Muzikál Edudant a Francimor: Sytě žlutá stavebnice a záporáci, kteří potřebují obejmout

Ač bez dětského doprovodu, ráda čas od času vyrazím na pohádkové divadelní představení. Miluji, když můžu kolem sebe nasávat atmosféru dychtivého dětského očekávání a autenticity, s jakou děti příběh prožívají, pokud se tvůrcům podaří tyto nekompromisní malé diváky zaujmout. O víkendu před Vánoci jsem se proto vydala na Malou scénu Hudebního divadla Karlín, abych zjistila, jak se Václav Noid Bárta, Jan Pixa a Kristýna Pixová popasovali s novým muzikálem Edudant a Francimor podle knižní předlohy Karla Poláčka. A musím konstatovat, že se tvůrčímu týmu pod vedením režiséra Juraje Čiernika úspěšně podařilo své cílové publikum oslovit.

Pohádkový ráz dodávají představení už scéna a kostýmy Davea Bensona. Vše hýří pestrými barvami a odvážnými kombinacemi plnými barevných pruhů. Klíčové postavy jsou obdařené nepřehlédnutelnými parukami s odvážnými účesy. Francimorovu výšku ještě umocňuje vysoký černo-fialový kohout na hlavě, naopak Edudantův účes je střapatý ve stylu Lízy Simpsonové, jen září oranžově. Fialové jsou i dlouhé dredy kouzelnice Halabáby. „Crazy“ atmosféru podtrhují účesy a modely prakticky všech postav, které se zde mihnou.

Samotná scéna pak vypadá jako sytě žlutá stavebnice pro technicky šikovnější děti – potrubí plné různých ovládacích prvků a koleček poslouží s drobnými úpravami jako zázemí pro školu, obydlí titulních hrdinů nebo třeba i pro psí město či hrad. Jako celek to může působit trochu bláznivě, do pohádkového dobrodružství dvojice neobyčejných kouzelnických dětí to však ideálně zapadalo. 😊 Malá scéna Hudebního divadla Karlín se pro tento titul ukázala jako ideální volba. Omezené technické možnosti a skromnější zázemí zde nejsou handicapem, ale naopak motorem pro kreativitu tvůrců. Představení stojí na vynalézavosti, s níž pracují s téměř neměnnou scénou, a především na bezprostředním kontaktu s diváky. Interakce mezi jevištěm a hledištěm výborně funguje. Děti se stávají součástí dění a dospělí se necítí nijak nekomfortně.

Hudba Václava Noida Bárty je hravá, plní svůj účel a energicky žene děj kupředu. Na první poslech mi však chyběl nějaký výraznější zapamatovatelný motiv, co by si dětští diváci mohli odnášet v hlavě.

Po zhlédnutí představení jsem si uvědomila, že jsem knižní předlohu četla tak dávno, že si ji už téměř nepamatuju. Ale zvědavost a touha zjistit, kolik z Poláčka v muzikálu zůstalo, mě přiměla, abych se k ní následně vrátila a přišla této záhadě na kloub. 😊 Nyní tedy mohu s naprostou jistotou říct, že tvůrci se knihou pouze inspirovali v základních obrysech. Máme zde čarodějnici Halabábu, jejíž synkové jsou již poněkud přerostlí na povinnou školní docházku. Nicméně jelikož byla tato povinnost jaksi opomenuta, nezbývá jim než do ní přece jen nastoupit. Zůstalo také téma společného školního výletu, při němž ústřední dvojice spolu s dětmi potkává různé bizarní postavy a prožívá s nimi řadu dobrodružství.

Co se však změnilo, je celkové vyznění záporných postav, které odpovídá modernějšímu pojetí celého díla. Zpravidla se u nich totiž ukáže, že za jejich chováním stojí nějaké trápení, nepochopení nebo opuštěnost, a k nápravě proto stačí jim naslouchat a pomoci. Přibyla nám dvojice školních grázlíků (Jan Duchoslav a David Anděl), s nimiž si ale Edudant s Francimorem snadno poradí. Oproti knižní verzi, která je spíš sledem krátkých příběhů, je zde pochopitelná tendence vytvořit ucelenější zápletku s pointou. To vede k poněkud natahovanému a příliš vysvětlujícímu zakončení muzikálu, u něhož ti nejmenší začali ztrácet pozornost. Myslím si proto, že Edudant a Francimor jsou vhodným titulem spíše pro školní děti, které by dvouapůlhodinovou délku (i s přestávkou) měly bez problému zvládnout. Vedle mě v divadle seděl asi čtyřletý chlapeček. Ten vše dlouho se zájmem sledoval. Jenže v závěru na něm bylo vidět, že už se strašně nudí. Předškoláci by tedy zjevně potřebovali konec trochu zkrátit.

Obsazení titulních rolí dospělými herci bylo v tomto případě logickým a funkčním tahem. Edudant s Francimorem nejsou malí kluci, jsou to spíš mladíci, kteří ve školních lavicích mezi dětmi vypadají trochu nepatřičně. Tato disproporce dodává příběhu vtip a umožňuje hercům pracovat s nadsázkou. Edudant Josefa Feča ve svém vycpaném kostýmu působí spíš jako takový bodrý dobrák. V kontrastu s ním se Mikuláš Matoušek coby Francimor jeví mnohem sebevědoměji a lehce samolibě. Společně tvoří jeden kompaktní celek a výborně se doplňují.

Báře Štěpánové sedí role kouzelnice Halabáby jako ulitá. V žádném případě to není žádná autoritativní ani přehnaně pečující matka, ale spíš trochu roztržitá „parťačka“ obou kluků, které nechybí ironie ani určitý nadhled. Stejně jako ostatní herci ve vedlejších rolích se i Bára Štěpánová v muzikálu objeví ještě jako sbormistrová Peggy v psím městě, do něhož školní výprava během výletu zabloudí.

Zatímco ředitel školy je v knize nepodstatnou figurkou, v představení se jedná o jednu z klíčových postav. Je to totiž právě on, kdo odhalí, že Edudant a Francimor zanedbali školní docházku. Po nástupu do školy bratři pana ředitele očarují tak, že se z něj stává vstřícný a přátelský, přesto však svědomitý pedagog, který se s dětmi aktivně pouští do všech dobrodružství. Jeho jazykový handicap spočívající v neschopnosti vyslovit písmeno „P“ funguje jako ideální zdroj řady vtipů a nedorozumění, které děti pochopitelně baví. Denny Ratajský měl v této úloze (vystoupil zároveň jako hostinský pes Brok v psím městě) příležitost se skutečně naplno odvázat a svým výkonem zastínil i ústřední dvojici.

V těsném závěsu za ním byl Ernesto Čekan, ztvárňující oba záporáky. Jako zoufalého loupežníka, jehož rodina toto řemeslo sabotuje a odmítá „pracovat“, jsem si ho obzvlášť oblíbila, protože se jedná o figuru opravdu bizarní a plnou protikladů. V samotném závěru se pak jeho linka překvapivě a velmi originálně uzavře. Zahrál si i krále Růženína věznícího princezny Rózu (Helena Nádobová) a Růžu (Emma Krobotová) na svém hradě, kde se s ním děti v rámci svých dobrodružství střetnou.

Přestože Edudant a Francimor primárně cílí na dětské publikum, i dospělý divák si v té celkové bizarnosti a barevnosti najde to svoje. Muzikál nenabízí černobílé vidění světa – záporné postavy zde mají svou motivaci a příběh ukazuje, že za zlobou se často skrývá jen osamělost a potřeba být vyslechnut. Je to moderní, vizuálně hravá pohádka, která sice vyžaduje od dětí (i rodičů) trochu trpělivosti v natahovaném závěru, ale za návštěvu Malé scény karlínského divadla určitě stojí.