Činohra Madisonské mosty: Souznění, které dává světu nový rozměr

Moje první setkání s Madisonskými mosty v Nové Spirále bylo plné protikladů. Přestože mě příběh osudového setkání Francescy a Roberta okamžitě zaujal, problematické ozvučení a nutnost portů i u činohry můj prožitek rušily. Naladit se na intimitu inscenace v takto unikátním prostoru, když hlasy herců slyšíte z reproduktorů a s mírnou ozvěnou, mi zkrátka nešlo. Zápletku jsem vnímala spíš jako film, jehož nejsem součástí. O rok později mě náhoda zavedla na tuto jedinečnou scénu podruhé. Tentokrát už jsem byla na technická úskalí připravená a dokázala jsem se se specifickou akustikou Nové Spirály lépe sžít. Bariéra díky tomu zmizela a všechno konečně zaklaplo. A přede mnou se začalo odehrávat něco nádherného…

Když jsem vstoupila do sálu a pohlédla na prázdné bílé kulaté jeviště, probudilo to ve mně zvědavost a očekávání. Jako bych měla před sebou nepopsaný list papíru a já se nemohla dočkat, až uvidím, co jej zaplní. Minimalistická scéna Evy Jiříkovské se obejde bez velkých kulis a namísto toho sází na jednoduchost a technické možnosti, jež tato jedinečná scéna nabízí. Bohatě totiž stačí, když se středová část jeviště zvedne a vznikne tím dlouhý jídelní stůl nebo kuchyňský pult. Zbytek pak již doladí rekvizity. Stačí přepravka s čerstvou zeleninou, pár dek a nádobí a z chladného industriálního prostoru se rázem stává útulný domov, v němž dochází k prvnímu setkání našich hrdinů. Z perspektivy balkonu se při pohledu do arény cítíte jako nezvaný host, co nakukuje do soukromí Francesciny domácnosti. Výrazným prvkem, jenž skvěle fungoval, je detailní přenos klíčových scén na plátno v horní části jeviště, čímž se intimní atmosféra dostane blíž i k divákům na balkonech. Fascinovalo mě, jak se i zdánlivě banální příprava salátu stává křehkým rituálem, od něhož nelze odtrhnout oči. Díky těmto projekcím máme později možnost vidět i některé z Robertových fotografií, které během své krátké návštěvy nafotí.

Také scény odehrávající se mimo domov sází na divákovu představivost. Hlavní roli sehrává projekce a videomapping Františka Pecháčka. Jeho zásluhou se i z jednoduché kovové konstrukce stává malebný most a na bílé podlaze ožívá podmanivá iowská příroda. Můžete i slyšet ptáky, zahlédnete jejich stíny na zemi a v propojení s melancholickou hudbou Petry Horváthové na chvíli zapomenete, že jste „jenom“ v divadle. Jindy se zase ocitáme v italské restauraci, v níž dostávají prostor i odvážnější diváci, kteří si zahrají tamější hosty, a stávají se tak na malou chvíli součástí představení. Zde zazní i živé italské melodie, které na okamžik rozbíjí ticho a komorní náladu celého příběhu.

Právě v italské restauraci uprostřed ruchu a zpěvu jsem u Francescy v podání Vandy Hybnerové pocítila zvláštní napětí. Jako by ten příval temperamentu byl spíš důsledkem vnitřní paniky z toho, že po letech osamělosti vystoupila ze své bezpečné bubliny… Francesca totiž nepůsobí jako žena, která by aktivně vyhledávala dobrodružství. Středobodem jejího života se stala rodina a manželství, stojící spíše na vzájemném respektu nežli na spalující vášni. Vanda Hybnerová Francescu nehraje jako oběť, ale jako ženu, již život na venkově naučil zapadnout a nevyčnívat. Přesto však podvědomě cítí, že jí něco chybí. Ač může působit dojmem nenápadné „šedé myšky“, dřímá v ní italský temperament a silné emoce. Proto se pro ni stává setkání s Robertem tak osudové. Představuje bezpečný přístav anonymity. Francesca ví, že Robert za pár dnů odjede. Právě proto je snadné se před ním bez obav otevřít a uvědomit si tak, kým sama skutečně je. V jeho přítomnosti začína ožívat a postupně nacházet vnitřní sílu. Je fascinující sledovat tento postupný přerod v bytost s jiskrou a s odvahou pojmenovat své city.

Jan Révai jako Robert na mě působil jako zosobnění klidu. Jako fotograf je zvyklý se spíše dívat a naslouchat. Svoji svobodu a nezávislost našel v životě na cestách. Jeho domovem je auto a jediným pevným bodem objektiv fotoaparátu. Na svět kolem sebe nahlíží jinýma očima a ve Francesce vidí víc než jen vzornou hospodyňku. Vidí i její utajenou sílu, vášeň a temperament, které se rozhodne postupně odkrývat. Vytváří obdivuhodný protipól k Francesčině neklidu. Mezi nimi nevzniká žádné bouřlivé vzplanutí, spíše křehké a hluboké porozumění. Síla Madisonských mostů netkví v milostných scénách, nýbrž v tichých okamžicích naprostého souznění. Nesledujeme tak jenom milostnou romanci – jde o střet dvou životních filozofií, jež se na pouhé čtyři dny propojí.

Čekala jsem sice, že okamžik loučení Francescy a Roberta bude tím nejsilnějším, co mi tato inscenace přinese. Překvapivě jsem se však s tímto momentem vyrovnala úplně v klidu. Jsem totiž přesvědčená, že kdyby Robert a Francesca zůstali spolu, nebyli by šťastní. Jejich protichůdné povahy by se časem začaly navzájem tlouct a oba by nakonec litovali toho, co všechno museli kvůli společnému štěstí obětovat. Skutečným emocionálním vrcholem se tak pro mě stal až úplný závěr: Z útržků hovorů ze záznamu ve zkratce slyšíme, jak Francescin život plyne dál, když najednou přichází nečekaný pozdrav z minulosti. Ty čtyři společné dny nebyly jen letmou epizodou, ale událostí, která změnila jejich životy a na niž nejde zapomenout…

Madisonské mosty v Nové Spirále sice nabízejí působivé vizuální efekty, jimiž tento unikátní prostor disponuje. Já si je však budu pamatovat především jako intimní a dojemný příběh o tom, že zažít v životě naprosté souznění, byť jen na pár dnů, dodá vašemu světu úplně nový rozměr.