Muzikál Devět křížů: Bůh ve zvířeti a ďábel v lidech

Devět křížů

O muzikálu Devět křížů už tu několik z nás článek mělo a obvykle se jednalo o texty plné chvály. Ostatně i mě se moji milí kamarádi snažili přesvědčit, že je to jeden z nejlepších českých muzikálů a kdesi cosi. Bohužel napoprvé mě toto dílo za srdce zas tak nevzalo, respektive měla jsem velmi rozporuplné pocity. Nakonec jsem se ještě jednou vrátila a dalšímu případnému repete bych se asi rovněž nebránila, pravda ale je, že Devět křížů je jedna z mála věcí, které jsem ze sebe doposud nedokázala prostřednictvím článku dostat takzvaně „ven“.

Ačkoliv moje první návštěva se odehrála již na podzim roku 2022 a já z divadla odcházela plná dojmů, ovšem z celého příběhu jsem byla i dost emocionálně rozdrásaná a bála jsem se, že psaním tyto své duševní šrámy ještě prohloubím. Slíbila jsem, že dám Křížům ještě někdy šanci a pak snad zvládnu i něco napsat. Tak je to tady, ale rovnou říkám, že se vydám asi trochu po jiných stezkách než jiní Stateční v minulosti. Neřekla bych, že budu vyloženě kritická, ale na nějaká negativa asi cestou narazíme. Na závěr mám přichystanou i poměrně filozofickou pouť, ale jen pro ty nejodvážnější 😁. Nemám ale o Devět křížů žádný velký strach, ať už napíšu cokoliv, jedná se o velmi oblíbený titul, který si diváci zamilovali a opakovaně se na něj vrací.

Začneme nyní samozřejmě v obci Lesní Hluboké v okrese Brno-venkov, kam je příběh Devíti křížů zasazen, po vzoru známé legendy o krvavé svatbě. Vracíme se v čase někdy do 16. století, a jelikož se nacházíme v minulosti a navíc v prostředí vesnice, už samotná scéna Emila Konečného značně evokuje přírodu. Už jen tím, že v popředí jeviště se nachází malá umělá říčka či bystřina a kolem ní falešné kamení, které ale vypadá velmi realisticky. Dál scéna pracuje hodně se stěnami z dřevěných kůlů, přičemž nejčastěji se na jevišti střídají dvě prostředí – hostinec a statek rychtáře a jeho rodiny. A aby toho nebylo málo, tak v jedné scéně dokonce i sněží! 😊

Kostýmy Elišky Lupačové Ondráčkové též perfektně reflektují zmíněné vesnické prostředí, především dámy mají jednoduché sukýnky v nevýrazných barvách, jen o svátcích doplněné o nějakou tu ozdobu či o květinové věnce ve vlasech. Představuji si, že to tak skutečně mohlo být, ale popravdě je to móda, která se mi nijak zvlášť nelíbí. Můj nejoblíbenější kostým z celého představení je proto úbor, co má na sobě Luka Frane. Myslím, že mírně vybočuje z řady (ostatně proč by neměl, když je Luka ze sousední země), působí na mě moderněji – především tmavé kalhoty už nemají daleko do džínů, které přinesou až časy budoucí. Ale i ta šedá košile má něco do sebe a Lukovi prostě sekne.

Autorům se podařilo promítnout historično a jakousi jednoduchost a lidovost rovněž do textů, a to jak v pasážích mluveného slova (kdy třeba Eliščino „Počkám tě“ mě trochu dráždí svou jinakostí, ale uznávám, že se to jistě v nějakém nářečí říkat mohlo a možná se to říká i dodnes 😊), tak i v písňových textech, které jsou poetické, provedou nás jakousi filozofickou krajinkou a zároveň jsou natolik moderní, že nebudete mít žádný problém s pochopením jejich významu.

Též po hudební stránce má zkrátka člověk dojem, jako by ho Devět křížů trochu vrátilo v čase. Jako první, ještě před tím, než jsem do Brna jela, jsem poznala písničku Uherské koně. Velmi brzy jsem si ji zamilovala a mám dojem, že s každým dalším poslechem mě fascinuje víc a víc. Je chvíli pomalá, chvíli energická, nabírá na síle, zkrátka, jako kdybychom během ní skutečně prožili jízdu na koňském hřbetě – postupně přecházíme do cvalu, dokonce bych přísahala, že slyším i ta kopyta 😊. Točí se nám hlava, zkrátka je to paráda. Přála jsem si, aby mě podobně zaujaly i další skladby z představení, ale bohužel se to zatím nestalo. Spíše kolem mě stále tak nějak proplouvají jako voda.

Když jsem na muzikál slyšela původně jen samou chválu, měla jsem asi přece jen malinko jiná očekávání ohledně samotné zápletky a jejího vyústění. Na druhou stranu se podařilo vytvořit takový příběh, který kolem mě rozhodně neproplul, ale naopak mi dal už napoprvé pořádnou emoční ťafku. Podruhé se moje myšlenky začaly ubírat naprosto nelogickými směry a stezkami, ovšem třeba i po týdnu si ještě občas na Devět křížů vzpomenu, myslím na ně a přemítám, jak to asi vlastně tehdy bylo doopravdy. Myslím si, že to rozhodně není málo. Na samém konci tohoto článku případné zájemce seznámím s tím, k čemu jsem asi došla, ale teď se vám ještě pokusím nastínit, proč máme s tímto muzikálem trochu toxický vztah. On mě ničí a já se nechávám.

Velkou roli v tom sehrává téma, které prostupuje celou zápletkou – přijetí do společnosti. Luka hledá v rámci písně „Boha ve zvířeti“, ovšem já v tomto představení vidím především ďábla v člověku. V Křížích se totiž setkáváme s hromadou postav, jež coby jednotlivci působí velmi mile a spravedlivě. Jen pozor, když se všichni shluknou dohromady a vytvoří dav… Pak už běda vám, pokud byste nějak vyčnívali. Ať už tím, že jste jiné národnosti, tím, že máte nějaké psychické či fyzické postižení, nebo zkrátka jen tím, že si dovolíte být ženou a zároveň máte i nějaký ten vlastní názor, odlišný od muže. Bohužel to tak v minulosti bývalo a jsem neuvěřitelně šťastná a vděčná za každý krok vpřed, který jsme od těch dob již ušli (i když to občas vypadá, jako by se to moc neposunulo), nic to ale nemění na tom, že je mi při sledování Devíti křížů zkrátka smutno. Co je ale zvláštní, zatím jsem neuronila ani slzu – většinou totiž ani nemám kdy – nejdřív mnou proudí vztek, cítím nespravedlnost, bolí mě, že všechno, co se na konci odehraje, je jen jedna velká marnost. A přitom chybí jen hrozně málo, aby se tragédii předešlo.

Souvisí to v první řadě (ale nejenom) s postavou Hrbatého. Někdo by ho možná označil za místního obecního blázna, ale i to mě za něj trochu bolí. Možná je v něčem trochu pomalejší, zadrhává se, zapomíná, působí trochu roztěkaně, ale to není důvod zacházet s ním jako s hlupákem, nebo možná dokonce jako se zvířetem. Nikdo ve vesnici ho nebere vážně, nepřijímají ho ani plně mezi sebe… a mně je to jednoduše líto za něj. Viděla jsem již obě alternace – poprvé Jana Apolenáře a podruhé Oldřicha Smysla, přičemž víc jsem smutnila s Janem Apolenářem, protože působil jako chodící neštěstí. Oldřich Smysl byl pro mě trochu náplastí na tuhle velkou ránu, jelikož se usmíval, vypadal bezstarostně a radostně – žil z každého drobečku pozornosti, jakou mu byl kdokoliv ochoten věnovat. Jako by si neuvědomoval, že by si zasloužil daleko víc. Jedno měli ale pánové v této roli rozhodně společné – oba Hrbatému propůjčili milou bezelstnost a velké srdce. Nakonec si myslím, že byl daleko lepším člověkem než většina jeho sousedů z Hlubokého. Mimochodem, asi už víte, že v muzikálu dojde na zločin. Pravým pachatelem ale podle mě není jen ten, kdo vzal zbraň do ruky a vystřelil. Vrahem jsou všichni vesničané, to oni jsou na vině, že došlo k tak velké tragédii. A to je jedna z věcí, která je skvěle vymyšlená a zároveň mě z toho prostě bolí u srdce.

Líto mi je samozřejmě i mladíka Luky, který se místním nelíbí jen proto, že není „jedním z nich“. Myslím si ale, že Luka měl v mnoha věcech dost smůlu a neměl ani nejlepší načasování. Možná kdyby se vesničané zrovna nebáli o své životy a majetky kvůli řadě útoků v místních lesích, třeba by ho přijali lépe. Pravdu měli i rychtář a Eliška, když mu řekli, že na všechno moc spěchá. Pokud by ve vesnici zůstal déle a netlačil by ve všech směrech na pilu, třeba mohlo být všechno jinak. A aniž bych chtěla moc prozrazovat, musím říct, že ke konci mě Luka vyloženě štve. Když by se zrovna jeho ukvapenost a rychlé reakce hodily, tak zamrzne a vykecává se, místo toho, aby jednal…

Když mluvím o Lukovi, vidím před očima jen a pouze Libora Matouše. Při obou návštěvách jsem viděla právě jeho a jsem za to nesmírně vděčná, protože myslím, že se na tuto roli skvěle hodí. Neumím si představit nikoho jiného v úloze „Uhra snědého jak dým“. Miluju, jak je energický a jak v hospodě ukazuje maďarské tanečky (zde tedy musím zmínit i choreografie Hany Kubinové), zároveň se Liborovi podařilo vystihnout i temnější stránku Lukovy osobnosti. Má v sobě zbrklost a zároveň velkou zlobu, když není hned po jeho. V těch chvílích jsem se ho skoro až bála. Je zkrátka, stejně jako ti jeho milovaní koníčci, divoký a zpupný.

Zároveň ale též věřím jeho velké lásce k Elišce. U ní bychom se rovněž měli zastavit, protože je to dívka velmi něžná a romantická, ovšem ukrývá v sobě velkou sílu a moudrost. Občas to tak možná nevypadá, když sedí venku v zimě bez kabátu, ale naprosto ji chápeme. A chápeme i to, že nakonec nechtěla celý život jen sedět a čekat, jak sama říká: na možná… V této úloze jsem viděla jak Kristýnu Daňhelovou, tak i Svetlanu Janotovou. Jsem přesvědčená o tom, že obě do výkonu položily celé své srdce a na výsledku je to vidět. Nevím proč, ale když jsem viděla Svetlanu, překvapilo mě, jak mladě a nevinně dokázala působit. Měla jsem takový zvláštní pocit, jako by tam opravdu stála Eliška, děvče z vesnice, a snad jako bych takovou dívenku už někde viděla.

Mé představě rychtáře taktéž perfektně odpovídal Milan Němec. Kdybych Devět křížů četla jako knihu, určitě bych tuto postavu viděla právě tak. Podruhé jsem natrefila pro změnu Rastislava Gajdoše, který mě překvapil a potěšil velkou energií (opět již zmíněné tanečky). Oba dva pánové pak předvedli ráznou ruku a srdce, které tlouklo jen proto, aby ochránilo svůj domov a svou dceru. Není pochyb, že rychtář měl svoji Elišku nade vše rád, i když se občas choval tak, že to působilo spíše opačně. Jenže měl strach a také věřil, že dělá dobře. Protože taková byla doba.

Mou osobní hrdinkou v ději je jeho sestra Adléta, která zůstala neprovdána, bezdětná, ale vůbec jí to nevadí a v ničem jí to nepřekáží. Nikdo by si nedovolil o ní pronést křivé slovo, protože v sobě nosí velkou moudrost, vyzná se v bylinkách a kromě toho se pomáhá rychtářovi starat o celou domácnost a také o Elišku. Jí i ostatním děvčatům z okolí je jakousi náhradní matkou a kdo taky jiný, když má tak velké srdce, že by se do něj vešla klidně celá vesnice. V podání Aleny Antalové byla Adléta zářivým sluníčkem, co prosvítalo mezi korunami temných lesů tohoto příběhu. Lenka Bartolšicová byla zase více generál a uměla skvěle podat veškeré „hlody“, které má Adléta ve své ošatce s moudry.

Věrnou kamarádkou Elišce a tak trochu i její náhradní sestrou je pak Dora. Při mé první návštěvě ji ztvárnila Marta Matějová, podruhé zaskakovala Zuzana Holbeinová. Na obě byla radost pohledět a spolu s Adlétou vytvářely odlehčenější momenty v inscenaci, které jsem napoprvé vůbec neocenila, ale podruhé už jsem si je vychutnala, jelikož už jsem věděla, co všechno nás ještě čeká.

Při své druhé návštěvě jsem si navíc nemohla pomoct, ale připadalo mi, že něco málo společného má hlavní postava Luka s hajným Kudlou. Ač se Kudla možná narodil v Hlubokém a měl by tak k místním patřit, přesto je mimo jejich pomyslný okruh. Ani on není jedním z nich. On i Luka jsou pomyslní vlci, které chtějí ostatní vyhnat ze svého okruhu. Zároveň jsou ale pánové i velmi rozdílní – tak trochu, jako by se jeden v druhém zrcadlili. Uznávám, že mě k těmto úvahám částečně motivovalo i to, že v roli Kudly jsem zatím pokaždé viděla Petra Štěpána. On i Libor Matouš jsou vzhledově podobný typ, oba jsou tmavovlasí, jen Petr už je o něco starší a zkušenější. Ale zpět přímo ke Kudlovi v Petrově podání – aniž bych chtěla příliš prozrazovat, od začátku mi byl Kudla extrémně nesympatický, ačkoliv s jeho představitelem jsem nikdy předtím žádný podobný problém neměla. Zároveň musím ale ocenit, že ani Kudla není pouze padouch, nebo naopak jen a pouze hrdina. Má v sobě punc obojího a v podstatě se dá říct, že hluboce lituji i jeho. Bojoval ve válce a v dnešní době bychom mu možná diagnostikovali posttraumatický syndrom a silné deprese, které ještě zhoršoval přehnaným popíjením alkoholu. Kdyby mu jen někdo tehdy podal pomocnou ruku, kdyby ho jeho okolí víc přijalo, i s jeho špatnými vlastnostmi… Změnilo by se něco?

Nemrazí vás už trochu? A do toho všeho zpívá andělským hlasem Elena Juráčková jako Dívka. Zdá se, že nás provází celým děním a možná je to opravdu jen obyčejná dívka, která vypráví legendu o nešťastné lásce, co skončila v hlíně Vysočiny. Jenže už poprvé mi připadala tak nějak nadpozemská a éterická. Podruhé mě naopak trochu i děsila, protože jsem seděla o poznání blíže k jevišti a všimla jsem si, že se často tak nějak tajemně usmívá, a to i ve chvílích, kdy divákům rozhodně do smíchu není a naopak vytahují z kapes a kabelek kapesníky jako zběsilí. Tak jak to s ní vlastně je? 😊

Myslím si, že pokud se teď chcete na naší cestě kolem Devíti křížů zastavit a přijít si na všechno po svém, určitě zajeďte do brněnského divadla, pokud jste tak již neučinili. Rozhodně to stojí za to. Ale teď už vás tu zanechám na bezpečné cestě, kterou se vrátíte domů. Pokud se ale nebojíte vypravit se ještě trochu dál, po zvláštních stezkách mé mysli, kde na každém rohu číhají nebezpečné spoilery (nejen) závěru muzikálu, následujte mě, prosím ještě v následujících odstavcích 😊.

Zrcadlení na hladině

Skončili jsme u Dívky, proto u ní ještě můžeme chvíli zůstat. První, co mě k ní napadlo (a určitě nejen mě) – je to jakési zobrazení Smrti. Jak jinak si také vysvětlit, že ji zdánlivě Eliška vidí, když málem umrzne? Jak jinak pochopit, že na závěr řekne Lukovi, že jeho čas vypršel?

Ovšem naposledy jsem si v divadle pohrávala i s myšlenkami na to, že by mohla Dívka být personifikací lásky samotné. Má snad něco společného i s přírodní krásou, nebo je jen přelud, co se objevuje na hladině řeky? Odraz toho, kdo do vody hledí. Otisk jeho duše a lásky? Kdo ví…

Zrcadlení jsem ve svém textu ostatně již zmiňovala, když jsem srovnávala Luku a Kudlu. V čem konkrétně jsem ale to zrcadlení viděla? O obou by se dalo říct, že budí strach, jsou obávaným vlkem. Hned ze začátku se dozvídáme, že strach z nich má i Eliška. Ovšem to se posléze mění – zatímco jednoho z nich Eliška chce a miluje, druhého nechce a postupem času i nenávidí. Jeden dostal v lese výprask, druhý rány rozdával. Oba v sobě skrývají démony a oba holdují alkoholu – jeden se po napití kořalky raduje a veselí, vzpomíná na to dobré, druhý upadá do největší temnoty a stále dokola se upíná jen k tomu nejhoršímu, co kdy zažil. A především v samotném závěru oba přemýšlejí nad pomstou, což je spojuje a zároveň rozděluje, protože jeden nakonec odmítne zabíjet, druhý bere životy bez většího zaváhání, bez špetky lítosti. Což mě vedlo k mé soukromé šílené teorii. Rozhodně se mnou nemusíte souhlasit a vlastně ani já netvrdím, že to snad autoři tímto způsobem zamýšleli. Ale napadlo mě, že jsou si možná Luka a Kudla daleko podobnější, než si uvědomujeme. Rozdílnými cestami na rozcestí se vydávají až na samotném konci, když jde takzvaně do tuhého. A upřímně, když je řeč o legendě, v níž zemře celá svatební výprava včetně nevěsty a ženicha (dohromady 9 osob), o kom si celou dobu myslíte, že je vinen? No jistě, na vině je určitě zhrzený muž, někdejší milenec nevěsty. Když jsem Devět křížů viděla poprvé, celou dobu jsem se proto strašně moc bála, že je vrahem právě Luka. Ten klučina, kterého jsme si všichni z celého srdce zamilovali. Tuto ránu nám ale Robin Schenk, Petr Štěpán a Miroslav Ondra neuštědřili (říkám vám naposledy, bacha na ty spoilery! 😊) a zbraň vložili do rukou Kudlovi. Podruhé jsem si ale začala říkat – co když je pravda trochu jinde a Luka skutečně střílel, jak jsme se obávali? Co když ten jeho pomyslný Iago ztělesněný Kudlou nebyl nic jiného než jeho vlastní vnitřní hlas? Mohl by být Luka Jekyll a Kudla jeho Hyde?

Třeba byl ve vesnici opravdu nějaký hajný, kterého Luka rád neměl, a když se sám dal na scestí a vystřelil a zabil člověka, neunesl svou vinu a ve své hlavě si sebe jako zločince a vraha projektoval do neoblíbeného Kudly. Trochu mě k tomu navedlo i to, že když Luka v samém závěru muzikálu umírá, není vidět, že by se sám zabil, že by se třeba zastřelil. Zato Kudlu přece trefil. Co když tedy s tímto Hydem zemřel i sám Jekyll?

Jak jsem již zmiňovala, trochu mě ovlivnilo i to, že mi Petr Štěpán připadal jako starší verze Libora Matouše. Každopádně mi to teď pořád straší v hlavě, a proto jsem se s vámi o to chtěla podělit. Ale máte samozřejmě svolení to hned zase zapomenout a mávnout nad tím rukou jako nad blbostí. Třeba to zrcadlení těchto postav mělo jen vybudovat kontrast mezi záporákem a hrdinou. Ovšem je fakt, že Devět křížů dobře naznačuje, že v nitru každého z nás se skrývají obě tyto poloviny. Černá i bílá. Tak prosím tu bílou opatrujte jako oko v hlavě a nedovolte, aby ji někdy vztek či strach zatlačil do kouta. 💖