Muzikál Devět křížů: Temná pověst protkaná humorem

Mám ráda, když mě divadelní představení zaujme natolik, že si návštěvu po čase musím zopakovat. To je právě i případ muzikálu Devět křížů, který jsem v Městském divadle Brno v květnu 2024 zhlédla již podruhé. Už poprvé (v říjnu 2022) mě dílo oslovilo, ovšem vůbec jsem nečekala, že tentokrát mě to vezme ještě mnohonásobně víc.

Líbí se mi samotný námět muzikálu a nápad jeho autorů (Robin Schenk, Petr Štěpán a Miroslav Ondra) zpracovat legendu, která souvisí s místem nedaleko Brna. Dává mi to větší smysl, než kdyby se podobného příběhu ujalo třeba jiné divadlo, například to plzeňské. Samotný název Devět křížů tak trochu evokuje pocit temna a deprese, ovšem i přesto v muzikálu podle mě nechyběly i veselé a odlehčené momenty, například vše kolem postavy tety Adléty.

Hudební stránka „Křížů“ se mi těžko popisuje a k něčemu přirovnává, ale zaujal mě její jednotný styl, jenž na mě působil trochu dojmem lidových písní a perfektně mi zapadal jak do doby, v níž se děj muzikálu odehrává, tak i do prostředí vesnice s veškerými místními tradicemi a slavnostmi. Jednoznačně nejvíc jsem si oblíbila energicky našlápnutou píseň Uherské koně, dál mě zaujal i hudební motiv, který se prolíná celým dějem a v němž se zpívá: „Dva kameny o sebe křísly…“ Obecně se mi moc zamlouvaly i texty jednotlivých písní, za prvé z jazykové stránky, kdy jsme měli možnost slyšet různé zastaralejší větné vazby a znaky nářečí. Za druhé jsem ocenila i mnohé jednotlivé citáty z textů, z nichž je podle mě cítit velká síla, a to i zcela mimo kontext muzikálu.

Například mám ráda popis lásky Luky a Elišky z úst postavy zvané Dívka: „Příběh dvou, co chtěli proti proudu plout.“ Velmi mrazivá je Kudlova věta: „Já tě nemusím zabít, abych ti zničil život.“ A do třetice nemůžu nezmínit výrok: „Nechci čekat na ‚Možná‘.“

Velmi silnou stránkou Devíti křížů je v mých očích celkové obsazení, protože celý tým jel na sto procent, veškeré výkony byly za mě bez ztráty kytičky a slova chvály bych měla i pro všechny představitele menších rolí, díky nimž mi připadalo, že i osudy jejich postav by mohly dostat klidně víc prostoru. Zkrátka takhle by to mělo vypadat, i když se to na muzikálovém poli ne vždy vydaří.

Celé představení stojí především na hlavní dvojici Luky a Elišky. V roli Uhra snědého jak dým jménem Luka Frane jsem pokaždé viděla skvělého Libora Matouše, u nějž jsem vlastně nic jiného než výborný výkon ani nečekala. Coby Elišku „lišku“ jsem měla možnost zhlédnout nejprve Kristýnu Daňhelovou a posléze Svetlanu Janotovou, přičemž se mi líbily obě dvě, jen Svetlana mě ve výsledku „dostala“ tak nějak víc.

Následně bych chtěla zmínit takové „trio z gruntu“ – tedy konkrétně Doru, Adlétu a rychtáře. Tyto postavy navozovaly příjemnou atmosféru, Adléta nás bavila svými hláškami, Dora byla věrná kamarádka a rychtář působil jako vzezření spravedlnosti a respektu. Coby Doru jsem měla Martu Matějovou i zaskakující Zuzanu Holbeinovou. V této úloze nemám vůbec preferenci, oběma dámám to vyloženě sedlo a v případě Zuzany bych rozhodně ani nepoznala, že se jednalo jen o záskok. U Adléty, která neustále mladé holky hnala do práce, ale hlavně jim předávala moudrost a zkušenosti, mohu porovnat výkony Aleny Antalové a Lenky Bartolšicové, přičemž víc se mi líbila první jmenovaná, ale jen „o ždibíček“. Z ní víc sršela jakási ženská energie a bylo poznat, že ji na dívkách, které měla pod palcem, skutečně záleželo. Byla to více taková jejich „mamina“. Obě alternace jsem měla též v případě rychtáře a myslím si, že Milan Němec i Rastislav Gajdoš vystihli to, že rychtář je zkrátka muž na svém místě.

V samotném závěru bych ráda zmínila i figury, které mají jakýsi psychologický přesah a diváka nutí i k zamyšlení. Jedná se o hajného Kudlu a „vypravěčku“ Dívku. Kudla v podání Petra Štěpána je velmi komplikovaná osobnost a ukazuje nám, že skutečně nic není jen černé, nebo bílé. U jeho osoby, ještě tedy podobně to vnímám v případě postavy Hrbatého (Jan Apolenář a Oldřich Smysl), se nejvíc podařilo ukázat, jak chování společnosti může mít vliv na jednotlivce a jeho povahu a život.

Postava Dívky (Elena Juráčková) je zajímavá už jen tím, že je vůbec do děje zakomponovaná. Jedná se o netradiční krok a provedení, jelikož Dívka na nás působí především jako vypravěčka celého příběhu, ovšem já myslím, že v něm má ještě jinou roli, ale to už nechci prozrazovat konkrétněji, protože je na každém, jak si tuto konkrétní věc vyloží, až sám Devět křížů v Brně navštíví. Mně se tento kousek opravdu zaryl pod kůži, tím pádem tuto návštěvu mohu vřele doporučit. A vlastně se vůbec nedivím těm ze Statečných, co se na toto představení vrací v jednom kuse – nebudeme jmenovat 😉 😊.