si pomýlili hit muzikál s karaoke a vrieskali cez spievajúcich hercov, prípadne v Londýne, kde opitý divák rovno vyliezol na scénu. Rôzne šuštiace cukríky a keksíky podobne ako Eric považujem za neúctu voči hercom – samozrejme sa dá pochopiť napríklad u ľudí s cukrovkou, no keď si niekto vytiahne uprostred predstavenia „řízky“ (Praha) alebo celé grilované kura alebo tiramisu v plastovej prenoske (Londýn), tak je to už posúvanie hranice smerom, kam by sme sa nemali uberať.

Nikča: S nealkem to vnímám dost podobně jako Little Lotte – nevadí mi, když má někdo s sebou vodu. Budu mnohem radši, pokud se divák vedle mě rychle napije, než aby se dusil nebo sebou seknul. S čím ale problém mám i jako známý žrout naší party, je konzumace jídla. Přijde mi to neslušné jak vůči umělcům na jevišti, tak i k ostatním divákům. Kromě zvuků mohou někomu vadit i pachy atd… Nehledě na to si myslím, že 2 hodiny člověk bez jídla vydrží. Pokud jdu do divadla, plánuji si jídlo před představením, nebo po něm. (A samozřejmě o přestávce se člověk může občerstvit v divadelním baru.)

Džejňulka: Začnu sebemrskačsky sama u sebe – nosím si s sebou vždy vodu, protože jak naznačovala už Nikča – myslím, že daleko míň budu rušit, když se opatrně napiju z lahve, než abych třeba omdlela a museli mě křísit. Ale pořád si myslím, že jsem opatrná, abych nikoho zbytečně neprudila a nerušila.

Navíc, pokud už nějaké představení dobře znám a vím, kde jsou třeba nějaké prostoje jako dlouhé přeměny scény / zatmívačky / oslepovačky (zdravíme třeba na Broadway a do Kalichu 😀), napiju se právě v takto plonkové momenty, kdy podle mě neruším skutečně nikoho. A občas, když jsem na představení, kde něco popíjejí i postavy na jevišti, využiju jejich »picí pauzy« a taky se napiju. (BTW, všimli jste si, že holky v SIX mají na jevišti kelímky s pitím? 😉😊

Tím pádem, pokud se někdo dokáže chovat podobně ohleduplně, nemám s tím absolutní problém. Přežiju asi i to, když si do sálu někdo přinese víno. Trochu se mi tedy udělalo zle z představy, že si třeba někdo nahlas otevře plechovku s pivem, to prosím nedělejte, děkuju moc. Nemám vůbec ráda ani ty diváky, kteří s koncem pauzy usedají znovu do sálu a hlučně otevírají chipsy, tyčinky nebo něco na ten způsob, aby se během představení mohli nerušeně cpát. To už mi zase zavání tím, že si dotyčný plete divadlo s vlastním obývákem. Zatím jsem se naštěstí nesetkala s žádnými extrémy ve stylu, že by si někdo v hledišti pochutnával na celém kuřeti apod. Nedokážu si představit, jak bych zareagovala, ale byl by to rozhodně šok. To už si snad radši dejte tu hašlerku, abyste zastavili kašel. Zkuste u toho moc nešustit a budeme možná i kamarádi.

Marťa: Co pochopím, je samozřejmě malá flaška s vodou. Jinak za mě občerstvení do hlediště jednoznačně nepatří. Pokud není představení laděné tak, že to je naopak žádoucí, ovšem. Nicméně, když diváka zastaví hledištní personál s upozorněním, že se sklenkou nebo jídlem se do sálu nesmí, připadá mi naprosto neuvěřitelné, když se začne divák s personálem divadla dohadovat… Ovšem, nerespektování hledištního personálu v divadlech obecně docela fenomén…

A jak to vidí naši čtenáři?

Také vaše odpovědi byly různého typu, moc za vaše reakce děkujeme. Pokud ale váš názor ještě nezazněl a vy byste přesto chtěli, stále máte možnost ozvat se nám i v komentářích. 😉

Někteří z vás jsou proti konzumaci:

„Nevhodné.“

„V divadle se má sedět a užívat si výkony na jevišti, ne rušit okolí. Cpát se můžou doma před telkou.“

Další byli o něco smířlivější…

„Při představení mi vadí jídlo… Pití nealko ne.“ 😊

„Je v pořádku malá PET láhev. Nikdy člověk neví, kdy se bude potřebovat nutně napít. Jinak nic.“

A došlo i na porovnání zahraničí s naší vlastí:

„V Londýně je míra konzumace v sále až nepříjemně rušivá. U nás naopak zbytečně restriktivní.“

A tím se pro tentokrát dostáváme na závěr dnešního článku na téma Etiketa v divadle. Do konce roku už další díly vydat neplánujeme, ale v roce 2026 jsme zpět jako na koni. Rádi bychom s vámi probrali ještě pár dalších více či méně ožehavých témat. Budeme se těšit na vaše ohlasy. Mějte se moc hezky a…: „Dobrou chuť, pokud právě obědváte!“