Koncert Velká muzikálová show: Mých 25 let s muzikály

Dneska budeme trochu vzpomínat, ale ne v jednom kuse, nebojte. 😊 Minulost si totiž našla cestičku i do současnosti díky Velké muzikálové show, která se odehrála 7. 10. v O2 universu. Můžu říct, že jsem si už delší dobu moc přála na tuto akci jít, jenže odrazovala mě vysoká cena za vstupenky. Vesmír na mě přesto myslel a poštěstilo se – pár dní předem mě pozvala kamarádka. 😊 Měla jsem velkou radost a také díky tomu jsem si večer užila.

Myslím si, že se sice dostaneme i k výtkám, ovšem pojďme začít tím krásným. Už je to 25 let, co se slavný muzikál Pomáda u nás dočkal prvního českého uvedení, a to v holešovické Pyramidě (dnešní GoJa Music Hall). Účinkující toto výročí nyní oslavili právě velkolepým koncertem plným hitů z různých muzikálových titulů. A já vlastně slavila s nimi. Párkrát jsem měla malinko i slzy v očích. 💖 A pročpak?

Díky tomu, že jsem do divadel spolu s maminkou chodila už v dětství a právě Pomáda v Pyramidě a záhy i Kleopatra byly vůbec první muzikály, které jsem kdy zhlédla, neslavila jsem JEN 25 let Pomády, ale především to, že už s muzikály žiju neuvěřitelné čtvrtstoletí. Buďme upřímní, jsem ročník ’93, takže ty moje první vzpomínky jsou už dost v mlze, ráda jsem je však nyní zase malinko oprášila. Z obou zmíněných kousků si pamatuju hlavně jakousi atmosféru, která je doprovázela. Při troše hloubání a dloubání dám dohromady i pár jmen z obsazení, přičemž jak v Pomádě, tak v Kleopatře, jsem měla možnost vidět Zbyňka Frice.

Zatímco tehdy pro mě byl ještě neznámým mladíčkem, po těch letech už se díky dalším muzikálovým kouskům zařadil mezi mé oblíbence. I po 25 letech ho pravidelně vídáme na prknech, co znamenají svět, a proto je Zbyněk vlastně tak trochu jedním z hlavních pilířů mého muzikálového života. Měla jsem proto velkou radost, že nechyběl ani na Velké muzikálové show. Zazářil nejen jako Danny Zuko, ale jeho krásně procítěné podání elánovské písně Voda čo ma drží nad vodou bylo za mě jedno z nejlepších vystoupení celého večera.

Moc mě potěšilo i to, že se v rámci tohoto koncertu vrátila na jeviště Zuzana Norisová. Tu jsem sice před lety jako Sandy neviděla, ovšem zamilovala jsem si ji zhruba ve stejné době. Začalo to v roce 2001 díky filmovým Rebelům, posléze jsem měla možnost ji vidět též na divadle, a to coby Constance ve Třech mušketýrech. Od té doby si tuto postavu představuji už jen jako ji, stejně tak se mi její podoba propsala i do knižní podoby Bídníků, kde jsem jí přisoudila roli Cosetty, aniž bych pro to měla nějaký důvod, kromě toho, že se mi na ni prostě hodila 😂. Byla krásná tehdy a je krásná i dnes. Ohromně jí sekla závěrečná Sandyina image v černé kožence. A pěvecky mě taky nezklamala, ať už se jednalo o songy z Pomády (např. Letní láska), nebo o ikonické Š – Š – Š z Rebelů. Nechyběli ani tanečníci s deštníky, zkrátka skvělý návrat v čase.

Spolu s Bohušem Matušem si pak střihla ještě Stín katedrál, což bylo rovněž naprosto magické vystoupení. Zrovna Bohuš Matuš mezi mé oblíbence nikdy nepatřil, ale po tomto koncertě ho možná vezmu trochu na milost, jelikož tuto slavnou píseň skvěle nazpíval už pro film, ovšem po letech tu pomyslnou laťku ještě o kus pozvedl. Komu čest, tomu čest! 👏 Stejně tak mohu pochválit i jeho part v titulní písni z muzikálu Fantom opery. Bohužel víc tuto pasáž chválit skutečně nemohu (tedy snad ještě ta projekce byla moc pěkná 😂), jelikož partu Christine se chopil Roman Vojtek. Už když tento těžký úkol dostal v rámci pořadu Tvoje tvář má známý hlas, považovala jsem to od tvůrců za zneuctění krásné a extrémně náročné písně, snad za účelem pobavení. Samotnému Vojtkovi jsem tehdy smekla pomyslný klobouček za to, jak se s tím popasoval, rozhodně jsem mu nic nevyčítala. Tím, že to zaznělo i zde, se můj pohled ale mění. Nevadí mi, že byl Vojtek převlečen za ženu, to mě nijak neuráží, ono mu to i docela seklo. Vadil mi jeho zpěv, který si opravdu se skutečnými zpěvačkami a představitelkami Christine nespletete. Bolelo to. To už by snad bývalo lepší, kdyby to zpíval jako muž.

Navíc z toho mám malinko dojem, jako by se Vojtek snažil udělat z nouze ctnost a z trapného nápadu vytěžit maximum. Bude s tím snad objíždět celou republiku? Ano, jistě se najde někdo, koho to pobaví. Někdo jiný, neznalý lepších verzí písně, bude mít pocit, že je to skvělé číslo. Já osobně budu moc ráda, když už to nikdy znovu neuslyším. Je to nádherná píseň, která si nezaslouží stát se cirkusovou exhibicí.

V rámci koncertu se ke svým rolím po letech vrátili i další účinkující z Pomády. Ať už ti, co v showbyznysu do jisté míry zůstali, nebo ti, kteří tak nějak zmizeli a věnují se dnes jiným kariérám. Osobně bych vypíchla například She’s Like the Wind v podání Hynka Svrčka, či naprosto bombasticky energické Buenos Aires z Evity od Kateřiny Novákové.

V původní Pomádě jsem podle vzpomínek své maminky viděla i Danielu Šinkorovou. Upřímně si ji tedy nevybavuji, ale jak říkám, to není úplně berná mince vzhledem k mému tehdejšímu věku. Samozřejmě že od té doby už ji znám velmi dobře. Potěšilo mě její vystoupení All That Jazz z muzikálu Chicago i číslo z Mamma Mia!

Trochu mě mrzí, že nedošlo na vyloženě pomádovské číslo Ještě horší věci jsou, a to ačkoliv Daniela měla kostým Rizzo. Podobně to bylo i v případě Michaely Badinkové, která sice vyfasovala zrzavou paruku Frenchy, ale nic z Pomády nevystřihla. I když si říkám, že Frenchy toho tam zas tak moc nemá.

Trochu jsem však čekala, že dojde na Holčičko smutná, a když už nebyl přítomen Pavel Vítek, mohl za něj tuhle skladbu klidně ztvárnit Zbyněk Fric, nebo bych si ji bývala ráda poslechla i od Bohuše Matuše. Namísto toho Míša, podobně jako Roman Vojtek, zopakovala něco ze show Tvoje tvář má známý hlas a proměnila se na chvilku v Marilyn Monroe. Bylo to moc povedené vystoupení, s jedinou kaňkou v podobě naprosto otřesné blonďaté a vlnité paruky. Místo Marilyn Monroe interpretka (kterou z toho samozřejmě neviním 😂) připomínala nějakou zdivočelou babičku v důchodu, nebo možná spíše jejího psa. 😂

A pokud mě oči nešálily, myslím, že tatáž paruka byla využita ještě na konci, kdy se na jevišti opět sešli všichni účinkující a Šárka Marková se vtělila do Sandy po její finálové proměně. Jedná se samozřejmě o píseň Jedině ty, v originále You’re the One That I Want.

Přitom Zuzana Norisová měla během závěrečné písně ponechány své vlastní přirozené vlasy, pouze upravené do jiného účesu než předtím. Tak nevím, proč stejný postup nemohl proběhnout u Šárky Markové, jejíž skutečné kadeře jsme ostatně už viděli v rámci songů Hungry Eyes a Hodina H, což je česká verze slavného duetu z Hříšného tance (stejně se ale v češtině jmenuje i píseň od Bee Gees, takže prosím nezaměňovat 😂).

Šárka spolu s Romanem Vojtkem nám během toho nějakými tanečními kroky naznačili onen hříšný tanec (zvedačka do jisté míry také proběhla), přičemž já jsem samozřejmě nečekala, že ještě ke zpěvu předvedou nějaké náročné choreografie. Ale v případě písně, která je z natolik slavného filmu o tanci, bych čekala, že se více do hry zapojí tanečníci. Zvlášť, když v jiných číslech figurovali.

To je další věc, kterou bych této show vytkla – jistou nekonzistenci. Některá čísla totiž byla vyloženě v kostýmech, jiná v civilu či v nějakém jiném slavnostním oblečení. Někde byla využita taneční company. Někde naopak ne. A co jsem tak pozorovala, lišil se často i samotný styl umělců, respektive způsob, jakým ke svému vystoupení přistupovali.

Někdo to pojal čistě koncertně, to znamená víceméně bez emocí. Někdo spíše hrál, to znamená, vžil se do své role, do své postavy. A někdo i přehrával. Bohužel, tento dojem jsem měla třeba u Co na tom je tak zlého v podání Šárky Markové. Částečně možná i u písně Proč nejsi tam, kde já z muzikálu Monte Cristo, ale upřímně u Vandy Károlyi jsem na přehnaný afekt již poměrně zvyklá.

Na druhou stranu si myslím, že podobné věci by si měl ohlídat režisér celé show. A tím je opět Roman Vojtek. Je mi líto, že to tady v tomhle textu schytává nejvíc právě on, jenže nemůžu si pomoct. Je možné, že jeho záměr byl účinkující vést individuálně, aby tím dosáhl větší pestrosti, ale výsledek za mě působil trochu „každý pes jiná ves“.

Problém jsem měla i s celkovým ozvučením. Účinkující nebyli vždy dostatečně slyšet přes hlasitou a dunivou hudbu. To nevyčítám režisérovi, a myslím si, že je to problém O2 universa jako takového. Tím pádem se nabízí otázka, zda by nebyl vhodnější nějaký komornější prostor, například divadlo, kde by také možná byla větší možnost si všechna čísla lépe připravit a nazkoušet. V rámci večera jsme se totiž dozvěděli i to, že tanečníci trénovali údajně déle než hlavní účinkující, kteří na přípravu měli jen dva dny. Což na jednu stranu chápu, avšak vzhledem k počtu písní, co zazněly, mi to připadá vlastně docela málo.

Rozpolcená jsem v otázce vizuálního doprovodu koncertu. Mezi jednotlivými čísly jsme se dočkali coby předělů jakýchsi medailonků jednotlivých hvězd, které se večera účastnily. V podstatě takové drobné představení a připomenutí jejich životních osudů. Na velké obrazovce byly promítány archivní fotografie, což se mi moc líbilo. Jenže jejich rozhýbání pomocí umělé inteligence už mi přišlo trochu nadbytečné. V některých případech to sice udělalo moc hezký efekt a fotky to oživilo, ale jindy to působilo už trochu creepy. Stejně nevyvážený byl za mě i komentář, který tyto AI obrázky doprovázel. Občas to taky znělo jako výtvor umělé inteligence. Tímto se jí omlouvám. Spíš to asi byla snaha tvůrců o odlehčený humor. Někdy se to sice povedlo, jindy už méně.

Naopak jsem se docela užívala efekty na obrazovce během jednotlivých písní. Ať už to byla maska Fantoma opery na projekci, případně umělé vodní vlny či zlaté hvězdičky, barevné konfety, romantická srdíčka a tak dále. Sice kýč jak bič, ale já to miluju, takže vůbec nevadí. 😊

Všechny tyto moje výtky navíc přetloukla skvělá energie, která v O2 universu ten večer zavládla. Všichni vystupující si dali záležet, snažili se a bylo poznat, že jsou rádi, že se mohli takto po letech znovu setkat, vystoupit a udělat nám radost. A nemyslím teď jenom již zmíněné celebrity, ale i další sólisty, sboristy, tanečníky a muzikanty. Jak jsem odposlechla na děkovačce, byli to následující lidé: František Raba, Jaromír Holub, Adam Koubek, Nikol Šimáková, Anna Soukupová, Alena Radová, Dan Makovec, Kateřina Poláčková, Jiří Federhaus, Klára Kočárková, Lucie Svobodová, Šimon Muška, Šárka Říhová, Petr Faltus, Sofie Filippi, Linda Stránská, Patrik Plešinger, Karolína Zpěváková, Marcel Kraus, Martin France, Petr Kratochvíl a Jan Urban.

Myslím, že diváci si večer moc užili a spojení nostalgie a rozjeté energické hudby fungovalo na výbornou. Kdyby se náhodou koncert někdy opakoval, nebo byl vysílán v televizi, asi bych se vůbec nebránila. 😊

Co na plat, je to parta správná.