Madisonské mosty: Dvě zrnka písku ve vesmíru

Tentokrát si společně uděláme jednu odbočku od muzikálu k činohře, ovšem myslím si, že to nebude ani tak velký úkrok, naopak jsem našla hned tři spojitosti, nebo chcete-li, mosty od muzikálu k představení Madisonské mosty, které mělo premiéru 7. listopadu 2024. Já jsem ho ve společnosti další Statečné kamarádky Nikči zhlédla nedávno, 1. března 2025 😉.

Prvním a největším »mostem« je samozřejmě místo, kde se dílo hraje. Nová Spirála – prostředí, které už bude asi navždy v očích diváků spojeno právě s muzikály. Však jsme také cestou do divadla s Nikčou odposlechly rozhovor dvou dalších paní, které měly očividně namířeno na stejné místo. Vzpomínaly, kdy byly ve Spirále naposledy, jak se tam hrál Jesus Christ Superstar a že dneska v tom hraje Noid 😂. No, to už sice jinde, ale nevadí. Hlavní je, že Spirále, ať už je stará, nebo nová, její muzikálovou historii nikdo neodpáře. Naopak inscenace s názvem Vzkříšení ji i připomíná a my především doufáme, že Nová Spirála uvede nějaká ta muzikálová díla i do budoucna.

Ale jak říkám, Madisonské mosty už k tomu nemají zas tak daleko. Přímo muzikál to určitě není, což přece jenom asi tušíte, když ve filmové verzi hrál Clint Eastwood a ten by spíš někoho probodl pohledem, než aby začal zpívat. Ovšem představení velmi zajímavě pracuje s věcmi, které muzikáloví fanoušci dokážou ocenit. Nechybí hudební složka (Petra Horváthová), navíc často propojená i s vizuální stránkou. Některé scény jsou díky tomu naprosto originální a jedinečně zpracované. Představte si velkou romantiku doplněnou naprosto epickou kombinací videomappingu, projekcí (František Pecháček) a světelné show. Zdánlivě se rozjedete z nuly na sto – dorazíte až na kraj vesmíru a pak hned zase zpět k drobným detailům. Snad se stanete kapkou deště, možná se vrátíte až do prvopočátku vaší existence. Do toho hraje zvláštně magická melodie.

Případně se nechte okouzlit, až vám přímo před očima vyroste na jevišti italská restaurace. Obsluhu tvoří company, část hostů také, ovšem vše dotváří skuteční diváci, kteří si zakoupili speciální vstupenky na určitá místa. Najednou se stávají součástí příběhu, dostanou občerstvení, mohou si zatančit… Přiznám se, že právě z těchto odvážlivců jsem nemohla spustit oči. Věřím, že být takto vtažen do děje, musí být velký zážitek i pro ně samotné.

Tato scéna je poměrně dlouhá, ale rozhodně se ani na chvíli nenudíte. Opět tomu napomáhá hudba. Nejprve zazní pár italských písní, které působí klidným a trochu melancholickým dojmem, ale pak vše vystřídá energická Bella Ciao. Pokud vám ještě dosud tahle italská vypalovačka nikdy nezkřížila cestu, tak mi věřte, že po »Mostech« vám rozhodně utkví v paměti. Varování: Je možné, že si ji budete zpívat po zbytek večera. 

Osobně mě hodně bavilo právě hravé a originální pojetí některých scén, čemuž jen dopomohl jedinečný prostor Nové Spirály. Pokud trpíte epilepsií, případně vám některé efekty vyloženě nedělají dobře, tak možná Madisonské mosty nejsou to pravé ořechové. (Varování je i v programu.) Ostatně i to pro Spirálu tak specifické hlediště se snadno může proměnit noční můru. Já jsem třeba toto divadlo navštívila nyní úplně poprvé, přičemž těsně po začátku představení jsem malinko pocítila závrať. A všechny ty efekty před přestávkou to ještě umocnily, ale zvládla jsem to a jsem moc ráda. Byl to nádherný zážitek, zkrátka bych řekla, že jsem se zase jednou v divadle »hezky bála« 😊.

Setkala jsem se také s názorem, že Madisonské mosty by bylo vhodnější uvést někde na tradičnější scéně, v komorním prostředí. Například naší Annie, která už dílo také stihla zhlédnout, vadilo, že měli herci na sobě porty, podobně jako právě v muzikálech. Zatímco tam to chápe vzhledem ke zpěvu, zde jí to vlastně rušilo. Já s tím ale nesouhlasím (promiň Annie 😂), upřímně jsem si ani nevšimla, jak jsou herci ozvučení, protože jsem měla naprosto jiné starosti a sledovala jsem jiné věci. Pro mě bylo důležité, že jsem je dobře slyšela a rozuměla jim. A ano, Madisonské mosty by jistě byly krásné i na běžné malé scéně, ale jistá špetka kouzla by se tím přesunem asi vytratila.

Něco by ovšem jistě zůstalo, jelikož za další stavební kameny tohoto díla považuji příběh a emoce v něm obsažené. Bez toho by možná »Mosty« byly hezká podívaná, ale nepřinesly by nic důležitého. Teď přijde přiznání, filmovou verzi jsem nikdy neviděla. Nějaké povědomí o příběhu jsem měla, ono také vlastně není ani potřeba nic moc o ději říkat – zkrátka je to o lásce, zamilovanosti, o té neuvěřitelné výhře v loterii, když se v našem obrovském vesmíru potkají dvě zrnka písku. Ovšem teprve v divadle jsem Madisonské mosty naplno poznala.  Doufala jsem, že budu hlavní dvojici fandit a že si trochu popláču. A to se jednoznačně splnilo.

Režisérka Viktorie Čermáková společně s Kateřinou Jonášovou a Kryštofem Kotíkem, kteří měli na starosti adaptaci, pro nás připravili velmi citlivé a silné představení, kdy se ani při jedné scéně nepodíváte na hodinky. Do romantického příběhu nás vtáhli Vanda Hybnerová a Jan Révai, což je pár, který mi k sobě na papíře nepasoval, ale můžu říct, že v reálu to funguje skvěle.

Postava Vandy Francesca je původem Italka, takže když pustí z uzdy svůj temperament, rozhodně ji nepřehlédnete. Také bych ráda vypíchla, že kdyby Stateční muzikálovci nabírali další členy, Francesca by si jistě místečko zasloužila, protože statečná je neuvěřitelně. Bez zaváhání v mládí odešla do Ameriky, následně musí zastat hodně práce na farmě a je asi i hodně sama. Dokonce i vztah s Robertem začíná právě ona. Fascinovalo mě, že mu při prvním setkání na rovinu řekla, že by ho ráda poznala líp. První krok od přátelské večeře k něčemu víc také udělá ona. Tento moment byl pro mě ostatně nejžhavější z celého večera. Už ho nepřebilo ani to všechno, co následovalo 😊.

Jestli mě něco mrzelo, tak to byl moment, kdy Francesca Robertovi v restauraci začne vyčítat, že jí zamotal hlavu. Vzhledem k tomu, jak aktivní roli ona sama měla, si něco takového vůbec nezasloužil. Bylo mi ho líto, protože Robertovi alias Janu Révaiovi jsem od začátku až do konce věřila, že to myslí vážně a upřímně. Nehraje si s jejími city, naopak jí zpočátku ještě dává nějakou tu šanci se stáhnout, couvnout, nepropadnout vášni. I jeho odpověď na její obvinění byla skvělá: „Lásko, můžu tě chytnout za ruku?“ Kdyby řekla ne, myslím, že by jí divačky v tu chvíli ukamenovaly 😂.

Právě obsazení Jana Révaie považuji za ten onen pomyslný třetí most směrem k muzikálům. Možná vám to bude připadat trochu přes koleno, ale když Révai poprvé přišel na scénu v kovbojském klobouku, okamžitě se mi vybavila role, která ho proslavila – Šimon ve filmových Rebelech. Sice mu tam pěvecký hlas propůjčil Bohuš Matuš, i tak si ale myslím, že je s touto rolí Jan Révai neodmyslitelně spjat. Chvíli jsem dokonce hledala mezi postavami Roberta a Šimona nějaké další spojitosti, ale tím, že děj Madisonských mostů se odehrává ještě před příběhem Rebelů, mi to ve výsledku vůbec nevychází. Takže podobnost zůstává zřejmě jen v tom klobouku, který jim oběma moc sluší. Zde navíc klobouk sehrává i poměrně důležitou roli, jelikož nám dokresluje Roberta coby »posledního kovboje«. Má rád dobrodružství, nová místa a nové zážitky. Je to zkrátka orel, který jednou za čas roztáhne svá křídla a letí, kam se mu zrovna zachce. I když by byl ochoten se své svobody vzdát a usadit se, myslím, že by byla velká škoda zrovna jemu ta křídla přistřihávat.