Mezi řádky a kolonkami: Moje osobní mozaika komorních muzikálů

Můj život je plný protikladů. Zatímco v mém pracovním světě čísel vládne systém, přesnost a řád, divadlo pro mě představuje únik. Dává průchod emocím, rozvíjí představivost a fantazii a probouzí myšlenky, které se do žádných kolonek nevejdou. Oba tyto světy jsou pro mě stejně důležité a ani bez jednoho se neobejdu.

Pokud bych měla popsat, jaký typ představení mám nejradši, budou to taková, s jejichž příběhem zcela souzním a stávám se jeho součástí. Jeho hrdinové i jejich problémy, jimž musí čelit, mi připadají důvěrně známí. A jejich prožitky se mnou zamávají stejně, jako bych je prožívala já sama. Nejspíš proto mám tak ráda komorní muzikály, které přesně takovou blízkost nabízejí.

Dnes se však nebudu věnovat jen jedné konkrétní návštěvě divadla. V hlavě si teď skládám mozaiku všech těch komorních muzikálů, které mě za poslední roky zasáhly, a přemýšlím, co je vlastně spojuje. Kde leží hranice, co z představení udělá intimní zážitek? Je to v komorním prostoru malého sálu, nebo se ta blízkost dá prožít i na obří scéně, když je příběh dostatečně silný? Zvu vás k malému ohlédnutí za tituly, jež mi pomohly najít odpovědi nejen na tyto otázky, ale i na ty o mně samé.

Když milníky varovně pomrkávají

Nejlogičtější bude začít tím, co mám nejradši. Pro začátek nasadím kousky, které mě nejvíc zasáhly a k nimž bych se ráda někdy vrátila: Tick, Tick… BOOM!, Interview a Pět let zpět. Své specifické místo tu má i Malý princ. Co mají společné? U všech jsem měla pocit, že „ťaly do živého“ a vytáhly na povrch téma, které buď aktivně řeším, nebo ho v sobě podvědomě nosím a představení ho jen oživilo.

Když jsem poprvé viděla Tick, Tick… BOOM! v Divadle na Prádle, byla jsem sice o dekádu starší než muzikálový Jon, respektive tento milník na mě už varovně pomrkával. Nadchlo mě, že existuje muzikál, co dokáže vyjádřit pocity, které sama prožívám. Otázku, jací chceme být a jak moc se chceme zavděčit představám okolí, řeší asi kdekdo, a s blížícím se věkovým milníkem tyto tlaky často sílí. U Tick, Tick… BOOM! se mi líbilo, že se vážné téma dařilo servírovat vtipnou formou. Bavil mě i prvek, kdy se herci museli „převtělovat“ do dalších menších rolí, díky čemuž zůstal zachován komorní ráz. To, co tehdy předvedli Peter Pecha a Lucia Jagerčíková, bylo prostě geniální. Důkazem je i to, že jsem stihla navštívit rovnou čtyři reprízy. Když jsem ale viděla Tick, Tick… BOOM! jako film, kouzlo se pro mě vytratilo – nakonec jsem ho ani nedokoukala. Tomuto titulu svědčí právě komorní scéna a ty mikro role. Rozdělení úloh mezi více herců bere muzikálu jeho osobitost.

Tento prvek mám moc ráda – potěšil mě i v dalším kuse, jenž jsem viděla na karlínské malé scéně – v Sopranistkách. Tady se dostáváme mezi rebelující středoškolačky a jejich problémy, které rozhodně nejsou malé ani nepodstatné. Pocit souznění se tentokrát sice nedostavil, nicméně mikro role a energická hudba skupiny ELO zajistily, že jsem si k nim cestu našla. Když už jsme u představení pro šestici hereček, nabízí se i SIX. Koncertní souboj manželek Jindřicha VIII. je sice nadupaná show, ale především je to zpověď žen, jejichž životní osudy rozhodně nebyly jednoduché. Ač tedy SIX svou energií dokáže „zbourat“ divadlo, přináší i dojemné a intimní momenty, jež moji představu komorního muzikálu spolehlivě naplňují.

Je komornost otázkou prostoru, nebo přístupu?

Pět let zpět je krásnou sondou do jednoho vztahu. Ten muzikál je geniální právě tím, jak je jeho téma banální. Dva mladí lidé se potkají, vezmou a rozejdou. Tečka. Výjimečnost je ve vyprávění – každý z páru přináší svůj pohled a každý v jiném čase. Jamie popisuje děj chronologicky, Cathy pozpátku a ve svých výstupech se střídají. Radostnou scénu prvního rande tak střídají okamžiky rozchodu a vy si připadáte jako na houpačce.

Viděla jsem obě česká uvedení. Nejprve to v ostravském Divadle „12“, kde jsem měla pocit, že sedím téměř na jevišti, a později i inscenaci na velké scéně Divadla Hybernia. Nedovedu říct, které nastudování je lepší. Ostravská intimita je plus, ale v Hybernii se podařilo díky zajímavé scéně a osvětlení tu komorní náladu vytvořit také. Přesvědčilo mě to, že i na velké scéně se dá hrát komorní muzikál a vy můžete souznít s hrdiny téměř stejně jako na malém prostoru.

Existují i opačné varianty. Třeba American Idiot, Edudant a Francimor nebo Močál story se sice hrají na malých scénách, ale ten „vibe“ komornosti jsem u nich necítila. I když u American Idiota jsem ochotná diskutovat – tam se totiž tlučou intimní příběhy trojice hlavních hrdinů s neuvěřitelnou energií celého souboru, kdy člověk neví, kam se dívat dřív.

Dělá tedy muzikál komorním velikost scény, nebo intimita příběhu? V případě Sweeneyho Todda hraje zásadní roli velikost divadla. Zatímco v Plzni šlo o vysloveně komorní záležitost, kde chovanci blázince „obtěžovali“ diváky a stříkali na ně vodu, v Ostravě se jednalo o výpravnou záležitost, která s komorností neměla nic společného. Ale co tituly jako Billy Elliot nebo Drahý Evane Hansene? Hrají se ve větších divadlech, jenže jejich zápletka je velmi osobní. Témata prosazení si svého snu, pochopení okolí i potřeby zapadnout jsou natolik silná, že by obstála i na komorním jevišti. Podobně jako brněnská novinka Winton. Tu jsem nemohla dostat z hlavy ještě týdny po návštěvě. Není tedy inscenace, kladoucí větší důraz na myšlenkové pochody postav než na výpravnost, v jádru komorní? Do určité míry určitě ano.

Zrcadlo, které nastavuje divadlo

Muzikál Interview v Divadle „12“ mě hodně překvapil. Tušila jsem, že se mi bude líbit, nečekala jsem však, že tak přesně zacílí. Je to o střetu generací a nastavování si vlastních hranic. Klíčová je forma rozhlasového interview, kdy sledujeme nejen to, co se děje v éteru, mimo něj, ale i v hlavách obou postav. Postupně se nám otevírají a my vidíme, že jejich zdánlivě idylické životy mají trhliny. Našla jsem se v postavě moderátora, jenž se sice zpočátku jeví jako arogantní egoista, jenže postupně vidíme, co všechno se rozhodl obětovat. Tady jsem si začala říkat: „Počkej, tohle přece dělám taky. To je to až tak zlý? Já ale nechci dopadnout jako on.“ Vnímám ho proto jako varovné zrcadlo, kam až to může dojít, když se necháte vláčet očekáváním ostatních příliš dlouho.

Téma nenaplněných očekávání a předstírání bývá v komorních muzikálech časté a dá se pojmout s nadhledem i vážně. Kombinací obojího je Fun Home, kde vážné téma rámcuje komiksové vidění světa hlavní hrdinky. Připadala jsem si, že skutečně sedím v „kresleném“ obýváku rodiny Bechdelových a hořké osudy rodičů v podání Jozefa Hruškociho a Lucie Zvoníkové mě úplně zlomily. O předstírání je i odlehčené První rande, kde sledujeme schůzku naslepo a slyšíme i to, co se hrdinům odehrává v hlavách.

Do této mozaiky patří i muzikálová prvotina Matěje Tauše Tři v sauně, jež mě hodně bavila. Myšlenka náhodného setkání tří lidí v sauně, kde postupně „odkládají“ své masky, mi přišla originální a otevírá řadu aktuálních témat. Naopak hořkou pachuť má Ne/Normální, které se otevřeně pouští do tématu psychických nemocí. Jednalo se vůbec o první setkání s podobným muzikálem a mé tehdejší dojmy byly proto trochu zmatené. Ale i přes vážné téma nechyběl humor a nadhled.

Naprosto mrazivou atmosféru pak přináší Thrill Me!. Herecký koncert Richarda Pekárka a Lukáše Adama s klavírním doprovodem stačil k tomu, aby ve mně dění na scéně vzbudilo trvalý neklid a vyvolalo řadu otázek k jednání obou postav. Tématem muzikálu je vztah dvou vysokoškoláků z prestižních rodin a vražda, kterou naplánují v podstatě „pro zábavu“. Motivy obou mladíků jsou však diametrálně odlišné a samotný závěr pak pro mě dost šokující. Thrill Me! každopádně považuji za ten typ muzikálu, kde silný příběh a perfektní výkony zastíní vše ostatní. Kdyby pánové odehráli toto představení na úplně prázdném jevišti, výsledný dojem by byl stejně mrazivý.

Staniolový vesmír a ozvěny historie

Malý princ byl pro mě srdcovka už jako knížka. Inscenace ve Studiu DVA mě vrátila do dětství nejen příběhem, ale i tím, jak pracoval s obyčejnými věcmi a povýšil je na něco velkolepého. Stejně jako když jsem si v dětství hrála třeba s krabicí nebo špuntem od šampaňského a otevíral se přede mnou celý nový svět. Jan Cina dělá totéž – vystačí si s banálními rekvizitami, jako je barevný staniol, a najednou je před námi růže nebo liška. Ta možnost si připomenout, jak krásné bylo si hrát a neřešit svět kolem, je k nezaplacení.

Je zajímavé, že zatímco Malého prince miluji kvůli prostoru pro představivost, osudy v muzikálu Lazarus na mě stejným způsobem nezafungovaly. Dostavil se spíš pocit chaosu a otázky: „Co se tam sakra děje? Co je realita a co je sen?“ Přesto jsem z něj nacítila téma samoty, opuštěnosti a nepochopení.

Od Malého prince se logicky nabízí přesunout se k žánru one-man a one-woman show. Líp se loučí v neděli v podání Soni Jungové patří mezi ty kusy, jež jsem prožívala velmi intenzivně. Připadala jsem si jako kamarádka hlavní hrdinky, která v duchu sleduje, co dělá „špatně“. Ono to tak bývá – chyby u druhých vidíme snáz, aniž bychom si zametli před vlastním prahem. Příběh Líp se loučí v neděli je jednoduchý. Žena v cizí zemi hledá lásku, pokaždé jde do vztahu po hlavě a snaží se zavděčit a přizpůsobit za každou cenu, ale pokaždé narazí. A v samotném závěru jí dojde proč. Já věřím, že příště už udělá něco jinak a konečně to vyjde. Je to další ukázka, jak se dá vyprávět obyčejný příběh, který v kombinaci s charismatickou interpretkou, skvělou hudbou a chytrými texty vytvoří sice krátké, o to však silnější představení.

Zatímco Líp se loučí v neděli za mě definici komorního muzikálu pro jednoho herce naplňuje úplně dokonale, další titul, co mě napadl – Hedwig a její Angry Inch, mi do téhle „škatulky“ zapadá jen zčásti. Jednak Hedwig není sama, nesmíme zapomínat na Yitzhaka, bez něhož by se neobešla. A co vlastně Hedwig je? Koncert? Stand-up? Muzikál? Od všeho trochu. Nechybí osobní zpověď ani silné nosné téma zranitelnosti a pochopení, proč se Hedwig chová tak, jak se chová. V průběhu večera jsem si k ní vytvořila vztah a bylo mi jí líto.

Přesto mě osud Hedwig „nerozsekal“ tak, jak bych čekala, a mrzí mě to, protože Roman Tomeš ani nikdo další z účinkujících za to nemůže. Když jsem se totiž měla vypravit do Malostranské besedy, doslova jsem utekla z práce na poslední chvíli s vědomím, že to, co jsem potřebovala stihnout, jsem nedodělala. V hlavě jsem prostě to pracovní nastavení nedokázala vypnout. Myslím, že kdybych šla na něco vysloveně oddychového, nejspíš by se mi to povedlo, ale v ten večer jsem prostě nebyla na Hedwig správně naladěná. Pokud by se někdy ještě vrátila, a já doufám, že ano, moc ráda bych tento svůj „divácký fail“ napravila. I tohle je bohužel realita – někdy je tlak čísel tak silný, že ani to nejlepší divadlo neprorazí stěnu nedodělaných restů.

Na výrazné jednotlivce jsou zaměřené i životopisné muzikály, jichž jsou dnes divadla plná. Pokud inscenace otevře nitro osobnosti, má v tomto článku své místo. Letní scéna Musea Kampa na tom postavila svou existenci úspěšně. Ať už šlo o Wericha, Martu nebo Formana, podařilo se pokaždé propojit známé i méně známé (avšak neméně talentované) umělce v sehranou partu, která dokázala s úctou i citem představit výrazné české osobnosti. Navíc zde dojde opět na mé oblíbené mikro role. Pánové Werich i Forman byli navíc na Kampě doma, což dodává celkovému vyznění ještě úplně jiný přesah. Miluju večerní náladu letních scén, kouzlo nečekaného, které venkovní prostředí přináší, a také adrenalin, jestli tam budu ten večer sedět v pláštěnce, zabalená do deky, nebo nás čeká teplý letní večer. Za geniální nápad považuji pojetí Wericha, kdy mladý Jan a stárnoucí Werich diskutují o svých rozhodnutích. Jaké by to asi bylo potkat se s mladičkou Annie? Poradila bych jí udělat nějaké věci jinak?

Jinak se k životopisným příběhům postavili v Divadle ABC u Ježka, kde upozadili hudbu na úkor tématu války a jejího vlivu na jednotlivce. Tím celá inscenace automaticky získává komorní ráz a obzvlášť v současné době ve mně silně rezonovala. Navíc výkon Radka Melši je opravdu dechberoucí. V ABC se však hrál ještě jeden muzikál, který mě zasáhl mnohem víc. Elefantazie sice není klasickým životopisným titulem, ale osudy „sloního muže“ Josepha Merricka přinášejí krásné poselství o vnitřní kráse. Bavilo mě propojení reálných historických postav na pozadí skutečného osudu a okouzlila mě soudržnost Merrickových přátel. Ti potvrdili, že pomocné ruky se nám často dostane právě od těch, kteří mají svých starostí až nad hlavu, a jejichž nezájem by se dal i pochopit. Je to takový tichý důkaz, že lidskost a empatie nejsou luxusem pro vyvolené, ale nutností, co nás spojuje, i když sami nemáme na růžích ustláno.

Dalším titulem, jenž se zařadil mezi mé srdcovky tím, jak dokáže propojit tragický příběh s humorem, je Judy ve Studiu DVA. Mám tento způsob vyprávění moc ráda. Málokdy je v životě všechno jen špatné a vždycky se najde nějaká „blbost“, která tu úplnou temnotu prosvítí a udělá ji snesitelnější. A to je přesně kouzlo Judy. Na jednu stranu je mi jí strašně líto, trápí mě její rozhodnutí vědomě setrvat ve společnosti lidí, kteří ji víc a víc ničí jen proto, aby nezůstala sama, ale na druhou stranu vás spousta momentů nebo hlášek zkrátka rozesměje. Je tedy Judy komorní muzikál, i když ji přímo na jevišti doprovází velká kapela? Z mého pohledu určitě ano.

Nejsi v tom sám

Moje exkurze komorními muzikály pomalu spěje ke svému konci. Možná by mi leckterý teatrolog omlátil o hlavu, že můj výběr neodpovídá učebnicovým definicím komorního žánru. Ale o to mi nejde. Moje definice komornosti totiž neleží v počtu herců na scéně ani v rozměrech jeviště. Leží v tom, jak moc se mě příběh dotkne a jestli ve mně dokáže vyvolat pocit, že se herci dívají přímo do mého nitra.

A kde je tedy ta hranice? Já ji vidím v tom, zda je mi dění na jevišti tak blízké, že mi neukáže jen nablýskanou show, ale naučí mě i něco o mně samotné. Přestávám být pouze divákem a stávám se účastníkem. Komorní muzikály mi zkrátka dávají víc než jen únik. Ukazují mi, že každý z nás bojuje svou bitvu, o které diváci vedle vůbec netuší, a říkají ono legendární: „Nejsi v tom sám.“