Muzikál Beetlejuice: Vtipný uragán a silné poselství

Smrťák bližního tvééého… co na tom je tak zlééého? Už jste v šoku? Ale prosím vás, trocha morbidního humoru ještě nikoho nezabila, což by vám potvrdil i hrdina show, o které si dnes budeme společně povídat. Je to tak, řekla jsem třikrát jeho otřesné a divné jméno a navštívila jsem Hudební divadlo Karlín, abych se s ním mohla seznámit.

A když říkám seznámit, myslím to vážně, protože filmovou verzi jsem vlastně nikdy neviděla, pouze jsem se nedávno nechala zlákat na druhý díl do kina. Ten jsme zhlédly společně s Nikčou, a i když jsme se občas i docela nasmály, byly jsme hlavně v šoku, co to proboha je za šílenost 😂. Já jsem si pak zpětně dohledala i nějaké info o prvním díle a říkala jsem si, že ten si pouštět nebudu a raději výhledově zajdu do divadla. Pak mi to zase klasicky trochu trvalo, ovšem když přišla nabídka na super slevu, byl to jasný signál, že musím jít 😂. Copak může někdo ze Statečných muzikálovců odmítnout divadlo, navíc ve slevě? Takže, já a Annie, jedna s kapsou prázdnou a druhá vysypanou (a nebo klidně i naopak 😁), jsme stanuly tváří v tvář Beetlejuiceovi. Já poprvé, ona už podruhé, shodou náhod navíc vychytala dvakrát naprosto stejné obsazení, což mi za večer stihla asi třikrát zopakovat 😊.

Její článek si můžete připomenout zde, ale teď už je řada na mně. Držte si klobouky, jedeme z kopce! 😊 Nejdřív se pojďme zaměřit na vizuální stránku, která vás hned praští do očí. Ještě před začátkem představení na vás svítí obří nápis, kde je třikrát napsané jméno našeho titulního hrdiny. Křiklavé a výrazné jako někde ve Vegas, ale sem se to skvěle hodí. A k tomu vlezlá a ve smyčce přehrávaná raubířská melodie, která se sice tváří nenápadně a nevinně, ale čím déle ji posloucháte, tím větší vliv na vás má. Místo, aby vás uklidňovala jako třeba někde v čekárně u doktora, tak vás nenechá vydechnout a drží vás ve stavu, kdy jste jako na trní.

Moc pěkný detail je i model silnice v popředí scény. Sice v ději není moc využívaný a dokázala bych si představit, že by se s ním dalo pracovat více, ale působí skutečně přesvědčivě, především při pohledu z balkonu. A zároveň hravě – jako takové dětské dopravní hřiště nebo ten kobereček se silnicemi, co jsme kdysi někteří měli v dětských pokojích.

A též zbytek scény Davea Bensona je podobně mile crazy, především je obdivuhodné, kolik prostředí se zde vystřídá a jak rychle. V tomto ohledu je skvělé, že tento titul našel svůj domov právě v Hudebním divadle Karlín, protože tady mají velkou scénu a hodně možností, jak s ní pracovat. Moji fascinaci těmito proměnami už jsem ostatně zmiňovala i u mých milovaných Rebelů. Tady si navíc kolikrát podle mě ani nevšimnete, že se scéna mění, protože zrovna sledujete nějaký výstup postav, jejichž úkolem je vaši pozornost malinko přesměrovat.

A ač mě obvykle choreografie moc nezajímají, zde musím říct, že mě práce Ivany Hannichové z většiny fakt bavila, nejvíc pak scény, kdy se hlavní postava »rozmnoží« a na světě je spousta dalších kopií Beetlejuice. Kostýmy, které má na starosti Michaela Horáčková Hořejší, byly též naprosto v pořádku a v symbióze s tímto šíleným příběhem. Dobře dokreslovaly charaktery postav, Lydia byla zkrátka trochu emařka v době dávno předtím, než to bylo cool. Hlavního hrdinu snad ani netřeba popisovat, jeho styl z filmu je přesně zachován, ačkoliv by k němu možná módní policie měla co říct. Ale na tu si hrát opravdu nechci 😂. Ostatně Lydia mu to řekla dobře, když ho přirovnala k zebře.

Byla to dobrá hláška a takových tam bylo víc. Právě humor je věc, která mě na Beetlejuiceovi zaujala vůbec nejvíc. Co se týče hudební stránky inscenace (Eddie Perfect), jednalo se o dobrou a pestrou show různých melodií, ale nejvíc si stejně pamatuji Day-o (Banana Boat Song), která je samozřejmě o dost starší než muzikál samotný. Za extra povedený považuji české texty písní Ondřeje Gregora Brzobohatého, protože byly hravé a veselé. Kolikrát v nich byly skvělé žertíky, podobně jako v mluveném slově (rovněž přeložil O.G.B.), přičemž jednou jsme si vzpomněli i na Jolandu a její hlody. Některé vtípky pak byly naopak vizuálního rázu a malé cameo zde měl i Wilson z filmového Trosečníka 😉. To mě zahřálo u srdíčka! 😊

Už samotný nástup hlavního hrdiny na scénu stojí za to. Začátek představení působí pozvolně a pak tam vtrhne uragán, okamžitě rozbije pomyslnou čtvrtou stěnu a oznámí nám, že ho ten »cajdák« nebaví a raději to rozjedeme, přičemž nás čeká i nějaká ta smrt. Musím přiznat, že už tím si mě získal. Naladila jsem se hned na tu správnou vlnu. Věřím, že i vás by mohl bavit, ovšem jak naznačuji již v úvodu – je to podívaná přece jen občas trochu za hranou 😂. Někdo by se mohl urazit, ostatně on se Beetle vehementně snaží naštvat všechny – třeba i diváky 😊. »Támhleten chlap ví, vo čem mluvim!«

Moc mě ale baví, že se autoři naší verze nebáli střílet ani do vlastních řad a vzali si na paškál i další představení z repertoáru HDK v čele s Andělem Páně. Ta sedla, panečku! 😊

Jediné, co bych asi autorům Scottovi Brownovi a Anthonymu Kingovi vytkla, bylo, že mě v jedné scéně vyloženě nalákali, ale pak to vyšumělo do ztracena. A to konkrétně, když má Beetlejuice svoji vlastní bizarní verzi televizního pořadu ve stylu game show. Tenhle koncept mě skutečně zaujal a bavil, klidně bych tímto kreativním mučením postav strávila víc času, klidně i na úkor dlouhé svatební písně, která byla ve výsledku trochu zbytečná. I tak bylo ale humoru požehnaně a skvěle jsem se bavila. A oceňuji i fakt, že toto dílo není jenom bezduchá rozjuchaná zábava, ale má i svůj přesah a přináší velmi hezké poselství, které možná není na první pohled viditelné, pod veškerým nánosem šílenosti. Ale je tam! 😊

Spolu s Lydií, kterou ztvárňuje Ines Ben Ahmed, prožíváme její smutek po smrti maminky. Řekla bych, že postupně si projdeme všemi fázemi truchlení – včetně odmítání, vzteku i smlouvání. Na závěr však přichází i přijetí. Ines byla naprosto boží a řekla bych, že jí tato úloha padne jako ulitá. Pěvecky to dávala naprosto bombasticky a herecky pak opravdu působila jako teenagerka se srdcem plným bolesti. Není divu, že v jedné scéně v podsvětí nás dokáže i rozplakat.

Ale abychom byli fér, v daném momentu k našemu dojetí přispěje velkou měrou také Lydiin otec Charles v podání Petra Vaňka. Ten na nás v rámci příběhu nepůsobí moc dobře, já sama jsem si už o přestávce začala dělat poznámky a mám u něj napsáno jen: „Táta Charles je blb.“ Když ale konečně dá najevo pravé city a najde si ke své dceři cestu, je to naprosto odzbrojující. Díky jediné větě a tónu, jakým ji řekne, mu začnete okamžitě fandit. Jen mě mrzelo, že v této konkrétní scéně, nám nedali autoři přece jenom o trochu větší naději, že láska se neztrácí ani po smrti. Stačilo by mi malé gesto, mávnutí od dané osoby, protože by to bylo takové pohlazení duše nás všech.

Rodinku Lydie a Charlese doplňuje ještě Delia, životní koučka, která asi většinu času vůbec neví, co dělá, ale dělá to s láskou a v dobré víře. Věřím, že Iva Pazderková bude skvělá, protože je to přesně typ role pro ni. Já ale viděla Dashu a upřímně mi vyrazila dech. O jejích pěveckých kvalitách nemám pochyby, ale byla jsem zvědavá, jak se s touto výraznou figurkou popere herecky. Z Delie může jednoho snadno rozbolet hlava, protože je až skoro toxicky pozitivní. Ovšem jak posléze zjišťujeme, je to jen naučená obrana jejího organismu vůči smůle, kterou v životě má. Domů bych ji asi nechtěla, protože by mi brzo začala lézt na nervy, ale víte co? Já ji mám normálně ráda! 😊 Tím pádem věřím, že i Lydia si k ní postupně našla cestu. Jen ne tak rychle jako Charles, mimochodem celá scéna s jejich zasnoubením je dokonalá, včetně té předmanželské smlouvy 😂.

Myslím, že snadno si oblíbíte i manželskou dvojici Adama a Barbary. V mém případě byli ztvárněni Markem Lamborou a Terezou Rychlou, což je podle mě skvělá kombinace. Působili jako sehraná dvojka, ideální pár. Malinko mi svým osudem připomínali Carla a Ellie z animáku Vzhůru do oblak / Up. A jestli někdy v manželství platilo – v dobrém i ve zlém, tak právě u Adama s Barbarou. A ani ta smrt je nerozdělila.

Barbara byla krásná, živelná, veselá a upřímná, zkrátka dokonalá. Ale i Adam mi rychle přirostl k srdci, a to nejenom svou poznámkou „Cizí lidi jsem neměl rád ani za života“, pod kterou bych se s chutí podepsala 😊. Též se mi líbilo, jakým způsobem Barbaru povzbuzoval a podporoval, když se učila »strašit«. Jeho radost byla nakažlivá a skoro mi bylo až líto, že tihle dva božani museli z tohoto světa odejít tak brzy a nestihli ani všechno, co chtěli.

V rámci děje nám dávají najevo, že spolu chtěli založit rodinu, mít děti, ale stále to odkládali. Možná ze strachu, zda budou dobří rodiče. Já věřím, že by byli, protože by své dítko ve všem podporovali a zahrnuli by ho láskou. A Adam už měl zásobu »tátovských fórů« připravenou 😁. Během večera mě to tedy nutilo k zamyšlení a dokonce mě napadlo, že se třeba už o dítě nějakou dobu snažili, a teprve když jim to nešlo, začali hledat různé výmluvy, snad proto, aby nic nezačali vyčítat jeden druhému. Těžko říct, naštěstí v rámci děje si roli rodičů nakonec přece jen trochu vyzkouší. Zatímco oni mají v srdci místo pro někoho, o koho by se mohli postarat, Lydia zase zoufale hledá úkryt a domov. V naší dvojici částečně našla náhradní rodiče, kteří se jí skutečně věnovali – viděli ji a slyšeli. Jsem moc ráda, že se potkali.

Řekla bych, že v tomto představení není malých rolí, protože i ten, kdo zde nemá tolik prostoru, ho dokáže využít na maximum. Třeba skautka v podání Viktorie Tandlerové. V mysli mi vyvstává v této souvislosti ale především Richard Genzer, který má v muzikálu roliček hned několik. V druhé půlce se ale může naprosto geniálně vyřádit coby Otho, Deliin velký vzor. Paruka (alias trollí vlasy 😁), gesta, chůze, hlas, všechno úplně parádně crazy. A aby toho nebylo málo, ještě se v rychlosti promění na úřednici z podsvětí, kterou byste rozhodně nechtěli potkat, natož s ní žít. Já tleskám a raduji se, že konečně nějaká inscenace pořádně vytěžila komediální talent Richarda Genzera, o němž přece víme již od dob Tele Tele. A myslím, že ho takováhle šílenost musí vyloženě bavit.

Když už říkám šílenost, je na čase pozvat na scénu titulního hrdinu. Přivítejte toho milého maniaka, pana Juice! 😁 V něj se převtělil Jan Sklenář. Tak nějak jsem čekala, že to bude bomba, ale že až taková? Pohyby má jak Jim Carrey v Masce, hlas zas jako Jack Nicholson. Je naprosto geniální v tanečních scénách, ale i hlasově… a především herecky. Jan Sklenář dokázal něco, v co jsem ani nedoufala – udělal v mých očích z Beetla kladného hrdinu, kterého zbožňuju. Samozřejmě že je to cvok, který si jde za svým cílem i přes mrtvoly (doslova 😂), ale vy se mu divíte? Né, já ho z toho neviním, vždyť zůstal mezi životem a smrtí sám léta, staletí (kdo tam feeluje Draculu, má bod! 😊) a nikdo ho neviděl. Komu by z toho nehráblo, prosím vás? Když dokážu leccos odpustit Draculovi, proč ne tady tomu chudinkovi s hrozným jménem? Navíc nám scénář dává hned několikrát najevo, že to Beetlejuice neměl nikdy jednoduché. Dokonce, i když se mu zdánlivě splní jeho velké přání, není to žádná výhra. Život v pravém slova smyslu mu osud dopřeje jen na velmi krátkou chvíli a moc se mi líbilo, jak i v tom krátkém okamžiku stihl Beetlejuice vystihnout onu nesnesitelnost našeho bytí a tu známou pravdu, že jednou jsi dole, jednou nahoře. 

On sám pak přiznává, že nechápe, jak to vlastně my, lidi, zvládáme. Tím si mě rovněž získal, protože má pravdu, život je občas »na zabití«. Ale vlastně fajn. Z toho, že je Beetlejuice takový, jaký je, viním spíše ta podivná a spletitá (a nelogická 😂) pravidla podsvětí, kterým vůbec nerozumím a upřímně doufám, že v tomhle se muzikál spletl a po smrti je trochu větší klid a menší chaos 😊.

Ale jelikož ve skutečnosti nemůžeme vědět, co nás po smrti čeká (na tohle holt spoilery nikdo nemá😊), musíme se řídit alespoň moudrem a poselstvím, které nám spolu s hlavním hrdinou v muzikálu předává též jedna vedlejší postava. Mám dojem, že má jenom jeden výstup, ale musí nám to stačit 😂. Ostatně ta dáma je tak výrazná, že ji nepřehlédnete. Je to Miss Arrrrrrrgentiiiiiina! V mém případě si ji zahrála Míša Nosková, což je skvělé, protože ta už má s Argentinou zkušenosti díky Evitě 😂. Ve skutečnosti měla ale tato figura blíž spíše k Fioně ze Shreka v kombinaci s Natalií Oreiro. Předvede nám svižné taneční číslo na melodii, která mi energií skutečně připomínala jihoamerické písně. Ale především nám v tomto čísle stihne i sdělit celkem zásadní a stále pravdivé sdělení – že máme žít naplno! Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl… Zkrátka žijte, dokud máte tu možnost! Nikdy totiž nevíte, který váš den bude TEN poslední. Radši nic neodkládejte, protože po smrti už se to dohání opravdu těžko. Ne každý má totiž takové štěstí v neštěstí jako Adam s Barbarou 😉.