Muzikál Bídníci (Les Misérables): Když Javert neskočí z mostu…

Brněnské zpracování Bídníků (Les Misérables) je mezi fanoušky obecně považováno za jedno z nejlepších, jaké kdy bylo v Česku k vidění. Od chvíle, co se tato muzikálová legenda na jeviště Městského divadla Brno vrátila, jsem toužila vytvořit si vlastní názor. Po několika návštěvách pražských uvedení (v letech 2004, 2012 a 2024) i bratislavské verze se mi konečně naskytla příležitost zjistit, jak na ikonický příběh galejníka Jeana Valjeana a jeho urputného rivala Javerta nahlíží režisér Stanislav Moša.

Zatímco nedávná pražská inscenace sázela především na zvučná jména a některá režijní rozhodnutí působila chaoticky, Bratislava oplývala emotivností a nápaditou vizuální stránkou. Brno mě však zasáhlo úplně jinou silou. Místní Bídníci nadchnou nejen suverénní profesionalitou celého souboru, ale v mé paměti zůstanou zapsáni i z jednoho zcela výjimečného důvodu: stala jsem se totiž svědkem unikátní reprízy, při níž musel inspektor Javert zvolit velmi neobvyklý způsob odchodu ze světa… 😊

Scénograf Christoph Weyers dokázal propojit reálnou scénu s projekcemi tak dobře, že mnohdy ani nepoznáte přechod mezi nimi. Hned úvodní obraz s galejníky v lomu působil neuvěřitelně realisticky. Projekce nejsou nadužívané a vždy pouze rozvinou prostředí, což skvěle funguje. V intimnějších scénách se naopak sází na minimalismus, kdy zpěvák zůstává na setmělém jevišti zcela sám, a divák tak může naplno věnovat pozornost síle okamžiku. Celkový efekt podtrhují kostýmy Andrey Kučerové, které dokonale vystihují postavení i charaktery jednotlivých postav. Nezapomenutelná byla scéna, kdy studenti vytvoří a vztyčí francouzskou vlajku z toho, co mají zrovna po ruce – včetně Enjolrasovy (Kristian Pekar) košile. Tenhle moment měl ohromnou sílu.

Poprvé se mi oči zalily slzami hned na začátku u scény s biskupem a tento silný emocionální proud mě nepustil až do samého konce. Takové souznění se všemi postavami jako právě v Brně se mi u Bídníků zatím jinde nepovedlo.

Petra Gazdíka jsem jako Jeana Valjeana viděla už v Praze a bylo fascinující sledovat, jak odlišně může stejný herec v téže roli působit pod jiným režijním vedením. Tentokrát mi byl jeho Valjean ještě bližší a každý okamžik jsem prožívala s ním. Vývoj postavy od počáteční zatrpklosti přes odhodlání splnit svůj slib až po finální smíření byl obdivuhodně realistický a bez zbytečného patosu.

Valjeanův protivník, inspektor Javert, dostal tvář Dušana Vitázka a z jeho pěveckého i hereckého výkonu jsem byla nadšená. Pro Javerta mám vnitřně dlouhodobě velké pochopení. Přestože v příběhu straníme Valjeanovi a Javert tak dostává nálepku toho „špatného“, jde v jádru o člověka, který důsledně a nekompromisně plní své pracovní povinnosti. Jeho víra v řád je obdivuhodná, a o to víc mě pokaždé mrzí jeho tragický osud.

Moje návštěva však byla výjimečná i z jednoho neplánovaného důvodu: technický kolaps neumožnil vytvořit iluzi mostu nad Seinou. Představitel Javerta tak musel vteřiny svého marného zápasu se svědomím odehrát na zcela prázdném jevišti a nakonec se zastřelit. Přiznávám, že mě tento moment naprosto šokoval a hlavou mi běželo jen: „A to jako fakt!?“ Chvíli mi trvalo se zklidnit a představení dokoukat. Dušanův výkon byl nicméně tak přesvědčivý, že jsem nouzové řešení považovala za odvážný režijní záměr a skutečný stav věci jsem pochopila až při následné debatě se známými.

Jako mladý zamilovaný pár Cosette a Marius se představili Barbora Janíková (dříve Slaninová) a Jakub Mauer. Bylo mi velice sympatické, že do těchto rolí tvůrci obsadili věkově odpovídající dvojici, která působila přirozeně naivně a něžně. Jakub Mauer mě bavil nejen jako zamilovaný mladík rozpolcený mezi láskou a revolucí, ale především při písni Prázdný stůl a židle prázdné předvedl strhující výkon. Přenést tak obrovskou vlnu emocí do celého sálu pouze v sedě, zabalený do deky na opuštěném a setmělém jevišti? To byl jeden z nejsilnějších momentů večera.

Také u Barbory mi byla její téměř dětská bezprostřednost blízká. Ukázala Cosette v jiném, velmi křehkém světle. Po pěvecké stránce však narazila na limity této extrémně náročné role. Především v exponovaných výškách se viditelně trápila a hlasu chyběla potřebná jistota.

Naopak pěvecky naprosto jistý a suverénní výkon předvedla Lesana Krausková. Eponinina nešťastná láska byla v jejím provedení téměř hmatatelná.

Ještě jednoho zástupce mladé generace musím nutně vyzdvihnout. Samuel Pekar v roli Gavroche mě doslova vzal za srdce. Spojení dětské bezprostřednosti s neuvěřitelnou jevištní profesionalitou vygradovalo v jeho závěrečné scéně na barikádách, která mě emočně naprosto zasáhla.

Manželé Thénardierovi pro mě vždycky patřili k postavám, v nichž mohou jejich představitelé naplno zazářit. V posledním pražském nastudování však ztratili sílu a jejich výstupy bohužel nezafungovaly. V Brně ale mohu s radostí prohlásit: Thénardierovi jsou zpět se vší parádou! Aleš Slanina s Viktórií Matušovovou vtrhli na jeviště jako uragán a přinesli neuvěřitelnou energii okořeněnou slizkostí, podlézavostí a komediální nadsázkou. Mám obrovskou radost, že se Hlava mazaná opět zařadila mezi čísla, na něž se mohu v Bídnících bezvýhradně těšit.

Bídníci v Městském divadle Brno se neuvěřitelně povedli. Ohromí pestrou výpravou, skvělým obsazením klíčových postav i strhující emotivností. Smekám před tím, s jakou grácií se zdejší soubor vypořádal s technickým kolapsem a dokázal neznalé diváky nepozorovaně zmást. Já se rozhodně nevzdávám a vím, že jsem tuto inscenaci neviděla naposledy. Neskutečně mě totiž zajímá, jak to bude vypadat, když technika inspektora Javerta o jeho most nepřipraví! 😊