Muzikál Beetlejuice: Karlínská šílenost v podsvětí

Na muzikál Beetlejuice do Hudebního divadla Karlín jsem vyrazila na doporučení ostatních 7 statečných muzikálovců a podobně jako v případě Tajemství jsem zase trochu »pochybila« 😂. Sice filmy znám, ale rozhodně se pro mě toto dílo nestalo takovou srdcovkou, jakou je například pro naši Annie. Asi to souvisí s tím, že jsem čekala něco trochu jiného, možná mezi námi proběhl i nějaký ten komunikační šum, protože když Annie i Džejňulka o Beetlejuiceovi mluvily, měla jsem pocit, že je to opravdu komediální a vtipný kousek a já se budu v hledišti v jednom kuse smát. Jenže místo toho jsem tam seděla a celou dobu si tak trochu říkala: „WTF?“

Asi je nutné zmínit, že vím, že je Beetlejuice vyloženě crazy a všechny postavy mají být přehnané a v podstatě karikaturní. Přesto se mi výsledek nelíbil. Ale ať nejsem úplně negativní, pojďme začít tím dobrým. Většina aspektů inscenace se mi totiž líbila. A o tom, co mi zkazilo můj dojem, se rozepíšu až později.

Rozhodně můžu pochválit hudební složku muzikálu, která mě moc bavila a k tématu mi skvěle seděla. Stejně tak jsem ocenila výtvarnou stránku – ať už pěkné kostýmy či hezky udělané kulisy včetně malé autodráhy vepředu na jevišti s roztomilým pidiautíčkem, co dokonce i jezdí.

Bavila mě vlastně i většina lidí z obsazení. Barbara v podání Evy Burešové i její muž Adam, kterého ztvárnil Roman Tomeš, mě bavili a byli mi sympatičtí tím, jak ztvárnili své zoufalství, ale i jejich rodičovským vztahem k Lydii. Jako jejich přesný opak do jisté míry působili Charles (Petr Vaněk) a Delia (Dasha), které jsem si oblíbila za to, jak jsou sví a originální. Především Dasha zde ztvárnila naprosto jiný typ role než obvykle a povedlo se jí to. V menších rolích zazářily Michaela Nosková coby Miss Argentina/Maxine a Michaela Tomešová jako skautka.

Přiznám se, že u Ines Ben Ahmed v roli Lydie mám trochu smíšené pocity. Na jednu stranu herecky za mě byla skvělá, taková »další Středa«, zkrátka trochu emo teenagerka. Pěvecky jí podle mě některé momenty úplně nevyšly, ale nijak zásadně mi to nevadilo.

Popravdě mě zklamali především Jan Sklenář a Richard Genzer, kteří mi v hereckém projevu připadali vyloženě přehnaní. Ačkoliv, jak už jsem říkala, vím, že jejich postavy takové mají být, přesto mi to připadalo zkrátka trochu moc. Kdyby se to týkalo jenom Richarda Genzera coby Otha a dalších figur, skousla bych to snáz. Jenže v případě Beetlejuice se jedná o titulní postavu, která je na jevišti v podstatě v jednom kuse. Bohužel tak jeho styl negativně ovlivnil můj dojem z představení.

Ve výsledku bylo moje setkání s Beetlejuicem strašně zvláštní, hodně věcí se mi na muzikálu líbilo, ale můj celkový dojem nedopadl moc slavně. Sice cením narážku na Jolandu a také rýpnutí do Anděla Páně, ale jinak mi tohle dílo nepřipadalo nijak zvlášť vtipné. Všimla jsem si ale, že ostatní diváci v sále se mnou stejné dojmy nesdíleli, naopak se asi dobře bavili a hodně se smáli. Tím pádem si uvědomuji, že jsem zřejmě v menšině a většině z vás se představení líbit bude. Zkrátka jsem možná čekala něco trochu jiného.