Oni jsou dvakrát? Sbohem, pane Holmesi! aneb Hravá derniéra Legendy jménem Holmes

Minulou sobotu, tedy 27. dubna Hudební divadlo Karlín udělalo poslední tečku za jedním svým muzikálovým příběhem. Derniérou se završilo uvádění titulu s názvem Legenda jménem Holmes, k němuž texty, hudbu i libreto napsal Ondřej Gregor Brzobohatý. Režie se ujal Gabriel Barre a choreografií se ujala Karen Sieber. Díky kostýmům Kristiny Záveské a především scéně Michaely Horáčkové Hořejší jsme se rázem ocitli v magickém světě, nechyběly však ani různé triky, na něž dohlížel Jaroslav Kunc.

Dvě roviny příběhu

První kapitola tohoto příběhu se začala psát v říjnu 2018 a tehdy se v hlavní dvojroli Holmese a jeho stvořitele Sira Arthura Conana Doylea alternovali pánové Lukáš Janota a Vojta Dyk. Druhý jmenovaný, který odehrál i premiéru a jeho tvář zdobila veškeré propagační materiály, v lednu 2023 muzikál opustil a nahradil ho sám autor muzikálu Ondřej Gregor Brzobohatý.

Foto: Sandra Lanczová

Toto dílo bylo unikátní právě tím, že jsme zde sledovali dění hned v dvou paralelních světech – v jednom řešil (nejen) kriminální zápletku slavný detektiv Sherlock Holmes, v druhém se tak trochu trápil spisovatel Doyle. Pánové byli oba každý jiný, ač je ztvárňoval jeden herec. Dalo by se říct, že byli v lecčems protipóly – jeden byl sebevědomý floutek, druhý dobrosrdečný „ňouma“. Přesto měli podobné starosti – jak dál pokračovat ve své profesi a také jak to udělat, aby si získali srdce své vyvolené.

Hned dvěma krásným dámám, Irene Adlerové a Louise Hawkinsové, tak život vdechly herečky Anna Fialová a Kristýna Daňhelová. První z nich diváci znají například i z Tvoje tvář má známý hlas, druhou dámu zase vídáme též v Městském divadle Brno, například v muzikálech Pretty Woman či Devět křížů a činohře Velký Gatsby. S Kristýnou Daňhelovou jsme také před časem udělali rozhovor, v němž mimo jiné přiznala, že „Holmes“ byl pro ni láskou na první poslech.

Nyní, když se uzavřela i poslední kapitola Legendy jménem Holmes, jsme se jí proto zeptali, jaké jsou její pocity. A také nás zajímalo, která z muzikálových hrdinek, jimž propůjčila tvář, jí byla bližší.

Jak budete na „Holmese“ vzpomínat a v čem pro vás byl jedinečný?

Byl jedinečný tou energií, která mezi celým týmem proudila už během zkoušení. To dílo je podle mě geniálně napsané. Setkala se výjimečná parta a troufám si říct, že jsem tam potkala opravdové přátele. Našla jsem svoje ztracené dvojče, Aničku Fialovou, se kterou se od té doby od sebe nehneme, a také kamaráda na život a na smrt, Michala Pribylince. Holmesovská parta je poskládaná ze špičkových herců, zpěváků, tanečníků a hudebníků a v takovém prostředí je člověk víc, než rád.

Ztvárnila jste zde dvojroli, ale kdybyste musela zvolit jen jednu z nich, která by to byla – Irene, nebo Louisa? Která vám připadala zajímavější a víc vás bavila, případně s kterou z nich byste raději zašla na kafe? 😊

Louisa pro mě byla mnohem jednodušší, protože máme víc společného. Irene byla trochu oříšek, ale díky Aničce jsem si nakonec našla cestu i k ní. Myslím, že Anička je víc femme fatale, čili Irene, zatímco já jsem víc ta křehká duše, Louisa. Díky vzájemné inspiraci jsme tak myslím vytvořily s Ančou dvě moc fajn holky. Takže pokud to beru takhle, na kafe bych šla rozhodně s Irene. 😉

Foto: Sandra Lanczová

Parťáci i záporáci

Dvě role výborně obsáhli též Marek Holý a Denny Ratajský, kteří se alternovali coby Dr. John Watson a Dr. Sigmund Freud. Coby Watson byli Holmesovi oporou a jako Freud nás především bavili svou výstředností a šílenou parukou, s níž dělali psí kusy 😁.

Nebyl by to ale pořádný příběh bez záporáka, a tak Holmesovi zatápí jeho sok, profesor Moriarty, zatímco Doyle bojuje proti zlotřilému vydavateli Virgilu Cromwellovi. V těchto úlohách se představili Petr Vaněk a Jan Sklenář, které jsme také u příležitosti derniéry oslovili.

Petr Vaněk prozradil, že na Holmese bude vzpomínat „vždycky jako na svůj první muzikál“. Zdá se, že ani jednu z negativních postav by „na kafe“ nepozval, obě pro něj ale byly příjemnou výzvou. „Cromwell mi přišel zajímavější herecky, Moriarty zase pěvecky,“ odhalil svůj zákulisní pohled na věc.

Naopak Jan Sklenář, kterému jsme položili stejné otázky, má ohledně setkání s muzikálovým bídákem jasno. „Samozřejmě s Moriartym. Je to bláznivý profesor, chytrý fantasta,“ netajil se.

A jak bude vzpomínat na muzikál jako takový? „Pro mne to byl po velmi dlouhé době první odvážný rozsáhlý ryze český autorský projekt, který byl v naší zemi vytvořen. Skutečně velkolepé dílo, precizně propracované ve stylu velkých muzikálů. Ne sled písniček a již viděných klišé. Myslím, že tuto kvalitu zdaleka ne každý docenil,“ řekl nám.

„Teď bych mu přál úspěch ve světě. Taky na kolegy budu vzpomínat. Holmes mi otevřel cestu do HDK a myslím, že započal jeho novou éru – koncept velmi kvalitního hereckého a dramatického muzikálu,“ doplnil ještě Sklenář, kterého nyní v Karlíně můžeme vídat také coby Uriáše v Andělu Páně.

Foto: Sandra Lanczová

Unikátní derniéra

Holmesovská parta je sice sehraná, ale jak ukázala derniéra, na jedné věci se přece jen shodnout nedokázala  – na tom, kdo se naposledy postaví na jeviště a dá tomuto dílu sbohem. Očividně bylo zájemců více než dost, a tak, jak nám Ondřej Gregor Brzobohatý před začátkem představení nastínil, se v hlavních rolích následně představili všichni. Diváci tak měli možnost vidět něco, co ještě nikdy předtím neviděli, i když třeba Legendu jménem Holmes navštívili opakovaně.

Nápad je to zajímavý a myslíme, že se docela i povedl, i když to mohlo dopadnout všelijak, vzhledem k náročnosti této inscenace. Ovšem je trochu zvláštní, že na fermanu toto zohledněno nebylo. Zřejmě to mělo být do poslední chvíle překvapení, ovšem na fermanu se objevil jen jeden set jmen – Brzobohatý, Fialová, Vaněk, přičemž jejich alternace chyběly, situace se nezměnila ani o pauze. Škoda, protože »podepsat se« pod poslední představení by se měli snad všichni, kdo se zúčastnili.

A jak to vlastně vypadalo v praxi? Kdo hrál koho a jak se tím proměnily ikonické scény s vlakem či se stromem? O role Sherlocka a Arhura Conana Doylea se poměrně spravedlivě podělili pánové Brzobohatý a Janota, poprvé se stihli prohodit po první scéně při přesunu na Baker Street se stihli prohodit, načež to Denny Ratajský coby Watson vtipně komentoval: „Vy se mi úplně měníte před očima!“

Pěvecky náročnější pasáže zvládl Janota s přehledem, pan autor mu přenechal také ono proklaté jódlování, které tam napsal pro Vojtu Dyka. Některé komediální scény, například rošťačení s paní Hudsonovou (Jaroslava Kretschmerová), si zase vychutnával Ondřej. V poslední scéně, kdy se nám Holmes promění v dirigenta, už stáli ale oba pánové svorně vedle sebe, takže finále patřilo oběma.

Coby rusovláska Irene v červených šatech se nejprve představila Anna Fialová, jakmile jsme ji poprvé spatřili po převleku do růžového bonbonku s blond kudrlinkami jménem Louisa, najednou jsme chvíli »viděli dvakrát«, načež se Kristýna Daňhelová nechala slyšet: „Víš, jaký to bylo šest let dojíždět z Brna?“ Anička jí hned ochotně předala slunečník a dala jí prostor, přičemž přidala ještě jeden záludný vtípek ve stylu zhrzené konkurentky a Kristýnu s drobným drcnutím varovala, aby jim hlavně nespadla do orchestřiště. Narážky na Brno ještě chvíli pokračovaly a završil to zamilovaný Arthur, který Louise říká: „Vy jste z Brna? Já jsem také z Brna!“ Následně se obě dámy již střídaly poměrně pravidelně a obě ztvárnily obě úlohy více méně rovným dílem. Ve scéně s vlakem měla asi větší prostor Kristýna, ale když si jako Irene nasadila brýle a odběhla předvádět Louisu do jiného kupé, na její místo usedla Anička. Ve scéně se stromem pak Kristýna Daňhelová se coby Irene schovala za strom a v okamžení se vrátila jako Louisa, přičemž spolu s ní se objevila i Anna Fialová jako Irene. Snad jen v závěru, kdy se Irene vydává za císařovnu Sissi, měla více prostoru Anička. Tam snad žádné další proměny či zdvojování už neproběhlo 😊.

Pragmaticky toto »dělení« rolí vyřešili pánové Vaněk a Sklenář, první z nich zůstal po celou dobu pouze v »kůži« Moriartyho a druhý zase pokřikoval a plival coby Virgil Cromwell. Oběma jim to sedlo, ale působilo to malinko jako promarněná příležitost, kdyby se alespoň jednou na okamžik vtipně prohodili, jistě bychom to my diváci rovněž ocenili potleskem a smíchem.

Zbytek rolí už ztvárňoval pouze jeden set alternací, a to zmíněná paní Kretschmerová, dále Denny Ratajský a Jaromír Dulava. Nechyběl ani pejsek Gladstone. Představení bylo tentokrát ještě mnohem víc prošpikováno drobnými vtípky, narážka padla i na japonského dirigenta (Chuhei Iwasaki), sám autor a představitel hlavní role si udělal ochotně srandu i sám ze sebe a došlo i na nějaké poměrně pikantní chvilky mezi Arthurem a Freudem, stejně tak mezi Holmesem a Watsonem.😂 Vše završila dlouhá děkovačka plná potlesku a jásotu. Herci dostali také spoustu dárečků, které sotva unesli. Jednalo se o velmi krásný závěr šesti let uvádění tohoto muzikálu.

Foto: Sandra Lanczová

Očima Statečných

Za těch zmíněných šest let představení zhlédla i řada z nás. Samozřejmě si můžete naše názory na Holmese připomenout i v našich starších recenzích, ale připravili jsme si pro vás ještě jedno drobné ohlédnutí, respektive… možná stylově spíše dvě? 😂

V Legendě jménem Holmes se prolínají oba světy – v jednom je hlavním hrdinou slavný detektiv Sherlock, v druhém jeho autor Arthur Conan Doyle. A tím pádem je tam všechno tak trochu „dvakrát“. Jaké dvě věci byste tak na tomto muzikálu vypíchli?

Annie: Pro mě je Legenda jménem Holmes zajímavá právě tím prolínáním dvou světů a tím, že cokoliv, co Arthur Conan Doyle prožije, promítne do své knihy. Už napoprvé se mi vybavil film Muž z Acapulca, který je založený na podobném principu a mám ho strašně ráda. 😊 Obdivuhodné je, jakou rychlostí se herci dokážou převtělit z postavy v jednom světě do jejich protějšku ve světě druhém, někdy i během několika vteřin.

A jako druhé, co musím vypíchnout, je scéna ve vlaku, díky níž to působí, jako by se na jevišti ve stejnou chvíli objevily klíčové postavy z obou světů najednou. Tuto scénu považuji za vůbec nejzajímavější okamžik představení. Ačkoliv jsem tento muzikál viděla třikrát, nikdy se mi nepovedlo tu záhadu, jak je to celé vymyšlené, úplně rozlousknout 😂.

Džejňulka: Líbilo se mi, jak je vystavěn příběh, včetně toho cestování z jednoho světa do druhého. Ultrarychlé převleky, super triky, správné plot twisty jako z detektivky, to všechno vytvářelo super zážitek, který byl pro mě ještě podtrhnut tím, že jsem si zamilovala roztomile naivního Arthura v podání Lukáše Janoty. Druhá věc, která mě v případě Holmese napadá, je bohužel absence hitu. Hudba Ondřeje Gregora Brzobohatého je pestrá a plná nápadů, ovšem žádná z melodií nebyla dostatečně vlezlá a nepomohly mi v tomto ohledu ani další návštěvy. Byla jsem ale i na derniéře a můžu říct, že to byla super jízda. 😍

George: Pokud mám něco vypíchnout, tak to určitě bude vizuální stránka celého představení. Troufám si říct, že se Sherlockovi podařilo přivést do Čech nádech amerického sourozence jménem Broadway… Jeho ztvárnění bylo originální, nápadité a plné překvapení, stejně jako byl sám Sherlock. 😂 No a druhou věcí, kterou musím určitě zmínit, bude scéna ve vlaku. Už jen samotný příjezd na scénu, zajímavé střídání postav v kupé a především skvělé obsazení. 😉

Eric: Především výborně sestavený příběh a k němu skvělou hudbu. Ondřeji G. Brzobohatému se povedlo dostat literárně »profláklou« postavu do vtipně sestaveného scénáře, a tím držet diváka neustále v napětí. Objeví se v další scéně Holmes, nebo Doyle? Který z těch dvou příběhů právě prožíváme? A mají ty zdvojené postavy něco společného? A se scénářem se výborně doplňuje hudba ve stylu amerického jazzu z 60. let, ale slyšíme také irský folklór či nakažlivé tango. To všechno dělá z Legendy jménem Holmes skutečný muzikálový klenot, který výrazně zasáhl do historie původní tvorby. Je ohromná škoda, že ho HDK vypouští z repertoáru.

Marťa: Stejně jako muzikál prolíná dva světy, prolínají se v něm i pozitiva a negativa. Tak budu fér a zmíním jedno to a druhé ono. 😊 Za negativa bych vypíchl jednoznačně špatné ozvučení. Byl jsem na repríze, která na tom byla se zvukem tak špatně, že jsem nerozuměl tak polovině textů v písničkách. Mrzelo mě to a zážitek mi to zkazilo tak, že jsem se na Holmese už vypravit neodvážil. Ale na ty činoherní pasáže budu vzpomínat docela rád, především na dvojroli Marka Holého. 😊

Za pozitiva musím zmínit obrovské vizuální překvápko. A ne, nejedná se o scénu s vlakem. 😉 Rychlopřevlek Kristýny Daňhelové v rámci její dvojrole během sólové písničky byl záležitostí takřka lusknutí prstu. Ono obecně po vizuální stránce byla Legenda velice povedená.

Kdybyste si měli v obou z těchto světů vybrat oblíbenou postavu, nějakého parťáka, s nímž byste rádi pokecali – kdo by to byl?

Annie: Nejsympatičtější je mi asi Arthur Conan Doyle. Myslím si, že mám k němu i povahově nejblíž a dovedu si představit, že kdybychom spolu zašli na kafe, pár společných témat bychom určitě našli. 😊

Džejňulka: Arthur coby spisovatel je i mému srdci logicky velmi blízko. Ale nevím, o čem bychom si povídali, spíše bychom si postěžovali, jak nemáme čas na psaní a pak bychom se někam zavřeli a každý začali ťukat do své klávesnice. Líbí se mi, že ho Louisa v práci podporovala a byla mu múzou, a tak bych brala za parťáka nejradši ji.

George: Hmmm, nene, já si nebudu nikoho vybírat. Já sám budu Sherlock. 😂 Chci pátrat, objevovat, odkrývat různé záhady, popíjet v baru a samozřejmě koketovat s dámskou společností. To je pravý Sherlock a tím budu já… 😍

Eric: Já zkrátka ráda fandím padouchům, a zde mě úplně uhranul profesor Moriarty, zejména v podání Petra Vaňka. Myslím, že s touto postavou bych si rozuměla. 😁

Marťa: Upřímně, jelikož docela tíhnu k obhajování záporných postav a hledání jejich motivací, celkem by mě zajímal pokec s panem profesorem Moriartym. Ale ještě upřímněji – Dr. Watsona mi vždycky bylo docela líto a jeho trpělivost s krapítek samolibým detektivem mi vždycky přišla celkem obdivuhodná. 😊 Zajímalo by mě víc, co všechno se mu honí hlavou a jaký je John Watson vlastně člověk. Takže, abych se vrátil k podstatě otázky – pokec s doktorem Watsonem beru všema deseti.😊

Foto: Sandra Lanczová