Legenda jménem Holmes: Gentleman, nebo floutek?

Sherlock Holmes….rozporuplný detektiv, který spatřil světlo světa díky nadanému anglickému spisovateli, Siru A.C. Doyleovi. O geniálním detektivovi, který oplývá neobvyklou dedukcí a má až neuvěřitelný smysl pro detail, slyšel snad každý. Díky filmovým zpracováním, kde je Sherlock vylíčen jako pravý anglický gentleman a jindy zase jako podivín, který holduje opiu, není jednoduché na tuto postavu nahlížet zcela jednoznačně. A právě tohoto se držel i autor velice povedeného muzikálu Legenda jménem Holmes – Ondřej Gregor Brzobohatý – autor hudby i libreta. Využil námět poslední, respektive předposlední povídky Sira Doyla – Poslední případ. Režie se ujal Gabriel Barre, působící především v amerických produkcích, včetně té broadwayské.

Hned na začátku vás doslova zatlačí do sedačky energická předehra a okamžitě vás vtáhne do děje. Již první obraz vám dává tušit, že půjde o dvě dějové linky. Na jevišti se objevuje reálná postava Sira A. C. Doyla a druhá postava – Sherlock Holmes – coby projekce jeho stínu, ale divák ho bezpečně poznává i tak, díky typické čepici a dýmce. Není to jediná dvojrole, které můžeme být na jevišti svědky. K tomu se ale postupně dostaneme.

Hudební divadlo Karlín, díky svému velkorysému jevišti, poskytlo velký prostor pro fantazii scénografce Michaele Horáčkové Hořejší, která jej využila naprosto dokonale. Kulisy jsou vymyšleny opravdu důvtipně. V jedné scéně se ocitáme v pracovně spisovatele Doyla a nežli orchestr odehraje pár taktů, tak se pouhým „otočením“ místnosti ocitáme v domě Sherlocka Holmese. Obě dvě místnosti nám nabízejí pohled do typické anglické domácnosti tehdejší doby s těmi nejmenšími detaily. Za vrchol scény a trikového umění Jaroslava Kunce považuji scénu na nádraží, kdy všichni zúčastnění čekají na příjezd vlaku. A můžete si být jisti, že přijede. Víc nebudu prozrazovat, protože byste přišli o moment překvapení a hlavně asi největší kvíz celého představení, který si nejlépe užijí diváci, kteří sedí dále od jeviště. Scéna i triky jsou podpořeny skvělými projekcemi, díky nimž věříte, že se představitelé opravdu ocitají na pláži či u vodopádů ve Švýcarsku.

A teď k jednotlivým postavám: Vzhledem k tomu, že jsem Holmese zhlédla již na podzim ve zcela jiném obsazení, asi se neubráním menšímu srovnání jednotlivých výkonů a pojetí postav. Předesílám, že obě obsazení byla vynikající a jedná se jen o můj pocit, kdo mi prostě sedí víc.

Sir A. C. Doyle/ S. Holmes – Lukáš Janota. Tomuhle skvělému Brňákovi sedí především úloha naivního, unaveného a zamilovaného spisovatele, který se snaží postavit svému nakladateli Virgilu Cromwellovi. Holmes v jeho podání byl oproti Vojtovi Dykovi umírněnější, ale o to víc mi bylo jeho pojetí sympatičtější a strašně mě bavil. Lukáš Janota má krásný hlas a každý, jím zazpívaný tón, lahodil divákovu uchu. Pokud bych zvažovala třetí návštěvu tohoto muzikálu, určitě bych upřednostnila právě Lukáše. Vojta Dyk hraje Holmese výborně, ale tak trochu na jistotu, a Lukáš mi v této dvojroli prostě seděl víc.

Pravou rukou a přítelem titulního představitele byl Dr. John Watson alias Dr. Sigmund Freud, ztvárněn v našem případě Dennym Ratajským. Díky svému charismatu si Danny umí diváky rozhodně získat. A to nejen jako potřeštěný psychoanalytik, k němuž dochází na svá sezení vyčerpaný spisovatel, ale také jako Dr. Watson, jenž se snaží trochu umírnit svého přítele Holmese a jako jeden z mála dokáže ustát všechny Holmesovy výstřelky. Pravdou je, že oproti jeho kolegovi Marku Holému, má jisté pěvecké rezervy, ale musíme uvážit, že je to především činoherní herec a tudíž mu můžeme mnohé odpustit, protože co úplně precizně nezazpívá, to o to lépe zahraje.

Louisa Hawkinsová/Irene Adlerová – Anna Fialová. Anička se velmi dobře hodí na mladinkou stážistku Louisu, stejně tak dobře jako na trošku protřelejší zpěvačku Irene Adlerovou, jedinou ženu, která dokáže pohnout staromládeneckým srdcem výstředního detektiva. Irene i Louisa mají mnoho společného… hlavně cestu a cíl a lásku k jednomu muži. Kriticky musím napsat, že jsem si na Aniččin zpěv musela trošku zvyknout, ale ve finále se mi opravdu líbila. Jako nevinná Louisa se mi vryla pod kůži víc než extrovertnější Irene. Maximálně mě, a nejen mě, s Lukášem Janotou pobavili ve scéně, kdy přijde Louisa sdělit Doyleovi lstivé plány nakladatele Cromwella. To byla jedna ze scén, kdy jsem se zasmála opravdu nahlas a od srdce.

Virgil Cromwell/profesor Moriarty – Jan Sklenář. Tahle role poskytuje obrovský prostor herci se vyřádit. Slizoun a hajzlík se zkrátka hraje sám. Moriarty a Cromwell – zločinec a podvraťák – oba veskrze záporné postavy. Větší sympatie ve mně osobně budil ovšem Moriarty. Jeho zarputilá snaha zatočit s tím geniálním floutkem… Chvílemi ve vás vyvolává až soucit s tímto zločincem a možná se přistihnete, že mu i držíte palce. Jan Sklenář je zkušený herec a zpěvák a role se zhostil bez ztráty hvězdičky. Já ale malinko upřednostňuji Petra Vaňka. On se mi svojí vizáží tak nějak víc na zločince hodil. Ačkoliv oba pánové byli úžasní a zábavní.

Inspektor Lestrade – Detektiva Scotland Yardu, který se snaží být stejně bryskní ve svém úsudku jako Holmes, ale ve většině případů se mu to nedaří, výborně zahrál zkušený divadelní matador Jaromír Dulava. Jeho inspektor Lestrade je milý a laskavý. Vrcholem je výstup, kdy se inspektor zpovídá ze svých tužeb, což rozhodně patří k jednomu z nejlepších a nejzábavnějších čísel celého představení.

Paní Hudsonová/anglická královna – Jaroslava Kretschmerová. Tato dáma nás o svém komediálním nadání přesvědčila v nejedné roli a stejně tak i o svém pěveckém nadání. Paní Hudsonová je Holmesovou bytnou a stará se o něj samotného a i o jeho soukromí, o což detektiv příliš nestojí, a tím pádem se neubrání tomu, že mu hospodyně leze pěkně na nervy a její až přehnaná péče je zdrojem mnoha komických situací a nedorozumění. Když jsem představení zhlédla poprvé, paní Hudsonovou sehrála neméně kvalitně Ivana Chýlková. V podstatě lze říci, že je jedno, kterou z dam na jevišti potkáte. Obě mají svůj styl a jsou skvělé.

Co říci závěrem? Na Legendu jménem Holmes se rozhodně vyplatí zajít. Mě osobně bavil více podruhé než při první návštěvě. A říká to mnoho lidí. Takže po třetí návštěvě Karlína by se ze mě dost možná mohl stát fanda tohoto muzikálu.

Po celou dobu jsem se bavila a snad ani jednou se nepodívala na hodinky, abych zkontrolovala zbývající čas do konce představení. Hudba vás dostane od prvního tónu, je velice dobře napsaná, ale z divadla odcházíte a zjistíte, že vám vlastně hlavě neutkvěla žádná melodie. Texty jsou skvostně napsané a náročné, a i to je možná důvodem, že si žádný z nich na první dobrou prostě nezapamatujete. Možná právě tohle by mohlo hovořit o velmi vysoké kvalitě tohoto díla.

Zkrátka…pobavíte se, zasníte, jste plni napětí…co víc si tedy od kvalitního divadelního představení přát?