Muzikál Billy Elliot: Vybičovat emoce na maximum
Muzikál Billy Elliot byl pro mě dlouhou dobu velkou neznámou. Vlastně bych o jeho existenci vůbec nevěděla, kdyby mě na něj neupozornilo několik mých přátel. „Jedeš do Londýna? Určitě se jdi podívat na Billyho Elliota.“ Dnes s odstupem času musím zkonstatovat, že co se Billyho týče, měla jsem velké štěstí. Krátce před mou návštěvou Londýna v roce 2015 vyšlo DVD s londýnským představením také v ČR, čili s českými titulky, což byl pro mě malý splněný sen. Mohla jsem tak konečně aspoň virtuálně zhlédnout kompletní představení a nemuset si domýšlet překlad či předem číst synopsi. Byl to pro mě ohromný zážitek, jenž mě utvrdil v tom, že londýnské představení prostě musím vidět. Ještě předtím jsem se však podívala i na filmovou předlohu z roku 2000 se skvělými hereckými výkony, především představitele Billyho Jamieho Bella, která mě rovněž chytla za srdce, a tak jsem se na představení ve Victoria Palace Theatre těšila ještě víc. A tím největším štěstím bylo, že jsem viděla jedno z posledních představení, jelikož Billy Elliot pár měsíců poté, po více než 11 letech uvádění, na londýnském West Endu skončil.
Příběh jedenáctiletého kluka Billyho, žijícího v anglickém maloměstě v 80. letech minulého století, je vskutku reálný, a přece výjimečný. Odehrává se na pozadí stávky horníků, k nimž patří i Billyho otec a bratr. Celá rodina pochází z chudých poměrů. Otec posílá Billyho na pravidelné hodiny boxu, Billy však najde zalíbení v jiné činnosti – tanci. Celý příběh se tedy točí kolem Billyho snu stát se tanečníkem baletu, v jehož dosažení mu pomáhá i jeho učitelka, paní Wilkinsonová. Ta shledala v Billym talent a potenciál na složení zkoušek na baletní školu, avšak Billyho otec o tom nechce ani slyšet. Od doby, kdy mu umřela žena, Billyho matka, dostal jeho život pochmurný nádech a atmosféra rok probíhající stávky ještě víc znásobila existenční problémy celé rodiny. Během muzikálu tak můžeme být svědky odkrývajících se charakterů zatvrzelého, avšak v koutku duše laskavého otce, kterého opustily veškeré naděje na lepší život, ale též zásadového až fanatického staršího bratra Tonyho, stárnoucí učitelku baletu paní Wilkinsonovou, která nepřestává mít nadhled navzdory tíživé atmosféře doby, a hlavně samotného Billyho, setkávajícího se s nepochopením svých nejbližších, avšak snícím svůj velký sen, který si maluje ve svých představách jako zcela nový svět.
A právě touha tancovat je to, co dělá tento příběh výjimečným – ať už ve filmové, nebo muzikálové podobě. Film ani muzikál totiž po celý čas neopouštějí velké emoce, které přikovají diváka k sedačce a nedovolí mu se ani nadechnout. Sledujeme celý příběh ve zvláštním paradoxu – stávka a drsný svět horníků a stávkokazů běží souběžně se světem umění, tance a touhy po lepším životě. Ve stejném duchu provázejí muzikál i písně britského hudebního fenoménu Eltona Johna – jsou v něm výjimečné scény, kde se protínají oba světy, jak na jevišti, tak v písních, a stejně tak i v myslích jednotlivých postav, které prožívají Billyho sen spolu s ním. Elton John měl pro tento muzikál zvláštní cit. Dokázal dát údernost, syrovost, drsnost a na první poslech zdánlivou jednoduchost písním (chvílemi bych řekla protest songům) horníků, úsměvnou naivitu skladbám Billyho či jeho kamaráda Michaela, obrovský emocionální náboj a jedinečnost melodiím, které zpívají paní Wilkonsonová, Billyho babička či duch jeho maminky, a silný, chvílemi tvrdý rockový sound vrcholům muzikálů – Billyho tancům. Fakt, že uslyšíme Čajkovského obecně známou melodii z Labutího jezera, asi žádného diváka nezaskočí, její rocková úprava je však velkým překvapením. Pro mě osobně má právě tato scéna na začátku druhé půlky představení velkou energii a dává tušit, že po ní jistě bude následovat ještě větší nápor na emoce. V kombinaci s nevšedním talentem a taneční choreografií tak může divák beze slov vnímat veškeré pocity malého kluka a objevovat skrytý svět snění a radosti, v nějž si proměňuje ten neutěšený svět, jenž ho čeká venku.
Neznáte-li film, vřele doporučuji zhlédnutí. A seženete-li DVD s muzikálem, nemůžete být zklamáni. Dech vám vyrazí především Billy – jak samotná postava, tak i její představitel. Očekávat od jedenáctiletého kluka, že bude tančit balet i step, skvěle hrát a k tomu zpívat dětským hlasem, to vyžaduje dlouhé hledání. V londýnské inscenaci se tak za již zmíněných 11 let vystřídalo přes 250 představitelů Billyho, ale též chlapců ztvárňujících jeho kamaráda Michaela, jehož role vyžaduje stejné nároky. Děti rychle rostou, mění se jim hlas, takže když produkce najde vhodné dítě, připravuje ho několik měsíců a ono si nakonec roli v divadle zahraje jen několikrát… Není tedy překvapením, že v Londýně postavy Billyho a Michaela hráli kluci z celého světa. Velké herecké i taneční nároky jsou však kladeny také na ostatní role. Početná company včetně dětí tak vytváří plnokrevný muzikál, jemuž zkrátka nic nechybí. Přenese vás do světa nedávné minulosti, kdy v Anglii vládla thatcherovská politika, drsné prostředí formovalo charaktery a sen otce o siláckém sportu je v protipólu se snem jeho syna o umění.
Představení v Londýně bylo dechberoucí, nevšední, zcela jiné než většina ostatních muzikálů, které jsem v té době znala. Je to dílo, kdy podvědomě fandíte slabším, kdy prožíváte nespravedlnost a vlastně se těm lidem vůbec nedivíte, že jsou jací jsou. Ale přitom nemáte pocit, že je emocemi přehuštěno, i když to s vámi chvílemi pěkně lomcuje. Je to muzikál po všech stránkách přesvědčivý, skutečný, povznášející a vybroušený jako diamant. Je průnikem do sociální sféry a představuje, jak důležitá je víra ve vlastní svět.
Vloni se konala premiéra Billyho Elliota také u nás – v DJKT v Plzni pod režijním vedením Lumíra Olšovského. Jediné, co můžu říct, je to, že jsem prožívala stejné emoce jako před lety v Londýně. Četla jsem na plzeňskou inscenaci několik pochvalných recenzí a jen bych se opakovala. Navzdory všem nárokům, které klade originál a autorská licence, plzeňská verze obstála na sto procent – včetně hudby a zvuku živého orchestru, jevištního provedení, překladu, kostýmů, dekorací a samozřejmě obsazení. Osobně jsem nezaznamenala jediné slabé místo a představitelé Billyho a Michaela byli naprosto skvělí, konkurence schopní ve všech náročných složkách (herectví, zpěv, balet i step), vžili se do svých rolí s lehkostí a byli zkrátka nepřehlédnutelní. Zbytek hereckého ansámblu není třeba zvlášť zmiňovat, ten je v Plzni na vynikající úrovni již řadu let. U Billyho Elliota jsem však zaznamenala další „přidanou hodnotu“ ve stylu hraní – i když byli dospělí představitelé po všech stránkách profíci, přece jen se snažili nechat vyniknout hlavně dětské aktéry. Nebrali jim jejich prostor, nesnažili se je nijak zastínit, naopak všichni dohromady vytvořili skvělou hereckou symbiózu a podali zážitek hodný jakékoliv světové produkce.
Billy Elliot je perlou mezi muzikály. Není vyloženě smutný, ale ani veselý, a přesto dokáže dojmout. Mezigenerační vztahy jsou v lidském životě běžnou věcí, stejně jako vnitřní zápasy mezi sny a realitou. Dětské sny však bývají křehčí než ty naše, dospělácké. O to intenzivněji se musí prožít. Nechte se tedy jimi unášet a prožijte je v doprovodu výborné hudby.
Napište váš komentář
Chcete se zapojit do diskuze?Neváhejte a napište váš příspěvek.