Muzikál Branický zázrak: Hledání otázek a odpovědí

Moje cesta k muzikálu Branický zázrak nebyla vůbec jednoduchá. A ač začala už před více než dvěma roky, svého happy endu se dočkala teprve před několika dny.

Když jsem se totiž v roce 2022 poprvé na tento muzikál vypravila do Divadla Na Fidlovačce, ani ve snu by mě nenapadlo, že by vše mohlo dopadnout jinak. V divadle jsem byla skoro s hodinovým předstihem, koupila si program a těšila se, co bude následovat. Ovšem souhrou řady nešťastných náhod jsem několik minut před začátkem představení spadla ze schodů a polámala si ruku. A tak mě namísto kulturního zážitku čekala cesta sanitkou do nemocnice.

Vše nakonec dopadlo dobře, trvalo to ale nějaký čas (což pro člověka se zoufalým nedostatkem trpělivosti, jako jsem já, bylo nekonečné) a donutilo mě to na pár měsíců dost zásadně zvolnit. Dalo by se tak vlastně říct, že mi Branický zázrak už tehdy (a aniž bych ho viděla) pomohl si více uvědomit, že některé věci zkrátka potřebují svůj čas a je třeba si na ně počkat. A věřím, že jsem se tím snad stala pro mé okolí i o něco snesitelnější. 😊

A tím se už vlastně dostávám k samotnému muzikálu. Jeho hlavního hrdinu, písničkáře Krajíčka, totiž také události jednoho večera (nebo spíše noci) dovedou k určitému uvědomění či jisté proměně, což mě vede k tomu, abych mezi mým reálným příběhem a tím muzikálovým hledala nějaké ty podobnosti. 😊

Jak už z názvu vyplývá, ocitáme se v pražské čtvrti Braník, ve které žije Krajíček spolu se svojí ženou Elen a pubertálním synem, s nímž si příliš nerozumí. Krajíčkova sláva pomalu uvadá, on sám nenachází potřebnou inspiraci a energii a svoji frustraci si nosí i domů, což jej vzdaluje od jeho rodiny. V nedalekém lesíku žije skupinka bezdomovců, kteří si čas od času nějaké věci z Krajíčkovy zahrady přivlastní. Po vzájemné konfrontaci Krajíček poznává osudy jednotlivých bezdomovců a rozhodne se s nimi sblížit. Na místě, kde přespávají, se totiž lidem údajně za úplňku zdají mocné sny. Krajíček uvěří, že právě jedna taková noc mu pomůže najít to, co hledá. Magická noc v branickém lesíku tak může začít…

Přiznám se, že jsem s druhým pokusem o návštěvu této inscenace dlouho otálela. Na jednu stranu mě lákal zajímavý tvůrčí tým. Došlo zde totiž k propojení režiséra Jana Svěráka (ten je také autorem libreta) a Tomáše Kluse, který k Branickému zázraku napsal hudbu a texty písní a zároveň zde vystupuje v hlavní roli. Na druhou stranu názory na tento ojedinělý počin, které se ke mně postupně dostávaly, se značně lišily. Některé byly zcela nadšené, jiné poněkud rozpačité, zejména, co se týče děje, a především samotného závěru. Prakticky všichni se ale vyjadřovali pochvalně k hudební stránce a textům Tomáše Kluse a já nemůžu jinak než souhlasit. A v neposlední řadě jsem se prostě a jednoduše i trošku bála a měla pocit, že druhým pokusem Branický zázrak navštívit tak trochu pokouším svůj osud. Moje dlouhé váhání nakonec uspíšilo zjištění, že nás čeká derniéra. A já se díky tomu rozhodla tuto poslední příležitost využít.

Paradoxně, „smolnou štafetu“ tentokrát převzal Tomáš Klus, který si těsně před představením podvrtl kotník. Rozhodně se však nevzdal a derniéru odehrál s berlemi. Obecně mám ráda atmosféru derniér. Připadá mi, že skladba diváků je trochu jiná a většinou chodí srdcaři, kteří se chtějí naposledy rozloučit s titulem, který jim bude chybět. Celým sálem díky tomu sálá mnohem vřelejší atmosféra, i když možná trošku protknutá nostalgií. Tentokrát jsem však měla pocit, že podpora a sounáležitost ze strany diváků byla ještě mnohem silnější a emotivnější, díky čemuž nastal skutečně mimořádný večer.

Pravdou také je, že celková zápletka začne být v druhé polovině představení trochu nepřehledná, a to ve chvíli, kdy dojde k osudné úplňkové noci, strávené v branickém lesíku společně s bezdomovci. Do té doby srozumitelná dějová linka se přemění spíše v jakousi halucinaci či sen a není zcela jasné, které události jsou reálné a které nikoliv. Myslím ale, že záleží na tom, jaké vysvětlení si pro tento „odklon“ divák najde. Já jej přikládám magičnosti místa a naplnění titulního „branického zázraku.“

Celková výprava Branického zázraku je vlastně velmi jednoduchá. Do značné míry sází na divákovu představivost a musíme si většinou vystačit pouze s naznačením lokality, v níž se zrovna nacházíme. Asi nejvíce pozornosti bylo věnováno lesíku, kde podstatnou roli sehrála projekce, představující horizont okrajové čtvrti i s jedoucím vlakem. Bavil mě ale např. i nápad s igelitovými stromy, které při dobrém osvětlení působily celkem reálně. Též kostýmy nijak nevybočují z toho, co můžeme v současnosti vídat běžně na ulici. Zajímavý prvek musím ale vyzdvihnout u snové postavy Duše. Její šaty jsou totiž vytvořené z kostkovaného plastového materiálu, z něhož obvykle bývají vyrobené tašky, které vídáme u bezdomovců. Vzhledem k tomu, o koho se jedná a kde a komu se zjevuje, mi tento nápad připadal naprosto geniální.

Celý příběh se točí kolem písničkáře Krajíčka. A v této roli mě Tomáš Klus nadchnul nejen po pěvecké, ale také po herecké stránce. Věřila jsem mu zkrátka vše a obdivuji i to, s jakou vervou a pohotovostí dokázal začlenit svoje zranění do děje. Jeho výkon byl v derniérový večer zkrátka excelentní.

Jako jeho žena Elen se představila Veronika Khek Kubařová. Elen očividně trápí, že se svému muži odcizuje. Zoufale proto hledá cestu, jak jejich vztah zachránit. Způsoby, které volí, sice nejsou úplně nejšťastnější, přesto je zjevné, že jde o oddanou manželkou, která bude za svým mužem stát a podporovat jej, ať se rozhodne pro cokoliv.

V menší roli jejich syna jsme mohli vidět Kryštofa Švehlíka. Zde mě zaujal režijní nápad, kdy nefunkční komunikace v rodině byla naznačena tou cestou, že synovi není vůbec rozumět. Podaří se Krajíčkovi tento stav změnit?

Významný prostor má v Branickém zázraku též skupinka bezdomovců, jejichž osudy a životní hodnoty nám jsou postupně rozkrývány.

Zajímavý příběh vzdělaného a úspěšného muže a jeho cesty až mezi bezdomovce přináší Profesor, ztvárněný Bronislavem Kotišem, dle mého asi nejsympatičtější postava z této skupinky. Jeho životní postoj mě i dojal.

Podstatně méně sympatický mi byl Šimon Bilina jako Ruda, jenž se zdá být iniciátorem všech průšvihů, které se kolem branických bezdomovců dějí. Jeho příběh by jej sice mohl do určité míry „omluvit,“ přesto se mi jeví jako obratný manipulátor.

Jeho „obětním beránkem“ nejčastěji bývá naivní prosťáček přezdívaný Technickej. Jeho představitele, Martina Schreinera, jsem vždycky považovala za výborného zpěváka, obvykle mě již méně zaujal po herecké stránce. Jako Technickej mě však přesvědčil o tom, že dokáže odvést výborný a komplexní výkon a zvládne vytvořit figuru, která ve vás probudí soucit a sympatie, a navíc zaujmout skvělým sólem.

Čtveřici uzavírá postava označená jako Živej, kterou si zahrál Rudolf Kubík. Obecně má asi nejméně prostoru, především proto, že nemluví, a musí si tak vystačit s omezenými hereckými prostředky.

Podstatná je již zmiňovaná Duše, která se zjevuje ve snech, ale setkání s ní může být osudové. V této zajímavé roli jsem viděla Simonu Tlustou, která mě zaujala krásným hlasem a působila i ve svém netradičním kostýmu snově a étericky.

V menší, přesto výrazné roli paní z úřadu, jsme mohli vidět Lucii Jagerčíkovou Nývltovou. Jako dvojici policistů pak Radima Flendera a Michaelu Zemánkovou.

Jsem ráda, že jsem nakonec výpravu za Branickým zázrakem na poslední chvíli podnikla a svůj příběh spojený s tímto muzikálem tak uzavřela. 😊 Těší mě i to, že jde o zajímavé dílo se skvělými písněmi, přináší určité poselství či filozofické úvahy, přesto mu nechybí ani humor a nadsázka. Pouze mě mrzí, že se v průběhu let jaksi vytratila živá hudba, která z počátku údajně u této inscenace nechyběla. Na Branický zázrak se tedy do Divadla na Fidlovačce již znovu nevypravíme. Není třeba ale zoufat úplně. Nadále totiž zůstává dostupný stream na portálu Dramox, takže příležitost zavzpomínat nebo se s tímto titulem dodatečně seznámit, je zde stále. 😊