Muzikál Bídníci: Z tepajícího West Endu na brněnské barikády

Ještě před čtrnácti dny mi v uších dozníval hřmot barikád londýnského West Endu. Stál jsem před divadlem a v duchu si říkal, zda může jiná produkce vyvolat stejný mráz po zádech jako ta v legendárním Sondheim Theatre. Londýnští Bídníci jsou víc než jen představení – je to stroj na emoce, vybroušený desítkami let k dokonalosti. Každý tón orchestru a každý pohyb kulis působí jako zákon přírody. Odcházel jsem tehdy s pocitem, že právě zde našel Jean Valjean svůj domov.

Dnes, o pouhých čtrnáct dní později, sedím v hledišti v Brně. Místo londýnského divadla mě obklopuje komornější atmosféra zdejší scény. Ta krátká doba mezi oběma návštěvami mi nedovolila vzpomínky nechat vyblednout. Stále vidím výraz Javerta a cítím vibrace podlahy při výstřelech z pušek. Světla pomalu zhasínají a hovor lidí v sále utichá. První tóny ikonické předehry zaplňují sál a já zažívám opět ten stejný pocit. Kladu si otázku: Dokáže Městské divadlo Brno, známé svou precizností, příběh Victora Huga přenést z londýnského centra až sem k nám, aniž by ztratil byť jen kus ze sebe? Cesta Jeana Valjeana za vykoupením je dlouhá, stejně jako byla moje cesta do Brna…

Příběh o vině, trestu a vykoupení

Děj nás zavádí do Francie, zmítané nepokoji a touhou po svobodě. V centru všeho stojí Jean Valjean, trestanec, který strávil několik let na galejích za krádež chleba pro své příbuzné. Když je konečně propuštěn, zjišťuje, že se ho společnost štítí. Jediný projev lidskosti nachází u laskavého biskupa. To on v něm zlomí jeho zatrpklost a Valjean se rozhodne pod falešnou identitou začít nový život jako čestný muž. Minulosti však nelze utéct tak snadno. V patách mu neustále kráčí neúprosný policejní inspektor Javert, muž zákona, pro kterého neexistuje odpuštění, pouze spravedlnost. Valjeanův osud se proplete s tragickým příběhem chudé dělnice Fantine, které na smrtelné posteli slíbí, že se postará o její dcerku Cosette. Tu vytrhne ze spárů vypočítavých hostinských, manželů Thénardierových, a stává se jí otcem.

Děj graduje v revoluční Paříži, kde se na barikádách potkává odvaha mladých studentů s krutou realitou povstání. Právě zde, uprostřed výstřelů a zpěvů o svobodě, dochází k finálnímu střetu mezi Valjeanem a Javertem a k rozuzlení milostného trojúhelníku mezi dospělou Cosette, studentem Mariem a nešťastně zamilovanou Eponine. Zkrátka a dobře, Bídníci jsou jasnou ukázkou, že i v té nejhlubší temnotě může zvítězit láska a že lidský duch je silnější než řetězy vězení.

Hudbu k muzikálu složil Claude-Michel Schönberg a autorem původního francouzského libreta byl Alain Boublil. Skutečný zlom však přišel, až když se díla ujal britský producent Cameron Mackintosh a zkušený textař Herbert Kretzmer. Samozřejmě nesmíme zapomenout na otce celého příběhu, Victora Huga.

Bídníci v Brně

Srovnávat Brno s West Endem se může zdát odvážné, ale inscenační tým pod vedením režiséra Stanislava Moši dokazuje, že Bídníci nejsou jen obyčejný muzikál, ale živý organismus. Moša přinesl svěží nápady a úpravy, které příběh oproti londýnské verzi v určitých momentech více polidšťují a přibližují současnému divákovi, aniž by přitom ztratil cokoli ze své osudovosti.

Zásadním pilířem jsou bezpochyby texty Zdeňka Borovce. Jeho přebásnění je dnes již legendární. Borovec totiž textům vtiskl nadhled a cit, který má v českém prostředí svou sílu i desítky let po svém vzniku. Jeho slova mají neuvěřitelnou schopnost nezestárnout a trefit se přímo do srdce, což je při srovnání s anglickým originálem fascinující zážitek.

Zapomeňte na kopírování West Endu. Christoph Weyers vytvořil scénografii, která je značně odlišná, ale naprosto dokonale využitá. Ať už jde o špinavou autenticitu hospody u Thénardiérových, monumentální barikády, sídla či most, kde svůj osud zakončuje inspektor Javert, každý prvek dává smysl. Též projekce jsou mistrovským dílem. Nejsou rušivé, naopak se vlévají do příběhu a dokreslují šeré pařížské ulice takovým způsobem, že máte pocit, jako byste tam skutečně byli. Andrea Kučerová oblékla postavy do kostýmů, které vyprávějí příběh samy o sobě, a choreografie Michala Matěje vdechla život davovým scénám. Právě v nich je Brno nejsilnější. Každý člen souboru má na scéně své jasné místo a charakter, což umožňuje vyniknout každé jednotlivé postavě, i když se zrovna nachází uprostřed revoluční vřavy. Díky této kombinaci vizuální nádhery a režijního vedení se Brnu opět podařilo vytvořit představení, které je dalším uměleckým dílem.

Herecké výkony mé návštěvy

Ústřední postavou a srdcem celého příběhu je Jean Valjean. V Brně se této role zhostil Lukáš Janota a musím říct, že se toho úkolu chopil přímo bravurně. Přiznávám, že jsem byl plný očekávání, jak k takto ikonické a náročné úloze přistoupí, a výsledek mě naprosto nadchl. Jeho největší zbraní je nesmírně příjemný a technicky jistý hlas, který k postavě Valjeana dokonale sedí. Nejde však jen o zpěv, Janota se dokázal obdivuhodně vžít do všech etap Valjeanova komplikovaného života. Bezradnost a pokora – v úvodu jsme viděli zlomeného galejníka, který teprve hledá cestu k lidskosti. V momentech konfrontace s neúprosným Javertem z něj sálala síla, která gradovala v hrdinských scénách na barikádě. Jeho vztah ke Cosette byl vykreslen s něhou a hloubkou, která diváka nenechala na pochybách o jeho otcovské lásce. V každém jeho gestu byla cítit tíha slibu, který dal umírající Fantine – závazek, který ho hnal po celou dobu vpřed. Lukáš Janota byl skutečným tahounem celého představení. Roli zvládl s naprostým přehledem a lehkostí. Jeho Valjean není jen postavou, ale člověkem, jehož osud prožíváte v každém tónu. Z jeho výkonu si dovolím vyzvednout dvě písně: Tou první je vnitřní monolog Kdo jsem já? (Who Am I?). Janota zde bravurně zachytil osudový zlom, kdy se musí rozhodnout mezi pohodlným životem v utajení a pravdou, která ho může zničit. Skutečnou srdcovkou je pro mě však píseň Otčenáš (Bring Him Home). Je to modlitba, která vyžaduje citlivost a lásku, což Lukáš zvládl zazpívat s lehkostí.

Jestliže má Jean Valjean srdce, pak jeho stín, inspektor Javert, má svůj neúprosný řád. Tuto postavu jsem měl vždy v oblibě pro její nesmírnou zajímavost a hloubku. Javertův vnitřní svět je tak veliký, že by si bez nadsázky zasloužil svůj vlastní samostatný příběh. V brněnské produkci se této role zhostil Lukáš Vlček a musím konstatovat, že se vedle Valjeana stal druhou jasnou hvězdou večera. Vlčkův výkon byl dechberoucí zejména v jeho sólových číslech. Když doznívaly poslední tóny jeho ikonických písní, sál zaplnil bouřlivý potlesk. Lukáš dokázal postavě vtisknout tu správnou míru chladné profesionality, s níž celý život pronásleduje Valjeana. Často si kladu otázku: Proč? Co ho k tomu vedlo? Vrcholem jeho výkonu je pak závěr příběhu, kdy Javert konečně pochopí, že svět není jen černobílý. Scéna na mostě, kde se chystá ukončit svůj život, patří k vizuálně i emočně nejsilnějším momentům večera. Vlček zde mistrně vykreslil totální rozklad Javertova celoživotního přesvědčení. Svoji roli zvládl krásně a s obrovským charismem.

Ženský prvek a nesmírnou tragédii do příběhu vnáší postava Fantine. V podání Andrey Zelové jsme viděli ženu, jejíž jedinou a největší motivací je láska k dceři Cosette. Andrea dokázala zahrát ten strmý pád – od hrdé dělnice, přes ponížení a ztrátu důstojnosti. Vrcholem jejího vystoupení byla samozřejmě píseň Knížka snů (I Dreamed a Dream), do níž nevložila jen svůj hlas, ale především bolest a zklamání ze světa, který ji zradil.

Aby divák pod vší tou tíhou osudu nezkolaboval, přichází na scénu manželé Thénardiérovi. V podání Aleše Slaniny a Viktórie Matušovové jde o naprosto neodolatelnou dvojici hospodských zlodějíčků, kteří jsou zosobněním lidské vypočítavosti, ale zároveň zdrojem té nejlepší zábavy. Bylo na první pohled znát, že si oba své role náramně užívají. Jejich energie byla nakažlivá a pokaždé, když se objevili na jevišti, publikum propuklo ve smích. Jejich stěžejní scéna v hospodě je bezpochyby jedním z vrcholů celého představení. Slavná píseň Hlava mazaná (Master of the House) v jejich podání potvrdila, proč je divácky tak oblíbená. Způsob, jakým dokázali pracovat s prostorem, rekvizitami a ostatními hosty v hospodě, byl mistrovský. Každý úšklebek, každá kapsářská finta i vzájemné pošťuchování této dvojice přesně zapadalo do příběhu. Thénardiérovi v podání Slaniny a Matušovové nejsou jen karikatury, jsou to mistři svého oboru. I když víte, že jsou to postavy záporné a pokřivené, v jejich přítomnosti se prostě musíte smát. Zkrátka a dobře, dokonale sehraný tým.

Role studenta Maria se ujal Jakub Mauer a vtiskl jí přesně to, co tato postava vyžaduje – křehkost, hluboký cit, ale i nečekanou odvahu. Mauerův Marius byl neuvěřitelně zamilovaný a jeho interakce v milostném trojúhelníku mezi Cosette a nešťastnou Eponine dodávala ději potřebné napětí i dojetí. Naprostým vrcholem jeho výkonu však byla sólová píseň Prázdný stůl i židle prázdné (Empty Chairs at Empty Tables). Tato scéna patří k těžkým momentům muzikálu, protože v sobě nese obrovskou tíhu viny přeživšího. Jakub Mauer ji zazpíval s obrovským citem. Nebylo to jen o silném hlase, ale o prázdnotě a smutku nad ztrátou přátel.

Žádná barikáda by nebyla úplná bez svého vůdce a tím byl Kristian Pekar v roli Enjolrase. Od prvního vstupu na scénu z něj sálá odhodlání a síla osobnosti. Je skutečným symbolem naděje a svobody. Jeho podání mé oblíbené písně Slyš tu píseň zástupů (Do You Hear the People Sing?) bylo naprosto strhující. Pekar v této roli skvěle vyvážil mladickou nerozvážnost a pevnou víru v lepší zítřky. Když v čele studentů pozvedne prapor, běhá vám mráz po zádech. Je to moment, kdy máte chuť se jít též přidat.

Příběh, který začíná tak temně, potřebuje svůj maják naděje, a tím je právě Cosette. V podání Esther Mertové jsme sledovali proměnu ustrašené holčičky v křehkou, ale odhodlanou mladou ženu. Esther do role vnesla přesně to, co postava vyžaduje – čistotu, nevinnost a onen pověstný operní hlásek, který se v jejím podání krásně nesl celým divadlem. Její duety s Mariem byly plné upřímného citu a dodávaly představení dávku romantiky. Sledovat její cestu ke šťastnému konci bylo pro diváka zadostiučiněním.

Žádné oko nezůstane suché, když se na scéně objeví Gavroche. V podání Samuela Pekara jsme viděli přesně toho drzého a statečného kluka z ulice. Samuel je sice malý klučina, ale svým talentem si okamžitě podmanil celé hlediště. Gavroche je postava, která do příběhu vnáší energii a naději, o to víc nás pak zasáhne jeho osud.

Říká se, že právě Eponine je tou postavou, která divákovi ukradne srdce. Přesně to se stalo i mně. To nejlepší jsem si nechal na samotný závěr. Postava Eponine v podání Lesany Krauskové pro mě byla naprostým zjevením. Přiznám se, že jsem Lesanu doposud neznal, ale její výkon byl naprosto luxusní. Od prvního momentu, kdy se objevila na jevišti, jsem se těšil na každý její další výstup. Má v sobě neuvěřitelnou kombinaci syrovosti holky z ulice a křehké, neopětované lásky, která vás prostě rozseká. Její interpretace písně Samotářka (On My Own) byla jedním z nejsilnějších okamžiků celého představení. Lesana do ní vložila tolik bolesti a osamění. Její hlas má nádhernou barvu a hloubku. Eponine v jejím podání není jen vedlejší postavou, je to tragická hrdinka, s níž soucítíte víc než s kýmkoliv jiným. Musím říct, že za tento výkon bych jí z celého srdce přál Cenu Thálie, protože to, co předvedla, bylo umění na nejvyšší úrovni.

Na úplný závěr musím složit poklonu celé company. Bídníci nejsou jen o sólistech, ale o té neuvěřitelné mase lidí, která tvoří atmosféru revoluce. Bez nich by tento příběh neměl takovou sílu. Díky všem…

Byl to nezapomenutelný zážitek, který mi potvrdil, že i stovky kilometrů od West Endu může tlukot srdce v rytmu barikád znít stejně silně a naléhavě. Děkuji Brnu za tuto emotivní cestu a vám všem za pozornost u mého ohlédnutí za světem Bídníků…