Muzikál Balada pro banditu: Protnutí dvou světů

Divadlo jako celek je krásné samo o sobě, ale uznejte, že když má daná scéna nějakou svou historii, má to přidanou hodnotu. Leckdy pak stačí jen vstoupit do foyer a ocitnete se v jiném světě. Stačí trochu přivřít oči a snadno si dokážete představit, jak na tom samém místě před sto lety stáli jiní lidé, možná lépe oblečení, na oko víc nóbl a zdvořilí, ale ve výsledku zcela stejní jako my dnes. Jistě se tam i tehdy našla nějaká samozvaná módní policie, co ostatní pomluvila za jejich úbory, o kus dál někdo v zápalu nadával na politiky a tehdy aktuální dění, někde v zákoutí si dvě drbny předávaly nejnovější horké info.

Ale proč o tom mluvím? Navštívila jsem totiž nedávno Divadlo na Vinohradech, kde jsem opět po čase takovou tu skutečně divadelní atmosféru pocítila a kde na mě ty doby minulé jemně dýchly. Je to krásná budova, jak zvenčí, tak i zevnitř, uchovala si i dnes své kouzlo. S tím ale souvisí i jistá úskalí – třeba že o pauze musí člověk trochu zatajit dech a vzdát se svých dvoumetrových rozestupů, pokud si chce dát nějaké to občerstvení. Rovněž toalety by možná zasloužily nějakou modernizaci, ale je nutno říct, že s dobrou organizací se zkrátka dá zvládnout vše. Můj zážitek z tohoto divadla tudíž dokreslila jedna moc milá paní šatnářka. Začalo to už přivítáním a milým úsměvem – konečně jsem jednou neměla pocit, že někoho zdržuji a obtěžuji, bylo to upřímné a vřelé. A o pauze se ta samá dáma chopila velmi nevšedního úkolu – sama pro sebe jsem si tuto roli nazvala „choreograf“ fronty na dámské toalety. Jelikož místní toalety nepřekypují zrovna dvakrát velkým prostorem, dostaly všechny přítomné dámy rychlý brífink od této paní šatnářky – dvě mají vstoupit do prostoru s umyvadlem, další dvě dámy do chodbičky přímo před kabinky. Elegantní řešení a nakonec jsme to všechny hravě stihly. Tímto za všechny divadelní fanynky s plným močovým měchýřem moc děkuji. 😊

Ale teď už toto okénko uzavírám a přicházím do sálu, kde je na programu muzikál Balada pro banditu. Na toto téma už se tu v minulosti rozpovídala Annie, a tak se nebudeme příliš zdržovat převypravováním děje. Ostatně, jistě většina z vás bude cosi o loupežníkovi jménem Nikola Šuhaj vědět, možná i díky filmové verzi s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Takže rovnou opět říkám – neznám, neviděla jsem 😂. Balada zkrátka nikdy nepatřila do našeho rodinného folkloru a já už to pak nedohnala, přičemž když jsem zjistila, že je možnost dílo poznat více napřímo a současněji, tedy díky návštěvě divadla, byla to jasná volba. Zvlášť, když hlavní roli ztvárňuje Marek Lambora, kterého jsem už na Vinohradech poznala především coby Billa Starbucka v Obchodníkovi s deštěm. Myslím si, že něco málo o zápletce a postavách Balady pro banditu už jsem také dopředu tušila, ovšem nijak víc jsem nepátrala. Čekala jsem, že děj představení bude pro mě nejsilnějším prvkem a probudí ve mně emoce, zatímco hudební složka asi půjde mimo mě.

Jak to vidím teď? Je pravda, že melodie Miloše Štědroně nejsou vyloženě můj styl a šálek kávy, ale zároveň jim musím přiznat velkou originalitu a sílu. Stylem připomínají lidovky a popěvky z vesnic, ale zároveň v sobě mají i velkou něhu, křehkost a zároveň i palčivou bolest. Stejně tak v textech z pera Milana Uhdeho se snoubí velká poetika plná básnických prostředků, s upřímností a leckdy až morbidní otevřeností. Zároveň se povedlo i v textech dobře obtisknout kýženou atmosféru – jako bychom se skutečně vypravili na Zakarpatskou Rus z dob začátku minulého století. Často se v uměleckých dílech setkáváme s příběhy, kterak naše území okupovalo to či ono vojsko, ten či onen národ, tentokrát se tato optika vlastně otáčí a my sledujeme občany Koločavy, na které ovšem dohlíží četníci z Československa. Ale nemají to jednoduché a my jako diváci, se tentokrát výjimečně přikláníme na druhou stranu a fandíme spíše místním, u nichž sice sledujeme rozdílnou mentalitu, jiný styl uvažování, ale zároveň cítíme, že jsou to prostí lidé, chudí a bez většího vzdělání, díky čemuž jejich jednání často chápeme a omlouváme podmínkami, které je formují.

S tím, kde a kdy se příběh odehrává, souvisí také jakési nadpřirozené prvky, které zde nacházíme. Především se jedná o trojici postav – čarodějnici Moranu a její dvě dcery, co se jmenují Mara a Eva. Chvíli si říkáte, že jsou to možná jen nějaké obyčejné ženy, co Nikola potkal na své cestě a jeho strach a fantazie si dotvořily zbytek, jindy tyto postavy působí trochu i jako kouzelné průvodkyně dějem a postupně s nimi komunikuje víc a víc postav, leckdy tedy jako by tyto figury suplovaly svědomí ostatních.

Poznáme to i na kostýmech, o něž se postarala Marta Roszkopf – drtivá většina z nich působí jako zcela obyčejné úbory venkovských lidí, nechybí ani dobové uniformy četníků, ovšem v případě zmíněné trojice mytických postav se barvami nešetřilo – rozhodně se díky výrazné modré, která dodává i čarodějnici punc elegance, neztratí v davu. A červené paruky zase svítí do dálky, že je určitě bylo dobře vidět i z balkonů.

Také scéna Davida Baziky v sobě kombinuje dva „světy“, ten obyčejný (lesy či vesnická stavení) prezentují dřevěné materiály, jakýsi přechod do nadpřirozena pak můžeme sledovat na dvou modernějších schodištích. Scéna se nemusela nijak výrazně měnit a my se díky tomu mohli víc soustředit na dění. Když bylo potřeba v ději nahlédnout na něčí lože, ehm, většinou tedy Eržičino, byl k tomuto účelu využit kus bílé látky či prostěradla, a stačilo to. Červenými pruhy látky zase disponují Eva a Mara, přičemž jakmile s nimi někoho obtočí, znamená to jediné – můžeme dotyčnému připravovat máry. Právě tímto způsobem znázorněná úmrtí patřila pro mě k nejsilnějším momentům v celém muzikálu. Bylo to velmi poetické a dalo nám to vždy možnost jakéhosi rozloučení s jednotlivými nebožtíky.

Rovnou u kouzelných krásek zůstaňme – Evu si zahrála Markéta Děrgelová, kterou jsem měla problém v přestrojení poznat. Její sestru Maru ztělesnila Zuzana Vejvodová, v současnosti známá jako Klára z Jedné rodiny, pro mě ale především vzpomínka na další krásné vinohradské představení Obchodník s deštěm. Obě dámy se na jevišti pořádně vyřádily, předváděly tam psí kusy a působily pomalu jako nějaké rozverné puberťačky. Nebo možná jako nějaké sestřenice Pindruší, pokud si vzpomenete na tyto pohádkové postavy 😂. Iva Marešová působila jako kontrast k nim, budila respekt, možná i strach, když už jsme u těch pohádek, přirovnala bych ji ke Krakonošovi v sukních. Přísná, ale spravedlivá. A svou velkou sílu prozrazovala především, když začala zpívat. Její hlas je skutečně výjimečný, navíc nechyběla ani kapela Razam, která s ní vystupuje pravidelně. Jsou výborně sladěni a hudebně to tak byl skutečně velký zážitek.

Na jevišti se ale kromě trojice čarodějných dam vystřídalo mnoho dalších herců a velmi mě překvapilo, že i company byla plná zvučných jmen. Zahlédnout jsme mohli třeba Šárku Krausovou či Andreu Černou, kdysi Elišku z Princezny ze mlejna, kde nutno podotknout, že i po letech vypadá výborně. Z menších rolí mě zaujala též Derbaková v podání Andrey Elsnerové. Tato Andrea na jevišti naopak zdánlivě o pár let zestárla, kolik starostí měla se svým mužem, jehož si zahrál Kryštof Rímský. Jeho Derbak je podšitý jako liška, ale zároveň není úplně jasné, zda je to hrdina, nebo padouch. Možná něco mezi, ostatně takových by se tam našlo vícero. Podobně jsou na tom i kumpáni Oreb Danko (Viktor Javořík) či Uhrin (Dominick Benedikt). Plná pusa kamarádství, ale kam vítr, tam plášť.

Četník Bouda, kterého ztvárnil Zdeněk Palusga, též působí jako hodný strejda, ale s klidným srdcem bere úplatky. Místní hospodský Mageri neboli Igor Bareš zase bez problémů hraje na obě strany a je zadobře s vrchností i se spodinou. Nutno říct, že na tom vůbec netratí, ale spíše naopak. Otec (Jan Krafka) a bratr (Ondřej Kraus) Eržiky také z jednoho úhlu pohledu vypadají, jako by jen příbuznou chránili a nechtěli ji dát klukovi bez majetku a se špatnou pověstí, ovšem na druhou stranu by ji asi dali každému, kdo si za ní „zaplatí“ dostatečnou částku.

Velitel četníků v podání Tomáše Pavelky se též tváří jako spravedlnost sama, postupem času ale víc a víc ztrácí s místními trpělivost, pociťuje frustraci a „honbu“ za Nikolou Šuhajem už mění v osobní pomstu. Často se jeho zoufalství smějeme, ale je to právě on, kdo tahá za nitky v příběhu jednoho milostného trojúhelníku. Právě tato dějová linka mě osobně zaujala nejvíce a všichni její aktéři pro mě byli nosnými sloupy představení.

Daniel Bambas v roli četníka Kubeše nemá nijak velký prostor, ovšem i tu chvíli v druhé polovině využívá na maximum. Byl to právě on, komu jsem div nevisela na rtech. Jeho motivace se postupně mění a není možné mu nefandit, následně ho nepolitovat.

Protipólem je samotný Nikola Šuhaj, onen titulní bandita, v něhož se proměnil Marek Lambora. Ano, před divadlem opět nechyběl hlouček mladých děvčat. Asi se zkrátka holky přišly podívat, jak „Janek ze Slunečné“ hraje divadlo. Ale víte co? Je to super, alespoň mají šanci přičichnout k tomu, co my muzikálovci a milovníci divadla obecně, natolik milujeme. Ostatně i já jsem kdysi na Cyrana chodila „na“ jeho představitele, tak proč ne. Osobně si ale myslím, že Marka Lambory je do seriálů skoro škoda a jeho skutečný talent se rozvíjí právě na prknech, co znamenají svět. Zatím se mi v každém představení líbil víc a víc. Po Obchodníkovi s deštěm jsem neměla obavy po herecké stránce, rebela a milovníka zvládne jako nic. Ale musím říct, že Balada Markovi podle mého sedla i pěvecky. Dokázal skvěle zjemnit hlas, když to bylo potřeba, a s jednotlivými verši se malinko pomazlit, aby vyzněly a zapůsobily na nás.

Mezi těmito dvěma muži pak stála Eržika – v roli se alternují Tereza Císařová a Michaela Tomešová, přičemž jsem si trochu tajně myslela právě na Míšu, coby muzikálovou matadorku. Viděla jsem ovšem (zatím) pouze Terezu. Myslím, že jsem ji dosud nikde jinde neviděla, zároveň se jednalo o mé první setkání s Eržikou obecně, protože filmovou předlohu jsem neviděla a písničky z ní jsem znala jen velmi okrajově. Tereza nasadila hlas poměrně nízko, a tak byla Eržičina zpověď skutečně silná a dunivá – což podle mě odpovídalo tomu, jak hluboká to všechno byla pro Eržiku rána. Sáhla si až na dno, bohužel ale musím říct, že jsem to s ní nedokázala naplno prožívat. I když jsem párkrát měla trochu na krajíčku, slzu jsem nakonec neuronila žádnou. Docela by mě proto zajímalo i pojetí alternace – dokázala by mě rozplakat, nebo bych zůstala tvrdá jako kámen?

Kolikrát ale zážitek z divadla ovlivňuje i to, jak je člověk zrovna sám naladěn. Myslím si ale, že Balada pro banditu je výjimečná a stojí za to ji vidět klidně víckrát, tím pádem věřím, že se zase někdy do Divadla na Vinohradech vrátím a znovu se nechám okrást od charismatického loupežníka Nikoly Šuhaje. 😊