Fantom opery v Kongresovém centru: Hřbitov na střeše a další nelogičnosti

Opět jsem si jednou poslechla Hudbu noci, tentokrát v Kongresovém centru. Pokud jste pravidelným čtenářem, jistě už moji love story s Fantomem opery dobře znáte. Ale pro jistotu – kromě mnoha návštěv pražského uvedení v Goje jsem se byla před časem podívat i přímo v Londýně a není to ani tak dávno, co jsem si splnila sen a viděla ve Fantomovi Ramina Karimloo, a to díky turné, které zavítalo mimo jiné do italského Terstu. Každá ta verze byla něčím jiná, o žádné bych si netroufla říct, že byla špatná, i když nějaké výhrady jsem třeba měla.

Další verze (která měla premiéru v bulharské Sofii a dle propagačních materiálů by se mělo jednat přímo o broadwayskou produkci, ovšem určenou právě k putování po různých destinacích) na přelomu března a dubna obsadilo Kongresák. Hrálo se v angličtině a k dispozici byly české titulky. Od návštěvy tohoto uvedení jsem neměla žádná přehnaná očekávání. Přesto to ale bylo do jisté míry zklamání, protože určité aspekty Fantoma, s nimiž už tak nějak počítám a miluju je, tady chyběly, nebo byly pozměněné, což mě mrzelo. Leckdy jsem se snažila to skousnout s tím, že měl režisér zřejmě jinou vizi apod., ale někdy to podle mě nedávalo vůbec smysl v kontextu díla, což je už podle mě neomluvitelné. Pokud uvádím Fantoma, měl bych skutečně vědět, o čem je. Pokud chci něco udělat jinak a nově, musí to mít nějaký důvod a smysl. Změna jenom z plezíru, abych se odlišil, za mě není přípustná. Ale než budu o těchto detailech mluvit konkrétně, pojďme ještě trochu poodstoupit a podívat se na představení jako celek.

Nejlepší složkou tohoto uvedení byla jednoznačně hudba Andrewa Lloyd Webbera. Orchestr odvedl skvělou práci a opravdu nemám co vytknout. Někde jsem slyšela názor, že inscenace působila uspěchaným dojmem, naštěstí mi to tak úplně nepřipadalo – už jsem kdysi zažila v hledišti pocit, že hudebníci strašně ženou, aby se vše stihlo včas, ale tentokrát ne, což je dobře. Spíše to na mě působilo, jako by mezi některými party byly o něco kratší intervaly, než tomu bývá jindy, ale to byla opět spíše režijní záležitost a souviselo to i se škrty některých motivů. Zkrátka jako by se trochu šetřilo.

Pěvecké výkony celého castu byly podle mě též naprosto v pořádku, i když se přiznám, že styl Bridget Costello mně osobně zcela nesedl. Dávám přednost jakési křehkosti v hlase, která nechyběla například našim českým Christine, případně miluji ještě podání Sierry Boggess. Bridget zpívala zkrátka až moc dokonale, a když má coby Christine poprvé zastoupit Carlottu, jediné naznačení její nervozity je v tom, že zpívá potichu.

Představitel Fantoma Nadim Naaman léta zpíval Raoula a myslím, že ten mu asi sedl o chlup lépe. Fantom v mých představách by měl mít hluboký a mužný hlas, z kterého si sednu na zadek a z kterého budu mít husí kůži… A také by měl umět hodně dobře hlasy měnit, třeba když se vydává za otce Christine či za Piangiho. Tyto rozdíly pro mě v případě Naamana byly spíše nevýrazné. Co se týče hereckého výkonu, tam už jsem byla spokojena více. Především se mu podařilo si mě získat na svoji stranu a na konci mě rozplakat. Zase mi jednou bylo Fantoma nesmírně líto a toho si velmi cením.

Milým překvapením pro mě byl Daniel Jagusz-Holley v roli Raoula. Co jsem pochopila, je to spíše understudy či záskok, nikoliv obvyklý představitel. Každopádně mě oslnila jeho proměna z dědečka v mladíka a působil na mě velmi dobře po pěvecké i herecké stránce. Jeho vikomtovi jsem sice nijak zvlášť nefandila, ale ani mi nelezl na nervy, takže úspěch.

To jsou tedy zhruba všichni účinkující, o nichž mám pořádně co říct. Asi se budu opakovat, ale nemůžu si pomoct – kdyby mě neoslovil jeden herec, neutkvěl mi, řeknu si – ok, tak asi není prostě »tak dobrej«. Ale zde jsem měla pocit, že jsou sice dobří všichni, každý jeden člověk zvlášť, ale dohromady žádná extra sláva. Tím pádem opět viním režijní pojetí a mám dojem, že prostě nedal hercům dostatečné vedení, nesladil je do jednoho »balíčku«. Carlotta Lara Martins byla teoreticky skvělá, ale vůbec mě nebavila. S Piangim Josephem Clausem mi nepřipadali vůbec jako sehraná dvojka. Anna Mullan coby Meg byla nevýrazná, ostatně ani na konci jí ten její drobný prostor není přiznán, takže na tom vlastně nezáleží, je to zkrátka jen Christinina kamarádka do počtu. Snad jen Madame Giry Valerie Cutko ještě byla tajemná, asi bych se jí i bála. Ale připadalo mi, že má zvláštní hlas a dikci.

Nejvíc mě mrzelo, že občas, když bylo na jevišti víc postav pohromadě, zdálo se, že jsou tam každý za sebe, ale vůbec nejsou jeden tým. Každý si tam jel nějaká svoje gesta, ale vůbec nespolupracovali, nenavazovali jeden na druhého. A tím pádem prostě chyběly emoce, které jsou za mě ve Fantomovi opery extrémně důležité. Někdo by mohl namítnout, že v českém uvedení byli možná kontaktní až moc, protože třeba Past The Point Of No Return jsme měli opravdu žhavé a plné doteků. Tím pádem netvrdím, že to vždycky musí být takové, ale zde jsem absolutně necítila spojení. Žádná vášeň, žádný strach, žádné napětí, prostě jen chladně dokonalé provedení a nic navíc. Absence doteků mě překvapila i v Music of the Night, ale tam došlo k zajímavé změně, která mi asi jako jedna z mála nevadila, protože… za mě aspoň dávala nějaký smysl. Fantom zde Christine ukazuje listy papírů. Není pochyb o tom, že je to jeho práce, jeho hudba. Místo, aby se opájel přítomností krásné ženy, hrabe se v papírech. No, já ho chápu a žeru to 😂. Hudba je pro něj jediné, co doopravdy v životě má. Z lidí a z kontaktu s nimi má strach, po Christine by tedy chtěl zřejmě jen jediné – aby mu zpívala. Tento motiv se navíc vrátil ještě v samotném závěru, kdy se opět Fantom dotýká těch stejných papírů. V tomto směru konzistentní a v pořádku.

Výtky nemám ani v případě kostýmů, tam bylo vše, jak má být. Všem to slušelo. Baví mě sledovat, jak jsou vždycky jiné kostýmy Christine na Maškarní. Favoritem v mých očích zůstává i nadále ten náš, český, který mi evokoval vílu z Louskáčka, ale tato verze z Kongresáku přinesla další zajímavý nápad – Christine je andělsky bílá a vyfasovala dokonce i křídla. Asi si tím chtěli kompenzovat, že v tomto uvedení vůbec nedojde na figurínu ve svatebních šatech, stejně tak v poslední scéně zůstává Christine oblečená v modelu z Dona Juana a nepřevléká se do něžné bílé. (Na děkovačku ale přišla právě opět v tom andělském…)

Fantom měl sice trochu jinou image a masku než jindy, ale nevadilo to. Trochu jsem se musela předem smiřovat s tím, že Christine je v této verzi blond. Je to trochu na palici v tom smyslu, že ji hrají dvě brunetky a vyfasují paruku jako pro Barbie, ale i když já si odjakživa Christine představuji jako brunetku, tak ve výsledku je to jedno, protože její barva vlasů nic neovlivňuje. Je to tedy nedůležitý detail, a ač tuto změnu nechápu, a proto jsem ji ochotna respektovat. Ty svatební šaty podle mě chybí o poznání více. Ale nebyla to zdaleka jediná odchylka.

Co se týče rekvizit, zcela zde chyběl Fantomův prsten, (pozor, spoilery! 😂 ale fakt) podle nějž ho v některých verzích Christine pozná v písni Past The Point Of No Return. Tento prsten ji Fantom v závěrečné scéně navléká a ona mu ho také obvykle vrací, když odchází s Raoulem.

Další změny proběhly též s ohledem na scénu – většinu známých lokací z Fantoma sice navštívíme, ale určité momenty jsou přesunuté jinam. Říkala jsem si, že je to asi šetřením – přece jen tento Fantom nebude úřadovat jenom v Praze, ale čeká ho víc štací, tak je jednodušší zabalit o nějakou tu kulisu míň. To je pochopitelné, ovšem recyklace prostředí za mě není cesta, jak toho dosáhnout. Ještě bych asi překousla, že scéna celkově působí vlastně docela stísněně a nejvíce je to patrné ve Fantomově skrýši. Miluji hlavní skladbu The Phantom of the Opera, ale tentokrát jsem měla pocit, že je snad nekonečná. Hodně času herci strávili na schodech vedoucích do podzemí a navíc jejich pohyby v této scéně byly naprosto nelogické. Dává mi smysl, pokud Fantom vede, jelikož zná cestu (tam kurňa bydlí, že jo), zatímco Christine za ním omámeně kráčí a třeba i váhá, zda s ním má jít. Mísí se v ní přece zvědavost a strach, je očarovaná tím zvláštním mužem, ale neví, co čekat a kam ji to proboha vede. Noooo a tady? Christine jde vepředu, a když je čas změnit prostředí a konečně dojde na loďku, tak seběhne zbytek schodů jako laňka, zatímco Fantom se loudá. Podivné.

Znovu se na tyto schody podíváme poté, co se z Carlotty stane »žába« a představení je přerušeno kvůli nálezu mrtvoly. Mimochodem ten balet, který ředitelé divadla násilím »přesunuli«, aby jim diváci neutekli, byl zpracován originálně a vtipně. Moc mě baví, když v některých verzích třeba baletky klopýtají, nebo se jim někdo motá pod nohama, protože to dokonale vystihuje jejich nucenou improvizaci. Zde to dovedli k dokonalosti tím, že na jevišti zůstaly ještě kulisy z předešlé scény a mezi tanečníky se motali lidé, co je nahonem uklízeli. To mě moc náhodou upřímně rozesmálo. Konečně taky něco můžu pochválit 😂.

Ale zpět ke schodům. Představte si to, že Christine a Raoul, kteří mají správně odejít na střechu a tam si vyznat lásku, se cestou táhnou jak smrad a půlku scény stráví na schodech. Navíc na těch samých, co předtím vedly dolů k Fantomovi. Teď asi zázračně vedou i nahoru na střechu, protože pochybuji, že by se Christine šla s Raoulem vykecávat Fantomovi v podstatě na dvorek 😂.

Když už ale dojdou na střechu, je už vlastně vše tak, jak má být, jenom to naši milenci berou docela hopem a rovnou na místě si nejen vymění polibek, ale rovnou se i zasnoubí. To mi ale vlastně vůbec nevadilo, jelikož jejich zásnuby se pak stejně řeší na maškarním plese. Alespoň jsme jednou viděli, jak to vlastně probíhalo 😁. Ehm, ale řekla bych, že to viděl i Fantom, takže fakt nemůže být řeč o tajnostech.

Mimochodem střecha divadla se též vrátí do hry ještě jednou – pro mě naprosto v nepochopitelnou chvíli – když Christine vzpomíná na otce a zpívá Wishing You Were Somehow Here Again. Obvykle tento part zpívá na hřbitově (kde jinde člověk vzpomíná na zesnulé, že?) a já popravdě ani nevím, jak to tady vlastně mysleli. Je skutečně na střeše divadla? Proč proboha? Chce snad skočit dolů, aby se setkala s tatínkem? Nebo je na hřbitově, který nějakým kouzlem vypadá úplně stejně jako střecha divadla? A nebooo je snad na střeše divadla tajný hřbitov? 😂

A na závěr mám ještě poslední moment, nad kterým zůstává rozum stát. (Opět, varuji spoilery jako prase 😁) Christine vystupuje v Donu Juanovi, past na Fantoma je políčena. On už je na scéně a vydává se za Piangiho, kterého právě usmrtil. Past The Point Of No Return jako obvykle Christine přeruší, když Fantoma poznává. Sundá mu kápi, aby ukázala, kdo to je. Ale masku mu už nestrhne, jak jsme zvyklí. Fantom si ji totiž sundá sám! Přiznám se vám, neudržela jsem se a v divadle ze mě vylítlo: „Ty vole!“ A ještě cestou domů jsem si pořád pokládala otázky – PROČ? PROČ BY TO PROBOHA DĚLAL?

Pokud vás důvod napadá, klidně dejte vědět do komentářů. Já tu vzpomínku jdu konečně vytěsnit z hlavy a doufám, že budu mít zase někdy v budoucnu možnost si zajít na kvalitnější zpracování tohoto legendárního kousku a spravím si chuť. Mrzí mě, že když už nějaká zahraniční produkce dorazí k nám, tak za 1) to stojí strašný prachy, 2) je to ještě ke všemu odfláknuté a nelogicky pozměněné a za 3) se všichni tváří, že právě tohle je nejvyšší vrchol kvality a všechno ostatní je pod tím.

S tím já naprosto nesouhlasím, rozhodně to nebyla ani zdaleka nejlepší verze Fantoma, jakou jsem viděla. Zůstávám věrná svým favoritům – 25. výročí (bohužel jsem neviděla naživo, ale záznam je perfektní) a naší české verzi. Na pomyslnou »bednu« vítězů se mi vejde i film s Gerardem Butlerem a Emmy Rossum (ač i tam jsou nějaké nelogičnosti) a z velké části i londýnské uvedení (2019, Tim Howar, Kelly Mathieson). Dokonce i verze z Terstu mě oslnila víc než tato… a to je co říct, když tam Fantom létal na špagátě jako Tarzan 😁.