Činohra Eliška/Rejčka: Dvě černobílé orlice

Propadla jsem se na jeden večer do Českého království ve století čtrnáctém. Rozhodla jsem se totiž poprvé navštívit vyhlášenou brněnskou letní scénu Biskupský dvůr. Když jsem ho po drobném bloudění našla, zhlédla jsem zde představení s názvem Eliška/Rejčka. Nebudu vám lhát a rovnou přiznám, že se nejedná o muzikál, ale o činohru. Ovšem už u Velkého Gatsbyho jste mi tuto odbočku odpustili a věřím, že se nade mnou smilujete i tentokrát, jelikož myslím, že v obou případech se jedná o inscenaci, která za návštěvu stojí.

Podobností mezi těmito tituly bych možná našla i víc, jako první mě ale zaujal fakt, že i k Elišce/Rejčce (to lomítko je tam důležité, ale k tomu se ještě dostaneme 😊) vytvořil hudbu Lukáš Janota. Inu, opět smekám, podařilo se mu skvěle nastínit danou atmosféru. Jen tedy pasáže zpívané několika dámami zvanými v programu Kronika, ač pro mě zpočátku zněly snově a neotřele, už byly s postupem času malinko otravné tím, že se mírně opakovaly. Ale je to jen detail, který mě nijak nerozhodil. A vsadila bych se, že ani vám případně vadit nebude.

Mě osobně naprosto nadchl celkový příběh, do značné míry inspirovaný skutečnými historickými událostmi a intrikami, které otřásaly českým dvorem. Je pravda, že naše zem má bohatou historii, plnou zajímavých osobností a zápletek, za které by se nemuseli stydět ani hollywoodští scenáristé. Kam se hrabe taková Hra o trůny proti českým Přemyslovcům 😊. Z tohoto důvodu jsem už dopředu tušila, že v divadle nebude nouze o napětí a že se budeme točit kolem nějakých těch politických svazků mužů a žen kvůli moci. Sňatky z rozumu připadají na mysl, ač tam jsme už zase v jiném století 😂.

Trochu jsem se ale předem obávala, že Eliška/Rejčka mě nijak zvlášť za srdce nechytí, protože zcela upřímně říkám, já velký milovník historie nejsem. Moje maminka je daleko větší znalec a fajnškmekr v této oblasti, tím pádem tuším, že „Eliška“ by ji nadchla, ovšem za předpokladu, že by se mi ji konečně někdy podařilo přesvědčit, aby vážila cestu až do Brna, čemuž se zatím brání. Každopádně myslím, že toto představení Městského divadla Brno by se líbilo i v dalších koutech naší vlasti – minimálně v těch, které jsou v ději přímo zmíněny. Věřím, že na Zbraslav by se toto dílo velmi hodilo, ale především v Hradci Králové by ho naprosto zbožňovali. Svou královnu by tam jistojistě uvítali s veškerou parádou. Navíc v jednu chvíli si jeden dialog malinko rýpl do Brna a naštěstí jsem se nesmála jen já, tím pádem nebyla nepříjemně odhalena má pražská identita a nedostala jsem za vyučenou, ale upřímně – takový vtípeček by asi ocenili více diváci třeba právě v Praze, už jen kvůli té naší údajné věčné rivalitě.

O jedné rivalitě, která ale byla v důsledku daleko nebezpečnější, nám vypráví právě i inscenace Eliška/Rejčka a už jen ten název napovídá, že se jedná o rivalitu mezi dvěma dámami. V podstatě válka dvou královen – Elišky Přemyslovny a Elišky Alžběty Rejčky. To slovo Rejčka mě vždy dráždilo a teď už vím, že vlastně oprávněně. Zní trochu hanlivě a možná to tak bylo i myšleno, každopádně vzniklo zkomolením pravého jména této polské šlechtičny, která se zvala Richenza. Podle příběhu, jenž vzešel z pera Kláry Latzkové a Igora Ondříčka, jí jejím skutečným jménem mohli říkat jen ti muži, které milovala a kteří milovali ji. Zdálo se mi, že Rejčka měla na muže velké štěstí i velkou smůlu zároveň. Jako mladou ji „prodali“ za polskou korunu k nám, svého muže Václava II. se naučila milovat. Zemřel ale jen krátce poté, co mu porodila dceru. Čeští pánové jí pak „předhodili“ dalšího významného ženicha – podruhé se královnou stala po boku Rudolfa I. Habsburského. Ten ale zemřel snad ještě rychleji, přesto se zdálo, že už stihli navázat pevné pouto. A do třetice je tu pan Jindřich z Lipé, toho už si Rejčka konečně vybrala sama, ale politika opět zasáhla – tato dvojice nikdy nesměla vstoupit do svazku manželského.

Naproti Rejčce pak stojí Eliška Přemyslovna. Od začátku vidíme, že je to žena silná, tehdy by řekli drzá a zpupná, dnes bychom řekli sebevědomá, rozhodná a hrdá. Když byla ještě dítě, zemřela jí matka. A když se otec, Václav II. opět žení, Eliška odmítá jakoukoliv nevlastní matku – navíc ještě tak mladou, jakou je Rejčka.

Přesto se nedá nic dělat, z Elišky se v očích šlechty stává nevlastní dcera královny Rejčky. Později je z ní sestra krále (Václav III.), švagrová krále (Jindřich Korutanský) a nakonec coby choť Jana Lucemburského konečně vládnoucí královna, což byl vždycky její sen. Jenže Eliška žije v době, která silným ženám zkrátka nepřeje. Jan Lucemburský ji nehodlá nechat za sebe rozhodovat a odmítá veškeré její intriky. Má strach, že když se zbavuje nepřátel, jednou by se mohla zbavit i jeho samotného, a tak ji raději nechá uvěznit. A tím už se dostáváme k tomu, jak Elišku Přemyslovu známe my dnes – jako uvězněnou královnu, matku Karla IV., Otce vlasti, kterého sice porodila, ale mnoho času s ním nestrávila. Otec ho raději poslal do Francie, aby na něj matka neměla přílišný vliv. Minimálně já jsem si vždycky tuto zápletku z historie vykládala dost černobíle – Lucemburka jsem vnímala jako drsného vládce, co se nemaže ani s vlastní ženou, Elišku trochu jako mučednici – křehkou ženu, která nezná svobodu a klid. Ovšem zde si uděláme představu úplně jinou, vidíme ji v naprosto jiném světle – možná i pravdivějším, ale kdo ví…

A které z Elišek budete v divadle více fandit? Já tedy rozhodně držela palce oběma. Obě byly totiž nádherné, silné, podmanivé, cílevědomé – scénář je vykreslil tak skvostně, že není jedna černá a jedna bílá, ale obě jsou vlastně, slovy představení: „černobílé slepice“. Jen nevím, jestli by se jim líbilo to označení slepice.😂 Snad by jim více slušelo označení orlice, když už je v Přemyslovském erbu a dostala se až do českého státního znaku, ne? 😊

Možná vám připadá, že už jsem vám toho z děje odhalila příliš, ale naopak, to je jen taková vrchní vrstva. Kostru příběhu nám nastíní už úvod, ovšem pak na vše pohlédneme víc do hloubky. Inscenace nám nabízí daleko rozmanitější, poměrně spletitý příběh. Ten ale přesto dokáže zůstat velmi přehledným, i pro někoho jako já, kdo se v dějinách úplně nevyzná a rozhodně si z nich vše nepamatuje. Všechny vztahy byly skvěle vysvětleny, dění bylo napínavé až do samého závěru a navíc prošpikované skvělými dialogy a skoro až slovními přestřelkami. Sledujeme sice obrazy ze života obou královen, ovšem obě dotyčné je glosují již ze záhrobí. Dobře vědí, jak vše dopadlo a jaká jejich rozhodnutí je dovedla až sem. Znamená to ale, že získaly nad situací nadhled a smířily se, nebo zůstávají i na onom světě na kordy a neustoupí ze své cesty ani o píď? To už nebudu prozrazovat, přijeďte se sami přesvědčit, jak to je. Já jen podotýkám, že za mě byl scénář rozhodně nejsilnější předností tohoto díla a autorům Kláře Latzkové a Igoru Ondříčkovi (ten se postaral též o režii) se podařilo nemožné – oživili pro mě kus historie.

Svůj podíl na tom jistě měly i kostýmy z dílny zkušeného Romana Šolce. Nemohu zhodnotit, zda byly kostýmy historicky přesné. Můj osobní tip je, že jsou inspirované danou dobou, ale nedrží se jí nijak křečovitě. Obvykle totiž modely z dob dávno minulých v oblibě nemám, ale zde jsem byla okamžitě okouzlena. Všem to výsostně slušelo, obě hlavní dámy byly naprosto úchvatné – navíc každá po svém, jako by si zkrátka držely svůj styl. Jediný detail, který se mi nelíbil, byly růžové květinové věnce na první svatbě Rejčky. Působily na mě moc kýčovitě, ale chápu, co měly reprezentovat – mládí, nevinnost, panenství, jak panny nevěsty, tak jejích nových vyvdaných nevlastních dcer.

Každopádně, k mému dojmu, že historie tu na jeden večer ožila, částečně napomohlo i samotné magické prostředí Biskupského dvora s výhledem na Katedrálu svatých Petra a Pavla. Pak už není potřeba toho příliš vymýšlet, co se kulis a scény týče, že? Jaroslav Milfajt ale přesto neponechal nic náhodě a doprostřed jeviště postavil konstrukci, která připomínala gotickou rotundu, jen s tím rozdílem, že bylo vidět i dovnitř. Tato stavba se různě otáčela a měnila a rozdělena byla schodištěm do dvou částí. Obvykle ve „spodním patře“ někdo vedl dialog a ve vrchním patře jsme sledovali reakci jiné osoby, ať už daný rozhovor vyslechnout mohla, nebo nikoliv. To byl vskutku zajímavý prvek, vytvářející řadu situací, kdy nás pořádně mrazilo.

Došlo ale i na pořádné jiskření a chvíle žhavé jako uhlíky v ohni. Nepředstavujte si žádné Bridgertonovy, tady bylo vše decentní, ovšem i přesto velmi smyslné. Moc se mi líbilo, jakým způsobem byly naznačeny různé svatební i nesvatební noci dvou milovaných osob. A to především díky choreografiím Zuzany Holbeinové (wow, já zas něco zaspala, nevěděla jsem, že se tomu věnuje 😊), využívající kousky látky a dlouhé šály. Ať už to byl kdokoliv, kdo si k sobě někoho „namotával“, vypadalo to božsky.

Šály byly pak použité i v choreografiích company, co obvykle značily nějaké to středověké hemžení na společenském dvoře. Též postavy zvané Kroniky (Monika Světnicová, Nikol Wetterová, Klára Jelínková, Eva Jedličková) občas šály ve svých vystoupeních využívají. Motiv se tak opakuje, ale přesto nepůsobí okoukaně. Naopak pro mě byl výsostně originální a neotřelý. Ostatně jako celé toto jedinečně a báječné představení.

Zmíněné dámy v inscenaci zastanou ještě pár dalších vedlejších rolích, Eliščinu sestru Annu nám pak ztvárnila Zuzana Holbeinová (zaslouží si alespoň tuto drobnou zmínku). Každopádně tím, že jsme ve středověku, přece jen výraznější zde byli do velké míry pánové, jelikož právě ti tehdy v rukách drželi většinu es.

Coby římský císař Albrecht působil velmi přesvědčivě Rastislav Gajdoš, rozhodně zaujal i Robert Jícha coby Rudolf I. Habsburský, ač se v ději zrovna neohřál. Podobný prostor vyfasovali i Marek Kolář v roli Václava II. a Ondřej Komínek coby Václav III. Jindřich Korutanský v podání Marka Huráka se na trůně také nezastaví na dlouho, ani Jakub Przebinda coby Jan z Vartenberka mi příliš neutkvěl. Výrazný byl pro mě ale Ondřej Studénka alias Vilém Zajíc z Valdeka. Jeho loajalita vůči Elišce Přemyslovně byla obdivuhodná, jen těžko říct, zda i ona ho měla ráda, nebo byl jen jednou z figurek v její šachové partii.

Vždy byla v roli duchovního radost vidět Jiřího Macha, ten též rozhodně do pozadí neupadl. Velkým překvapením pro mě byl Martin Mihál v roli Jana Lucemburského. Když se na jevišti objevil poprvé, nechtěla jsem věřit, že by tento mladíček měl být oním slavným králem a bojovníkem. Martin Mihál ale zvládl se svou postavou uvěřitelně stárnout a zrát jako víno, aniž by se nějak měnil vizuálně. Působil rozhodně, a přesto spravedlivě. Plný lásky, ale zároveň odhodlaný udržet si moc za každou cenu – i za cenu toho, že ztratí svou lásku.

Posledním pánem „na holení“ je Jindřich z Lipé, do něhož se převtělil Aleš Slanina. Napsala jsem na holení, ale zde měl tváře zarostlé, za což jsem ráda, protože mu to zkrátka velmi sluší. O tom, že je Aleš Slanina neuvěřitelný herecký chameleon, jsem už psala několikrát, a proto nemá cenu se v tom dál rýpat – opět skvělý výkon, od začátku do konce byl Jindřich sympatický chlapík, takže se není čemu divit, že v něm leckterá z postav našla zalíbení.

Z celého srdce jsem přála jeho lásce s Rejčkou. S Barborou Goldmannovou se k sobě parádně hodili, chemie byla rozhodně zastoupena. Navíc Barbora Rejčku vykreslila jako nadmíru milou dámu, která působí jako celoživotní optimistka. Ať už ji potkalo cokoliv, vždy se s tím dokázala vyrovnat, často i s úsměvem na tváři či točící se v kole při tanci. Ale znáte to, na každém šprochu pravdy trochu, Eliška o ní šířila, že se nechová počestně – a trochu té koketnosti a vychytralosti tam opravdu vidíme. Rejčka je nádherná a ví to o sobě, dokonce s tím umí perfektně pracovat. Leckdy možná své půvaby používá i k manipulaci. Přesto jí to hravě odpustíte.

Eliška Přemyslovna to má sice těžší, protože je vnímána jako hysterická, zlá, nenávistná. Pokud Rejčka používá lásku a smyslnost, tak Eliška se spoléhá na moc a intriky. Ale jak už jsme si řekli, ani tady to není jen černé, nebo bílé, ale kombinace obojího. V podání Lucie Bergerové žasnete nad tím, jak Eliška jedná a čeho je schopná, přesto ji ale chápete a v mnohém omlouváte. A rovněž zde je silnou motivací láska, ať už láska k vlasti, nebo k manželovi a jiným mužům, které Eliška na své životní pouti potkává. Koneckonců vše začíná i jejím vztahem s otcem – to on byl prvním mužem, kterého, alespoň ve svých vlastních očích, ztratila vinou Rejčky.

Pokud se též vydáte vyslechnout si životní osudy dvou Elišek, věřím, že nebudete litovat. Mně osobně se sice na konci první poloviny představení (1 hodina a 10 minut) už sedělo dost nepohodlně, přesto jsem byla pořád napnutá a těšila se, co přijde dál. Druhá část inscenace (55 minut) pak už utekla skutečně jako voda. Jak už jsem zmiňovala, měla jsem pocit, jako by kousek historie obživl a promlouval přímo k nám. Podobně jako jsem měla vždycky díky Noci na Karlštejně pocit, že Karel IV. a jeho choť zkrátka vypadali, mluvili a jednali jako Vlastimil Brodský a Jana Brejchová, nyní už budu vždy Elišku Přemyslovnu vidět jako Lucii Bergerovou, stejně tak Rejčka už pro mě navždy bude Barbora Goldmannová.

Kromě toho mi Eliška/Rejčka názorně předvedla, že i v době, kdy to ženy opravdu neměly jednoduché (cítím velký vděk, že žiju v moderním světě, kde to máme v lecčem sakra jednodušší), existovaly skvělé a silné ženy, které, když si to zamanuly, měly šanci měnit svět a ovlivnit chod dějin. Zkrátka královny, v každém smyslu toho slova.