Muzikál Company (Přátelé): Zvláštní kombinace barev

Moc dobře vím, že pár přátel stačí mít… 😊 Především jsem ale měla za to, že muzikál s názvem Company (Přátelé), který se odehrává v moderním New Yorku, bude přesně pro mě, jelikož některé moje oblíbené sitcomy (Přátelé či Jak jsem poznal vaši matku) jsou též situovány ve městě, které nikdy nespí. Navíc se zabývají i milostnými a přátelskými vztahy. Neříkám, že jsem snad čekala, že na Malé scéně DJKT v Plzni uvidím taky něco jako sitcom, to vůbec. Přece jenom jsem ale očekávala zajímavou zápletku, inspirovanou skutečným světem a vztahy v něm, obsahující jak vtipné momenty, tak i ty smutné. Po zhlédnutí Company musím říct, že jsem prostě čekala něco trochu jiného, možná i něco víc.

Celý příběh se točí kolem Bobbyho a jeho přátel, ovšem základní zápletku jsem pochopila již v první scéně a pak už jsem měla pocit, že se jen točíme v kruhu a pouze blíže poznáváme jednotlivé postavy. Napjatě jsem vyhlížela nějaké vyústění, které by mi naznačilo smysl toho všeho a které by nějakou vzletnou myšlenkou celý příběh zastřešilo. Nedočkala jsem se, spíš mi připadalo, že představení vyšumělo trochu do ztracena, aniž by ve mně nechalo větší stopu. Určitě tam byly zajímavé chvíle, jistě jsem se někdy i zasmála, občas jsem ale nevěřícně kroutila hlavou a hlavou mi proletělo cosi o bizáru. Na pomyslnou poličku oblíbených děl si tenhle muzikál zkrátka nedám. Stále je to však pouze můj osobní pohled na věc.

Souvisí to asi částečně i s tím, že ani hudební stránka Company mi úplně do noty nepadla. Autorem je Stephen Sondheim, takže se jedná o jeho unikátní styl. Ten mi popravdě daleko víc sedl k podivnosti Sweeneyho Todda, zatímco v kulisách dnešního New Yorku na mě působil jako pěst na oko a jen umocnil můj pocit, že přihlížím něčemu bizarnímu. Na druhou stranu třeba naše Annie si hudbu poměrně užila, tím pádem mě nemusíte považovat za bernou minci. Záleží určitě na vašem vkusu.

Mě osobně tedy muzikál mnohem víc zaujal svým vizuálem. Zaprvé se jednalo o představení vyloženě vhodné pro plzeňskou Malou scénu a místní komorní atmosféra tomuto dílu dodala něco ze svého kouzla. Líbilo se mi originální rozložení scény (Lukáš Kuchinka) – ve střední části jeviště byli vzadu schovaní hudebníci, před nimi stála Bobbyho postel. Mít v centrální části „bytu“ právě postel coby útočiště (i dějiště různých radovánek 😉 😂)? To je mi dost sympatické. Po stranách pak byly rozestavěné velké „obrazy“, respektive jejich rámy a přes ně přehozená bílá prostěradla či plátna. To mi dávalo smysl vzhledem k tomu, že hlavní hrdina je malíř a umělec.

Stejně tak je jeho životní poslání otisknuto i v jeho kostýmu (Andrea Pavlovičová), který tvoří především bílé sako se vzorem barevných cákanců, napodobujících postmoderní umění. K tomu ještě klobouček, což mi také připadalo jako fajn detail. Rovněž kostýmy dalších postav dobře dokreslovaly jejich barevné povahy a různé zvláštnosti.

Nyní si na ty pány a dámy pojďme společně trochu posvítit. Hlavní postavou je Robert neboli Bobby v podání Lukáše Ondruše. Ten předvedl parádní pěvecký výkon. Herecky, myslím, dokázal vytěžit z figury, co se dalo. Bobby v jeho podání byl poměrně zajímavý svou ležérností a skutečně díky tomu působil jako bohém a umělec. Jinak mě ale Bobby příliš nezaujal. Chvílemi působí jenom jako pozorovatel okolního dění a hravě ho převálcovaly postavy jeho přátel.

Asi nejzajímavější je dvojice Harry a Sarah alias Jozef Hruškoci a Soňa Hanzlíčková. Ti by se rozhodně v americkém sitcomu neztratili, jsou to takoví manželé, co se strašně nudí a zkouší nové věci jenom proto, aby měli co dělat. Navíc nám naznačují, že mají i pár docela závažných problémů, ovšem všechno je to použito jenom pro komediální účely. Na druhou stranu je vidět, že se milují a nedají bez sebe ani ránu, což je fajn.

Možná nejrealističtějším párem jsou Jenny a David, které ztvárnili Kateřina Chrenková a Pavel Režný. Stačí jeden pohled na ně a hned je vám jasné, že jsou to rodiče malých dětí. Věčně utahaní, trochu otrávení, přesto pořád spolu a snad i šťastní.

Tyto dvě zmíněné dvojice mě bavily nejvíc. Za zmínku stojí určitě též Charlotte Režná coby Amy, která předvádí neuvěřitelné kousky především ve scéně těsně před svatbou. Vyfasovala tu tedy šílený účes a zároveň číslo, u něhož budete zírat, kolik toho stihne za tak krátkou dobu říct a zazpívat. Jejím partnerem v ději je Paul, kterého běžně hraje Martin Holec, v rámci naší reprízy za něj však na poslední chvíli zaskočil Dušan Kraus. Zaprvé bych vlastně nepoznala, že se jedná o záskok, kdyby nám to nebylo na začátku milým způsobem oznámeno, zadruhé mi připadalo, že se Dušan do role vyloženě hodí, dokonce i typově. Paul a Amy na mě totiž působí trochu jako Ken a Barbie, taková dokonalá »stepfordská dvojice«, alespoň na povrchu. Jenže kdo ví, co se skrývá pod perfektní slupkou, že? 😊

Upřímně, ač to nesouvisí s obsazením, ale tím, jak byly postavy napsané, bych s klidným srdcem vynechala Petera a Susan (Adam Rezner a Kateřina Herčíková) – jejich vztah / nevztah jsem nepochopila a celkově mi připadalo, že tam byli jen »do počtu« a dostali jen velmi málo prostoru, aby nám vůbec mohli něco předvést.

Posledním párem (co sice prostor měl, i když taky bych se bez něj obešla) jsou Joanne a Larry. Hana Holišová naprosto skvěle ztvárnila příšernou postavu, kterou rozhodně nepřehlédnete a nepřeslechnete. Myslím, že její ŠOKOVANÁ začnu používat jako synonymum ke slovu nalitá. Ve skutečnosti má asi Joanne za sebou dost ošklivého a skoro je mi jí až líto. Rozhodně je mi líto i jejího muže Larryho v podání Pavla Klimendy, protože to s ní podle mě nemá vůbec lehké. On tvrdí, že ho fascinuje a že když jsou spolu sami, chová se Joanne úplně jinak, jenže já mám stejně pochybnosti. On ji miluje, ale o to víc ho bude bolet, pokud bude Joanne pokračovat stejným způsobem a ze své životní cesty alespoň trochu neuhne.

Kromě Bobbyho přátel potkáváme též trojici dívek, s nimiž randí či udržuje vztah (těžko říct, jestli postupně, nebo najednou). Každá z nich je úplně jiná, avšak detailně nepoznáme vlastně ani jednu. Marta Evy Staškovičové je nespoutaná a váží si svobody, díky čemuž se s ní nikdy nebudete nudit. Kathy, kterou si zahrála Alexandra Vostrejžová, bude jednou někomu milou manželkou a hlavně laskavou maminkou. Asi nejvíce času strávíme s April Lucie Pragerové, přesto k ní nejsme zcela spravedliví – muzikál ji degraduje jen na komickou figurku. April možná neoplývá úplně inteligencí a asi by soužití s ní vyžadovalo nějakou trpělivost. Jenže vsadím se, že má srdce ze zlata a stejně bude věčně někde lítat.

Jedno mají všechny tři společné, díky svým představitelkám působí sympaticky a Bobby by si mohl pískat, kdyby skončil s kteroukoliv z nich, ovšem ruku na srdce, všechny tři… mají na víc. Minimálně si zaslouží někoho, kdo je nebude věčně srovnávat s dalšími ženami.

Abych k Bobbymu nebyla nespravedlivá, tak uznávám, že pokud se jeho známosti pravidelně smí stát součástí jeho umění, není to úplně k zahození. Jako náplast na rozchod by vždy mohl společný obraz dámě darovat, i když je riziko, že by mu ho taky mohla hodit na hlavu. 😂 Ale já bych si jeho dílo na zeď klidně pověsila, případně by mi nevadilo ho ani zpeněžit 😁.

Jedním ze zdaleka nejlepších a nejsilnějších momentů Company je proto podle mě byla právě scéna, v níž se herečky trochu poválí v barvě a vznikne díky tomu umělecké dílo, navíc poměrně originální. Ač jistě všichni na jevišti mají svou choreografii (Eva Rezová), stejně si myslím, že dvakrát nemůže vzniknout tentýž obraz.

Celý tento výjev byl pro mě fascinující a nemohla jsem z něj spustit oči. Pokud bych se někdy na Company vydala znovu, bylo by to právě ze zvědavosti, jaký obraz vznikne příště. Navíc po děkovačce se dá dílo i zakoupit, jenže netuším, kde bych na to vzala a jak bych plátno převážela. 😂 Takže i když jsem ráda, že jsem u toho mohla být, na další návštěvu už to nevidím.