Komuna, Duchové a jiní Nejbližší aneb Té tmě utíkám do Činoheráku

Činoherní klub (foto pro Činoherní klub: Pavel Nesvadba)

Každý máme místa, na která nedáme dopustit. Pro mě jedno z takových divadelních míst, kde je mi nebývale dobře, představuje Činoherní klub. Nenavštěvuji ho sice podle mě moc dlouho, o to častěji ale v hledišti tohoto divadla poslední roky usedám. Přiznám se, že zdejší repertoár mi byl dlouho nesmírně sympatický, plný lákavých titulů, zajímavých autorů a hereckých spojení. Přesto mi dlouho trvalo se ke svojí první návštěvě „dokopat“. A upřímně dneska docela lituju těch představení, která jsem kvůli tomu nestihl. 😊 Rád bych vás teď za svými vzpomínkami do ulice Ve Smečkách pozval. Ať už za duchy, jedním nevyslovitelným ošklivcem, nebo do komuny plné nejbližších. Zkrátka, pojďme té tmě utéct do Činoheráku.

Komuna plná Nejbližších

Prvním společným setkáním byl na podzim roku 2024 text Joshuy Harmona – Nejbližší. Navnadila mě tehdy mimo jiné upoutávka, která nastiňovala, že hra se bez přehánění a parodování dotýká pro mě divácky atraktivních témat. Nadto v obsazení figurovali herci, jejichž dráhu už nějakou dobu sleduju. Shodou okolností jsem ale do té doby na nikom z nich na divadle nebyl. Znal jsem jejich práci z televize, dabingu, či divadelních záznamů a lákalo mě je konečně poznat jako divák trochu blíž. 😊

Každý z hlavní šestice odvedl skvělou práci. Ať už šlo o herečky v rolích nejlepších kamarádek hlavního hrdiny, nebo o pány v jejich vícerolích, jednalo se o sledování příběhů, které odněkud důvěrně známe všichni. Anebo některý z nich dokonce sami žijeme.

Nejbližším rozhodně dominoval excelentní Jakub Burýšek v roli Jordana, gaye, kterému táhne na třicet, jeho nejlepší kamarádky se jedna po druhé vdávají… A on přitom ještě nikdy v životě neslyšel, že ho někdo miluje. Nemusel jsem s postavami vždycky souznít, ale neskutečně jsem jim věřil. Je pro mě zároveň důležité, že se hru povedlo opravdu převést bez karikování. Mrzí mě jen, že jsme se s hrou tak často termínově míjeli a už 24. září ji čeká derniéra. Osobně doufám, někdy na shledanou, Jordane! Tuším, že budeš vždycky patřit mezi moje Nejbližší. 😊

Mnohem intenzivnější než Nejbližší je však, co se týká příběhů a osudů, které jsme snad někde zažili nebo alespoň není tak těžké si to představit, Komuna. Z té se stala jedna z mých největších srdcovek, nejen ve zdejším divadle.

Dialogy jsou neskutečně vtipné a většinou dokonale vystavěné a pestré, stejně jako jsou barevné a promyšlené charaktery, které se v onom fantastickém domě objevují. „Ta hra je pro mě nádherná v tom, že v ní není jedno převládající téma, ale je to skutečně o komuně – je tam hodně témat a příběhů. A podle mě diváci, kteří přijdou s různými náladami, si to představení můžou užít z velmi různých důvodů a zasáhne je to na úplně jiných místech,“ řekl o Komuně její režisér Ondřej Sokol. Kdybych jako divák mohl, zeptal bych se, kde to mám podepsat. 😊

Komuna je živelné představení, kde se i z běžného stereotypního života podařilo po inscenační stránce vytřískat maximum. Zdejší nastudování téhle dánské hry je plné výstižných a mnohdy velice vtipných glos a hlášek, které fungují navzdory leckdy hořkým tématům. To v mých očích podtrhuje sled krátkých scének, kde probíhají jakési vstupní pohovory ke společnému bydlení. A vystihuje to i monolog o stupnicích štěstí postavy Erika v podání fantastického Vasila Fridricha.

Celé představení a jednání jednotlivých charakterů působí nebývale opravdově. Na té rozmanité paletě postav je pro mě osobně ale nejvýraznější Anna okouzlující Lucie Žáčkové. Lucie svým postavám dává snad vždy takovou zvláštní osobitost. Pokaždé mám pocit, že její bytí na jevišti je každým coulem takové fascinující „mimochodem.“ A u moderátorky Anny v Komuně to pro mě osobně platí dvojnásob. Je jednoduše neskutečná. A z Luciiných rolí, které jsem v Činoherním klubu viděl, mám Annu rozhodně nejraději. Věříte jí, chápete ji a postupně obdivujete v každém gestu.

Zmíním ale ještě postavu Virgila. Z oněch vedlejších postav je mi tenhle poměrně tragikomický přistěhovalec svým způsobem obrovsky sympatický. V podání perfektního Viktora Zavadila se jedná o jednu z jeho proměn, na kterou se do zdejšího hlediště těším pokaždé. Doufám, že si brzy střihne nějakou podobně výraznou a barevnou postavu anebo se objeví v nějaké hlavní roli.

Komuna je rozhodně kus, který se nebojím doporučit každému. Jak bylo zmíněno výše – ať přijdete s jakoukoli náladou, v jakémkoli rozpoložení, věřím, že si najdete to svoje. 😊

Duchové a ženy, které málokdo slyšel

Představení shrnující příběhy čtyř prvních dam naší země v nápadité, leč lehce chaotické kolekci, přímo pro Činoherní klub napsal a zrežíroval uznávaný Tomáš Dianiška. Čím bohatší znalosti máte o Olze Havlové, Martě Gottwaldové, Haně Benešové a Vieře Husákové, tím víc si Zakleté dámy plné spousty drobných narážek dokážete užít. V opačném případě vás hra dokáže mnohému nenásilně naučit. Nicméně, uznávám, že tahle mozaika osudů a jakýchsi scének je místy trochu nepřehledná. Ale i v oné nepřehlednosti, nebo možná díky ní, se v jedné scéně podařilo vytvořit geniální místečko pro zmatení diváků, zda se ještě stále odehrává představení nebo se najednou děj týká i diváků samotných.

Romana Widenková a Jakub Burýšek jako manželé Benešovi a Vasil Fridrich a Sandra Černodrinská coby Gottwaldovi v Zakletých dámách (foto pro Činoherní klub: Pavel Nesvadba)

Obdivuju, že každá ze zmíněných čtyř žen v určité fázi inscenace využívá pro komentování sebe sama nebo svého osudu píseň z nějaké české pohádky. A že jsou to spojení opravdu výstižná. Zatímco některá spojení jsou poměrně vtipná, u některých zamrazí. Osobně mě neskutečně baví i nalezení jakési paralely mezi Gottwaldovými a ústřední manželskou dvojicí ze Shakespearova Macbetha. Zmiňujíc tento prezidentský pár, nemůžu nevyzdvihnout fenomenální Sandru Černodrinskou. Ta z Marty Gottwaldové dokázala vytvořit figuru, která je (trochu až absurdně, vzhledem k tomu, o jakém mluvíme páru) velice vtipná. Možná i proto pak její citlivé scény nebo obrazy, kde z jejího chování mrazí, patří k těm nejsilnějším v celém představení.

2:22 Duchařský příběh je jedno z prvních představení, které jsem v Činoheráku viděl a tak trochu navzdory lehce detektivní zápletce se na něj často vracím. Danny Robins vypsal z mého úhlu pohledu výborně vystavený příběh. Začátek sice nastíní záhadu, ta ale běží téměř celou dobu bokem vedle vztahových propletenců ústřední čtveřice – manželů Sama a Jenny, Samovy nejlepší kamarádky Lauren a jejího nového partnera Bena.

Upřímně oceňuju, že řešení oné záhady si text, skvěle podpořený inscenátory a hereckým osazenstvem, nechává skutečně na poslední dvě minuty představení. Snad se vám však ve snaze na řešení přijít, nebude v průběhu večera kouřit z hlavy, tak jako mně při první návštěvě. Radost z toho, že se mi příběh nakonec podařilo správně rozklíčovat, mám ale pořád. Navíc mě těší, že s každou další viděnou reprízou mě představení baví možná ještě víc. Baví mě odhalovat, kde všude jsou schovaná vodítka k závěru a čím častěji Duchařský příběh vidím, tím víc mě baví všímat si dalších vrstev. Ty vám ale z úcty k přání inscenačního týmu nastiňovat nebudu 😊.

Dovolím si jen poznámku, že v případě 2:22 dění na jevišti, alespoň v mých očích, kralují právě Lauren a Ben v podání Markéty Stehlíkové a Jana Hájka. Markéta Stehlíková dokáže krásně ubalancovat humornost své postavy i její propady. K niterné Vieře Husákové v Zakletých dámách a vtipné Moně z Komuny se tak přidala další výrazná ženská postava. Typ rolí, v nichž Jana Hájka vídám nejčastěji (jako je ve zdejším divadle například jeho geniální Henrik v Heda Gablerová – Naostro), je prakticky protikladný k bezprostřednímu Benovi. I když Ben nemusí být každému sympatický na první dobrou, Hájek dokáže díky trefně mířeným hláškám ukázat divákům cestu, jakou se na něj koukat.

Srdeční setkání s Ošklivcem

Vojtěch Kotek jako Lette ve hře Ošklivec (foto pro Činoherní klub: Pavel Nesvadba)

Na hru Ošklivec od Maria von Mayenburga je docela oříšek se dostat. Hravě se může stát, že velmi brzy po spuštění prodeje zbývají už jen poslední lístky. V poměrně krátké době se mi však letos poštěstilo vidět hru hned dvakrát. A dopředu se musím přiznat, že když bude příležitost a časoprostor dovolí, nebudu váhat ani vteřinu, abych Ošklivce viděl znovu.

Extrémně jednoduché scéně Nikoly Tempíra dominují jednoduché papírové krabice. Některé jsou prázdné, jiné ukrývají nejrůznější rekvizity. Herci je mohou přeskládat, přesto vždy najdou na první dobrou to, pro co si přišli. Heslo, že v jednoduchosti je síla, naplnila i Lenka Hollá se svými kostýmy. Nejvýraznějším je takový „ošklivácký stejnokroj“ – jednoduché černé triko s límečkem a džíny.

Nečekané zázemí pro diváky a jejich fantazii kromě výpravy svými brilantními výkony vytváří jako jinde vynikající Marta Dancingerová, Václav Šanda a Martin Finger. Hovoříc o nich, Martu si nesmíte nechat ujít jako Hedu Gablerovou a Václava s Martinem například v K.Š.E.F.T.U!  Ale zpět k Ošklivci. Oni ve svých vícerolích hrají jako o život. Ačkoli tvář hlavního hrdiny zůstává celé představení navzdory textu stejná, jejich herectví pomáhá vtipné absurditě situací a jejich pointování. Pod režijním vedením Braňa Holička pak titulní roli nevyslovitelně odporného ošklivce Letteho představuje Vojtěch Kotek. Odzbrojujícím způsobem dává vyniknout svému charismatu a prakticky žádná jeho poloha vás nenechá chladnými. Divákovi je Letteho v jeho podání zprvu líto, možná ho časem nebudete mít rádi, určitě se s ním (nebo snad jemu?) budete smát a řekl bych, že jsem si skoro jistý, že se do něj nedokážete nezamilovat. Zvláště ve dvou monolozích si dokáže bez okolků podmanit celý sál. Zdánlivě nezáživným technickým popisem by dokázal sbalit většinu přítomných a pobavit je. Při jedné ze závěrečných scén z něj pak jde až strach.

Existuje pár nastudování různých her, na které nedám dopustit, ale přiznávám, že už řadu let jsem z žádného představení neodcházel tak nadšený jako právě z Ošklivce.

Té tmě utíkám do Činoheráku

Činoherní klub ale příběhů a neskutečných hereckých výkonů nabízí mnohem víc, než jsme dnes stihli proběhnout. Stejně tak ulice Ve Smečkách. Některé z nich připomněl (a zároveň částečně umožnil nahlédnout pod pokličku legendárního divadla) ojedinělý projekt Kostiantyna Zhyrova nazvaný Té tmě utíkám ve Smečkách. Co všechno jste však mohli během přibližně hodinového představení zažít a do jakých všech míst se s herci dostanete, si nechám pro sebe.

V tomto textu jsem nemohl zmínit všechny kusy, které jsem v Činoheráku viděl. A doufám, že ty, které jsem zatím neviděl, brzy poznám (třeba bych chtěl dohnat rest v podobě Radostného výletu či Fernando Krapp mi napsal dopis, kde se těším zejména na všude jinde skvělou Romanu Widenkovou). Osobně se i moc těším na nové tituly na repertoáru, zvláště na Úplné zatmění, které bude mít premiéru na konci října. Nedostalo se ani na všechny výkony, které se mi zaryly do diváckého srdce, ačkoli jména mnohých herců tu padla… To je tak, o tomhle tématu bych mohl mluvit hodiny. 😊 Snad se mi vás podařilo i tak nalákat. A třeba, až bude v okolí Václavského náměstí tma nebo se nebudete moci k něčemu rozhodnout, pořiďte si vstupenku… a té tmě utečte do Činoheráku. 😊