Muzikál Chicago: Andělské mrchy na scéně

Foto: Adam Živnůstka

Vražda jako taneční číslo a nástroj k tomu se proslavit, soud jako největší cirkus a místo vězeňských mundúrů sexy úbory jako ze šantánu. To je ve zkratce muzikál Chicago, který možná znáte i v jeho filmové podobě, kde se v hlavních rolích blýskly Catherine Zeta-Jones a Renée Zellweger. Já v minulosti tento příběh poznala díky zájezdu show z Broadwaye do Berlína, kam mě vytáhla Annie, a mile mě překvapil. Radostně jsem proto vyhlížela uvedení u nás, kterého jsme se dočkali v ostravském Divadle Jiřího Myrona. Nalákalo mě i obsazení plné mých oblíbených umělců. Někteří se navíc alternují ve stejných rolích. Díky tomu tedy budu muset časem vyrazit znovu, abych zhlédla postupně všechny. 😂

V divadle jsem zjistila, že si tedy z Chicaga jako takového moc nepamatuji, základní zápletka zůstala a některá nejznámější čísla rovněž, ale veškeré detaily a posloupnosti už se mi stihly vykouřit z hlavy, a proto tentokrát budu popisovat vyloženě jen ostravské uvedení, které mám zatím čerstvě v paměti, ač mám tedy slušný náběh k tomu si tento muzikál začít ve velkém plést s Cabaretem, jelikož nějaké podobnosti tam zkrátka jsou. Minimálně podobně laděné kostýmy a postava jakéhosi konferenciéra (či snad Kabaretiéra? 😉), který nás v Chicagu provází celým příběhem, respektive nám spíše oznamuje, co nás v dalším výstupu čeká.

Zastavme se tedy u těch kostýmů Marty Roszkopfové, největší podobnost s Cabaretem spočívala v tom, že tanečníci dostali jakési průhledné síťované topy. Půvabné vražedkyně si obvykle vystačily jen s velmi malým množstvím látky a trochu to působilo, jako by jen přecházely z koupelny do postele ke svému milenci. Na druhou stranu to nebylo nijak přehnaně lascivní, zkrátka to byla taková jejich uniforma. Občas tedy vyfasovaly i zelené overaly, které už více naznačovaly, že se nacházíme ve věznici. Zaujalo mě ale, že postava Mámy Morton byla oblečená totožně, nebo přinejmenším jsem si žádného většího rozdílu nevšimla. Trochu to proto na mě působilo, jako by i ona byla vězeňkyní, přitom by správně měla být bachařkou.

Též scéna Davida Baziky oscilovala mezi prostředími vězení (pletivo), soudem (schůdky v levé části jeviště) a prostředím klubu, kde se dají předvádět kabaretní čísla (stolečky s lampičkami). Ostatně vše to v rámci děje dává smysl. V představení se totiž vracíme o sto let nazpět a sledujeme příběh dam, které vraždily, přesto tvrdí, že jsou nevinné. Čekají na svůj soud a veškeré naděje vkládají do geniálního právníka, který by vymámil i tele z jalové krávy, ovšem jen za předpokladu, že mu za to nejdřív štědře zaplatíte.

Po hudební stránce sice Chicago není mým šálkem kávy, přesto se v něm najdou songy, které jsem si již stihla oblíbit. Věřím, že i vy je jistě dobře znáte, jsou to písničky All That Jazz a Cell Block Tango. Ty znám v originále už docela dobře, a tak musím ocenit, že se podařilo českému překladu z pera Iva T. Havlů (s úpravami Hany Novákové) dobře vystihnout jejich myšlenky a témata, zároveň ale neopustit osobité kouzlo těchto skladeb. Obě tato čísla jsem si v Ostravě maximálně užila, do pomyslného seznamu oblíbených písní si nově ještě přidávám ještě píseň Mister Cellophane a v případě skladby We Both Reached For The Gun jsem zase jednou žasla nad tím, jak rychle se dá vlastně zpívat. Já myslím, že si chvílemi Tomáš Novotný snad skákal i sám sobě do řeči 😂.

Zápletka Chicaga mi připadá neuvěřitelně originální a neotřelá a rozhodně se ničeho nebojí. Jedná se samozřejmě o nadsázku a stylizaci, ale znáte to, na každém šprochu pravdy trochu. Nejenže se děj muzikálu opírá o skutečné události z 20. let minulého století, kdy Chicagu skutečně vládl zločin, ale pojďme si sáhnout do svědomí, vždyť kolikrát i v dnešní době společnost obdivuje či oslavuje zločince. Například živě sledujeme jejich odchod z vězení, případně o nich točíme filmy, dokumenty i seriály. Ještě tedy pořád čekám, kdy po vzoru Chicaga začnou trestanci vystupovat živě v klubech 😂. Ale co není, může být. Jedna věc mě trochu mrzí – když už sleduji osudy nějakých postav, chtěla bych jim fandit. Bohužel to se v případě tohoto představení úplně nenaplnilo. Skoro všichni tam byli nějakým způsobem zlí či negativní, sice jsem občas i rozuměla tomu, proč se chovají, jak se chovají, ale v podstatě jsem si k nim cestu nenašla, což je malinko škoda. Možná je to ale záměr inscenace, snad právě proto, abychom z kriminálníků nedělali hrdiny alespoň zde.

Hlavní postavou, alespoň podle prostoru, kterého se jí zde dostalo, je Roxie Hart. O tuto roli se podělily dámy Veronika Prášil Gidová a Kristýna Štarhová, přičemž já viděla druhou z nich a myslím si, že je to poprvé, co jsem se s ní setkala, přinejmenším v takto výrazné roli. Kristýna Štarhová si mě získala především svou energií, mladistvostí a tím, jak naprosto přirozeně z jejích úst znělo to sprosté slovo, které Roxie vypouštěla z pusy poměrně často 😁. Pěvecký ani taneční talent jí rozhodně nechybí, zároveň dokázala, že má i komediální nadání.

Musím ale přiznat, že mě vždycky víc zajímala postava Velmy Kelly, ač je to možná tím, že dávám často přednost brunetkám před blondýnkami. Tuto femme fatale v Ostravě ztvárňují Markéta Schimmerová Procházková a Martina Vlčková a je to právě jedna z těch rolí, kde je mi jasné, že chci vidět obě alternace. Už jenom proto, že Martině jsem tuto roli předpovídala už poté, co jsem ji viděla v Děj se co děj.

Markétu znám spíše coby představitelku milých a sympatických hrdinek, k čemuž je předurčená už jen svým hlubokým pohledem něžných kukadel. Tady ale stačila první scéna a jejích pár kroků a já věděla, že tenhle typ chůze může mít jedině správná a nefalšovaná andělská mrcha 😁. Nebo jenom mrcha? 😊 Markéta mě moc bavila především ve scéně, kdy Roxie sděluje, že ona rozhodně žádné rady nepotřebuje a ani neudílí. A dál už nemá ani cenu mluvit, prostě skvělý výkon a jeden velký koncert. Markéta alias Velma tu pro mě hrála prim.

Už jsem zmiňovala, že příběhem nás provázel konferenciér – tím je bez alternace Jan Vlas. Myslím si, že nikdo by tuto úlohu nezvládl lépe, Jan Vlas má v sobě takové cosi, díky čemuž působí velmi přirozeně v úlohách různě nepřirozených a zvláštních. Dokázal nás upoutat hned ze začátku, když předstíral, že dohlíží na přípravu jeviště. Z lehce iritovaného pracovníka v montérkách se ale jako housenka v motýla vyklubal ve velkého showmana. 😊

Jakousi hvězdnou auru kolem sebe má též advokát Billy Flynn, což je opět role, kde mi Ostrava přichystala obsazení »na míru« – alternují se zde mí dva oblíbení pánové Tomáš Novotný a Lukáš Vlček, tím pádem, co naplat, viděla jsem zatím jen prvního jmenovaného, a proto budu muset zajet ještě podruhé. Pravdou je, že Billy je pořádný bídák a rozhodně nad ním nijak zasněně nevzdychám. Pan advokát sice tvrdí, že je poháněn láskou, ale jeho motorem je spíše mamon. Je to slušný kolenovrt a pokud vezme nějaký případ, je pro něj otázkou cti ho také vyhrát. Rozhodně to ale nečiní proto, že by snad se svými klienty soucítil – naopak jimi spíše pohrdá a bere je pouze jako loutky. Vyhrát chce spíše sám kvůli sobě, aby si dokázal, že je skvělý. Trochu mi tím připomněl seriálového Dr. House, co nedá pokoj, dokud nerozluští hádanku v podobě diagnózy svého pacienta, ale už je mu fuk, co danému člověku způsobí, než k výsledku dojde. Popravdě ale i House mi připadá v porovnání s Billym jako sympaťák 😁. Není totiž natolik falešný.

Podobně funguje i Máma Morton v podání Michaely Horké (alternace je Soňa Jungová) – své svěřenkyně využívá k tomu, aby dostala to, co sama chce. Svou moc si očividně užívá, přesto z ní mám ale pocit, že není zase tak tajnosnubná jako pan advokát. Naopak se skutečně občas k dívkám ve vězení chovala trochu mateřsky (minimálně jako krkavčí matka určitě 😁) a bylo poznat, že když začalo přituhovat a jejím »holkám« hrozila šibenice, velmi ji to zasáhlo. V této souvislosti musím zmínit ještě postavu Maďarky, která má sice dost miniaturní prostor, přesto si ji ale díky citlivému ztvárnění Italkou Robertou Battistini (alternuje Andrea Kheilová) zapamatujete a pocítíte za ni velkou lítost.

A tím se dostávám k postavě, kterou jsem doposud měla tendenci spíše ignorovat, ale v Ostravě mě chytila za srdce spolehlivě nejvíce. Amos Hart coby manžel Roxie je čistokrevný dobrák, což v překladu vlastně znamená blbec. Jsem moc ráda, že jsem v této roli natrefila na Tomáše Savku (alternacemi jsou Roman Harok a Jan Vlas), jelikož se mu podařilo tuto figurku vykreslit velmi přesvědčivě a zároveň tragikomicky (za mě tedy převládal smutek). Záhy jsem s ním proto začala soucítit. Bylo obdivuhodné, jak stál za svou manželkou, ačkoliv ta měla rozhodně daleko k ideálu. Bavilo mě, jak mu právník komolí jméno a oslovuje ho div ne všemi jmény 3 mušketýrů, zároveň mi bylo Amose strašně líto, protože mu nikdo nevěnoval pozornost. To už jen podtrhlo jeho sólo, v němž si stěžuje, že je zřejmě z celofánu, protože lidi koukají skrz něj, jako by ho vůbec neviděli. Člověk by mu dal i korunu a hlavně by ho hned běžel obejmout.

Došla jsem tedy nakonec k závěru, že jediný Amos je v tomto muzikálu fajn člověk. Našla jsem tedy zcela na nečekaném místě svého hrdinu právě v něm a fandila mu. Přála bych mu lepší osud a doufám, že se na Roxie jednoho krásného dne vybodne, i když tomu sama nevěřím 😂.

Takže až si někdy budete připadat neviditelní, nebo pocítíte silnou touhu někoho zamordovat (tedy pardon, on vám samozřejmě upadl na nůž… desetkát, víme 😂), sbalte se a vydejte se do divadla na Chicago. Možná zjistíte, že jste na tom ještě vlastně docela dobře 😊.