Muzikál SIX: Ne vše se podaří napoprvé... Ale něco ano!

Muzikál SIX je dlouhodobě jeden z mých velice oblíbených titulů. První zvěst o české premiéře ve mně vyvolala v době, kdy k jejímu oznámení došlo, upřímné nadšení. Zajímalo mě, jak tuhle muzikálovou energií nabitou jednohubku přijme český divák a jak mu ji první český inscenační tým představí. Těšil jsem se, jak se s rolemi popasuje poměrně pestrý cast. Byl jsem zvědavý, jestli se podaří zachovat stejný „vajb”, jaký tenhle muzikál vždycky měl. Co se povedlo? 🙂 A co ne? 🙂

Obrovskou devízou SIX jsou vtipné texty, které jsou napsané velmi aktuálním jazykem. Jsou trochu drsné, jsou sexy, plné slovního humoru a naprosto fantastických historických narážek, týkajících se šesti královen. Toto je jen ke cti původním autorům, kterým bylo v době premiéry SIX třiadvacet let. Zjevné historické rešerše a práce nejen s řadou faktů, ale i populárními konspiračními teoriemi, dělají ze SIX v podstatě i dokonalou učební pomůcku. Ať chcete, nebo ne, některá fakta vám v hlavě prostě zůstanou. Co kdyby u nás vzniklo něco podobného o manželkách Karla IV.? 😀 No, radši zpátky k SIX.

Obával jsem se českého překladu, ale musím uznat, že ten i přes nějaká úskalí vlastně dobře fungoval. Některé vtipy se podařilo přeložit lépe, některé hůř. 🙂 Neodpustím si ale poznámku, že třeba překlad jména Anne jako Anna je nadbytečný. Nicméně, suma sumárum, překlad nebyl průšvih, což se rozhodně cení. 🙂

Co průšvih je? Podle mě výprava. Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu to bez obalu – scénografie dle mého názoru absolutně nefunguje a má řadu zbytečných prvků. Kostýmy jsou, víceméně až na jednu zářnou výjimku, ošklivé. Nicméně jaksi neúplná režie tomu taky moc nepomohla. Ale ke všemu se dostanu v pravý čas.

Scéna

Tři fialové šály, působící jako jakýsi, řekněme „fialový blackbox” jsou ve výsledku fajn. A dost možná by stačily. Šest kadeřnických křesel se zamontovanými sušícími helmami, v nichž jsou světýlka – nesmysl, ale budiž. Pokud tedy fungují všechna světla. 😉 Obrovská cedule EXIT. Proč? Promítací obrazovka, zobrazující jména jednotlivých královen a názvy jejich sólových písniček, je už úplně mimo. Nevíte, jestli jste na záhrobní party, v kadeřnictví, v televizním diskuzním pořadu nebo kde vlastně, proboha.

Jelikož toho křesla moc nenahrají, nerozumím, proč na jejich místě tedy nejsou třeba trůny bez slaboduchých barevných blikátek? Plzeňské SIX se přitom může opřít o velmi dobrý lightdesign Jana Huga Hejzlara. Ceduli a obrazovku by, myslím, nebylo od věci vyhodit rovnou. EXIT je matoucí a obrazovka minimálně na hostování v Hybernii stejně nefungovala, nikomu nechyběla a jen potvrdila, jak je zbytečná. K portrétu panovníka, kterého si všech šest královen vzalo, se vrátím později.

Kostýmy

Tohle je hodně bolestivá kapitola. Nedržení se barevného mustru originálního uvedení by se ještě dalo pochopit. Koneckonců, pořád je to non-replica. Jasně že tím pádem je snaha o maximální odlišení velká. To, co si na naše panovnice vymyslela Linda Boráros, však působilo už na papíře děsivě… Ale ta realita. Jednak nemají kostýmy žádný spojovací prvek, co by je držel pohromadě. Každý pes – jiná ves. Jestli šlo o záměr, pak ho sice označím za královský nesmysl, ale gratuluju – onen záměr se podařilo naplnit dokonale.

Nerozumím tomu, proč zrovna Kateřina Aragonská má kalhotový kostým. Ani v nejmenším netuším, proč zrovna ona, nehodí se to k ní. Anna Boleynová má směrem ke Kateřině narážku, že se na její pohřeb oblékne do žluté barvy. To by možná vysvětlovalo volbu žluté barvy, ačkoli zpívá o „zelenejch rukávech s pusou červenou.” Takže žlutá barva jako věčná provokace Aragonské – dobře, proč ne, to je i celkem vtipný. Proč má na sobě ale nevzhledné žluté jednodílné plavky s ohavným řasením na zadečku, s obrovským bílým límcem a síťované punčochy?! Aspirant na nejhorší kostým sezony. Velmi dobrý nápad je ale obrovský cop, to uznávám.

Jana Seymourová místo bílé barvy, která je symbolem čistoty, oblékla sytě rudou róbu s černým opaskem, doplněnou o poměrně výraznou zlatou čelenku a rudý límec. Prvoplánové odění Anny Klevské, která pocházela z Německa, do černého latexu, snad ani nepotřebuje komentář. Co to evokuje, je jasné asi každému. Nicméně v těchto dvou případech by se asi daly přimhouřit oči.

Hned po Anně Boleynové druhý nejvíc nevzhledný kostým vyfasovala Kateřina Howardová. Růžová barva sice sedí, ale v už tak objemných růžových šatech, doplněných řasenými rukávy ve tvaru obrovské koule, působí všelijak, jen ne jakkoli slušivě. Černé punčochy pošité kameny na kolenou a vysoké boty výslednému dojmu taky nepomáhají. Dívky působí, jako by vypadly z výkresů ze školky na téma cukrárna. Jak vypadá bonbon? Takhle… Nadto má postava Kateřiny zbytečná sluchátka.

Jediná královna, která má bez debat hezký a vyloženě slušivý kostým, je Kateřina Parrová. Vlečka je sice tak dlouhá, že se o představitelky Kateřiny člověk trochu bojí, aby si ji nepřišláply. Ale oceňuju, že alespoň jedné královně to opravdu sluší. A sice je mi záhadou, proč stříbrná barva, ale jelikož jsou šaty v porovnání se všemi ostatními skutečně hezké, tak tady se snad této otázky dokonce vzdávám. 😀

Že se někdy takhle rozepíšu o kostýmech, mě v životě nenapadlo. 😀 Jednotliví tvůrci českého uvedení tohoto muzikálu se velmi často chlubí, že dostali možnost inscenovat SIX podle sebe. S úctou ke všem zúčastněným a jejich práci na jiných projektech – ruku na srdce, je čím se chlubit?

A teď už k tomu veskrze příjemnému! Zkontrolujeme si soutěžící! Takže… Kdo je pořád na dráze?

Na královnách záleží především!

V roli Kateřiny Aragonské jsem během obou svých návštěv viděl Kateřinu Chrenkovou. Jak mi při první návštěvě byla sympatická její snaha Kateřinu uhrát, při té druhé jsem byl překvapený, nakolik se v roli hezky zabydlela. Byla o poznání suverénnější, uvolněnější a strašně mě bavila.

Mám jen malou poznámku k překladu. Nahrazení „OK” v úvodu Kateřiny Aragonské pojmem „proč ne” působí spíš krkolomně. Pokud „OK” nemohlo zůstat, možná by se podařilo trochu té krkolomnosti ubrat, kdyby se nahradilo třeba spojením „tak jo”.

Anna Boleynová dostala takříkajíc na zadek, nejen co se týká kostýmu. Královny připravující její výstup ji opěvují, Anna to ještě podporuje velkými gesty a náležitě si tuto pozornost užívá… a pak si jde lehnout? A usne?! WTF.

Felicita Victoria Prokešová mě v roli Anny bavila velice. Byla správně přidrzlá a rozjetá. Soňa Hanzlíčková mě bavila méně, ale jestli se ještě někdy vydám, moc rád ji uvidím znovu. Vždycky slyším, že je báječná, tak jsme se možná jen potkali na repríze, která nesedla. 🙂 Obecně bych ale k Anně řekl jen to, že tahle postava, jak jsem ji znal do dob českého uvedení, byla mojí osobní favoritkou. V Čechách se nějak nezadařilo, ač obě protagonistky odvádějí velmi dobré výkony.

V roli Jany Seymourové jsem zatím viděl jen Vendulku Příhodovou. Ale Vendulka je snad pokaždé sázka na jistotu. Byla naprosto přesná, dojemná a svoje fórky si taky dokázala náležitě užít. Na Charlotte Režnou se těším někdy v budoucnu!

K Janě se ale váže jeden z režijních kroků, které jsou za mě nejméně pochopitelné a potřeboval bych je vysvětlit. Heart of Stone (Jsem skálou tvou) je jedna z nejsilnějších písní v celém SIX. A místo, aby divák hltal každé slovo a pohyb dojemné, stále zamilované královny, která zemřela krátce po porodu prvorozeného syna, režie soustavně tříští divákovu pozornost tím, které královny a proč zrovna ony se střídají u portrétu Jindřicha VIII. v nadživotní velikosti, který se nachází až kdesi v posledním plánu.

Anna Klevská disponuje skladbou Get Down (Jsi šmejd). Hudební stránka téhle pecky a prakticky i skryté poselství jejího textu mě bavily vždycky. Ať už Andrea Holá nebo Eva Staškovičová, obě se jí zhostily se ctí se vším, co k ní patří. Eva mě však v roli královny pocházející z Německa opravdu okouzlila! Náležitě si představení užívala a její zápal byl vyloženě nakažlivý. Nutno ale dodat, že obě měly spoustu momentů, které by se daly charakterizovat jako „co slovo – to perla”. Děkuji, dámy!

Tady bych rád pochválil i Danielu Špinar. Dialogy mezi písničkami totiž působí, jako by v danou chvíli teprve vznikaly. Nepůsobí nazkoušeně, ale skutečně živě, což je u tohohle typu muzikálu nesporné plus. Divák se totiž nestihne nudit. 🙂

Královnou, která v českém uvedení obsadila v mém osobním žebříčku místo Anny Boleynové, tedy příčku číslo jedna, je Kateřina Howardová. Vždycky mě fascinovalo, jakou cestu musí její představitelky ujít během jediné písničky – od více či méně koketní naivky ke zlomené ženě – a pak se tvářit, jako by se nic nestalo. Natálie Grossová mě naprosto šokovala. Celou písničku byla vtipná, využívala všechny možné prostředky, aby své posluchače zaujala – a přitom bylo znatelné, jak postupně nabírá víc a víc emocí. V závěru skladby All You Wanna Do (Vím, co po mně chceš) předvedla tak šílený mentální zhroucení, že mi až slza ukápla. Pološílená, zhroucená na zemi, zoufale kopala okolo sebe a bezchybný zpěv se mísil s bolestným křikem. Padl poslední tón písničky a pár vteřin nato stála před diváky jako opět ta veselá, koketní slečinka, jakou ostatně byla celé představení. Klobouček! Natálie Dvořáková, ač jí fandím, mě bohužel nepřesvědčila. Nemůžu říct, že by nebyla energická, to vůbec, ale s její Kateřinou jsme se nepotkali.

Nicméně, i u Kateřiny se musím na chvíli zastavit a vzpomenout na portrét panovníka, o jehož ženách je celý večer. Stejně jako v případě Jany Seymourové se divák nedokáže soustředit plně na královnu, ale přemýšlí, co to zbytek královen s Jindřichem vyvádí. Tentokrát se ale nekoná jen nahodilé okukování portrétu. Královny vezmou barevné pásky a čmárají po něm. Přijde mi to jako neuvěřitelná neúcta právě k tomu, jaký úkol před sebou při sólové skladbě představitelka Kateřiny má. A jestli je na scéně portrét Jindřicha jen proto, aby posloužil k trapným malůvkám jako z prvních stupňů základky, nabízí se jen otázka, jestli to (taky) není zbytečný.

Poslední královnou, která mě k mému překvapení celkem bavila, byla Ivana Korolová jako Kateřina Parrová. Tato Kateřina mi většinou připadá taková nijaká. Vlastně jediná během celého soupeření jedná s chladnou hlavou a na konci se to celé ještě snaží zbývajícím pěti královnám rozmluvit. 🙂 Ivana byla ale velice dobrá, docela nenásilně vtipná a dokázala spolehlivě zaujmout.

Sečteno a podtrženo. Jak jsem se bál překladu a některých výkonů, byl jsem ve výsledku příjemně překvapený. Královny i dvorní dámy v orchestru (oceňuju!) pod vedením Vojtěcha Adamčíka odvedly obrovský kus práce. Zní jim to spolu velmi dobře – o to jde v SIX především! Protože k čemu by byly sebehezčí kostýmy, kdyby jejich nositelky nebyly příjemné na poslech.

Těším na další audienci, někdy v budoucnu. To už se vydám i finálně smířený s tím, že vizuál je, jaký je, a že Daniela Špinar nenaplnila očekávání. Osobně bych ale muzikálu SIX přál, aby se u nás v budoucnu našel tvůrčí tým, který z něj nebude dělat show, která neví, čím chce vlastně být. Ale show, která bude vědět proč a o čem hraje. 🙂