Muzikál Drahý Evane Hansene: Náplast na duši

Možná už jste někdy slyšeli tuto otázku: „Když v lese padne strom a není tam nikdo, kdo by to slyšel, ozve se skutečně nějaká rána?“ Muzikál Drahý Evane Hansene (Dear Evan Hansen nebo také jen DEH) ji trochu parafrázuje a přemítá, jestli když někdo spadne ze stromu a nikdo o tom neví, zda se to vůbec stalo a udělalo to nějaký zvuk. A zda by si někdo všiml, kdyby ten člověk navždycky zmizel…

Tyto úvahy, které provází především titulního hrdinu, podle mě znají mnozí z nás. Já tedy určitě ano. Především školní kolektiv se pro introverta, jakým jsem já (nebo Evan), může stát učiněným peklem. Ovšem to není jediné téma, které tento skvělý muzikál, co je nově na repertoáru Městského divadla Brno, otevírá a řeší. Mimo jiné se zabývá různými typy vztahů – především přátelstvím, malinko i láskou, hodně také zkoumá vztahy rodinné. Dozvíme se též, jak jedna jediná lež může změnit celou řadu životů a jak se do lhaní postupně zamotáváme víc a víc. Připomeneme si rovněž velkou moc a sílu sociálních sítí, které mohou přinést velkou vlnu pozitivity a pomoci, ale stejně tak rychle vás můžou sejmout jako vlna tsunami a zaplavit negativitou, dokonce vyvolat i agresi.

Nahlédneme zde též pod pokličku přemýšlení teenagerů a na přetřes přijdou i psychické problémy. Jakýmsi spouštěčem všeho dění je v tomto příběhu sebevražda, ovšem vlastně na ni není kladen přehnaný důraz, díky čemuž se rozhodně nejedná o žádný extra truchlivý a depresivní kousek, naopak jeho vyznění je, řekla bych, velmi pozitivní. Zápletku pak konkrétně popisovat nechci, protože sama jsem toho o muzikálu Drahý Evane Hansene slyšela před návštěvou dopředu dost – a přitom to bylo pořád tak zatraceně málo. I kdybych vám vše dopředu prozradila, stejně to bude jen jeden dílek puzzle, jeden střípek, který na vás samostatně rozhodně dojem neudělá. Ovšem rovnou říkám – měli byste zajít do divadla a sami si tuhle skládačku sestavit a všechny střípky složit k sobě. Teprve pak se před vámi rozprostře naprosto úžasná mozaika silného příběhu, který stojí za to objevit. Pro mě osobně je právě děj DEH jeho největší devízou.

Hned na pomyslnou stříbrnou příčku bych posadila hudební stránku. Náš milý „Hansen“ (hudba a texty Benj Pasek a Justin Paul, libreto Steven Levenson) se může pochlubit moderními a údernými písničkami, i když samozřejmě nechybí ani pomalejší a tklivější melodie – hudba je ale celkově hravá a dynamická. Už strašně dlouho miluji písničku Waving Through A Window. Stejně tak skladba You Will Be Found, která uzavírá první polovinu představení, mě vždy dokáže spolehlivě „nakopnout“ i povznést. Postupně jsem si našla vztah také k písni For Forever, která zdánlivě popisuje obyčejný den, jenže má v sobě skrytou sílu. Právě tato melodie mě během návštěvy divadla nejvíc „rozsekávala“.

V druhé polovině muzikálu mě pak zaujal duet Zoe a Evana s názvem Only Us. Sice jsem tvrdila, že ho slyším poprvé, ale nebylo tomu tak – znám ho vlastně už dlouho, jen jsem si to v rámci českého překladu úplně neuvědomila. Přeložit tento muzikálový poklad muselo být podle mě sakra těžké, ovšem Zuzana Čtveráčková a Petr Gazdík si s tím poradili naprosto skvěle. Během první písničky (a podotýkám, že tu jsem opravdu neznala) jsem měla pocit, že slova k hudbě úplně nejdou, zřejmě to bylo spíše zvláštní rytmikou písně a nějakou roli v tom sehrály zřejmě i výkony na jevišti. Mé obavy se následně téměř okamžitě rozplynuly a za mě se české verze písniček moc povedly – zněly mým uším velmi příjemně a zároveň jsem v nich rozpoznávala všechny ty myšlenky, které na nich tolik obdivuji. Krása tedy rozhodně nezůstala „ztracena v překladu“, naopak.

Popravdě jsem se dopředu ani moc nebála, Městské divadlo Brno je v mých očích jednou z nejlepších muzikálových scén u nás a věřila jsem, že i s tímto kouskem si tu hravě poradí. Ostatně mají tu už s „těžkými kalibry“ zkušenosti, protože se tu poprali i s možná trochu podobným titulem, kterým je muzikál Ne/Normální. Chvílemi jsem na něj myslela a nějaké společné body jsem mezi těmito tituly našla (a možná se k tomu ještě malinko vrátíme), pravda ale je, že zatímco Ne/Normální mi dušičku rozbilo na milion kousků, „Hansen“ mi ji naopak pofoukal a zalepil náplastí se srdíčkem. Sice jsem si poplakala, jenže zároveň jsem cítila radost a vděk za mnohé ve svém životě. Přesně taková ta energetická vzpruha, kterou člověk jednou za čas potřebuje 😊.

Přiznám se, že mi původně nešlo do hlavy, proč se Drahý Evane Hansene uvádí v Brně na Činoherní scéně. Vnitřně jsem s tím nesouhlasila, protože DEH je podle mě muzikál v pravém slova smyslu. Nakonec jsem musela uznat, že se na tuto menší scénu dobře hodí. Nejenom proto, že má silný příběh a především v druhé polovině představení se občas v dramatických chvílích činohře dost podobá, navíc svou roli zde sehrává i to, že tenhle titul se může pochlubit tím, že „s malým kašpárkem hraje velké divadlo“. Myslím tedy v tom smyslu, že nepotřebuje žádnou obrovskou barevnou a křiklavou show, nevnucuje se nám žádnými honosnými kostýmy, nepředvádí spoustu proměn kulis a nesnaží se nám zalíbit ani vymakanými choreografiemi v dlouhých tanečních číslech. Ba ne, „Hansen“ vám zkrátka jen otevře své dveře a pustí vás dovnitř, do svého světa, který se v lecčem podobá tomu našemu.

Proto i kostýmy Andrey Kučerové jsou jednoduše civilní. Obyčejné všední úbory do školy či do práce, nic výstředního. Přesto mohu zmínit, že se mi líbilo, jak kostýmy pracovaly s barvami – například truchlící matka logicky obléká černé šaty, ačkoliv předtím nosila jiné. Mladík s rozervanou duší se halí do černé, snad aby si ho nikdo moc nevšímal. Náš hlavní hrdina má pak na sobě modrou barvu – „blue“ se v angličtině používá, když je někomu pod psa, ale zároveň si myslím, že modrá barva v sobě nese i velkou naději.

Také scéna Christopha Weyerse nám jednoduchými náznaky simuluje docela obyčejná prostředí – postel značí pokoj purberťáka, skříňky pak školní chodbu. Když v příběhu zdánlivě najdeme domov a ideální rodinu (ano, to zdánlivě patří i ke slovu ideální 😊), představuje nám ho jídelní stůl. Vše pak doplňují projekce, které nás přenáší především do přírody. Myslím si, že projekce dokreslily veškeré momenty skutečné i fantazijní a zároveň myslím, že se s nimi zbytečně neplýtvalo. Slovy jiného muzikálu zkrátka: „Vše je, jak má být.“

Jak jsem již naznačovala, v DEH nečekejte žádné velké „tralalá hopsasá“, koneckonců, pokud máte načtené i nějaké mé předešlé články, tak možná víte, že já osobně si na přehnaně „namachrovaná“ taneční čísla, co nijak neposouvají děj, stejně nepotrpím, tím pádem to považuji spíše za pozitivní aspekt díla. Každopádně co se týče choreografií Michala Matěje, nejvíc mě zaujal společný kamarádský tanec Connora, Evana a Jareda během písně Sincerely Me, protože z něj čišela radost a volnost, jakou člověk může cítit právě jedině, když je s kamarády, před nimiž se nestydí. Navíc to vypadalo natolik vesele a bezstarostně, že bych se ten taneček nejraději také naučila 😁.

Teď pojďme pomalu přejít k obsazení, které se podle mého názoru v Brně moc povedlo, v jednom případě se ovšem zřejmě nevyhnu ani kritice. Začala bych herci, kteří „vyfasovali“ role rodičů – nejprve se pojďme podívat k Murphyovým. Jak už jsem zmiňovala, tato rodinka mi chvílemi připomínala Goodmanovy z muzikálu Ne/Normální – hned mi vytanuli na mysli, když jsme u Murphyových byli poprvé a viděli, jak to u nich chodí na snídani. Máma pomalu ale jistě ztrácí trpělivost, i když se ze všech sil snaží – už jsem jen čekala, kdy začne dělat toasty jako Diana. Ovšem kromě toho, že osudy obou rodin se odehrají nakonec dost rozdílně, pár rozdílů najdeme i na „startovní čáře“ – Murphyovi mi připadají více jako tradiční rodina – matka v domácnosti, otec pracuje a obstarává vše, co jeho rodina potřebuje. Respektive to, co si myslí, že potřebuje. Larry v podání Lukáše Janoty je oproti Danovi z Ne/Nomální možná více uzavřený, své pocity v sobě hodně dusí. Snaží se působit jako chlapák, kterého jen tak něco nerozhází. Později pod jeho skořápku přece jen lehce nahlédneme a pochopíme, že skrývá velkou bolest a možná si i leccos vyčítá, jenže musí jít dál, protože i když o někoho přišel, pořád se musí postarat o zbytek rodiny.

Cynthii alias Lucii Bergerovou nejvíc poznáváme také až poté, co zažije velkou bolest a ztrátu. Pomalu se s tím vyrovnává a uvědomuje si, že její život už nikdy nebude stejný. Díky Lucii jí veškeré trápení věříme a přejeme si, aby se jí ulevilo.

Pomyslný trojlístek „dospěláků“ uzavírá maminka hlavního hrdiny Evana, Heidi. Tato postava to rozhodně nemá jednoduché, na výchovu syna je sama a můžeme se jen dohadovat, jestli jí bývalý muž, co už má jinou rodinu někde jinde, přispívá alespoň finančně. Spíše bych řekla, že ne, případně ne dost, a tak se Heidi musí hodně ohánět – ze všech sil pracuje a pokračuje navíc ve studiu, aby se mohla někam posunout. Rozhodně jí to nemůžeme vyčítat, i když Evan by měl možná jiný názor, a proto zároveň chápeme, proč si hledá zázemí jinde, když ho doma nenachází. Maminka na něj prostě moc času nemá, ovšem na druhou stranu, když už s ním doma je, snaží se mu maximálně věnovat. Možná až moc, aby mu vše nějakým způsobem vynahradila.

Myslím si, že brněnské pojetí nám chtělo také ukázat velký kontrast mezi Evanem a jeho mámou – on je introvert, ona spíše extrovert. Sice chápe, že má její syn nějaké obtíže s komunikací, možná i nějakou sociální fobii, přesto se do něj nedokáže vcítit. Upřímně Heidi v podání Aleny Antalové pro mě byla ale jedním slovem zkrátka „MOC“. Ať už v mluveném slově, v gestech, ve zpěvu, prostě bohužel úplně ve všem. Podle mě tedy Alena moc tlačila na pilu. Snažila se vše zahrát expresivně, aby zajistila, že na nás všechny pocity spolehlivě přenese, ovšem já jsem tím tedy trochu trpěla. A mrzí mě to, protože mám tuto herečku velmi ráda a těšila jsem se na její něžnou a laskavou, zkrátka tu správně maminkovskou povahu. Možná ji takto vedl režisér Stanislav Moša, to samozřejmě nevím a nedokážu posoudit. Myslím si ale, že by představení hodně prospělo, kdyby se v tomto směru zkrátka malinko ubralo. Snad do toho můžu co mluvit i z pozice introverta, protože kdybych byla Evanem a měla takovou maminku, asi bych se před ní raději v pokoji zamykala. Sice je poznat, že svého syna miluje nejvíc na světě, jenže dává to najevo dost nešťastným způsobem. Jak nám pak prozrazuje jedna vskutku dojemná píseň, sužuje ji permanentně velký strach, v podstatě podobně jako samotného Evana. Snad, když si to spolu řekli/zazpívali, našli konečně společnou řeč, případně možná poznali, že tiché objetí je kolikrát víc než sprcha zbytečných slov.

Zbytek herců na jevišti již ztvárňovalo role o poznání mladší, a to v dospívající puberťáky, studenty střední školy. Dovolím si tedy rychlou poznámku, že ač už jsou samozřejmě v reálu dávno z lavic pryč, skvěle se jim podařilo se proměnit. I z šesté řady (a s brýlemi na dálku) působili skutečně velmi mladistvě, především u samotného titulního hrdiny to byla úžasná proměna, protože Jana Brožka jsem posledně v Brně viděla coby kulhajícího Nicka Carrawaye ve Velkém Gatsbym, zatímco teď přede mnou stál nejistý klučina. Všichni si (nejen) za tohle zaslouží velký potlesk. Moc hezky se též těmto představitelům „mladé vlny“ podařilo naznačit, že každá z jejich postav je svým způsobem vlastně „sama“, cítí se nějakým způsobem osaměle, ač to tak nemusí na první pohled vypadat.

Když se poprvé na scéně objeví Alana alias Eliška Skálová a spustí šílenou litánii slov, říkáte si, že tahle holka rozhodně nemá „záklopku“. Jenže je to přesně ten typ, co se urputně snaží nějak zapojit a pak si doma všechny své trapasy přehrává v hlavě a nedokáže uvěřit tomu, co to zase vypustila z pusy. V ději se nám postupně proměňuje ve velmi populární dívku – dopomůže jí k tomu chování, které jsem si pro sebe nazvala „smrťácké influencerství“. Znáte to, s jídlem roste chuť, a tak Alana nedokáže přestat a dopustí se i věcí, které jsou rozhodně přes čáru. Přesto jí vlastně díky Elišce pořád chápete a rozumíte tomu, proč to udělala.

Libor Matouš alias Jared byl výborný, bavil mě svými reakcemi. Skvěle ztvárnil typicky namachrovaného klučinu, s kterým bych se určitě na střední škole vůbec nebavila a on se mnou už tuplem ne 😁. Jenže jeho trapné fórky možná také jen maskují nejistotu. Třeba se prostě i on cítí sám.

Rovněž se skutečným Connorem, ač jsme ho neměli moc šanci poznat, bych se asi kamarádit nemohla, i když myslím, že máme možná leccos společného. Zřejmě bych se na něj bála promluvit. Díky Danielu Rymešovi mi ho bylo záhy hodně líto a moc bych mu přála lepší osud – škoda že to setkání s Evanem nedopadlo líp. Něco mi říká, že by byli opravdu skvělí přátelé…

Daniel se tu extrémně vizuálně proměnil, stal se z něj v mých očích takový kříženec Siriuse Blacka a Severuse Snapea. Moc mě bavila i druhá poloha „Connora“, kterou poznáváme později z falešných emailů. Tam se podle mě Daniel měl možnost perfektně vyřádit. 😊

Naopak Connorova sestra Zoe neboli Dagmar Křížová působí velmi sympaticky a není se co divit, že si ji Evan malinko postavil na piedestal. I jí je ale občas smutno a cítí se být přehlížena, protože má pocit, že se vše točí jen kolem jejího psychicky nemocného bráchy. Myslím si, že se jí nakonec podaří najít si své vlastní „já“ a se vším se vyrovnat.

Na samotný závěr si nechávám samotného Evana. V této roli se alternují Marco Salvadori a Jan Brožek. Přiznám se, že jsem ráda, že jsem viděla právě druhého jmenovaného, protože jsem tak nějak tušila, že mu přece jen budu neurotického a nesebevědomého kluka věřit trochu víc než Marcovi, který na mě působí spíše jako sebevědomý fešák. Myslím si, že pro něj bude docela výzva svou „škatulku“ opustit, ovšem věřím, že to také zvládne. Shodou okolností se totiž na svou alternaci byl na té „naší“ předpremiéře též podívat – a já jsem si moc dobře všimla, jak to s ním celou druhou půlku šije a jak vše i on sám prožívá a v duchu zpívá se svými kolegy, co ten večer stáli na jevišti. Doufám tedy, že se mi poštěstí udělat si ještě jednou výlet na toto představení a zhlédnout pro srovnání i jeho. Teď už zpět k Janu Brožkovi, kterého nemohu a ani nechci odbýt jen pár slovy. Byla to asi první role, kde jsem ho slyšela hodně zpívat, navíc úloha Evana Hansena je i po pěvecké stránce značně náročná. Musím říct, že se s tím popral skvěle, jeho hlas byl pro mě ve všech polohách skutečně příjemný a především vyzařoval vše potřebné. Tím už se samozřejmě dostávám i k herecké stránce věci – Honza se pro mě Evanem naprosto stal. Věřila jsem mu vše až do posledního písmenka a kolikrát se stalo, že mě dojal až k slzám.

Též oceňuji, jak Evanovi propůjčil i velmi nejistá gesta. Ty nervózní pohyby rukama, to zadrhávání se – to vše se k jeho povaze dobře hodilo. Trochu mi to připomnělo i postavu Štěpána Kozuba ve skvělém filmu Spolu, ale je pravda, že ten na tom byl o poznání hůř. Myslím si tedy, že i Honza (podobně jako Alena Antalová) může ještě do budoucna malinko ubrat, i když ono si to podle mě ještě všechno sedne – všechno se zautomatizuje a bude to působit už naprosto perfektně.

Já osobně muzikálového Evana obdivuji především za to, že se odvážil předstoupit s projevem před celou školu. Jen málokdo v jeho situaci by něco takového zvládl, a proto byly herecky důležité i ty momenty těsně před proslovem, kdy si Honza upravoval vázanku. Jak se nejistě dotýkal a uklidňoval sám sebe, úplně jsem cítila své myšlenky na jeho místě: ‚Nemám vyhrnuté tričko? Nemám něco na obličeji? Proč na mě všichni sakra čuměj!‘ To vše bylo podle mě v hereckém výkonu Honzy Brožka obsaženo, a tak jsem spokojená.

Rovněž jsem ráda, že se toto dílo s parádním poselstvím dostalo až k nám, tím pádem děkuji Městskému divadlu v Brně, že si „troufli“ 😊 a moc jim přeji, aby se Drahému Evanu Hansenovi na jejich programu dobře dařilo a aby bylo pořád vyprodáno (teda snad se mi povede taky jedno místečko ukořistit! 😂), aby se Evan už nemusel nikdy cítit sám.

Pokud jste se třeba v některých pasážích mého textu trochu „našli“ a víte, jaké to je, když si člověk připadá na světě sám a jako by na něm vůbec nezáleželo, tak vám určitě doporučím, abyste tohle představení též objevili a vzali si z Evana malinko příklad. Minimálně v tom ohledu, že i on se bál promluvit, přesto to dokázal. Zkrátka jeden další takový Statečný 😉 😊. A pokud potřebujete menší vzpruhu už teď, pokusím se vám ji teď poskytnout, jako někdo, kdo ví, že občas je to prostě sakra těžké 😉.

—

Drahý čtenáři, nevím, jaký bude tvůj dnešní den, ale věřím, že bude stát za to, zvlášť pokud budeš sám sebou a nebudeš se trápit detaily, kterých si stejně nikdo nevšímá.

Máš právo žít na tomto světě, a to za jakýchkoliv okolností. Máš právo promluvit, zasmát se, cokoliv budeš chtít, a bez výčitek. Tak směle do toho. Přeju hodně sil a štěstí, drž se! 😊

Srdečně tě zdraví Džejňulka

P.S. Neřeš, jestli se ti potí ruce. Mně asi taky, ale to je fuk. Nikomu to nevadí, přísahám! 😊