Činohra Rozum a cit: Dokonalý zážitek s nejvyšším stropem na světě

Zdroj fotografie: webová stránka Jihočeského divadla

Nedávno jsem si splnila jeden velký sen. Vypravila jsem se na divadelní inscenaci propojující mé dvě „lásky“ – tvorbu Jane Austenové a malebné prostředí Českého Krumlova, v tomto případě konkrétně zámecký park, v němž je umístěno legendární otáčivé hlediště. Podařilo se v činohře Rozum a cit přenést do jižních Čech poklidnou atmosféru Anglie přelomu 18. a 19. století, a zároveň vytvořit inscenaci, která diváky dostatečně zaujme? Dle mého názoru rozhodně ano.

Troufám si tvrdit, že jsem z díla této anglické spisovatelky přečetla skutečně všechno, a stejně tak nevynechám ani žádnou filmovou či seriálovou adaptaci. V případě Rozumu a citu jsem si zamilovala především film z roku 1995. V něm sice někteří z herců příliš věkově neodpovídají knižní předloze, přesto jsem si je zde oblíbila a při čtení si pokaždé vybavím právě je. Tento film tím nasadil pomyslnou laťku všem dalším adaptacím a já byla zvědavá, jak krumlovský Rozum a cit v režii Martiny Schlegelové v mých očích obstojí.

Celý můj výlet do Krumlova navíc provázel poměrně silný déšť, nakonec se ale na poslední chvíli přece jen vyčasilo a hrálo se. Občasné slabší přeháňky ideálně dotvářely typickou anglickou atmosféru a líbilo se mi, že i na tuto alternativu byli herci připraveni a vytáhli v inkriminovaný okamžik deštníky. 😊 Myslím, že výborné je i rozhodnutí posunout začátek představení do velmi pozdních večerních hodin (21:30), čímž je zajištěna dostatečná tma už od úplného začátku. Díky osvětlení vidíme skutečně jen to, co vidět máme, což je v otevřeném prostoru parku poměrně klíčové.

A o čem tedy vlastně Rozum a cit je? Vypráví příběh sester Dashwoodových, které finanční situace po smrti jejich otce donutí opustit svůj domov a přesídlit k příbuzným na venkov. Zde se obě dívky vášnivě zamilují. Zatímco racionální Elinor podlehne kouzlu laskavého a čestného Edwarda Ferrarse, sentimentální Marianna se nechá romanticky okouzlit tajemným panem Willoughbym a přehlíží oddanost a zájem plukovníka Brandona. Jejich cesta ,plná společenských očekávání, zklamání a hledání štěstí je neustálým balancováním mezi rozumem a citem.

Pro mě osobně bylo velmi cenné, že v tomto díle zůstala zachována určitá nadsázka, ironie i humor, jež jsou pro tvorbu Austenové typické. Představení, trvající cca hodinu a půl bez přestávky, má díky tomu spád a rychle vám uteče.

A právě zde se ke slovu dostává i jeho největší klad – umístění na otáčivé hlediště. Prostory zámeckého parku jsou už samy o sobě dokonalou kulisou, a scéna Petra Vítka tak již může být poměrně minimalistická. Geniálním tahem bylo skutečně štědré zapojení živých koní, na jejichž hřbetech se neprojíždí pouze klíčové postavy, ale v příhodných chvílích i celá řada komparzistů. Občas, především pro dámy, byl využit i kočár se spřežením.

Scény odehrávající se v exteriérech jsou pastvou pro oči a vystačí si s málem. Svoji roli sehrály balíky sena (zezadu osvětlené, což vytvářelo hezký efekt), v jiném úhlu pohledu byla klíčová dominanta v podobě letohrádku Bellarie. Před ním byla v popředí vytvořena menší kulisa znázorňující honosnější interiér. Ta posloužila pro výstupy odehrávající se z počátku v domě Dashwoodových, později např. na plese či v domě příbuzných obou dívek – Jenningsových. Tento prvek se mi velice líbil a v kombinaci se siluetou letohrádku celý tento výjev vypadal skoro až magicky.

V jiných situacích už bylo potřeba rozvinout trochu fantazii. Například dům paní Jenningsové v Londýně jsme si museli představit zcela, protože nám byl naznačen pouze rozmístěním nábytku na trávníku. Jedná se však o poměrně krátké obrazy a nijak zásadně mi to nevadilo. O něco úsměvněji na mě působilo znázornění obydlí, v němž sestry Dashwoodovy po svém příjezdu na venkov pobývaly. Mělo by se jednat o jakýsi menší zahradní domek nebo chatu, tedy bydlení výrazně menší, než byly dámy dosud zvyklé. Zde byl ale tento domek znázorněn malým skleníkem na kolečkách. 😊 Když se v něm rozsvítilo, opět měl tento pohled své kouzlo. Každopádně to nic nemění na tom, že mi tato představa připadala už přece jen trochu bizarní. Zajímavé bylo sledovat i reakce ostatních diváků, jejich tlumený šepot a otázky na téma: „Proč bydlí ve skleníku?“ Myslím, že je tím pádem zjevné, že tento režijní tah značnou část publika přinejmenším překvapil.

Když už jsme u těch bizarních výjevů, nabízí se ještě jeden detail, bez něhož bych se v Rozumu a citu docela dobře obešla – herci ztvárňující živá zvířátka. Naštěstí to nebylo tak často a jednalo se spíš o krátké skeče pro dokreslení děje a nejspíš snahu o vytvoření „venkovské“ nálady. Nejedná se sice o něco, co by mi přímo zkazilo celkový dojem, přesto se snažím tyto scény ze svých, jinak veskrze kladných či přímo nadšených, vzpomínek vytěsnit. 😊

Přijde mi to trochu škoda, protože mě naopak moc bavil jiný inscenační prvek, který mi připadal naprosto geniální a skvěle znázorňoval poklidnou atmosféru své doby. Jednalo se o okamžiky, kdy bylo hlediště několikrát otočeno celé dokola a my tak dostali příležitost sledovat více paralelně se odehrávajících mikropříběhů, které děj nijak zásadně neposouvají, ale přesto dotvářejí celkový dojem. V domě například pánové diskutují u skleničky, o kus dál vidíme zamilovanou mladou dvojici sluhů, kteří spolu zjevně navazují vztah, případně později i randí někde v lese (tento příběh byl dotažen až do úplného konce ve chvíli, kdy na závěrečné svatbě služka z tohoto páru chytí svatební kytici 😊), o kousek dál projíždějí jezdci na koních, dále zase sedí sestry Dashwoodovy před svým „skleníkem“. A jinde právě (bohužel) můžeme vidět i již zmíněná dovádějící „zvířátka“. 😂 Až na tento detail se mi nápad s mikropříběhy líbil a výtečně ukázal jedinečné možnosti krumlovské scény. Připadalo mi, že to už trochu hraničí s filmovým viděním, což je něco, co si běžné divadlo nemůže dovolit.

Pochvalu si zaslouží také krásné dobové kostýmy Lindy Boráros, které nás dokonale přenesly v čase o pár století zpět a dopomohly „naladit se“ na tu správnou vlnu a vtáhnout nás do děje.

Naopak trochu rušivé pro mě bylo technické zajištění zvuku, jelikož mělo negativní dopad na celkovou orientaci v prostoru. Chápu, že se venkovní scéna bez portů neobejde, dokonce i u činoherního představení. Vadilo mi však, že tím, že hlasy všech zúčastněných zněly pouze z jednoho místa, bylo chvílemi obtížné rozeznat, kdo zrovna mluví a především odkud. Zvlášť když šlo o někoho, kdo nebyl v diváckém zorném poli na první pohled viditelný (např. teprve přicházel atp.).

A tím se pomalu dostáváme k obsazení. To se podařilo zvolit naprosto ideálně snad ve všech rolích. S ohledem na poměrně komplikovaný děj zde má vedle nemalého počtu klíčových postav prostor i početný komparz. Jmenovitě bych ráda pochválila obě představitelky sester Dashwoodových – Elišku Brumovskou (Elinor) i Danielu Šiškovou (Marianna). Velmi přesvědčiví byli také Natália Drabiščáková a Jiří Untermüller jako bodří a přátelští (avšak občas už trochu otravní) Jenningsovi. Typově mi vyhovovali i pánové David Krchňavý (Edward Ferrars) a Jan Lukeš (John Willoughby).

Trochu těžší to u mě měl Pavel Oubram jako plukovník Brandon. Nikoliv proto, že by snad nebyl dostatečně přesvědčivý (naopak, není nic, co bych mu mohla vytknout), ale čistě z toho důvodu, že filmového plukovníka Brandona s tváří Alana Rickmana (jenž je pro mě zkrátka zosobněním charismatu) dokáže málokdo překonat.

Z těch méně oblíbených postav mě zaujaly hlavně Taťána Kupcová jako Fanny Dashwoodová a Anna Jiřina Daňhelová v roli Lucy Steelové.

Moji největší pozornost si ale nakonec ukradla postava, která se paradoxně v knižní předloze vůbec nevyskytuje. Přesto se domnívám, že její začlenění do divadelní adaptace představení prospělo a dodalo odlehčenou dějovou linku, jež ale nenarušila celkovou atmosféru příběhu. Lord Kvido je dle mého názoru propojením více postav z tvorby Jane Austenové. Částečně převzal úlohu poměrně nedůležitého Roberta Ferrarse, především je však inspirován panem Collinsem, jenž figuruje v jiném románu Jane Austenové – Pýcha a předsudek. Oba pánové totiž mají mnoho společného. Jsou vysloveně prototypem „sebestředného blbce“, jenž vstupuje do děje s cílem najít si vhodnou nevěstu, k čemuž je vyzvala pro ně důležitá autorita (v případě zámožného Lorda Kvida vzešel tento požadavek přímo od královny). Oba pánové o ruku požádají jednu z hlavních hrdinek a její odmítnutí nedokážou pochopit. A oba nakonec své štěstí najdou jinde. 😊 Chápu, že Lord Kvido musí být herecky vděčná role. Nicméně to, jak moc v ní zazářil Tomáš Drápela, bylo naprosto fantastické! Neuvěřitelně mě tato figura bavila a fascinovalo mě i to, jak dokonale dokázal vybalancovat to, že Lord Kvido zůstal sice vtipný, a přesto nepřekročil hranici trapnosti. Tomáš Drápela jako Lord Kvido se tak stal králem celého večera. A já mu to moc přeji a těším se, až jej budu mít příležitost vidět v divadle příště.

Jsem opravdu šťastná, že jsem se na Rozum a cit do Českého Krumlova vypravila. Že se nakonec počasí přece jen umoudřilo a já se tak mohla na chvíli přenést do krásného světa Jane Austenové a prožívat milostné eskapády spolu s Elinor a Mariannou. Otáčivé hlediště je pro takový příběh jako stvořené a já oceňuji, že Jihočeské divadlo dokázalo využít neuvěřitelné možnosti, co toto „divadlo s nejvyšším stropem na světě“ nabízí. 😊 Pokud máte rádi Jane Austenovou a baví vás atmosféra, kterou dokáže svými romány vykouzlit, rozhodně se nesmíte nechat příští rok o tento jedinečný zážitek připravit.