Koncert To nejlepší z muzikálů Dracula a Monte Cristo: Zamávání tam nahoru
Možná znáte meme „Shut up and take my money“. Pokud ano, máte už v hlavě i jasnou představu, jak jsem asi vypadala, když na mě vyskočila informace o tom, že se má na Letní scéně na Vyšehradě konat koncert „To nejlepší z muzikálů Dracula a Monte Cristo“. A co na tom, že mělo zrovna ten večer pršet, že jo?
O tom, že miluji Draculu, i když jsem ho objevila až »pozdě«, už možná něco málo víte… tak co ten druhý hrabě? To je do jisté míry můj černý puntík, protože Monte Crista jsem během jeho uvádění v Kongresovém centru bohužel neviděla. Přitom stačilo málo, původně mě na něj totiž mamka vzít chtěla, jenže v den D jsem onemocněla. To je pech 😊. O mnoho let později jsem viděla záznam. Doufala jsem, že budu stejně nadšená jako z Draculy, jenže to se bohužel nestalo.
Každopádně, já tak nějak pořád trochu (možná naivně) doufám, že kdyby se Monte Cristo vrátil na prkna, která znamenají svět, a kdyby se nové uvedení skutečně povedlo, možná bych jeho kouzlo ještě naplno ocenila. Příběh, ač je pro mě pořád trochu moc spletitý, má v sobě velkou sílu. A hudba? Vždyť je z pera Karla Svobody, což je minimálně polovina úspěchu. Koneckonců je Monte Cristo maličko Draculův mladší brácha. Libreto Zdeněk Borovec, na scénáři spolupracoval i choreograf Richard Hes, režie Jozef Bednárik. Všechny tyto pány ale spojuje ta smutná skutečnost, že už nejsou mezi námi. Především jim všem byl koncert na Vyšehradě věnován a posloužil jako vzpomínka na ně a jejich skvělou práci, zkrátka takové zamávání do nebe.
Ostatně, já bych si tipla, že pánové to odněkud z jiného světa možná trochu sledovali, minimálně nám poslali ucházející počasí. V rámci večera sice ještě předpověď hlásila, že bouřka začne ve 22 hodin, ale nepřišla – nezmáčela nás proto ani v hledišti, ani při odchodu. Jen tedy bylo poměrně dusno a mouchy štípaly jako bláznivé. Ovšem, co bych já pro muzikály nepřetrpěla, že? 😊
Ocenila jsem také, jak elegantně byla vyřešena nečekaná situace, a to kolaps jedné z divaček, zhruba ve třetině koncertu. Tomáš Trapl navrhl, že by bylo dobré vyhlásit předčasnou pauzu, než se vše vyřeší, a poté pokračovat dál zbylými písněmi z prvního bloku a rovnou navázat druhým blokem. Mezitím byla přivolána záchranka, i když tedy zrovna na Vyšehradě by zásah asi nebyl úplně jednoduchý. Naštěstí se prý paní později udělalo lépe.
První, těmito nečekanými událostmi přerušený, segment, se věnoval právě muzikálu Monte Cristo, který mi není zas až tak dobře známý. Zaznělo z něj písní docela dost, samozřejmě došlo i na ty nejznámější „fláky“, které k mým uším dostaly již dříve, a to Proč nejsi tam, kde já (zde v podání Kamily Nývltové) či Doteky tvých řas (Daniel Hůlka, jak jinak 😉). Určitě jsem už v minulosti natrefila i na píseň Haydée Můj Monte Cristo, ale zde poprvé, když jsem tuto skladbu slyšela naživo, jsem se více zaposlouchala do samotného textu písně. Mám pocit, že jsem lecčemu konečně trochu víc porozuměla. Navíc můžu říct, že této úlohy se zhostila naprosto sebevědomě a bez zaváhání, pro mě dosud neznámá dáma, Veronika Tölg Savincová. Předvedla působivý výkon a právem si vysloužila jeden z největších potlesků.
Dojemný byl duet Daniela Hůlky (Edmond Dantes) a Jiřího Březíka (abbé Faria) a mezi další nezapomenutelné chvíle večera též můžeme zařadit i duet Matka a syn, který běžně zpívají Mercedes a její malý syn Albert. Zde se na jevišti setkaly Kamila Nývltová s malou Rozárkou Hůlkovou. Jako na potvoru holčičce zlobil mikrofon, Kamila to naštěstí rychle vyřešila. Jak nás Daniel Hůlka dopředu varoval, tohle byl pro něj jasný zlatý hřeb celého koncertu a v podstatě splněný sen. Bylo jasné, že ho to dojme. Upřímně, trochu jsem čekala, že to malinko sejme i mě, starého cynika 😁. Ale že až tak moc? Bulela jsem jako želva! Rozárka je roztomilá a myslím, že se jí to moc povedlo. Je na ní vidět, že má v sobě ostych, ovšem o pauze na jevišti div nemetala kotrmelce, tudíž kdo ví, jakou cestou se ještě do budoucna vydá 😊.
Na této vlně sentimentu bych měla ještě dodat, že na koncertě samozřejmě nemohl chybět ani Josef Vágner, který se tím vlastně částečně vrátil do svých dětských let. V původním uvedení zpíval právě part malého Alberta, který tentokrát měla na starost Rozárka. Nyní už si mohl Josef střihnout Alberta dospělého. Věřím, že pro něj to bylo rovněž emotivní 😊.
V muzikálu jako takovém bych postavě jménem Morcerf podle mě rozhodně nefandila, respektive ještě se podle mě nenašla verze Monte Crista, kde bych si ho oblíbila. Ovšem zde jsme měli možnost jeho party slyšet v podání Tomáše Bartůňka. Musím říct, že pokud mi někdo tohoto záporáka aspoň částečně rehabilitoval, byl to právě Tomáš Bartůněk, a to během písně Jsem přece voják. Vážně mi ho skoro začínalo být až líto.
Druhá část programu (i když možná o něco kratší, alespoň pocitově) pak patřila legendárnímu Draculovi, na kterého jsem se těšila jako malý capart na Vánoce 😂. No a slzy mi tekly už od předehry, kterou jsem maximálně prožívala. Mám dojem, že jsem proplakala asi půlku celého „draculovského“ repertoáru. V úvodním segmentu z kláštera mě dostávali Tomáš Trapl a Jiří Březík, rovněž sbory si daly záležet a vytvořily mrazivou atmosféru. Daniel Hůlka podle mě vše velmi dobře prožíval, ať už v písni Nespravedlivý Bůh, nebo při Draculově monologu. Kamila Nývltová si zde střihla oba ženské party, které má ostatně z Hudebního divadla Karlín již natrénované. Coby Adriana okouzlovala v krásném romantickém duetu Vím, že jsi se mnou, v roli Lorraine zase ve slavné skladbě Jsi můj pán. Podle mě vše zvládla skvěle, což jsem i předpokládala. Kamilu mám docela ráda, tím pádem mi nevadilo, že měla tolik prostoru, na druhou stranu by mě ale zajímalo, jak by si s Draculou poradila Veronika Tölg Savincová, když mě natolik překvapila v první části večera.
Mám pocit, že z Draculy zaznělo v podstatě všechno důležité a potřebné, došlo částečně též na samotné finále, které mě vždy spolehlivě rozbíjí. Opět jsem si poplakala, co vám budu povídat. Myslím, že se koncert celkově moc povedl, a to i přes nějaké drobné technické potíže, které vám nyní stručně (tedy doufám, že stručně) popíšu.
Začalo to tím, že Dan Hůlka, který nás provázel jednotlivými čísly a měl na starost představit účinkující, měl v jedné části jeviště stojan s „tahákem“, aby něco nepopletl. To fungovalo, dokud mu tedy shůry nezhasli. Pak měl co dělat, aby nám vůbec něco přečetl. Hodní, nebo možná spíše škodolibí diváci, mu nabízeli i brýle, Jiří Březík mu svítil mobilem, nejvíc ovšem zabíral takový speciální grif – vrznout stojánek s papírem v určitém úhlu pod světelný reflektor. Další zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy začala hrát předehra z Draculy, všichni herci zmizeli za plentu, hudbu doplňovaly jen světelné efekty. Přiznám se, že mě trochu překvapilo, že barevná světla se rychle měnila, skoro jako na diskotéce. Pak jsem si všimla, že dolů běží někdo z technického zázemí a něco na jevišti »šteluje«, tím pádem to asi nebyl úplně záměr 😂. Posléze se ten barevný rej přece jen ustálil do jednoho odstínu. Stejně jsem tomu nevěnovala moc pozornosti, světla hezky dodávala písním atmosféru, ale myslím, že gró večera bylo stejně přece jenom ve výkonech.
Účinkující občas zmínili něco ve smyslu, že leccos musí řešit trochu na koleni. Přesto bych si tipla, že v hledišti to nikdo neřešil. Snad jen jedné chvíle se nedalo nevšimnout, a to když se nám „vybil“ hlavní představitel. Naštěstí ne přímo on, ačkoliv nám to nejdřív chtěli namluvit 😁, nýbrž jeho krabička k mikrofonu. Začala prý dramaticky červeně blikat, a proto došlo k rychlé výměně, během níž museli účinkující na jevišti signalizovat panu zvukaři, aby ještě nehrál. 😊
Samotný závěr koncertu pak patřil opět Monte Cristovi, coby dva přídavky zazněly (ten večer již podruhé) písně Faraon a Náš ostrov snů, prý aby nám ještě při odchodu v uších zněly melodie z muzikálu, kvůli němuž jsme na Vyšehradě byli. Několikrát během večera totiž padla informace o tom, že koncert je do jisté míry první vlaštovka, usilující o to, aby se muzikál Monte Cristo mohl vrátit na česká jeviště. Samozřejmě bych si moc přála, aby tyto snahy došly šťastně naplnění. Sama za sebe pak jenom doufám, že pokud se Monte Cristo vrátí, tak už to nebude do Kongresového centra, protože toto místo se vyprodává velmi obtížně (skoro bych řekla, že je to dnes již skoro nemožné), tím pádem by to nové uvedení asi mohlo skončit skoro dřív, než by pořádně začalo.
Na závěr bych chtěla ještě smeknout před panem Danielem Hůlkou, a to nejen za bezchybné pěvecké provedení dvou hlavních rolí v jeden večer a bleskovou proměnu z Dantese v Draculu (stačilo rozpustit vlasy 😁), ovšem především za to, jak prováděl celým večerem. Nejprve nás sice přivítala jeho žena Barbora, on ji však brzy vystřídal a rovnou nám přiznal, že pociťuje velkou nervozitu, která z něj opadávala teprve postupně. Nejmilejší dojmy z koncertu si odnáším díky němu, především proto, jak krásně a procítěně mluvil o zesnulých autorech muzikálů Monte Cristo a Dracula. Nastínil nám, že tím, že už nejsou na tomto světě, pro něj bylo v minulosti nesmírně těžké zpívat jejich písně. „Teď je ale zpívám s velkou radostí, protože jsem si uvědomil, že když jsem měl v životě to obrovský štěstí, že jsem se narodil ve správný okamžik a na správném místě, na téhle zeměkouli a mohl potkat tyto autory, tak je to vlastně mojí povinností,“ uvedl následně.
Cítila jsem z něj jak velkou pokoru a úctu k pánům, kteří mu kdysi dali velkou příležitost, tak i velké štěstí a dojetí, že on sám tu s námi může být, dál zpívá a dokonce má rodinu, která pro něj očividně hodně znamená. To je prostě krásné a víc už nemám co říct.
Ne, nebudeme tady zase bulet 😊 Radši se taky zapojte a dejte vědět, zda byste si přáli návrat muzikálu Monte Cristo!
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!