Muzikál Cyrano na festivalu Dokořán: Svůj mikrofon dropuji k zemi…

Cyrano (foto: Nikol Wetterová)

Muzikálová adaptace dramatu Edmonda Rostanda Cyrano z Bergeracu je do jisté míry moderní verzí tohoto dramatu. Rapový muzikál Cyrano vznikl v Klicperově divadle v režii Patrika Lančariče, který se podílel i na adaptaci spolu s Danem Kranichem a Matějem Šímou, kteří jsou zároveň autory hudby.

Pomocí nejen hudebně-rapového zpracovaní se muzikál snaží původní drama zmodernizovat, což se mu úplně nedaří, jelikož mluvený text ponechává v původní podobě a přes snahu autorů současně nezní. Prvky hip-hopu pronikají i do ostatních složek inscenace, herci např. navzdory tomu, že mají porty, často používají tzv. handky, Cyranův šermířský souboj je nahrazen rapovým battlem. Hip-hopová inspirace je patrná i v kostýmech, většina postav je oblečená do mikin a tepláků… Některé postavy mají ovšem historizující kostým – paruky, fiží a dlouhé kabátce – snad jako znak, že se odmítají přizpůsobit současným trendům. Rapových pasáží je oproti těm činoherním ovšem méně, celé inscenace je tak spíše než muzikálem činohrou se zpěvy, respektive činohrou s rapy. I když herci mají porty, tak při rapových části využívají ruční mikrofony, což je také příznačným symbolem hip-hopové kultury.

Také scénografie je modernizující, a i když se nedá přesně určit, zda jde o něco spojeného s rapem a hip-hopem, inspirace hudebním světem je patrná. Scéna se skládá z objektů, které připomínají reproduktory, ale jsou využívány variabilně, třeba jako lavička. Dále je na jevišti malé praktikáblové jeviště, na kterém je kytara. V druhé polovině je pak využíván přepravní obal na hudební techniku. Celá výprava tak působí jako hudební klub, i když hudební klub není jediným dramatickým prostorem, kde se děj odehrává. Scénografii doplňují i projekce, které dokreslují místo děje, ale to je většinou sděleno pomocí textu, takže by nemusely být použity.

Stejně jako Rostandovo drama, tak i tento muzikál pojednává o milostném trojúhelníku, téměř čtyřúhelníku. Cyrano z Bergeracu (Jiří Zapletal) sice nemá hezkou tvář, ale za to je brilantní básník, oproti němu Kristián de Neuvilette (Martin Klapil) je velmi pěkný, ale neumí to se slovy. Oba milují Roxanu (Milana Gorská), ta dává přednost Kristiánově pěkné tváři, ale chce, aby byl výřečnější při vyjadřování svých pocitů. Když Cyrano začne Kristiánovi pomáhat s dopisy, Roxana se zamiluje do slov v těchto dopisech. Ve skutečnosti nemiluje ani jednoho z mužů. Zatímco na Kristiánovi má ráda jeho tělo, jako by byl model, tak na Cyranovi má ráda jeho slova, tedy něco, co vytváří, takže ho má ráda jako básníka, ale ani v jednom případě nemiluje duši.

Jelikož herci nejsou během činoherních pasáží zvučeni, zatímco při těch rapových ano, vznikají tak velké rozdíly v hlasitosti, čímž je nabouráváno vnitřní napětí inscenace. Největším hudebním číslem, a tak i možným vrcholem inscenace je, když Kristián popisuje válku a její dopady. Po konci této písně v inscenaci chybí jakékoli napětí, i když není konec, a ještě dochází k rozuzlení.

Inscenace vypraví příběh lásky. Lásky, která je opravdová, protože miluje duši, v kontrastu s láskou, která miluje jen část člověka či jeho dílo. Tento příběh o lidech jednajících kvůli lásce je zpracován pseudomoderně, protože ponechává původní text se současným, a za pomocí rapu přesouvá fyzický boj do boje se slovy. Ovšem toto inscenační zpracování neubírá na hereckých výkonech, ze kterých je potřeba vyzdvihnout především Martina Klapila v roli Kristiána, který vynikal nejen svým rapem, ale i tanečními schopnostmi.

Klicperovo divadlo: Cyrano

Edmond Rostand, Patrik Lančarič, Dan Kranich, Matěj Šíma

Adaptace: Patrik Lančarič, Dan Kranich, Matěj Šíma, režie: Patrik Lančarič, hudba: Dan Kranich, Matěj Šíma, dramaturgie: Adéla Vondráková, překlad: Jindřich Pokorný, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Michaela Semotánová, choreografie: Hana Achilles.

Hrají: Jiří Zapletal, Martin Klapil, Milana Gorská, Filip Richtermoc, Tomáš Kobr, Josef Čepelka, Pavel Prais, Daniel Krečmar, František Staněk, Martina Nováková, Kamila Sedlárová, Maria Leherová, Terezie Hájková, Zora Valchařová Poulová, Janko Madaras. Premiéra 13. prosince 2025. Psáno z reprízy 13. června 2026 v rámci festivalu Dokořán.

autorka článku: Jasmína Havranová

Foto: Nikol Wetterová