Muzikál Anděl Páně: Kouzlo, které přišlo napodruhé

Moje cesta k muzikálu Anděl Páně v Hudebním divadle Karlín nebyla jednoduchá. Na muzikálovou podobu mé oblíbené pohádky jsem se těšila, nicméně mi nepřirostla k srdci hned. Poprvé jsem na představení vyrazila krátce po premiéře, kdy jsem si řekla, že to bylo sice pěkné, ale příšerně dlouhé.

Popravdě mě tento fakt poměrně zarazil vzhledem k tomu, že na tohle představení budou s největší pravděpodobností chodit i děti. Navíc mě mrzelo, že jsem si pár dní po návštěvě z muzikálu moc nepamatovala, převládal u mě pouze dojem „Táhlo se to jak smrad“.

To byl mimochodem hlavní důvod, proč jsem se tehdy nepustila do psaní článku. Jenomže co čert nechtěl, o pár let a jeden soudní spor později, jsem vyrazila znovu. Musím přiznat, že zde opět přiložila ruku k dílu náhoda, tentokrát se jí to ale povedlo. Přepadl mě můj klasický moment ve stylu: „Měla bych šetřit, ale mám náladu jít do divadla.“ (Proto taky nikdy nebudu mít investiční byt, kam se hrabou avokádové tousty!🤣)

Volba padla právě na Anděla Páně, kde náhoda zaúřadovala znovu – až na jednoho člověka se mi podařilo vychytat stejné obsazení jako před lety. To mi přišlo opravdu povedené. A co víc, tentokrát jsem z divadla odcházela nadšená.

Jak už zde psali moji kolegové, výtvarná stránka tohoto díla je skutečně pohádková. Ať už jsou to nebeské oblouky, obří kyvadlo odpočítávající Petronelův čas či kostýmy jednotlivých postav, vše vás dokonale vtáhne do příběhu. Jsou zde i chytře propracované jednotlivé pády, skoky či jiné vizuální efekty.

Nejvíc ze všeho mě ale baví, že i v tak dokonalé pohádce lze nalézt pár detailů, kterými se příběh vylepší. Obrácený vtip s Jidášem jsem si skutečně z první návštěvy nepamatovala, ale dost mě rozesmál. Potěšila mě i situace, kdy Pán Bůh ocení nápravu Petronela, ale nezapomene na Maxmiliána. Je pravda, že tohle mě trošku ve filmu mrzelo, protože je to svým způsobem i Petronelova zásluha (v muzikálu se tedy přičte i Dorotce, matla Petronel musí taky všechno vyslepičit, že? 🤣).

Také záporáci tohoto příběhu jsou kapánek odlišní – nejsou prvoplánově děsiví, ale spíše komičtější, což se mi líbilo moc. Muzikálová verze pana správce a panny Francky je totiž dvojicí, která se vám zalíbí na první dobrou, ať chcete, nebo ne. Nicméně nejhezčí změna je za mě přímluva Dorotky za žebráka (Maxmiliána) v šatlavě – to nám ještě více poukazuje na její čistou duši, ačkoliv je sama v úzkých, stále myslí na druhé. Zde jsem opravdu uronila slzy dojetí.

Z výkonů všech účinkujících jsem byla nadšená, pojďme se tedy podívat na jednotlivé obsazení.

Filip Hořejš jako Petronel nemohl být přesvědčivější. Nešikovného anděla jsem mu věřila na sto procent, navíc se mu povedlo zůstat v roli i v situaci, kdy zapomněl text (no řekněte, ke které jiné roli se to vyloženě hodí?🤣). Popravdě nebýt toho, že se chudák Uriáš již neudržel smíchy, ničeho bych si nevšimla.

Uriáš v podání Jana Sklenáře si podle mě získal srdce všech přítomných dětí, ty na něm mohly oči nechat a já se vůbec nedivím, role čerta mu sedla dokonale.

V roli Dorotky mě upřímně uchvátila Kateřina Marie Fialová, o které víme, že je živel. Před první návštěvou jsem si říkala, jestli by ji víc neseděla role Klíčnice, ale jako křehká Dorotka si mě získala už u písně Neviditelná. Upřímně se na ni moc těším v díle Obejmout vlny
v plzeňském DJKT.

Jak jsem naznačila výše, dvojice záporáků je zde tak úžasně naladěná, že máte skoro tendenci jim fandit. Karolína Vágnerová a Petr Vaněk každý svůj výstup proměnili na maximum a pro mě jsou duší tohoto představení.

Druhá návštěva muzikálu Anděl Páně pro mě dopadla na výbornou. Představení má za mě mnohem větší spád a vše ostatní si konečně tak nějak sedlo. Troufám si říct, že tuhle nebeskou jízdu si kdykoliv ráda zopakuji.