Muzikál Dracula: Nový pohled na legendu, která umí překvapit

Muzikál Dracula je bezesporu jednou z nejikoničtějších českých muzikálových inscenací. Celá řada diváků si pod tímto názvem vybaví jediné – původní pražské nastudování, jež se pro mnohé z nich stalo doslova srdeční záležitostí. V Plzni se však před rokem, pod režijním vedením Lumíra Olšovského, odvážně pustili do nového nastudování, které vyvolalo řadu protichůdných ohlasů a rozdělilo publikum na dva tábory. Také mezi 7 statečnými muzikálovci najdete nejen nadšené příznivce plzeňské verze, ale i ty, kteří již od prvního uvedení v lochotínském amfiteátru neskrývali své zklamání. Zajímalo mě tedy, jak se v mých očích s touto muzikálovou výzvou v Plzni poprali. V září tohoto roku jsem se to vydala do Divadla J. K. Tyla zjistit.

Musím ještě doplnit, že přestože je mi tento muzikál hudebně velice blízký a řadu písní mám spojenou s obdobím mého dospívání, samotné představení jsem viděla až o mnoho let později a nikdy jsem k němu nezískala nijak přehnaně vřelý vztah. Možná právě proto jsem od začátku byla poměrně přístupná novému pojetí tohoto legendárního příběhu. Mám však pochopení i pro ty, kteří pražského Draculu bezvýhradně milují, a vím, jak je těžké smířit se s tím, když mi někdo necitlivě „sáhne“ na mou muzikálovou srdcovku. Také jsem již něco takového zažila a chápu proto, že tyto okamžiky mohou být frustrující.

Snažila jsem se proto v Plzni k tomuto dílu přistupovat s otevřenou myslí a nezatížená minulostí. Od prvních tónů předehry jsem se nechala unášet geniální hudbou Karla Svobody (hudebního nastudování se ujal Kryštof Marek, dirigoval Pavel Režný) a skvěle sezpívanými sbory pod vedením Vojtěcha Adamčíka. Byla jsem okouzlená jednoduchou, ale účelnou scénou Davea Bensona a nádhernými kostýmy Kateřiny Proškové, na které jsem se nemohla vynadívat. Především všechny róby, co během představení vystřídala Lorraine, byly zkrátka úchvatné.

Moc mě bavily též pestré choreografie Ivany Hannichové, v nichž dostala svůj prostor početná company. Zmínit musím rovněž tanečníky ztvárňující Krvinky, jejichž taneční výstupy byly kombinované s akrobacií na šálách, což vytvářelo vizuálně zajímavý efekt. Chápu, že kostýmy Krvinek, které se zjevovaly na scéně především pokaždé, když se blížila něčí smrt, mohly na někoho působit spíše komicky. Za sebe ale mohu prohlásit, že mě z Krvinek tak, jak byly ztvárněné (navíc v kombinaci s výrazným líčením), docela mrazilo, což předpokládám, byl záměr.

Myslím, že dějovou zápletku není nutné rozepisovat a budu se tedy zaměřovat spíše na detaily, které mě výrazně překvapily, ať už negativně nebo pozitivně. Hned v úvodní středověké části se mi líbil způsob, jakým Dracula odhalí, že je upír. To mi připadalo velice realistické a věrohodné. Naopak trochu nelogický mi přišel výstup, kdy Dracula u umírající Adriany zpívá o tom, že z jejích „loktů čiší mráz“, přestože od ní stojí asi tři metry daleko a ani před tím jsem si nevšimla, že by se jí nějak dotýkal, aby mohl k tomuto závěru dospět. Přitom by stačilo málo, aby tato scéna působila ještě o něco emotivněji. Podobně zvláštně se chová také Lorraine v závěrečné scéně, kdy je její jednání vysloveně v kontrastu s jejími replikami, což jako celek nedává smysl. Příběh Lorraine tak v samotném závěru vyzní úplně do ztracena a je poněkud nejasný.

Nicméně nejvíce otazníků mám kolem postavy Stevena. Není mi totiž příliš jasné, proč v Plzni přijíždějí k Draculovi Lorraine a Steven společně. Je naprosto evidentní, že scénář se Stevenem až do jeho monologu vůbec nepočítá, a on tak po většinu času vlastně jenom stojí někde vzadu a je úplně zbytečný. Dracula jej navíc od začátku přehlíží, jako by neexistoval, což se mi nezdá pravděpodobné. Chápala bych třeba nějaký sarkasmus atp., ale tohle je už přece jen moc. Ještě horší byla následná scéna, kdy se o Stevena, jenž je v danou chvíli v bezvědomí, „postará“ Draculův sluha, který mladíka osahává. Trochu mrazivé mi přišlo i to, že tento výstup divákům připadal vtipný. Za mě to bylo už rozhodně dost za hranou.

Ráda bych zmínila ještě jeden výstup, co mě naopak zcela okouzlil. Jde o okamžik, kdy na Draculu promlouvá Adriana z obrazu. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych seděla více vpředu, nicméně z mého místa jsem měla pocit, že vidím něco skutečně nadpřirozeného. Adriana na obrazu zpívá a hýbe se, přesto se stále jedná o obraz, nikoliv o herečku stojící v rámu. Tento efekt byl opravdu působivý a moc se mi líbil. 😊

Co se týče obsazení, až na jednu výjimku, k níž se později dostanu, jsem byla spokojená a potěšilo mě, že bylo natolik dobré, že mi i herci v menších rolích připadali dostatečně výrazní a zapamatovatelní. V této souvislosti se mi vybaví hned úvodní obraz v klášteře, do nějž vtrhne zoufalý a vystrašený mnich s tváří Adama Reznera a jeho strach a beznaděj byly natolik silné, že se mi už v prvních minutách zalily oči slzami. Hloubku celé scény následně umocnil také Lukáš Ondruš coby kněz, který zaujal nejen výborným pěveckým výkonem.

I přes mé výhrady k režijnímu pojetí Stevena musím uznat, že Pavel Klimenda byl v této roli skvělý a procítěný a velice se mi na tuto úlohu hodil. Poměrně zvláštně pojatá byla též postava Nicka, jehož si zahrál pěvecky i herecky velmi dobrý Dušan Kraus. Na jednu stranu může sice Nick působit jako obávaný vůdce gangu, já z něj však měla spíš pocit, že se do této pózy nutí a nebude to ve skutečnosti až tak horké. Ve chvíli, kdy dojde v kasinu k tragédii, je z něj najednou bezradný mladý kluk, který rozhodně respekt v daném okamžiku nebudí.

Ohromně mě bavila také trojice nymf ve složení Soňa Hanzlíčková, Eva Staškovičová a Kateřina Herčíková. Dámy byly naprosto dokonalé nejen pěvecky. Pokaždé, když se na scéně objevily, ukradly si veškerou pozornost pro sebe, a to zcela zaslouženě. 😊

Zvědavá jsem byla především na Martina Holce, na jehož ztvárnění trojrole Šaška, Sluhy a Profesora jsem slyšela dost protichůdné pohledy. Já se přikláním na tu stranu, že Martin Holec se zhostil všech těchto úloh fantasticky, nejvýrazněji na mě však zapůsobil coby Šašek. Chápu, že za již zmiňované výstupy Sluhy se Stevenem on sám nemůže a snažím se je tak vytěsnit ze vzpomínek na jinak skutečně perfektní výkon. Pokud bych si měla tipnout, kdo z Draculy by mohl být nominován na cenu Thálie, myslím si, že právě Martin by si alespoň širší nominaci za tuto trojroli zasloužil.

V dvojroli Draculovy životní lásky Adriany a její dvojnice Sandry jsme mohli vidět Lucii Pragerovou, jež od sebe obě dívky dokázala dokonale odlišit, a to i ve chvíli, kdy si Sandra nasadí paruku a oblékne Adrianiny šaty, a měly by tudíž vypadat stejně. S naprostým přehledem se vypořádala se všemi pěveckými party. Ač se mi Lucie o trošku víc líbila jako Adriana, musím vyzdvihnout i Sandřinu sólovku Sexy den co den, jejíž plzeňské pojetí podle mě bylo opravdu povedené.

Hrozně ráda bych takto nadšeně psala také o Natálii Dvořákové coby Lorraine, nicméně v této roli mě bohužel tato sympatická herečka nezaujala. Je možné, že jen zkrátka neměla svůj den… Na Lorraine se mi příliš nehodila typově, a ač mě to moc mrzí, neoslnila ani po pěvecké stránce. Chápu, že Lorraininy party jsou extrémně náročné, připadalo mi ale, že se neustále střídaly okamžiky celkem povedené, s těmi, co mi naopak nezněly příliš hezky. Asi vůbec nejslabší podle mě byl Lorrainin výstup v podzemí, naopak nejikoničtější píseň z tohoto díla Jsi můj pán dopadla docela pěkně.

A na úplný závěr si nechávám titulního hrdinu. Asi v Čechách nenajdete nikoho, kdo by neměl muzikálového Draculu spjatého s Danielem Hůlkou. Ten od počátku oslňoval svým démonickým vzhledem a silným rozpoznatelným hlasem a stal se prakticky přes noc legendou. Myslím, že každý, kdo po něm v této roli vystupuje, to musí mít nesmírně těžké. Plzeňský Dracula se však vydal úplně jinou cestou a je třeba na tuto skutečnost od začátku přistoupit. Jeho představitel Jozef Hruškoci sází především na svoje charisma a velmi přesvědčivý herecký výkon. S náročnými pěveckými party se vypořádal více než se ctí. Po herecké stránce je Dracula v Plzni barvitější a probouzí silné emoce. Působí přesvědčivě nejen jako obávaný tyran v úvodní části, ale především jako romantický hrdina, odsouzený nést svoje břímě v podobě kletby. Dokáže probudit v publiku soucit a i přes všechna svá negativa si získat sympatie diváků.

Ač jsem se na plzeňského Draculu vypravila trochu s obavami, musím uznat, že mě, i přes některé výhrady, toto dílo v mnoha ohledech pozitivně překvapilo a nadchlo výbornými výkony i v řadě menších rolí. Pokud váháte, myslím, že byste měli tomuto charismatickému upírovi dát šanci i v plzeňském DJKT. Rozhodně si to zaslouží. 😊