Muzikál Dracula: Má léta netopýřích afér

Drazí čtenáři, není to tak dávno, co jsem se zde rozepisovala o krásném koncertu na Vyšehradě, který zkombinoval písně ze dvou slavných muzikálů – Dracula a Monte Cristo. Pokud jste článek četli, už jste asi pochopili, že Draculu miluji z celého svého srdce. O to větší ostuda ale podle mě je, že na webu zatím nemám článek, kde bych o tomto díle, aktuálně uváděném v Hudebním divadle Karlín, mluvila. Není na tom ani nic moc divného, zkrátka jsem tyhle „aféry netopýří“ poznala ještě v době, kdy jsme web neměli a o muzikálech nepsali. Pak se vždycky našlo něco aktuálnějšího, o čem by mohl být další článek. Jenže řekla jsem si, že je čas to napravit, protože kdybych třeba náhle zemřela (zatím neplánuji 😂) a poblíž nebyl nikdo, kdo by do mě kousl »fest«, moje dlouhé články budou asi jediné, co po mně zůstane. Tím pádem tu jedna z mých největších lásek nemůže chybět. Alespoň se o mně bude vědět, že jsem věděla, že „Žít, je pouhá nutnost, z nouze ctnost…“ a zároveň, že „smrt je lidem zřejmě potřebná“.

Co se týče příběhu, já na rozdíl od hlavního hrdiny věděla už dopředu, že nesmrtelnost je prokletí, a i když na papíře zní „budu žít léta, staletí“ báječně, ve skutečnosti to žádná výhra není. To už mě kdysi dávno naučila četba hry Věc Makropulos. Přesto jsem už poprvé Draculův příběh přímo hltala a ocenila jsem, kolik je v něm skryto mouder. Pravda také je, že když jsem se Draculou seznámila, nebylo mi psychicky úplně nejlíp a moc dobře si pamatuji, jak jsem pak v jednom kuse poslouchala písničku Žít a naprosto jsem se v ní poznala. Též mi tehdy připadalo, že „žít… je velký balvan, věčný trest, ten, co Sisyfové musí nést.“ Při (zatím) poslední návštěvě muzikálu mi ale došlo, že už jsem na tom asi o dost líp, protože jsem v té pasáži trochu zavrtěla hlavou a spíše jsem souhlasila s nymfami, které na život vzpomínají s láskou. Myslím si tedy, že život je opravdu chvílemi pěkný šutrák, ale když se s ním člověk vláčí šikovně, může to být i trochu sranda 😊. To ale neznamená, že bych snad na dílo zanevřela, vůbec ne. Naopak, pokaždé si v něm najdu zase něco trochu jiného. Texty Zdeňka Borovce jsou pro mě naprosto úžasné a plné moudrých perliček.

Rovněž je podle mě naprosto geniální hudba Karla Svobody. Jeho tvorba je obecně skvělá, ale právě Dracula je v mých očích pomyslným vrcholem. Hudba je v něm pospolitá a zároveň barevná – Vím, že jsi se mnou je něžná skladba, Nespravedlivý Bůh duní jako nebe při bouřce, v písni Jsi můj pán jsou otisknuty jak naděje a láska, tak i strach a nejistota. Najdeme tu melancholické melodie i pořádně energické skladby. Ale co vám budu povídat, prostě to pro mě funguje od prvních momentů, kdy se rozezní předehra, až do závěru a Snového soudu, u něhož roním slzy vlastně s pravidelnou přesností.

Tato symbióza je pro mě natolik silná, že Draculovi odpustím v podstatě cokoliv. Nějaké ty nelogičnosti v příběhu by se jistě našly, též nějaká zjednodušení, případně zkrácení oproti starším verzím apod. Podotýkám, že jsem původní uvedení v Kongresovém centru naživo nikdy neviděla (a vzhledem k mému věku skoro ani vidět nemohla), ani do Hybernie jsem nezavítala, moje první »rande« s tímto kouskem tedy proběhlo právě v Hudebním divadle Karlín. Vím, že diváci, kteří původní uvedení zažili, hodně srovnávají, a proto mezi muzikálovými fanoušky panuje skrytá válka. Já srovnání nemám a vzhledem k tomu, že jsem se v Karlíně zamilovala, je tím pádem logické, že jsem byla spokojená a nebudu na tuto verzi plivat, protože zvolili třeba jiné kostýmy či kulisy, případně něco málo změnili. Můj názor je hlavně ten, že složky, které jsem zmiňovala, tedy hudba a texty či příběh, jsou natolik silné, že na zbytku jen pramálo záleží. Draculu bych doporučila každému, dokonce i bez ohledu na to, jaké bude mít zrovna obsazení. Tady bych klidně mohla článek zakončit, ale neudělám to, ještě se malinko proletíme. 😊

Než přejdu k detailům karlínské verze, jenom bych chtěla ještě podotknout, že do Plzně bych určitě též chtěla na Draculu zajet, ale zatím mi to nevyšlo. Hodně jsem se těšila, i když tedy pak mi to jiní Stateční, kteří už byli na Lochotíně, trochu rozbourali. Přiznávám, mám obavy, ale zároveň touha to představení vidět stále zůstává.

Teď tedy něco málo ke scéně (Daniel Dvořák), která si leckdy poradí jen s detaily. Řekla bych, že náročnější na proměny je první polovina, kde kromě Draculova sídla navštívíme hned v úvodu také klášter, už jen proto, aby se kníže dočkal epického příchodu na scénu. Moc se mi líbí využití propadla coby lože. V druhé polovině mě baví ruleta v casinu i laboratoř (opět v propadle) a za mě dost moderní projekce počítačové techniky na to, že se údajně máme nacházet v roce 2016.

Drobný problém mám se závěrem, zaprvé s projekcí Draculova letu. Pominu-li, že je to jediná příležitost, kdy vidíme, že Dracula létá (a ani to nikde předtím není explicitně řečeno), mám problém s tím, že projekce začíná i končí bránou s nápisem Casino. Vzhledem k tomu, že Sandra a Nick celou dobu někam utíkají a najednou se zdánlivě objevují tam, kde začali, nedává mi to úplně smysl.

Stejně tak se přiznám, že při mé úplně první návštěvě, kdy jsem vlastně příběh dopodrobna neznala, mi nedocvaklo, že všechno končí kvůli svitu slunce a že se nacházíme v hrobce. Trocha žlutého světla značí slunce a Sandra zpívá: „Dnes prvně dokořán tvou hrobku otvírám, kam motýl marně tloukl na okenní rám.“ Ale ještě pár momentů předtím jeviště značilo nějakou ulici, respektive jsem měla ten dojem, vzhledem k tomu, co se stalo Profesorovi. A najednou, bez viditelné změny prostředí, jsme v hrobce? Tohle bylo bohužel i pro mou fantazii příliš minimalistické.

Ke kostýmům (Roman Šolc) asi nemám žádnou výtku, mám moc ráda historickou část kostýmů v čele s nádhernými šaty Adriany (které se v druhé části už znovu neobjeví, oproti původní verzi). Při minulé návštěvě jsem si všimla, že Adriana už má jednodušší účes než v minulosti, což je trochu škoda, ale ve výsledku toto vypuštění chápu a nevadí mi. Kromě toho mi připadá, že reprízu od reprízy se zvětšuje Adrianino falešné těhotenské bříško, už je chudák holka skutečně těsně před porodem a je s podivem, že se vůbec ještě obléká a ujde pár kroků po jevišti (bodejť by se ještě česala, že jo? 😂). Ráda mám též Draculovy kostýmy a samozřejmě i jeho honosný župan. Pod ním má něco jako bílou noční košili a minule mě zaujalo, že v tomto oblečení ho poprvé potkává i Lorraine, přičemž on na ni tedy není zrovna milý. Asi bych se na jejím místě otočila na patě a zmizela, kdyby mě takhle »uvítal«, div mi nevynadal a sám byl přitom v noční košili a županu, byť sebekrásnějším. Ona je zkrátka větší střelec než já 😂.

Ono asi záleží, kdo na sobě ten úbor má… a pak samozřejmě také na vkusu dámy. Myslím si, že Draculovi hodně z nás fandí právě proto, že ho nějakým způsobem shledává atraktivním. Proto rovnou odhalím karty, když jsem představení viděla poprvé, měla jsem období, kdy jsem obdivovala Mariana Vojtka. I to nakonec ovlivnilo můj zážitek a posléze jsem se ještě nějakou dobu na Draculu vracela cíleně během Marianových termínů.

Teprve během minulé návštěvy jsem poznala »Draculu original taste« 😂 a viděla Daniela Hůlku. Nevadilo mi to, naopak už jsem v životě zase trochu jinde, navíc jsem ráda, že pány v článku mohu zmínit oba. Asi je nechci vyloženě srovnávat, protože ač je každý jiný, je na nich znát, že Dracula je pro ně oba hodně důležitý a dávají do něj všechno. Marian má podle mě naprosto úžasný hlas, někdy z něj mám ale obecně pocit, že hraje trochu na autopilota, něco si zautomatizuje a podle toho jede pokaždé. V případě Draculy to ale není tak výrazné jako u jiných rolí. Věřím mu a jediný problém shledávám v písni Draculův monolog, kde Marian opakovaně zpívá sýn místo syn, což je z hlediska češtiny zkrátka špatně.

Daniel Hůlka si s tímto slovem poradil perfektně. I v jeho případě jsem v určitých momentech měla dojem, že už je pro něj tato role trochu rutina, ovšem vlastně se vůbec nedivím, protože Draculu hraje už opravdu úctyhodně dlouho a neumím si představit, že bych cokoliv absolvovala tolikrát a nezbláznila se z toho. Naopak při repríze z 20. listopadu 2024 mě bavilo, jak si Dan poradil s nečekanou situací na jevišti, kdy mu zprvu nešel svléknout kostým. Stačila trocha násilí a rukáv konečně povolil, načež přišlo energické odhození, které tam podle mě dokonale padlo. Co se týče emocí, výkon Dana Hůlky musím vyzdvihnout už jenom kvůli tomu, že když Dracula truchlí za ženu a syna, dojalo mě to až k slzám. Ostatně jsem to malinko čekala už od již zmíněného koncertu na Vyšehradě. Tehdy jsem v článku zmiňovala, že největším zážitkem večera pro mě bylo právě to, s jakou pokorou Hůlka zpíval. Navíc si dokážu představit, že se dokáže do role perfektně vcítit díky tomu, že má manželku a dceru, a tak si zvládne představit, jak bolestivé musí být, když rodinu ztratíte.

V roli Adriany, Draculovy velké lásky, (a Sandry, nezapomeňme 😊) jsem zatím vždy viděla jen Kamilu Nývltovou. I když bych ráda viděla i alternace, Kamila už je zkrátka moje osudová Adriana a vůbec mi to nevadí. Je něžná a křehká, milující, půvabná, má krásný hlas, zkrátka se Draculovi nelze divit, že ji má v srdci léta a staletí 😊.

Další důležitou ženou v muzikálu je Lorraine, s níž se seznamujeme s coby hodně mladou a naivní dívkou, ovšem postupně se nám promění ve zralou ženu s bolavou duší, jež se marně snaží svůj žal utopit v alkoholu. To se přesně stane, když svěříte celý život (i ten poloviční) jednomu chlapovi a zapomenete na sebe… Při mé první návštěvě jsem v této roli natrefila na Evu Burešovou, kterou jsem do té doby neznala. Podotýkám, že to bylo ještě před Slunečnou, ZOO a dalšími televizními projekty, v nichž se pak objevila. Ani pěvecké soutěže už jsem v té době dávno nesledovala, takže Dracula byl skutečně moje první setkání s ní. Byla jsem z ní naprosto paf, byla naprosto báječná. Předvedla skvělý pěvecký i herecký výkon. Pár let uběhlo a mám pocit, že ji zná naprosto každý, nebo o ní přinejmenším každý alespoň slyšel. Mně se poštěstilo ji opět vidět v roli Lorraine a musím říct, že mě ani tentokrát nezklamala. Byla to pořád ta správná Lorraine, jak jinak to mám říct 😊.

Mezi těmito dvěma návštěvami s ideálním obsazením jsem měla možnost v roli vidět též Leonu Machálkovou, jež muzikál mezitím opustila. Patřila právem ke stálicím představení již od prvních uvedení a vůči jejímu výkonu vlastně nemám žádné výtky. Jen v té první scéně, kdy se s Lorraine setkáváme na nádraží, už jsem Leoně mladého diblíka úplně nevěřila.

Dalším člověkem, s touto inscenací spjat už dlouhá léta, je Tomáš Trapl neboli šašek, sluha a profesor. Zatím jsem vždy viděla jen jeho a nemrzí mě to, protože je podle mě naprosto skvělý. Pokaždé trochu jiný, někdy více poťouchlý, jindy melancholický, naposledy tam metal pomalu kotrmelce a celkově mi připadalo, že je hodně rozverný a hravý.

Skvělí jsou též bez rozdílu všichni tři Stevenové – ať Tomáš Löbl, Peter Strenáčik či Josef Vágner. V úloze kněze jsem snad pokaždé narazila na úžasného Bedřicha Léviho. Zmínku by si jistě zasloužily všechny Nymfy – Hanka Křížková, Barbora Leierová, Jana Zenáhlíková, Sylva Schneiderová a Renata Drössler. Některé z nich rovněž s tímto dílem kráčí už od jeho počátků a vzhledem k tomu, že jsou to spíše komické postavy, opravdu u nich na věku vůbec nezáleží.

Též v případě obsazení Nicka Dracula zatím sází na ty samé tváře, přičemž já viděla jak Richarda Genzera, tak Martina Poštu. Původně jsem myslela, že napíšu, že zde nemám preferenci, ale trochu se mi to rozleželo a asi o něco víc se mi líbil Richard Genzer. Jinak si ale popravdě myslím, že Nickovi by nějaké to omlazení nejen neuškodilo, ale naopak by mu slušelo a hodně pomohlo. A to i přesto, že jeho prostor je zde vlastně minimální.

Omlouvám se, že nebudu jmenovat tanečníky, ať již company či Krvinky, ale zrovna u Draculy se soustředím většinou primárně na hlavní hrdiny. Docela živě si vzpomínám, jak jsem si minule asi v půlce nějakého sóla Krvinek uvědomila, že vůbec nedávám pozor. Pokud znáte příměr »házet perly sviním«, tak v tom případě jsem asi ta svině, ale příliš mě to netrápí. Myslím si, že v tomto díle každý může najít něco jiného, co ho baví a čemu bude věnovat pozornost.

Navíc, věřím, že Dracula, který letos v říjnu oslaví již jubilejní 30. narozeniny od premiéry prvního uvedení, se bude hrát i za 10, 20 i 30 let. A já, jelikož jsem jen o dva roky starší, možná ještě nějaké další verze stihnu. Proto se ve skrytu duše těším nejen na plzeňskou verzi, ale i na další uvedení, co nám ještě budoucnost přinese. Jsem hrozně zvědavá, jak to bude vypadat, kdo v nich zazáří, co dalšího tvůrci změní a na co pak budu nadávat 😂.