Činohra Ocelové magnolie: Něžně pevná hradba

Hodně se smějeme i pláčeme. To my ženy děláme rády. 😊

Ženy také často rády navštěvují kadeřnické salony, kde si spolu s kamarádkami vyprávějí o svých životech a klábosí klidně celé hodiny. Já se přiznám, že k takovým dámám úplně nepatřím. Dávám přednost rychle a kvalitně odvedené práci bez řečí okolo. A možná proto jsem trochu váhala i s návštěvou představení Ocelové magnolie, které se hraje v Městském divadle Brno, a to na činoherní scéně. Trošku jsem se obávala toho, že to bude na mě až příliš velká „slepičárna”, protože filmovou verzi vlastně neznám.

Pak ale naše Annie říkala, že ji tato inscenace moc láká. A já měla zrovna volný večer v Brně a na poslední chvíli se neuvolnily žádné vstupenky na 100. reprízu Pretty Woman, díky čemuž jsem dala Magnoliím šanci. A rozhodně toho nelituji. Jak už jsem naznačovala v první větě článku, kde jsem se snažila parafrázovat jednu repliku přímo ze hry, hodně jsme se během večera nasmáli a hodně jsme si i poplakali.

Zpočátku se skutečně zdálo, že to bude jen uvolněná komedie, ale poměrně záhy došlo i na vážnější témata. A díky tomu se před námi rozprostřel velký příběh o životě a jeho pravdách. Ono zmíněné kadeřnictví totiž v tomhle představení stejně funguje víceméně jen jako kulisa a spíše taková záminka, proč se jednotlivé postavy scházejí. O účesy tady opravdu nejde, i když jich herečky za večer vystřídají poměrně dost.

Důležitější jsou vztahy – milostné i rodinné a v neposlední řadě přátelství. Právě pevné pouto mezi skupinkou žen je v Ocelových magnoliích na prvním místě. Díky tomuto propojení se kadeřnictví stává hlavním postavám tak trochu druhým domovem. Řeší zde své osobní životy – jedna si potřebuje postěžovat na nespolehlivého či vznětlivého manžela, druhá se jde pochlubit s nějakou šťastnou novinkou a další potřebuje hlavně podporu v těžké životní situaci. Nejedná se tu jen o nějaké banální problémy, ale dojde i na skutečná trápení. Zkrátka jak už to tak v životě bývá: Jednou jsi dole, jednou nahoře.

Ostatně se též říká, že sdílená bolest je poloviční bolest. V Magnoliích to vidíme názorně a můžeme si pravdivost onoho rčení ověřit, jelikož poznáme, že i ta vůbec nejsmutnější věc se lépe snáší s úsměvem na tváři. Všechno se dá přežít, když máte okolo sebe pevnou hradbu dobrých kamarádek, které vás nikdy nenechají ve štychu.

Představení autora Roberta Harlinga, hrané v překladu Zuzany Čtveráčkové, trvá zhruba dvě hodiny a hraje se bez pauzy, což může někomu připadat zvláštní. Myslím si, že by se určitě dílo dalo „rozpůlit“, ale na druhou stranu tenhle příběh si zaslouží být vyprávěn bez předělů a bez přerušování. Řekla bych, že má díky tomu i větší sílu. Sledujeme postupně hned několik kratších i delších segmentů ze života šestice dam na malém městě v americké Louisianě, ovšem společně ty střípky vytvářejí skutečně zajímavou mozaiku se silným poselstvím.

Tento styl vyprávění mě naprosto nadchnul. Silný dojem pak už jen podpořily silné herecké výkony všech šesti zúčastněných dam, pod vedením slovinské režisérky Katji Pegan. Asi nejvíce se děj točí kolem M’Lynn (Markéta Sedláčková) a její dcery Shelby (Eliška Hladilová). Jejich vztah sice nepůsobí ideálně, ale je tak silný, jak jen vztah matky a dcery může být. Obě jsou extrémně odolné a moc mě baví, jak dokážou s hlavou vztyčenou vzdorovat nepřízním osudu. Shelby dokonce i s úsměvem, což je obdivuhodné.

Osobně mi byla rovněž moc sympatická velmi svérázná Ouiser (ale přiznám se vám, že celou dobu, kdy o ní mluvili, jsem žila v domnění, že je to Wheezer 😂) v podání Aleny Antalové. Pokud máte také Alenu zafixovanou jako křehkou a něžnou ženu, tak zajděte a poznáte ji v naprosto novém světle. Ouiser je sice trochu neotesaná, ostatně má už asi 30 let špatnou náladu, jak sama říká 😂. Líbí se mi, že ačkoliv to vypadá, že už některé věci v životě dávno vzdala, ve skutečnosti má velké srdce, jen už do něj nepouští kdekoho.

Těší mě, že má kolem sebe okruh dobrých přátel a především nejlepší kamarádku Clairee. V podání Ivany Vaňkové na mě též působila velmi mile. Sice občas hodí nějakou jedovatou poznámku a své „nejce“ občas i ubližuje, ale dělá to z lásky. Navíc jestli někomu prospěje občasné „vykopnutí“ z komfortní zóny, je to právě Ouiser. Oceňuji navíc, jak si Clairee jde za svým. Její první vstup na scénu je navíc naprosto božsky energický. 😊

Energie a elán rozhodně nechybí ani majitelce kadeřnictví Truvy Jonesové, kterou skvěle ztvárnila Radka Coufalová. Myslím, že měla možnost se tu pořádně vyřádit. Bavilo mě její „psí žadonění“. 😂 Truvy je asi největší drbna v okolí, ovšem i ona to myslí dobře. Navíc nemá problém podat druhým pomocnou ruku, případně jim rovnou vytvořit bezpečný přístav, kam se můžou vracet.

Toho využila i mladá kadeřnice Annelle alias Barbora Slaninová, zpočátku taková šedá myška, která posléze přechází z jednoho extrému do druhého. Truvy nejprve bere jako svůj vzor, ale skvělé je, že i poté, co se z jejího „vlivu“ zdánlivě vymaní, si jí rozhodně váží. Řekla bych, že ji bere v podstatě jako svou druhou mámu.

Postavy tedy několikrát změní účes (mám dojem, že jen Truvy je věrná jednomu stylu, což bude tím, že kovářova kobyla… 😂) a též se v průběhu děje několikrát převléknou, takže tu uvidíme pestrou škálu kostýmů z dílny Andrey Kučerové. Většina z dam má jasně daný svůj styl, kterému je věrná, některé z nich více experimentují. Nejlépe je ale pomocí kostýmů znázorněna proměna Shelby – z naivní mladé nevěsty milující růžovou barvu, ve spokojenou mladou dámu a později i trochu unavenou novopečenou maminku. Slušelo jí to vlastně všechno, i když mým favoritem je její druhá „podoba“, znázorněná nádhernými květovanými šaty. Asi není náhoda, že i na děkovačku se znovu vrátila právě do tohoto kostýmu 😊.

Ženská režie, ryze ženské obsazení, kostýmy od ženy, avšak nebojte, pánové nepřišli zkrátka. Mužský element do hry přinesl například scénograf Jaroslav Milfajt, i když podle toho jak věrně napodobil dámské kadeřnictví, byste si to možná netipli. Ale víte co? Bylo tam vlastně na ženy podezřele málo serepetiček (krémy, laky, barvy, apod.) 😂. Nejvíc mě však nadchly projekce, pod nimiž je podepsán další muž – Petr Hloušek. Růžové magnolie a modrá obloha, to bych potřebovala jako spořič obrazovky 😊. Boží byla i zimní pasáž se světýlky, díky zvukařům doplněná také o zvuk rolniček. Vánoční atmosféra okamžitě zahájena – a je jedno, že byla teprve půlka září. Atmosféru inscenace pak dokreslila hudba, o níž se postaral Mirko Vuksanović.

Tím, že neznám filmovou podobu Magnolií, nemůžu vám říct, v čem je to na divadle jiné. Rozhodně si ale myslím, že tato inscenace stojí za vidění. Snad mi zase jednou odpustíte, že jsem odbočila z muzikálové cesty a na moment přešaltovala na činohru, ač plnou tváří, známých i z hudební scény 😊. Nejsem zrovna největší fanda květin, ovšem k těmto magnoliím jsem přičichla moc ráda. Díky tomu jsem si připomněla, že ač se o nás ženách mluví jako o něžném pohlaví, máme v sobě i velkou sílu a občas to může vypadat, že jsme z oceli 😉.