Muzikál Chicago: Hvězdy za katrem

Když někdo z nás vyrazí na muzikál do Londýna, asi už vás to nepřekvapí, ale já myslím, že je fajn si kulturu dopřát i třeba v rámci jiných dovolených. A proto, když v Česku udeřila zima, vydala jsem se ohřát do Barcelony a rovnou jsem to spojila i s divadlem – zhlédla jsem muzikál Chicago. To je titul, který jsem u nás sice neviděla, ale znám ho díky filmovému zpracování s Catherine Zeta-Jones a „Bridget Jones“ Renée Zellwegger. Třeba ani vám tak není cizí jeho příběh o dvou ženách jménem Roxie Hart a Velma Kelly, které se ocitnou ve vězení a s pomocí právníka Billyho Flynna a prostřednictvím mediálního humbuku se snaží dostat na svobodu a proslavit se. Nejznámější písničky z tohoto díla jsou pak třeba All That Jazz a Cell Block Tango.

První věc, která mě v barcelonském divadle Tivoli překvapila, bylo rozložení scény, kdy velkou část jeviště zabíral orchestr. Po stranách pak byly rozmístěné židle, na něž si sedali herci, kteří zrovna neměli výstup. Na působivé choreografie, na nichž Chicago do jisté míry stojí, tak zbýval jen velmi omezený pruh v přední části jeviště. Na jednu stranu díky tomu i minimum tanečníků působilo pocitově jako početná skupina, ovšem přiznám se, že mě to zpočátku dost zarazilo.

Myslím si, že židle měly značit vězení, ovšem podle mě by bylo vhodnější k tomu účelu použít vyloženě vězeňské cely. Případně mohli aktéři prostě jen odcházet ze scény, zatímco takto jsem měla spíš pocit, že jsme někde na sportovním utkání a herci jsou tak trochu „na střídačce“. Naopak kostýmy mě nijak zvlášť nepřekvapily, protože na rozdíl od scény byly přesně v takovém duchu, jaký si u Chicaga představíte – dámy byly v kabaretních úborech a jejich právník měl elegantní oblek.

Spokojená jsem byla též s výkony herců a řekla bych, že všechny byly na skvělé úrovni. Nejlepší byla Roxie, jejíž představitelka Teresa Abarca byla za mě nejvýraznější. Rovněž parádní výkon předvedla Velma Ela Ruiz a zaujal mě i Jaime Zatarain v roli Billyho Flynna, který byl v rámci děje k hlavním postavám dost povýšený, ale i tak na publikum působil sympaticky. Zaujal i vzhledem, a to i z druhého balkonu 😂. Dobrá byla i Mama Morton v podání Inmy Cuevas.

Rozhodně nejsem jediná, kdo byl spokojen, naopak ovace po skončení představení byly obrovské a nadšené. Ocenila jsem také, že v rámci děkovačky byli postupně vyvoláváni všichni účinkující pomocí jmen, což se hodilo i kvůli tomu, že přímo v divadle nikde nevisel ferman s obsazením, stejně tak nebylo možné zakoupit si program. Pouze byl na místě k dispozici QR kód, díky němuž bylo možné si program stáhnout do mobilu. S něčím takovým jsem se setkala poprvé, a ačkoliv mi to připadalo zajímavé s ohledem na šetření papíru, byla jsem z toho trochu rozpačitá, jelikož se už počítá s tím, že má každý chytrý telefon. Ovšem to není stoprocentní pravda a třeba postarší lidé s tlačítkovými mobily by měli prostě smůlu.

Byl to zkrátka trochu kulturní šok, k čemuž přispěly i další aspekty – například, že v divadle nebyly šatny (podobně jako v Londýně), zato si diváci mohli koupit popcorn a vzít si ho přímo do hlediště. I přesto bylo Chicago v Barceloně příjemným zážitkem.