Muzikál Dracula: Pohár vína omamného i otráveného

Dámy a pánové, když začínám psát tento článek, obávám se, že bude můj vůbec nejdelší v životě. Pokusím se to zbytečně neprodlužovat, ale je to marné. Rovnou si nalejte kávu, dopřejte si svačinku, cokoliv. Plzeň, jedeme! 😂 Dnes je to pokračování tohoto staršího textu o Draculovi, kde jsem uvedla, že plzeňské uvedení mě zajímá. A teď ho mám už za sebou a byl to zážitek originální a asi neopakovatelný v tom smyslu, že se sice rozhodně dostavilo chvění z krásné hudby, ovšem inscenace měla i několik zvláštních momentů a já jsem se pořád a pořád snažila je pochopit, až jsem z divadla odcházela s dojetím v srdci, ale s hlavou zamotanou na několik uzlů. Trochu jako opilá, asi jsem měla špičku a pohár plný po okraj mě o zdraví připravil 😂.

Budu se asi trochu opakovat, už v případě Fantoma opery v Kongresovém centru jsem zmiňovala, že pokud se tvůrčí tým rozhodne udělat něco jinak, v pořádku, ovšem mělo by to dávat smysl v rámci celého díla, nenarušit to jeho poselství, vyznění a neměnit zkrátka určité stavební kameny, na nichž celé dílo stojí, protože pak se vám může celý slavný muzikál sesypat jako domeček z karet. Né, karty z toho neviním, nevadí, pojďme dál. Chápu, že každý divadlo vnímáme jinak a po svém a tedy neexistuje ani žádný jediný správný Dracula. Vždy to bude do jisté míry o interpretaci a subjektivním pohledu na dané dílo. I já zde dnes předložím pouze svůj názor na tuto verzi a jisté změny, které s sebou přinesla – ať ty v mých očích dobré, či ty z mého pohledu nešťastné. Moc jsem si přála odcházet skutečně spokojená a nadšená, což se podařilo nakonec jen z části.

Než ale zcela zabředneme do detailů, pojďme to vzít z obecného hlediska. Není potřeba zdůrazňovat, že hudební složka Draculy je úchvatná a zkrátka na mě skvěle funguje. Už při předehře jsem tedy byla v sedmém nebi. Chci složit poklonu sbormistrovi Vojtěchu Adamčíkovi, dirigentovi Pavlu Režnému i celému orchestru. Zmínku si také zaslouží hudební nastudování, o které se postaral Kryštof Marek. Ani na moment jsem se během večera nad žádným tónem nepozastavila, všechno za mě skvěle ladilo a zdálo se mi, že si všichni dávají záležet a s tou hudbou se vyloženě mazlí. Dokonce i písnička Stockers mě mega bavila a div jsem v hledišti netrsala.

Stejně tak bych ráda vyzdvihla herecké i pěvecké výkony všech zúčastněných. K představitelům hlavních rolí asi budu chtít ještě později říct něco víc, ale ač v Plzni volili často dost odvážně, myslím, že měli šťastnou ruku. Hlavně mám pocit, že se všichni herci skutečně snaží, což je skvělé a moc si toho vážím.

Problém jsem neměla ani s choreografiemi Ivany Hannichové, naopak některé mě vyloženě bavily, byly energické a živoucí. Co se týče Krvinek, možná už jsem to dříve naznačovala, ale já jim vlastně nevěnuji skoro pozornost, takže tam si netroufám hodnotit. Omlouvám se tanečníkům, kteří se na jevišti snaží, u mě to mají prostě marný 😀.

Rozhodně svou vlastní cestou se v případě kostýmů vydala Kateřina Prošková. Možná se netrefila do vkusu všem, ale já můžu říct, že jsem byla z velké části spokojená. Draculovy první dva hlavní kostýmy (ve stylu válečník a později šlechtic se zálibou v krvi) se mi líbily moc a kvituji, že v Plzni mu to při prvním setkání s Lorraine slušelo daleko líp než v noční košili a v županu v Praze, nad čímž jsem se ostatně již v minulosti pozastavovala. Protivnej je sice pořád, ovšem už asi trochu víc chápeme, co na něm ta holka nešťastná vlastně viděla.

Osobně nejsem fanynka Draculova nejmodernějšího outfitu v podobě křiklavého saka, ale vzhledem k tomu, co občas nosí skuteční majitelé kasin či celebrity podobného rázu, to byl vlastně docela čajíček, díky čemuž mi to v rámci děje připadalo v pořádku. Když ještě na chvíli zůstaneme u toho mamonu, krupiérské oblečky byly naprosto přesné a skvěle navozovaly atmosféru, jen bych možná zvolila malinko volnější střihy, bylo by to k některým pánům milosrdnější.

Všem hlavním dámám to také moc slušelo, nemám problém se zlatými róbami Adriany, naopak to jen prohloubilo můj princeznovský dojem z ní. P.S. Nevadila mi ani její blond paruka, připomínající spíše Elišku z Noci na Karlštejně. Fascinující jsou za mě růžové šaty Lorraine – obsypána květy, růžovými a částečně i černými, i ona se rázem proměnila v Šípkovou Růženku. A jen připomínám, že mám doma sbírku panenek, takže… prosím, tyhle šaty chci ve velikosti pro Barbie 😂.

Ve své podstatě geniální mi připadala i plzeňská podoba Nymf – pracující s kontrastem černé a bílé barvy. Myslím, že to skvěle fungovalo. Plus každá z nich byla originál, tím pádem si je nespletete. Ovšem líčení mají natolik výrazné, že bych se nedivila, kdybyste z hlediště ani nerozklíčovali, o jaké herečky se jedná. I já jsem s tím trochu bojovala 😊.

Rovněž mě bavila i vizuální podoba Stockers gangu, která byla velmi svěží. Kromě kostýmů samotných se mi líbily i jejich doplňky a paruky, pracující často s až téměř fluorescenčními odstíny. Nenapadlo by mě, že to řeknu – Sandře ty barevné prameny vlasů až neuvěřitelně sekly. Lucii Pragerové to slušelo už jako Adrianě, teprve tato moderní vizáž Sandry jí však sedla »jak p**el na hrnec«, jak se říká. Žhavá a zároveň něžná – přesně jak si tuto postavu představuji.

Jediné z oblasti kostýmů, co mě naopak nemile překvapilo, byl kostým šaška. Ano, samozřejmě že čekáme, že bude mít něco bláznivého, rozverného, barevného. Jenže tak nějak jsem doufala, že zůstaneme v mezích dané historické doby. Je sice pravda, že jsem si v plzeňské verzi nevšimla žádných časových údajů (zatímco v Karlíně nám vždy dají jasně najevo, když dojde k časovému skoku), ale pokud se nepletu, první část Draculova příběhu by měla být situována zhruba do 15. století. Nejsem žádný odborník na historii, jen mám za to, že ačkoliv barevné látky tehdy samozřejmě již existovaly, byly docela luxus a musely tím pádem stát dost peněz. Šaškův kostým by tedy podle mě byl vůbec nejdražší oblek své doby, protože tolik křiklavých barev vedle sebe aby člověk pohledal. Zuřivě jsem se snažila to ignorovat, jenže je pravda, že mě to prostě na chvíli mentálně vyhodilo z příběhu zpět do reality.

Podobný pocit ve mně vyvolala v jeden moment i scénografie Davea Bensona, ačkoliv opět z většiny bych mohla spíš chválit. Vlastně celou dobu to byla vizuálně báječná podívaná, ta brána s lebkami byla naprosto impozantní a třeba kasino s tou obří ruletou mě skoro až uhranulo. Doupě Stockers je možná někde v sousedství od úkrytu velmi moderně pojatého plzeňského Jesuse, ovšem i přesto se podařilo obě tato podobná prostředí dobře odlišit – na Jesuse si vzpomenete spíše z legrace, ale ty lokace si nespletete. Hodně mě zaujala i ta částečně průhledná fólie. Do scény, kdy si Sandra obléká šaty po Adrianě, skvěle zapadá, jako by tam snad měla být už odjakživa. Zde též Plzni přidávám bodík za to, že motiv s recyklovanými šaty využili. (Přece jenom víme, že v Karlíně ho vypustili a vytvořili tím trochu nelogičnost s ohledem na text.)

Ale zpět tedy k té jedné výtce ohledně scény. V jednu chvíli je potřeba proměnit kulisy a naši pozornost odpoutat jiným směrem. Pokud mě paměť nešálí, je to při duetu Džber a kord (a později se stejné prostředí objeví na okamžik ještě jednou) – v ten moment se ocitáme v Draculově sídle, jenže vidíme fialově vymalovanou zeď a na ní jakési portréty (asi příbuzných šlechticů), které mi ovšem evokovaly spíše dobu viktoriánskou než zmíněné 15. století. Asi je to jen nepodstatný detail a nikoho to moc nevzrušuje, ale opět mě to v divadle trochu vyrušilo.

A teď již něco ke slíbenému obsazení, než se vydáme do temných hlubin 😂. V první řadě Dan Hůlka udělal všem dalším představitelům Draculy medvědí službu svou výškou… Máme přece jen málo takto vysokých zpěváků, ale kdekdo (včetně mě) už má prostě v hlavě to spojení – Dracula – vysokej týpek. Jozef Hruškoci mi vždycky připadal poměrně vysoký (ostatně já jsem prcek, oproti mně jsou všichni obři 😂), tentokrát jsem se občas té myšlence, že se Dracula nějak zcvrkl, přece jen neubránila. Vyčítat mu to samozřejmě nemůžu a nechci, opět musím – né, já ho z toho neviním. Vyčítám to Hůlkovi 😁.

Co se týče hereckého výkonu, Hruškociho Dracula byl za mě především romantický hrdina se smutným, možná až tragickým osudem. Tato poloha Jozefovi sedla lépe než voják a ničitel. Rozhodně jsme s ním coby Draculou šli celou cestu, prožívali jsme s ním všechny jeho velké bolesti a drželi jsme mu palce. Po pěvecké stránce je tato role zatraceně těžká, ale Hruškoci to zvládl naprosto se ctí, vše uzpíval a prožil, snad jen v Honu na zlo jeho hlas trochu zanikal  – ovšem myslím, že zde by mohl pomoci zvukař a malinko zeslabit hudbu, která je nádherná natolik, že bude majestátním dojmem působit i ve chvíli, kdy dáme »volume« o stupínek níže.

Lucii Pragerovou, která v Plzni dostala možnost hrát Adrianu a Sandru, už jsem malinko pochválila. Hrozně moc chci ocenit, jak zvládla ty dvě holčiny krásně odlišit. Vlastně mi to dosud nikdy nedošlo – podobné jsou si jen zevnějškem, ale každá má trochu jinou povahu, jiný naturel. Teprve Lucie mi to předvedla v plné kráse. A pěvecky? Dala to rovněž na jedničku a mám z toho velkou radost. To samé bych chtěla říct i k Natálii Dvořákové v roli Lorraine – ta má snad vůbec nejnáročnější party muzikálu. Skláním se před oběma dámami a tleskám Plzni za to, že měla odvahu takto náročné role svěřit mladým holkám. Ona to totiž vůbec není legrace a konečně chápu, proč to většinou hrají již o něco zkušenější herečky. Zahrát naivní úsměv je pro ně totiž hračka, zatímco mladé dámy mají co dělat, aby to celé utáhly. A ano, občas to v případě Lucie i Natálie bylo trochu znát. Měla jsem pocit, že když v písničce přišla těžká část, daly do zpěvu naprosto všechno a znělo to úžasně. Jen tam zkrátka v tu chvíli chyběla ještě špetka prožitku. Já si ale myslím, že pokud se Dracula ještě nějakou dobu bude v tomto složení hrát (a zatím to tak vypadá 😊, sehnat nějaký lístek je jako obvykle masakr), holky to časem vypilují k dokonalosti. A pak možná řeknu, že mají v Plzni skutečně nejlepší možné Adriany, Sandry a Lorraine 😊. Nutno tedy ještě dodat, že bych byla zvědavá i na Charlotte Režnou, protože tu už přece jenom z DJKT dobře znám a mám ji ráda, a proto věřím, že i ona by se mi moc líbila.

Důležitá a též náročná je v Draculovi i trojrole šašek / sluha / profesor. V plzeňském uvedení se jí zhostil Martin Holec. Rovnou řeknu, že jsem se na něj strašně moc těšila. I Nikča a Marťa ho ve svém článku chválili, tím pádem jsem si myslela, že je to sázka na jistotu. Proto mě mrzí, že musím říct, že mi jeho pojetí úplně nesedlo. Připadal mi ve všem trochu až MOC. Doufala jsem, že Smrt v jeho podání bude něco mimořádného, u čeho budu plakat. Bohužel se tak nestalo, protože tu píseň vlastně skoro proplakal on sám. Sice oceňuji, že zvládá zpívat a zároveň u toho štkát, ale dávám přednost trochu víc stoické interpretaci, která dává více šanci zazářit mimořádně silnému a pravdivému textu Zdeňka Borovce. U profesora se mi zdálo, že je pořád nějaký otrávený, možná i opilý, přitom to bývá taková milá postavička, jehož smrt a Draculovo zjištění „Tys mě snad měl rád“ mi jindy pravidelně zvedá stavidla. Zde to bohužel nenastalo, i když možná je na vině i podivuhodný způsob smrti, co profesora v této verzi potká. (Kdo chce spoilery, ještě moment vydržte 😁.) Nejvíc mě Holec tedy bavil jako sluha a především musím pochválit, jak dokázal pracovat s tělem. Už ten styl chůze je naprosto jedinečný a stojí za to. Jen tedy ke sluhovi se pak váže jeden z těch nejzvláštnějších momentů představení, což ovšem nelze ani tak vyčítat Holcovi, protože ten přece hraje tak, jak mu určil režisér. O tom však později…

Boží ve všech směrech byly nymfy Soňa Hanzlíčková, Eva Staškovičová a Kateřina Herčíková. Nejenže skvěle zpívaly, ale ještě u toho kolikrát dělaly takové »vopičárny«, že jsem se musela nahlas smát. Z menších rolí by se slušelo zmínit Stevena v podání Petra Špinara  – opět pěvecky skvěle odvedeno, ale chyběl mi prožitek. Zvědavá bych rozhodně byla na alternaci – Pavla Klimendu. Skvělý byl (jak jsem čekala) Lukáš Ondruš coby kněz. Značně mě zaujal i Dušan Kraus (pěvecky, tanečně i herecky) coby Nick, i když tedy v této verzi to byl skutečně pěkný parchantík, a proto bych teď potřebovala Dušana vidět zase naopak v nějaké kladné roli, abych ho opět mohla mít ráda 😁. Zahrál to zkrátka až moc dobře! 😊

Možná se divíte, proč pociťuju k Nickovi natolik silnou zášť. Vždycky to býval trochu floutek, neměl moc úctu k ženám, ale když šlo do tuhého, svoji lásku chránil před nebezpečím (ačkoliv ji do něj sám poslal, že jo, to si zase nebudeme nalhávat 😂). Jooo, jenže v Plzni ho pojali malinko jinak a z různých gest je patrné, že svou lásku (pfuj, normálně se mi hnusí to láskou nazývat) projevuje fyzickým násilím. Držení holky za bradičku a tahání za vlasy za mě opravdu není oukej, navíc Sandra nevypadala, že by se jí to nějak dvakrát líbilo a byl to nějaký jejich společný kink. Což o to, bohužel takoví týpci existují a takové smutné věci se stále dějí. Jen škoda, že když už v Plzni považovali za důležité tento motiv využít, že s ním nepracovali lépe a nějak nenaznačili, že je to špatně. Třeba by mohla Sandra Nicka v závěru nějak odstrčit, nebo něco na ten způsob. Můžeme se jí vůbec divit, že snad na momentík zvažovala vztah se zazobaným upírem, který se k ní choval uctivě, romanticky a jako by byla jeho královnou? Rozhodně ne. Ovšem nevíme, jak to s ní a s Nickem bylo dál. Naštěstí máme ještě tu možnost si představovat, že právě setkání s Draculou bylo pro ni jasným signálem, že tímto způsobem to dál nejde. Snad se s Nickem nadobro rozešla a našla si někoho (a doufejme živého), kdo se k ní choval s úctou, jakou si zasloužila.

Tím jsme si už jednu změnu představili, jenže není ani zdaleka jediná. Z konce se teď pokusím přeskočit zpět na začátek a vzít to víceméně postupně, i když asi občas budu skákat jako blecha, snad se v tom vyznáte😊. Pokud už vás ze čtení bolí oči, případně chcete na plzeňského Draculu zajít či zajet sami a nenechat si ho ode mě »zkazit«, klidně už můžete dnešní článek zavřít, bez výčitek svědomí. Máte to ode mě povoleno a moc vám přeji, aby se vám představení líbilo a aby vám věci, které se tu ještě hodlám zmínit, nezamotaly hlavu tak jako mně. Všechny odvážné, kdo se mnou pokračují dál, pak varuji – padnou i spoilery 😊.

Mimochodem, nevím přesně, komu ty moje připomínky adresovat, ale za inscenaci jako takovou je obvykle zodpovědný režisér, v tomto případě šéf souboru Lumír Olšovský. Dramaturgem je Pavel Bár. Něco jim mohu i pochválit, něco už méně. Pojďme na to…

Již jsem zmínila, že hudba byla skvělá a fungovala již při předehře. Hrozně moc se mi líbil plzeňský nápad, využít již tento čas k tomu, aby nám odehráli kus děje. Tentokrát se do kláštera dostáváme o něco dříve než jindy. Samotná předehra má na mě takový vliv, že jednotlivé tóny nechávám projíždět celým mým tělem. S obrazovým vjemem a s vědomím, že se dívám na životy obyčejných nevinných lidí, co za pár okamžiků v rámci děje vyhasnou, to byla mega silná káva. První slzy už se mi hnaly do očí. Jen tedy musím vzápětí dodat i druhou stranu mince – změnil se tím zcela rytmus této první scény. „Smilování, smilování!“ ozvalo se, někdo přiběhl po schodech podél hlediště… A pak se zase nic nedělo. Takže to celé bylo trochu jako zpomalený film.

Též příchod Draculy na scénu je jiný, ale to mi popravdě nevadilo. Věděla jsem o tom dopředu a byla jsem zvědavá, jak přesně to proběhne. Nutno říct, že i když se všichni na jevišti snažili, aby to bylo napínavé překvapení, já jsem měla okamžitě jasno, kde se Dracula vlastně skrývá. Hned jak přišel na jeviště, já jsem o něm věděla. A jenom jsem čekala, kdy se nám odhalí. O to větší to mohl být parádní šok, když dojde na jeho řádění. Já bych bývala čekala trochu akčnější pohyby, možná rychlejší tempo. A asi jo, jsem náročná… Už jsem zmiňovala, že Lukáš Ondruš jako kněz byl skvělý, též Adam Rezner coby mnich. Zvráceně jsem se těšila, až dojde na jejich dramatické skonání… proto mě mrzelo, že zde úplně vynechali motiv knězova bičování. Naopak jeho smrt byla najednou tak rychlá, že jsem ji oplakat ani nestihla. A když už jsme u toho, podobný problém jsem měla i se skonem profesora, přičemž jsem slíbila, že vám prozradím, jak v Plzni zahynul. Většinou bývá zastřelen, už ho taky kdysi přejela motorka, ale do seznamu příčin úmrtí si nově může připsat i zavalení sloupem. Nevím, připadalo mi zvláštní, že očividně Dracula má někde v kasinu okrasné sloupy, které nejsou nosné (protože jsem si nevšimla, že by došlo k nějakému zřícení celé budovy), co se svalí jako hruška, avšak zároveň jsou dost těžké na to, aby člověka skříply a tím ho zabily. Vykulila jsem v ten moment oči a nevěřila jsem tomu, co vidím.

To jsem opět trochu předběhla, takže vraťme se do chvíle, kdy Dracula vraždil v klášteře. Jeho milovaná žena Adriana má těsně před porodem, respektive možná už spíše přímo rodí. Mimochodem, pokud jste slabší povahy, nemilujete porodní scény, případně třeba trpíte tokofobií, asi radši návštěvu Draculy vynechte. Za mě toto bylo docela drsné pojetí.

Já to tedy vždycky chápala tak, že ano, Adriana sice je očividně v devátém měsíci, má těžký den, kdy jí není nejlépe, ale ještě to na ni tzv. nepřišlo, tím pádem se nudí, a proto má čas si stýskat po svém muži a nechat se rozptylovat od šaška. Miluju písničku Šašek a Adriana a především ultimátní romantickou pecku Vím, že jsi se mnou. Bohužel v Plzni jsem záhy nabyla dojmu, že Adriana oba tyto songy zpívá BĚHEM PORODU. Soudím podle toho, jak moc sténala, hekala, držela se za břicho apod. Když nemohla stát, lehla si. Já vám nevím, chtěla bych vidět takovou ženu, co by mezi jednotlivými kontrakcemi stihla řešit nějakého přiblblého motýla (ten mimochodem byl asi imaginární, i když herci vehementně kývali hlavami, aby nám naznačili, kudy letí…) a vyznávat lásku svému muži, který se někde crcá, místo, aby byl s ní. Nebo možná… bych nic takového vidět nechtěla, protože je to na hlavu. Měla jsem sto chutí s Adrianou zatřást a říct jí, ať se na ty zpívánky vykašle a místo toho radši pořádně zatlačí. Třeba by to pak dopadlo úplně jinak a líp.

No, asi všichni víme, že miminko záhy umírá a Adriana ještě chvíli blouzní, než naposledy vydechne. Dracula ji ještě naposledy vidí, a i když si to nechce přiznat, od začátku tuší, že je něco v nepořádku. „Z tvých loktů čiší mráz,“ zpívá jako vždy i v Plzni, jen tedy s tím rozdílem, že v této verzi se jí vůbec nedotýká, kvůli čemuž to trochu nedává smysl. Ale dobře, od toho klidně poohlédnu s tím, že to je jenom básnické vyjádření. I když se přiznám, že mi tam ten dotek trochu chyběl. Adriana se místo toho válí po zemi a na postel ji pokládají služebné (či co to má vlastně představovat). A mimochodem, taky bych řekla, že to v Plzni trochu přehnali s tou krví. U šatů Adriany jsem si říkala – dobře, dejme tomu. Nechápu ovšem, proč byl celý od krve též polštářek z kolébky. Já bych chtěla věřit tomu, že i v 15. století snad věděli, že je novorozence potřeba umýt. Vždyť v historicky laděných filmech vždycky porod značí tak, že kdosi poručí: „Ohřejte vodu!“ Zkrátka nerozumím touze mít tam zakrvácený polštářek. Máme akorát kliku, že v Draculovi se jeho krvelačné choutky probudily až o něco později…

A to konkrétně na hostině (píseň Milování), kde se jedna mladá služebná řízne do ruky. Podle mě geniální detail, jehož zapojení chválím. Draculu už neženou ani tak pudy mužské, jako ty upírské. Je vidět, jak to na dálku cítí a jak ho to dráždí. Proto si ji vlastně vybere a snaží se ji získat, ovšem co mě už nepotěšilo, byla asistence Šaška. Ten byl na pranýři za drzá slova (a teda připadalo mi, že je tam nekonečně dlouho – tady smekám klobouček), když ho sundají, chce se na Draculu vrhnout, ale pak dostane pohár vína, který vypije s šíleným výrazem vlkodlaka. A následuje něco pro mě naprosto nepochopitelného, začne svému pánovi »dohazovat« holky. Po víně jako by se mu změnila osobnost, tentam je bodrý přítel a ochránce Adriany, na jeho místě je kdosi, kdo nemá problém s tím holce nastavit nohu, aby zakopla a Dracula to s ní měl jednodušší. Svému pánovi tím v podstatě dohodil holku až do postele, tedy až na ten drobný detail, že Dracula s ní do postele vůbec nedošel. Na krátkou erupci vášně s tragédií místo vyvrcholení stačilo schodiště. Jako by nebylo už dost hrozné, že slečně Dracula vezme život. To je politováníhodná věc, přesto bych chtěla věřit, že než k tomu došlo, tak si pozornost pána alespoň na moment užívala. Jenže tady to mělo spíš vibe znásilnění nebo minimálně sexuálního nátlaku.

Zase trochu přeskočím, protože v představení je ještě další moment, s podobnou pachutí, rovněž spojený s postavou Martina Holce. Jak říkám, jemu to ani v nejmenším nevyčítám – co mu předepsali, to hraje. Spíš by mě po Draculovi a jeho rovněž malinko úchylné roli v Děvčátku, kterému něco chybělo, zajímalo, co proboha komu udělal, že mu takhle nakládají. Mladý kněz Steven chce zachránit svou sestru Lorraine, jenže upadne do bezvědomí, načež ho sluha (mimochodem, i ten v jedné z předešlých scén manipuloval s vínem) »odklidí« a přemýšlí, co s ním, protože pán na něj zrovna nemá čas. „Zlomit vaz, či nabídnout ti rámě? Pán rozhodnout teď nemá čas, tak záleží jen na mně.“ Ano, uznávám, dá se to vyložit všelijak, ale jedna věc je, že sluha má MOŽNÁ nějaké nekalé úmysly, druhá je podle nich rovnou jednat. V Plzni se vůbec nežinýroval a rovnou si bral, co chtěl. Stevena (připomínám, že ten byl v bezvědomí) osahával, válel se po něm, dokonce mu i nakoukl do kalhot, aby si prohlédl jeho nádobíčko. Můj bože, jak jsem ráda, že to nezašlo ještě dál. I v této podobě to pro mě bylo dost utrpení. A nejhorší bylo, že to všechno bylo podáno komicky, takže se lidé v publiku smáli. Vážně se chceme smát sexuálnímu obtěžování člověka, který se nemůže bránit? A proč to má být vtipné – že jsou to oba muži? To bych čekala leckde, ale v nikdy ne v plzeňském divadle. Nechápu a nerozumím tomu.

Ostatně, když už jsem zmínila Stevena. Neberu ho jako hlavní postavu, jeho úkol je jasný – zazpívat sólo a umřít, aby se mohl děj pohnout dále. Ale tato verze mi ho dost zprotivila, ačkoliv to opět není vina jeho představitele. Obvykle se s ním setkáváme na nádraží – vyprovodí Lorraine a nechá ji odjet samotnou, teprve po čase se za ní vypraví… V této verzi s ní ovšem přichází do Draculova sídla. A jelikož tam za mě nemá co dělat a logicky mu tedy libreto neurčuje žádnou akci ani žádné dialogy, zkrátka tam jen stojí jako tvrdé Y. Chvíli jsem dokonce váhala, jestli to má skutečně být Steven, nebo má prostě Lorraine s sebou nějakého tělesného strážce, co jen stojí a mlčí. Hm, asi crossover s Bodyguardem, no 😂. Plus ještě drobná poznámka, Stevenův představitel je posléze i v company, ostatně podobně jako Lukáš Ondruš. U Lukáše mi to nevadilo, jako kněz zemřel již na začátku a já si ho znovu všimla až v kasinu, takže to tak nebilo do očí. Zato Steven se záhy po své smrti objevil už ve scéně se Stockers a navíc v popředí scény. Zase jsem si říkala – to je zase on? Nevstal taky z mrtvých? Asi by bývalo stačilo ho zrovna v téhle choreografii trochu upozadit, aby to nebylo tak očividné, že je to opět on…

Stejně tak mě malinko vyhodilo z rytmu jindy oblíbené číslo Sexy den co den. Bylo zde originálně zpracované a vlastně se mi líbilo, jenže nemohla jsem se na něj pořádně soustředit, protože se z nějakého nelogického důvodu odehrálo uprostřed kasina. Řeklo by se drobná změna, ale pro mě to bylo, jako bychom si odskočili do jiného představení. Najednou to prostě bylo out of place.

Pozor pozor, našla jsem i dvě pozitivní změny! Máte radost? Já jo, ohromnou. Jsou to růže mezi trním nebo šperky, klenoty! 😊 Zaprvé se mi líbilo pojetí čísla Hon na zlo. Chvíli jsem si tedy připadala zase trochu jinde, skoro jako v Muži se železnou maskou, když se bouřil lid. Pak ovšem začali obyvatelé hradu vtipně a rádoby nenápadně zdrhat i s kufříky a mně to konečně jednou docvaklo. Ahá, o tomhle ta scéna vlastně je! Lid už toho měl dost a Dracula a jeho mrtvolní dvořané prostě práskli do bot, a proto se po časovém skoku nacházejí už na jiné adrese. Nikdy mě popravdě nenapadlo, že to stěhování proběhlo záhy po plese, spíše jsem vždycky měla za to, že když konec prvního dějství a začátek druhého dělí několik staletí, že bylo na přesun času víc než dost. Avšak uznávám, že to tímto způsobem dává dokonalý smysl. A děkuji za to.

Dalším pozitivním zářezem je skvělá práce s rekvizitou jménem náhrdelník. Ano, na plese se Dracula nese jako páv, chce Lorraine sbalit, a proto ji obdaruje nádherným šperkem. A tím to obvykle hasne. Prostě dárek a jedeme dál. Ale v této verzi je tento klenot využit daleko líp a je vidět, že nad tím v Plzni skutečně přemýšleli. Lorraine ho má na krku i v druhé půlce představení, dokud se však její milovaný nezhlédne v Sandře. A ten bídák Lorraine klenot prostě a jednoduše strhne z krku, aby ho mohl věnovat jiné ženě. To je mimochodem od něj pěkná prasárna, takže pánové, pokud byste to chtěli někdy zkusit, doufám, že vám pazoury upadnou 😂. Na mysl mi samozřejmě přichází i Anna Klevská ze SIX a její: Táhni pryč, ty šmejde! 😊

Moc bych vám chtěla říct, že se mi líbil i závěr Draculy, jenže bohužel nemůžu. Jak jste teď jistě pochopili, postavě Draculy v této verzi pár věcí vyčítám. Obvykle mu asi fandím víc, možná přivírám oči nad jeho chybami, tím pádem je možná fajn, že tentokrát nám předložili trochu jinou perspektivu. Tedy… až na ten konec, který to všechno okamžitě podkopal a naznačil nám, že Dracula je prostě »jen« romantický hrdina, kterému ve výsledku všechno projde. I to, že se chová k ženám jako prase. No, nechápejte mě špatně, já ho pořád miluju. A myslím, že se shodneme na tom, že snad všichni mu vlastně ve skrytu duše chceme dopřát nějaké vykoupení, nějaký téměř až šťastný konec. Ovšem myslím si (nebo spíš doufááááám, doufám!), že cítíme, že to nemůže být AŽ TAK jednoduché. Jeho prokletí sice končí, ale co přesně nového začíná, nevíme a podle mě bychom ani správně vědět neměli. Minimálně já si tak trochu představuji, že možná nejprve putoval na pár dalších století do pekla, případně do očistce, pokud se inspirujeme křesťanskou terminologií a chceme na něj být hodní. Ráda bych věřila, že jednou dojde až k nebeské bráně, a pokud tam zrovna nebude sloužit anděl Petronel, nakonec dojde klidu a míru v ráji. Avšak… kdybychom mu to rovnou naservírovali na zlatém talíři, vážil by si toho? Těžko!

Zkrátka si myslím, že v Plzni k němu možná byli až moc smířliví a hodní. Zdálo se mi, že vykoupení se mu dostalo okamžitě. Splnilo se mu totiž největší přání, ocitl se zpět v náručí své milované Adriany. Ta zřejmě sletěla z nebe jako anděl, aby ho ochránila? Nebo nevím 😂. Usilovně jsem si snažila představovat, že ten zlatý přelud přece není DOSLOVA Adriana, že je to jistě jen nějaká metafora pro sluneční paprsek. Slunce upíra spaluje, ale my vidíme romantiku, protože Dracula si smrt přál jako nikdo jiný. Jenže tedy jejich objetí se mi zdálo naprosto nekonečné.

A navíc? Velmi kruté vůči Lorraine. Tady mám opravdu pocit, že tuto postavu v Plzni nemají rádi. Jak moc nadržovali Draculovi, tak stejnou měrou ublížili Lorraine a připravili ji i o poslední ždibec důstojnosti, co jí ještě zbýval. Řekněme si to upřímně, holka to nikdy neměla jednoduché – sotva dospěla, už přišla o domov a budoucnost, poslali ji kamsi do Tramtárie (tedy pardon, Transylvánie) a beztak se jí tím chtěli zbavit, protože nikdo příčetný by si nemohl myslet, že ten nesmrtelný týpek je dobrá společnost pro mladou holku. Chudinka slečinka vidí chlapa asi vůbec poprvé, takže se zamiluje a pak už to jde rychle z kopce. Ráda bych věřila, že měli ještě aspoň nějaké líbánkové období, než ji kníže začal několik století sprostě ignorovat a šlapat po ní jako po rohožce. Kdyby žil dneska a měl mobil, stoprocentně by ji vyghostoval…

Takhle jí akorát z krku serval klenot a dal ho jiné buchtě, která jako by z oka vypadla jeho mrtvé manželce. No, když mu to s ní nevyšlo, vrhnul se zkáze vstříc… no a co myslíte? Poslední kapka v Plzni teprve přichází, respektive spíše přilétá. A muž, pro kterého jste se několik staletí obětovala, vás přehlédne jako krajinku. Bezvadný, fakt mi bylo Lorraine líto, jak tam celou poslední píseň z muzikálu sama stála jako kůl v plotě, jako křen. Přitom bývá obvyklé, že se v závěru stihnou s Draculou aspoň částečně usmířit a je nám sice jasné, že oni dva nejsou největší láska na planetě, ale pořád je kdysi svázal dohromady cit nádherný a pořád spolu strávili nějaký kvalitní čas. Lorraine přijímá svůj osud a umírá spolu s Draculou, protože ač »svazek jakýkoliv jí nenabíd‘«, ona ho bere jako svého manžela, životního partnera. V dobrém i zlém, jak se říká. To je ta nejmenší útěcha, kterou mohou dostat – do neznámého vstupují spolu.

Ale v Plzni z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu Lorraine zřejmě na poslední chvíli couvne. Náš Marťa mi říkal, že v případě Charlotte Režné bylo dobře vidět, jak najednou jako by utekla a skrčila se – zkrátka dostala strach a nechala Draculu Draculou. Místo toho zbaběle zvolila dál zůstávat na světě jako upírka. No, dejme tomu, částečně chápu, že když vidíte, jak vám k nohám nonšalantně přistane přízrak bejvalky vašeho chlapa, tak se radši zdekujete… Navíc, jak by to asi vypadalo, kdyby neuhnula? Objali by se všichni tři? Panečku, polyamorie nám tam ještě chybí, že jo?

Ovšem zaprvé jsem si u Natálie Dvořákové nevšimla, že by nějak výrazně »bojovala« proti zásahu slunečního paprsku. Možná jsem to jen přehlédla, případně se jí za to omlouvám, ale na mě to působilo prostě tak, že si tady Lorraine prostě vytáhla pomyslného Černého Petra a zůstala v popředí scény sama, zatímco tomu jejímu chlapovi to prostě zase všechno prošlo…

A zadruhé, i když přistoupím na variantu, že si to možná zkrátka jen ze strachu rozmyslela, přesto si pořád myslím, že je to změna, která je v rozporu s původním dílem. Alespoň podle slov samotné Lorraine: „Bože, vynes jeden soud nad námi dvěma, co se neodpouští, co se promíjí.“ To je za mě jasné vodítko, že ho neopustila, ale naopak čelila soudu spolu s ním. Celý Snový soud pro mě mívá nepopsatelnou sílu a často ho skoro celý probrečím. Tedy, obvykle začínám u profesorovy smrti, pak mám v průběhu ještě někde malou pauzičku, a když se herci obrací na diváka s tím, že jsme svým pánem a jen my máme v rukou svůj osud, zase spustím naplno 😂. Bohužel v Plzni ta síla byla zhruba poloviční, sice jsem asi rovněž plakala, jenže hlava mi šrotovala na plné obrátky ve stylu: Co to má znamenat? Chudák Lorraine! Panebože, to tam takhle budou stát a objímat se až do konce? To nevydržím… Celé to na mě působilo trochu jako nějaká zvláštní halucinace.

Pojďme si to shrnout, za mě největší přešlap je právě tohle finále, spolu s ním pak podivné chování šaška a sluhy a nedobře mi bylo i z Nickových násilnických sklonů. Dohromady mi z toho vychází docela nepěkný vzorec, což mě mrzí a hlavně mě to i překvapuje. Plzeňské divadlo jsem měla moc ráda a myslím si, že jsme se tam jako diváci vždycky mohli cítit bezpečně. Takový svět, kde můžete zapomenout na starosti okolního světa. A že se ve světě zrovna dějí docela hnusné věci, a o to víc je to potřeba. Jenže teď mi připadá, že okolní svět otrávil tu číši s vínem, co nám na Draculovi nalili.

Ale jak už jsem říkala, je to jen můj názor. Máte právo si o mně myslet, že jsem přecitlivělá a příliš konzervativní, nebo cokoliv 😁. Nejvěrnější fanoušci DJKT jsou s Draculou zřejmě spokojeni a ode mě si ho pokazit nedají. Sál bývá pravidelně plný, diváci nadšeně tleskají a já jim to moc přeju. Zároveň však nedokážu říct, jestli se někdy odvážím tuto návštěvu zopakovat. Zřejmě asi ne, jen budu doufat, že příště se mi tvůrci trefí do vkusu více. Třeba Rebeccou, což je další moje velká láska.

Ještě si dovolím poslední postřeh – Draculu jsem navštívila v dubnu 2025, shodou okolností právě v době, kdy se v médiích objevily zvěsti o tom, že Lumír Olšovský bude ve vedení muzikálového souboru končit a na jeho místo nastoupí právě představitel našeho oblíbeného balkánského upíra – Jozef Hruškoci. Vždycky jsem Lumírovu práci měla ráda, on sám mi připadal nejen jako profesionál, ale zároveň jako sympatický člověk. Ostatně první Zvídavé otázky na našem webu (tehdy ještě blogu) jsme pokládali právě jemu. Takže mě mrzí, že to říkám, ovšem přiznám se, že po mém zklamání z Draculy jsem se neubránila myšlence: Král je mrtev, ať žije král! Novému šéfovi tak přeji hodně štěstí a spoustu úspěchů. Začíná tím nová éra a já se vlastně… těším! 😊 💖