Muzikál Bat Out of Hell: Rocková jízda z podsvětí

Přiznám se, že ač jsem o muzikálu Bat Out of Hell už něco málo dopředu tušila, nepatřil nikdy mezi má vysloveně vysněná představení, která bych nutně potřebovala vidět. Upřímně, tady se zkrátka příhodně sešly okolnosti – dovolená v Bristolu a levné vstupenky právě na tour tohoto titulu. Chvíli jsem váhala, ale pak mě i ostatní Stateční pošťouchli, abych tomu určitě dala šanci.

A tak jsem se nakonec v divadle Bristol Hippodrome ocitla. V první řadě mě zaujala vizuální stránka muzikálu (scéna Jon Bausor, kostýmy Meentje Nielsen a Jon Bausor), především moderní a velmi rockerské pojetí, co působilo až rebelským dojmem. Podobný pocit jsem popravdě měla z celého představení.

Našly se ovšem hned dvě věci, vlastně spíše technického charakteru, které mě popravdě trochu překvapily. Ale přiznám se, že si nejsem jistá, zda se týkají pouze této UK tour, jejíž bristolskou zastávku jsem měla možnost navštívit, nebo je to něco pro tento titul běžné a typické. První z těchto technikálií spočívala v tom, že děj odehrávající se na jevišti zároveň snímal i muž s kamerou, přičemž tyto záběry se v téměř reálném čase promítaly na plátna nad jevištěm. Původně jsem si myslela, že to pro mě bude rušivý prvek, ale nakonec mě samotnou zaskočilo, jak rychle jsem si na to zvykla. Kameraman byl oděn v černé barvě, což dost ladilo i s celkovým pojetím Bat Out of Hell, takže jsem si ho možná zpočátku párkrát všimla, ale postupně pro mě naprosto splynul se zbytkem dění.

Druhým prvkem, který už mi ovšem rušivý připadal, byla otázka mikrofonů. Účinkující totiž neměli mikroporty, jak bývá u muzikálů zvykem, ale drželi v rukou klasické mikrofony. Ani by mě původně nenapadlo, jak moc mi to bude ve výsledku vadit. Vždyť třeba v SIX se také tzv. handky používají a nevadí to. Jenže ten rozdíl je podle mě v tom, že holky ze SIX nemají žádné rekvizity, neberou nic do rukou, takže je jedno, že v nich už mají mikrofony.

Naopak v Bat Out of Hell však nějaké předměty figurují, kvůli čemuž během představení vznikaly v podstatě dost bizarní situace, kdy herci v jedné ruce museli něco držet a v druhé ruce měli mikrofon. Vypadalo to zvláštně například při souboji, kdy po sobě vzájemně něčím házeli, případně také ve scéně, kdy jedna postava budí druhou. A ta si hned po probuzení bere do ruky mikrofon.

Všechny tyto momenty tak působily velmi nepřirozeně a vadilo mi to skutečně až do děkovačky, protože pro mě bylo náročnější soustředit se čistě na děj. Zkrátka mě mikrofony vždy vytrhly z iluze a vrátily do reality.

Přiznám se, že právě kvůli tomu pro mě bylo obtížné vnímat příběh muzikálu a spíše jsem tak vnímala jeho celkovou atmosféru, která byla hodně temná a plná již zmíněné rebelie. Sice vím, že děj se odehrával částečně v podsvětí a v postapokalyptickém světě, ale hůř jsem se orientovala v jednotlivých postavách. Nepomohl tomu ani fakt, že nikde v divadle jsem nenašla vyvěšené aktuální obsazení. Tím, že zahraniční účinkující tak dobře neznám, nedokážu tedy pouze na základě programu odhadnout, zda jsem měla čistě „original cast“, nebo i nějaké alternace a understudies. To mě také trochu zklamalo, protože například v Barceloně, kde jsem navštívila muzikál Chicago, také aktuální „ferman“ vyvěšen nebyl, ale tam alespoň na děkovačce vyvolávali jednotlivé aktéry jmenovitě, k čemuž tady nedošlo.

Co jsem ale určitě vnímala, byla hudební stránka Bat Out of Hell, která se mi líbila moc. Ač tvorbu Meat Loafa neposlouchám, sem se jeho styl skvěle hodil a k muzikálu vyloženě seděl. Navíc tím, že písničky vzešly z pera Jima Steinmana, dočkali jsme se navíc i takové drobné třešinky na dortu v podobě písničky s totožnou melodií, jakou již máme naposlouchanou díky Prostopášnému chtíči v Plesu upírů. Pro mě osobně to bylo milé překvapení a měla jsem radost, že jsem si mohla tuto skladbu zase připomenout.

Závěrem bych řekla, že jsem vlastně ráda, že jsem Bat Out of Hell viděla. Jedná se určitě o velmi kvalitní představení a pro mě to byla na jednu stranu zajímavá zkušenost, protože jsem navštívila dílo, na jaké bych asi běžně do divadla nešla. Zároveň se mi ale také potvrdilo domnění, že do cílové skupiny tohoto muzikálu úplně nepatřím.