Muzikál Company (Přátelé): Příběh o hledání

Robert je mladý malíř. Žije ve svém ateliéru v New Yorku, právě dnes slaví 35. narozeniny a jeho přátelé se jej rozhodli „překvapit“…

Takto prostě začíná muzikál Stephena Sondheima (hudba a texty písní) a George Furtha (libreto) Company (Přátelé), který jsem s částí naší Statečné party navštívila na podzim minulého roku na Malé scéně plzeňského DJKT. Osobně jsem se na české uvedení tohoto díla v režii Viléma Dubničky a s českým překladem Pavla Bára a Lumíra Olšovského od začátku moc těšila. Baví mě sledovat příběhy o vztazích. Když se povedou, dokážou mnohdy zaujmout i bez komplikovaného děje a dramatické zápletky. A dostupné upoutávky slibovaly, že Company přesně takovou inscenací bude a přinese i určitou dávku nadhledu a humoru. Za sebe mohu prohlásit, že toto mé očekávání muzikál naplnil, i když jen zčásti…

Vraťme se ještě zpátky k Robertovi. Vždycky, když vidím podobný výjev s narozeninovým „překvapením“ v nějakém filmu či seriálu, uvědomím si dvě věci. Jednak mě tím příběh automaticky přenese do USA, protože si zkrátka nedovedu představit, že by se taková „šílenost“ mohla odehrát i u nás a co hůř, pravidelně každý rok. A za druhé si tím „oběť“ v podobě oslavence automaticky získá moje porozumění i sympatie, aniž bych o něm cokoliv věděla. Mně by totiž něco takového, kdy mě mé okolí postaví před hotovou věc, bylo krajně nepříjemné. Co když Robert na podobné „překvapení“ nemá vůbec náladu? Co kdyby byl raději sám a chtěl by uniknout vší té pozornosti? Nezbývá ale nic jiného než předstírat nadšení a podstoupit celý tento narozeninový rituál.

Robert si tedy již mé sympatie získal, zaměřme se teď ještě na jeho skupinku přátel. Tu tvoří pouze sezdané, zdánlivě dokonalé, páry prožívající idylu. Bobby proto pochopitelně váhá a bilancuje. Uvědomuje si, že již dozrává do věku, kdy se od něj očekává přijetí určité zodpovědnosti, navázání vztahu a nejlépe třeba i založení rodiny. Inspiraci proto hledá u svých přátel. Stává se tak jejich pozorovatelem, nahlíží do jejich životů a hledá odpověď na základní otázku: Je toto něco, co skutečně chce?

Company nám tak vlastně nepřináší ucelený příběh, ale spíše sled výjevů či skečů ze životů Bobbyho přátel, propojených osobností hlavního hrdiny. K finálnímu rozhodnutí má Robertovi dopomoci také trojice dívek, s nimiž aktuálně udržuje vztah. Stane se některá z nich tou vyvolenou, s níž by toužil strávit zbytek života?

Nutno podotknout, že Company není titulem novým. Tento muzikál byl napsán již v 70. letech, a myslím si proto, že některé myšlenky se tak mohou nyní zdát už možná trochu zastaralé. Single život není v současné době ničím neobvyklým ani po třicítce a pochybuji, že by tak měl nyní Bobby vůbec potřebu se tímto tématem zabývat. Chápu však, že tlak okolí dokáže hodně a ve své době mohl být obzvlášť silný.

Co se naopak ukázalo jako nadčasové, jsou úskalí jednotlivých vztahů Robertových přátel. V tomto ohledu se nezměnilo skutečně nic, a jelikož sama žiji v letitém vztahu, narazila jsem zde i na situace, které mi nebyly nijak cizí. 😊

Zajímavý nápad přinesla scéna Lukáše Kuchinky. Tu tvoří Robertův byt/ateliér, jehož středobodem je postel. Své využití má i konstrukce, díky níž je možné občas děj přesunout na vyvýšený ochoz či sledovat několik událostí současně. V zadní části jeviště nechybí ani malý orchestr.

Prostředí ateliéru pak znázorňují obrazy Robertových přátel, resp. obří rámy, rozmístěné kolem postele. Za každým z rámů se nachází jeden pár. Působí to tak dojmem, že Bobby si pokaždé při pohledu na některý ze svých obrazů vybaví nějakou vzpomínku na své přátele a zážitky s nimi, která se nám následně zhmotní. Charaktery jednotlivých figur jako vždy skvěle dokreslují také kostýmy Andrey Pavlovičové. Ty nás též přenesou o několik let zpátky. Asi nejvýraznější z nich (a navíc velmi slušivé) je Robertovo bílé sako s motivem barevných cákanců, což je kousek, co by si na sebe zajisté leckdo oblékl i nyní. 😊

Po hudební stránce je toto dílo velmi rozmanité a přináší i několik opakujících se hudebních motivů, které si pak nejspíš na nějaký ten čas odnesete s sebou domů. Přesto Sondheimova hudba není zjevně pro každého, a ač mi např. občas úplně nesedla u Sweeneyho Todda, v případě Company jsem byla nadmíru spokojená. Důležitý prostor v Company mají také choreografie Evy Rezové. Ty vedle společných tanečních čísel přinášejí rovněž zajímavý snový výstup, při němž herečky přímo na scéně vytvářejí pomocí svých těl obří obraz. Ten si následně můžete v divadle zakoupit.

Příběh se točí kolem postavy Bobbyho, mladého umělce, jehož úkolem po dobu celého představení je jediné – uvědomit si, co vlastně od života chce. Zpočátku se tak může jevit možná trochu nedospěle či nezodpovědně. Nevýhodou je, že se toho o něm příliš nedozvíme a můžeme se domýšlet pouze z náznaků. Přesto mě dokázal Lukáš Ondruš v této roli dostatečně zaujmout, a to jak výborným pěveckým výkonem, tak i charismatem.

Myslím, že nejvíce prostoru Bobby získal ve scénách, kdy navazoval nové vztahy se třemi dívkami. Z děje není úplně patrné, zda je udržoval současně, či postupně, avšak kromě toho, že by nám to o Robertovi zase něco málo prozradilo, to není nijak důležité. Živelnost a touhu po nezávislosti a svobodě představovala Marta Evy Staškovičové, která mi byla z této trojice nejsympatičtější a k Bobbymu by se mi hodila asi nejvíce. Kathy ztvárněná Alexandrou Vostrejžovou má prostoru nejméně. Představuje hodnou dívku toužící po manželství a rodině. Naopak příležitost zaujmout měla Lucie Pragerová, již jsem zde viděla vůbec poprvé. Jako poněkud prostší letuška April prokázala nesporný talent, a to nejen komediální.

Paradoxně si ale mou největší pozornost nezískal Robert, nýbrž jeho přátelé. Právě jim totiž scénář dopřál vtipné zápletky a tím i příležitost zaujmout na malém prostoru.

Jedním z nejvýraznějších párů jsou Sarah a Harry, neboli Soňa Hanzlíčková a Jozef Hruškoci. Sympatický pár s hromadou rozličných zájmů se ve skutečnosti pouze snaží svými aktivitami odvést pozornost od vážných problémů a závislostí, kterým čelí. Nicméně není pochyb o tom, že se mají i přes všechna tato úskalí rádi.

Zajímavým párem jsou také Susan (Kateřina Herčíková) a Peter (Adam Rezner) – manželé, kteří se museli rozvést, aby mohli zůstat spolu a být nadále šťastní.

Jenny (Kateřina Chrenková) a David (Pavel Režný) představují vyčerpané rodiče malých dětí, s nimiž Robert prožívá společné chvilky klidu u jointa a poznává při tom, že projevy oddanosti a lásky mohou být mnohdy i překvapivé.

Amy (Charlotte Režná) a Paul (Dušan Kraus, který zaskakoval v této roli za Martina Holce) spolu žijí již dlouho. Nyní nastal den jejich svatby, jenže Amy propadá nervozitě. Celá svatba je o řadě ústupků ve snaze vyhovět rodině. A proto nezbyl prostor na nic z toho, co si vysnila. Amy začíná pochybovat a chce celou svatbu zrušit. Dokáže ji něco přimět své rozhodnutí změnit?

S posledním, asi nejkontroverznějším párem, Larrym (Pavel Klimenda) a Joanne, se setkáváme v nočním klubu. On svou ženu, i přes všechny její nedostatky, miluje a tvrdí, že v soukromí se chová úplně jinak. V jejím případě si tím ale nejsem úplně jistá. Hana Holišová jako Joanne dokázala do svého alkoholického výstupu zahrnout zklamání a bolest z předchozích vztahů i frustraci a zbytečnost z vlastního života. A přestože na mě tato postava pro své útoky plné sarkasmu a zášti nepůsobila zrovna sympaticky, budila ve mně spíš soucit.

V průběhu představení tak postupně odhalujeme, že ani zdánlivě dokonalé vztahy až tak dokonalé nejsou. A uvědomíme si, že nic takového nejspíš ani neexistuje. Otázkou však je, zda jsou všechny tyto páry i přesto šťastné. A chce takové štěstí prožívat také Robert? Pro odpovědi si už budete muset do Plzně zajet sami.

Ačkoliv moje původní představa o dějové zápletce byla trochu odlišná, strávila jsem v této společnosti přátel sympatický večer a narazila zde též na okamžiky, co mi nebyly úplně cizí. Pokud žijete v dlouhodobém vztahu, který má i nějaké ty nedokonalosti, dost možná se v Company najdete. 😊 Za návštěvu toto představení určitě stojí.