Děvčátko, kterému něco chybělo: Herci ve skříních a zvláštní dítě

Uprostřed noci se přede dveřmi objeví tajemná krabice a v ní… (Výkřik!) Tak začíná muzikál O děvčátku, kterému něco chybělo, co měl premiéru v pátek 21. února na Malé scéně DJKT v Plzni. Jedná se o dílo, které vzniklo v rámci projektu INTRO ’24 (letos se jednalo o 4. ročník), což také znamená, že ho záhy čeká i derniéra, a to hned o den později. To do jisté míry dodává představení punc jedinečnosti a premiéra se díky tomu stala významnou událostí, kterou si nenechala ujít řada osobností z oblasti umění, včetně spisovatele, dramatika a divadelního režiséra Ladislava Smočka. Také 7 statečných muzikálovců dostalo možnost se akce zúčastnit a do Plzně si tentokrát výlet udělaly Nikča a Džejňulka. Jelikož »Děvčátko« je poměrně unikátní dílo, v některých aspektech se naše akční duo shodlo, na druhou stranu jindy pocítila každá z nich potřebu vyjádřit svůj pohled trochu jinak.

O děvčátku, kterému něco chybělo – Martin Holec a Martin Šefl
Foto: Irena Štěrbová

Jaký vztah máme k soutěži INTRO?

Nikča: Jsem za podobné typy projektů velmi ráda a těší mě, že nováčci v oboru dostávají šanci. Bohužel mě ale mrzí, že je inscenacím v rámci INTRA vymezen jen velmi krátký čas (takový jepičí život), hrají se jednou či dvakrát a pak už ne, ačkoliv je pro všechny účinkující zkoušení stejně náročné a intenzivní jako u běžných představení. Možná ještě náročnější v tom, že na přípravu mají méně času a zároveň musí cítit velký tlak, aby předvedli dobrý výkon v podstatě hned, jelikož další šance už nebude. Ideální by za mě bylo, kdyby některá díla zrozená z INTRA, která se dočkala třeba nejlepších ohlasů, dostala prostor i na pár dalších repríz.

Džejňulka: INTRO pro mě doposud bylo trochu zahaleno rouškou tajemství. Vždycky se v programu objevilo toto heslo a k tomu název představení, který pak zase zmizel jako pára nad hrncem. Diváci, kteří měli štěstí u toho být, bývali obvykle nadšení. Mně se ještě nikdy nepoštěstilo lístek na tuto exkluzivní záležitost ulovit a mrzelo mě to. Beru proto jako velkou poctu, že nás tentokrát z DJKT pozvali a že jsem měla možnost zhlédnout něco tak čerstvého. Podobně jako Nikča si myslím, že by si tyto nové tituly zasloužily ještě o trochu pozornosti navíc. Dílo O děvčátku, kterému něco chybělo je rozhodně úplně odlišné od všeho, co jsem zatím viděla. Nese v sobě ale myšlenky, které si zaslouží prostor a diváky. Navíc by mě zajímaly i tituly Kouzelné hodinky doktora Kronera od stejných autorů či Otřást vesmírem.

O děvčátku, kterému něco chybělo – Martin Holec a Alex Vostrejžová
Foto: Irena Štěrbová

Co jsme od představení původně očekávali?

Džejňulka: Název O děvčátku, kterému něco chybělo mi popravdě evokoval dílo Hanse Christiana Andersena Děvčátko se sirkami. Trochu jsem čekala, že se vydáme někam do minulosti a budeme sledovat depresivní a temnou pohádku. Z omylu mě vyvedly už dopředu nějaké informace přímo od účinkujících či uměleckého vedení divadla (na sociálních sítích) a včas jsem se »přešaltovala« na velký bizár a modernu. Svým způsobem to také byla temná pohádka, ale z jakéhosi bezčasí, protože v příběhu se řešily především lidské předsudky a ošklivost lidské nátury, která odmítá odlišnost, což je věc naprosto nadčasová.

Nikča: Tak to já jsem měla za to, že se »Děvčátko« vydá na veselou notu, ale překvapilo mě, že jsme titulní postavu poznali jako miminko krátce po narození, předem jsem si spíše představovala životní příběh jakési holčičky – od kolébky po dospělost. Zkrátka něco na způsob časosběrného dokumentu.

Co byl podle nás nejsilnější prvek inscenace?

Tady jsme se naprosto shodly. Největší dojem na nás udělal příběh (libreto napsal Tomáš Javorský), což pro nás bylo milým překvapením. Když totiž umělecký šéf Lumír Olšovský před začátkem poprosil, abychom tomuto novému dílu v novém stylu, které nevypráví příběh klasickým způsobem, otevřeli svá srdce a šmahem jej neodsoudili, bály jsme se, že muzikál nebude mít vůbec děj, tím pádem ho nepochopíme a nebude nás bavit. To se ale nepotvrdilo, naopak nás asi nejvíc zaujalo právě poselství »Děvčátka«, spočívající v tom, že když se někdo narodí nějakým způsobem odlišný a jiný, bude to mít ve společnosti velmi těžké, přesto však může být vlastně výjimečným.

O děvčátku, kterému něco chybělo – Stanislava Topinková Fořtová
Foto: Irena Štěrbová

Našly se naopak oblasti, které by se ještě daly zlepšit?

Nikča: Za mě hudební složka muzikálu nemá jednotný styl, což byl ale asi záměr autorů. Bohužel písničky mi připomínaly již existující melodie a nemůžu ani říct, že bych si po odchodu z divadla nějakou skladbu zapamatovala.

Džejňulka: Autor hudby Jan Kaňka zmiňoval, že pro něj byl poslední týden velmi náročný z toho důvodu, že jeho dílo se pod rukama tvůrčího týmu hodně proměňovalo, bylo různě kráceno (zmiňoval asi sedmiminutovou předehru, což mi připadá samo o sobě dost extrémní). Zkrátka mu vzali jeho pomyslné dítko a proměnili ho, že ho málem ani sám nepoznal. Musí to být velmi náročné a velmi s ním soucítím, bohužel ho asi taky nepotěším, s Nikčou v podstatě souhlasím. Melodie byly samy o sobě zajímavé a hravé, stejně tak jejich kombinace, ale nějaké podobnosti jsem také zaznamenala, především v těch pasážích, co se blížily country.

Kdo z obsazení nás nejvíc zaujal?

Nikča: Poté, co jsem se v programu dočetla, že Stanislava Topinková Fořtová je vypravěčkou, jsem asi čekala, že bude v ději více přítomná a důležitější. Postava Martina Šefla třeba také neměla zrovna moc prostoru, ale tam mi to připadalo přirozené, zatímco zde ne. Možná se pletu, ale za mě příběh nevyprávěla, ona ho jen uvedla a on už se odehrával tak nějak sám, bez jejího přičinění. V mých očích tak inscenaci táhli především Alexandra Vostrejžová a Martin Holec.

Džejňulka: Já bych zase klidně Stáňu vypíchla, protože mě zaujala už vstupem na scénu, drobnou etudou s krabicí a rozdílnými reakcemi na každou ze skříní na jevišti. Dokázala ve mně probouzet emoce a lítost. Dalším mým favoritem byl Jozef Hruškoci, především proto, že jeho postava doktora mi byla sympatická. Myslím, že jeho zásah do osudu »Děvčátka« byl ku prospěchu věci, nebála bych se říct, že jí dal šanci na lepší život. A nehledě na to, že v tmavém plášti a s kloboukem na hlavě mi zkrátka připomínal Fantoma opery 😂 💖.

O děvčátku, kterému něco chybělo – Jozef Hruškoci
Foto: Irena Štěrbová

Co jsme si odnesli?

Řekla bych, že jsme se vůbec nenudili, představení mělo příjemnou stopáž zhruba 50 minut a přineslo nám spoustu zvláštních vizuálních zážitků. Scéna* přiměla herce schovávat se ve skříních, také kostýmy působily netradičně (především u Martina Holce), zajímavé bylo i režijní pojetí Marka Davida. Originální a praktické bylo nahradit cigarety a jejich dým za pistolky s bublifukem. A jakkoliv to z našeho popisu může působit bláznivě, tato vnější podoba byla taková netradiční slupka, pod níž se skrývalo něco skutečně výjimečného a silného.

*Scéna a kostýmy: Studentky VOŠP a SUPŠ Praha 3 Inés Bydžovská a Emma Stieglerová.

Když Lumír diváky nabádal, aby otevřeli srdce, možná už tím trochu předjímal i myšlenku muzikálu, jelikož jsme v rámci děje byli svědky toho, že je špatné soudit druhé už na první pohled, podle jejich vzhledu a třeba na základě toho, co jim dle nás chybí, nebo přebývá. Co ale z lidí dělá obludy, příšery a zrůdy? Není to zevnějšek, ale jejich duše. A někdo, kdo často na první pohled není dokonalý, je možná leckdy daleko lepším člověkem než ti, kteří ho odsuzují.