Muzikál Elisabeth: Rakouská superstar přesídlila do Ostravy

Na úvod si pojďme říct jednu věc – muzikály Elisabeth a Rebecca mají leccos společného, a to nejen nějakou holku v názvu. Obě jsou to díla autorského tandemu Michael Kunze a Sylvester Levay. Zkrátka jsou to v mých očích takové muzikálové sestřenice a ty se teď vydaly v podstatě na výměnný pobyt. O Rebecce a jejím putování z Ostravy do Plzně už jsme si povídali, teď je na čase tu minci obrátit a podívat se, jak se císařovně Sissi daří v ostravském Divadle Jiřího Myrona. Premiéra tam proběhla už v prosinci 2024, ale získat lístky na tohle dílo? To je opravdu náročný úkol…

V Plzni to bývá docela klasika, že člověk musí v den zahájení prodeje „zakempit“ u počítače a okamžitě jednat, jinak nemá šanci lístky na daný termín získat. Teď už se to stává i v Ostravě, takže to trochu působí, jako by si Elisabeth zkrátka vzala své hvězdné manýry s sebou.

To je asi to jediné, co si do kufříku sbalila. Jelikož v novém působišti vyfasovala nejen nový šatník, ale i scénu a celkově je v lecčem dost jiná. Na rozdíl od Rebeccy, kterou plzeňské divadlo v podstatě adoptovalo, a to včetně scénografií a kostýmů. Národní divadlo moravskoslezské to vzalo z jiného úhlu a Elisabeth vystavěli znovu, v podstatě na zelené louce. Přiměli tím diváka podívat se na ni zase úplně jinýma očima.

Stejně tak i mně připadalo, že jsem měla možnost zhlédnout jiné představení. Ovšem neméně povedené. Měla jsem pocit, že v Ostravě, v režii Jiřího Nekvasila, se zaměřili na jiné aspekty tohoto příběhu a tím, že zvolili i diametrálně odlišnou vizuální stránku, mě zkrátka během večera napadaly při sledování muzikálu úplně jiné věci, než doposud.

Připomněla jsem si i to, jak zvláštní je vlastně zápletka, v níž Elisabeth tančí se smrtí. Přiznám se, že já v muzikálech často vyhledávám právě romantiku, milostné příběhy, takže v Elisabeth jsem se vždy hodně zaměřovala na vztah naší hrdinky s císařem Franzem Josefem. A samozřejmě zároveň i na jakési její poblouznění, dá-li se to tak říct, fešákem Smrťákem. Naopak politické debaty a podobné záležitosti často ignoruji. Najednou mi myšlenky samy od sebe ulétnou jinam 😊.

Každopádně řekněme si to upřímně, představa, že by člověk mohl mít románek se smrtí, je samozřejmě v reálném světě dost absurdní, tím pádem se zde autoři zřejmě snažili o symboliku, která by se dala číst různými způsoby. Já jsem v tom vždycky tak trochu viděla souboj s vnitřními démony, boj s depresemi, zkrátka ten každodenní zápas člověka sám se sebou a jeho volbu, zda pokračovat dál, nebo to vzdát a oddat se do náruče smrti, která se možná zdá být děsivá, ale ve výsledku může přinést i kýžený klid a mír.

Zní to vzletně a celkem logicky, jenže často si říkám, jestli to chápu správně a v rámci toho i přemýšlím, zda je toto dílo v tomto ohledu zkrátka naprosto geniální, anebo je to naopak pořádná hloupost a slátanina 😂. Během večera stihnu názor změnit i stokrát. Obávám se, že tomuhle dílu nikdy nebudu naplno rozumět, a proto se zřejmě nepropracuje ani na tu moji pomyslnou poličku nejoblíbenějších muzikálů. Rozhodně mám radši sestřenku Rebeccu, kde jsou sice též možné různé interpretace, třeba ohledně motivací postav, ovšem hlavní zápletka je za mě naprosto jasná a ne tak abstraktní jako v případě příběhu naší císařovny.

Elisabeth je zvláštní i tím, jak je vyprávěná. V podstatě se jedná o životopis historické postavy, ale začínáme až na jeho konci. Celý život a osud Sissi je nám zde vyprávěn ústy jejího vraha Luigiho Lucheniho. Můžeme mu věřit a také nemusíme. Je to jeho interpretace toho, co se dělo. On to sice samozřejmě podává jako pravdu, na druhou stranu pořád je to kriminálník s jasnou motivací očistit své jméno, vysvětlit svůj hrůzný čin.

Když jsem nyní poprvé sledovala ostravskou verzi, asi úplně poprvé mi proběhla hlavou myšlenka, že Lucheni možná není JEN vypravěčem, který nás provází dějem. Možná on sám celou dobu tahá za nitky a inscenuje v podstatě jakési divadelní představení, které se nám odehrává před očima. Lucheni nám nejprve v úvodu nastíní situaci s vraždou Sissi, skoro jako by se hájil před soudem, takovým, co následuje až po smrti. A právě vzhledem k tomu, že je Lucheni již nepopiratelně též po smrti a ještě na jevišti vidíme v oné první scéně pobíhat a tančit i další mrtvolky, tak si říkám, jestli „to celé“ není jenom divadlo v posmrtném životě Luigiho Lucheniho. Představte si, že někoho připravíte o život, sám zemřete a následně uvíznete v limbu. Třeba i na věčnost. A to může být sakra dlouhá doba 😂. Proč si to nezkrátit nějakou show, kterou si tam sami nacvičíte, třeba i s dalšími trosečníky? 😊 Vzpomněla jsem si v tu chvíli i na muzikál Elixír života, kde si rovněž nesmrtelné bytosti krátily pobyt na věčnosti tím, že si přehrávaly různé scénky.

V myšlence, že by se mohlo jednat o jakési „divadlo na divadle,“ mě podpořila právě i scénografie, kterou měl na starosti Daniel Dvořák. Já osobně jsem scénu vnímala jako propojení tří motivů dohromady. Prvním byl královský palác a jeho honosnost, ale zároveň i jakási nadřazenost a izolace od běžných lidí. Zadruhé jsem tam vnímala i cirkusové prostředí naznačené především červenobílými sloupy. Konec konců Elisabeth už jako malá tvrdí, že by chtěla k cirkusu 😊. A třetí a možná nejvýraznější motiv je právě divadelní sál se zdobenými balkony či lóžemi.

Důležitým prvkem v ostravské scénografii jsou též zrcadla. Buď jsou vyskládaná vedle sebe a vytvářejí tak jednotnou zrcadlovou stěnu, anebo se dají i zapojit do jednotlivých choreografií. Tady musím pochválit i choreografa Ladislava Cmoreje. Připadalo mi to jako velmi originální nápad. Stejně tak se mi moc líbil moment, kdy se na scéně mění mladá Elisabeth se svou starší představitelkou.

Ještě jsem vám chtěla říct, že Lucheni má z boku jeviště takový svůj kouteček, v podstatě jako divadelní šatnu s osvíceným zrcadlem, což opět trochu podporuje moji myšlenku divadla na divadle. V druhém rohu je pak kočár, který využívá Smrťák. Může do něj posadit své oběti, případně je zavírá do něčeho, co bych popsala jako kombinaci rakve a miniaturního vozítka. Trochu jako z jiného světa. Z toho mě tedy mrazilo, ale jinak mě nápaditá vizuální stránka vážně nadchla.

Z velké většiny se mi líbily i kostýmy (Sylva Zimula Hanáková). V některých případech stylově podobné jako v Plzni, často v těch nejdůležitějších případech, kdy mám jasnou představu, jak to má vypadat. V první řadě se jedná o legendární bílé šaty pro Elisabeth a pro ni tak typický účes s diamantovými hvězdičkami ve vlasech. Celkově garderoba jejího veličenstva byla nádherná a nemám vůči ní absolutně žádných výhrad. V Plzni jsem hodně kritizovala kostým mladé Sissi, který vypadal jako nadýchaný růžový bonbónek. Naštěstí v Ostravě jsme tohoto byli ušetřeni a dívenka byla v prosté bílé. Skoro se zdálo, že ta barva ji zkrátka provázela celým životem.

Také Smrťák vypadal vlastně téměř identicky jako jindy, ta černá mu ostatně setsakramentsky sluší 😊. V závěru však i on oblékl bílé sako, což je prvek poměrně typický pro různá zahraniční uvedení, ovšem v Plzni chyběl, pokud si dobře vzpomínám. Rovněž uniformy Franze Josefa i korunního prince Rudolfa byly povedené, i když působily trochu neforemně, což byl možná záměr, který měl ještě podpořit dojem vojenské chůze. Stejně tak mi bylo představitele císaře docela líto, že musel mít celou dobu rukavice. Mám pocit, že mu v nich muselo být horko, navíc to vypadalo, že mu to ztěžuje i gestikulaci. Zároveň ale chápu, že i toto mělo dokreslit panovníka coby strnulého muže, sešněrovaného šatem a rovněž povinnostmi. Jako kdyby to byl obyčejný chlápek, kterého odmala nutí ke správnému postoji, takže působí trochu jako socha nebo možná spíš cínový panáček v životní velikosti. A občas ho nějaký drobný pohyb prozradí, že by z té „odlévací formy“ nejraději vyskočil a byl raději zase obyčejným člověkem.

Za nejméně povedený kostým považuji rudou róbu arcivévodkyně Žofie, Franzovy matky. Navíc s oním podivným vysokým účesem rudé barvy zkrátka vypadala spíše jako záporák z Disney pohádek než jako historicky doložená osobnost.

Celkově jsem měla dojem, že červená barva zde byla poměrně výrazná, a to třeba i v rámci osvětlení. Zase jsem si tím vzpomněla na podobný poznatek, co jsem měla u plzeňské Rebeccy, až je to zvláštní náhoda. Teď to bude vypadat, že mám snad s červenou barvou nějaký „beef“, tedy osobní problém, ale není tomu tak. Já mám náhodou červenou barvu moc ráda, jenže nedá se pominout, že je to jedna z nejvýraznějších barev, a myslím si proto, že by se s ní možná mohlo v inscenacích trochu více šetřit. Ostatně jak se říká – méně je někdy více.

Podobný dojem jsem měla i ve chvíli, kdy jsme se v rámci děje měli podívat do vídeňských ulic a podniků. Obří písmena naznačující vídeňskou kavárnu bych ještě přežila, ovšem proč u nich křepčily ty spoře oděné tanečnice? 😊 Měla jsem dojem, že asi do tohohle muzikálu zabloudily z jiného titulu ostravského divadla, a to ze Chicaga 😂. Stejně tak mi tzv. out of place připadalo i všechno ve chvíli, kdy nám muzikál dává najevo, že se v Rakousko-Uhersku chystají velké změny, které už nelze zastavit. Ona samotná píseň mi vždycky zněla, jako by předznamenávala i dění budoucí, včetně světových válek a hrozby nacismu. Ostatně ono se nic nerodí ze dne na den, ale bublá to a vře dlouho předem. I tak si ale myslím, že v Ostravě už ta názornost byla až příliš velká. Kostýmy připomínaly nacistické uniformy a dokonce byl na scéně i někdo s obří hlavou. Já si nejsem jistá, koho měla ta přerostlá karikatura zobrazovat, ale vybavil se mi jako první Adolf Hitler. A na toho je přece jen v příběhu ještě zatraceně brzo 😂.

Na druhou stranu, Ostravu můžu pochválit za jiné aspekty. Třeba se mi zdála fascinující scéna, v níž Žofie a nějací její vazalové nebo spolupiklitelé jedou na koních. No, docela jsem herce obdivovala, že se tak přesvědčivě hýbali, navíc do rytmu, i když ve skutečnosti celou dobu stáli na místě. 😊 A pak také oceňuji, že jsme v této verzi získali hned dvě představitelky Elisabeth – jednu dospělou a druhou dětskou či mladou. V Plzni byla císařovna jen jedna a rozdělení úlohy padlo pouze na jejího syna Rudolfa, kterého jsme nejprve poznali jako malé dítě a potom coby již dospívajícího muže. Byla jsem zvědavá, jak na mě toto rozhodnutí mít dvě Sissi bude působit, ale musím říct, že výsledek byl naprosto skvělý.

Pro mě osobně byla velkým a milým překvapením Veronika Boráková, kterou jsem již znala díky muzikálu Interview. Už tam se mi moc líbila, takže jsem byla ráda, že jsem na ni opět natrefila. Coby mladá Sissi mi vyrazila dech, její výkon byl za mě úžasný, především pěvecky. Byla jsem zvědavá na to, kdy se už promění v druhou představitelku. A když to nastalo uprostřed jednoho čísla, vlastně mě mrzelo, že danou písničku už Veronika nemohla dozpívat, protože nasadila laťku sakra vysoko. Doufám, že i v budoucnosti budu mít to štěstí a potkám ji v nějaké další krásné roli.

Ač je to možná ode mě trochu zlé, tak musím říct, že mě dokonce zaujala víc než hlavní představitelka Elisabeth, kterou byla Alžbeta Bartošová. To mě docela i mrzí, protože Betku mám strašně moc ráda, což už jsem zde v minulosti mnohokrát zmiňovala. Když jsem se dozvěděla, že bude hrát Sissi právě ona, byla jsem nadšená. Je nádherná, a proto mi bylo jasné, jak moc jí tahle role bude slušet. Bylo mi jasné, že i pěvecky to zvládne na jedničku. Zkrátka jeden z důvodů, proč jsem do Ostravy nutně potřebovala jet, bylo, abych viděla právě ji.

Výsledek? Nemůžu jí nic konkrétního vytknout, dokázala být jak něžná a křehká, tak i dokonale chladná, jak by asi Elisabeth působit měla. Bohužel mě ale nedokázala vtáhnout do děje na jevišti tak, abych s ní prožívala veškeré její útrapy. Možná právě ta moje vysoká očekávání způsobila, že jsem si neodnesla ten kýžený pocit, v jaký jsem doufala. V mé paměti proto „stále vítězí“ (kráčí vzpřímená 😂, já vím, zase odjinud) spíše plzeňská Soňa Hanzlíčková. Jakmile tehdy konečně vylezla z té koupelny a já od ní poprvé naživo uslyšela skladbu Jen já vím, jak mám žít, byl to jedinečný nadnášející pocit. Takový ten, kvůli němuž do divadla chodím.

Něco podobného jsem tedy čekala i v případě Alžbety, u níž jsem věřila, že mě chytne za srdce ještě víc a silněji, ale to bohužel nepřišlo. V jeden moment jsem měla pocit, že se Alžbeta s tím zpěvem dokonce možná trošku pere, malinko to ze sebe „tlačí“. Jinak ovšem byla i po pěvecké stránce naprosto famózní. Každopádně je to jen můj subjektivní pocit. Asi už se znovu na Elisabeth do Ostravy nedostanu, tak těžko říct, jenže třeba pouze tehdy Alžbeta neměla svůj nejlepší den. A nebo já 😂. Takže třeba příště bych to zase vnímala jinak. Zajímala by mě i alternace Natálie Tichánková, na níž od kamarádů slýchám jen samou chválu.

Fascinující postavou je samotná Smrt. Do Ostravy sem „zběhl“ jeden z plzeňských představitelů role – Jan Kříž. Toho jsem už v minulosti viděla a jeho výkon byl skvělý, tím pádem věřím, že ani v novém prostředí tomu nebude jinak. Já však natrefila na alternaci, jíž je Patrik Vyskočil. Díky tmavému líčení jsem chvíli vlastně váhala, o koho se jedná. Řekla bych, že roli pojal obdobně jako Honza, dokonce i v hlase jsem občas cítila jemnou podobnost. Patrik je velmi charismatický, v kostýmu mu to extrémně sluší – zkrátka jakmile se ocitne na jevišti, pocítíte kouzlo, které z něj vyzařuje a které na Elisabeth tak platí. Coby Smrťáka mám zatím stále asi nejradši Pavla Režného, ale Patrik Vyskočil se mi díky tomuto představení už definitivně zapsal do paměti a budu moc ráda, až ho zase příště uvidím a hlavně uslyším.

U Sissi jsem zmínila její dvě tváře – něžnou a chladnou. Dobře přepínat mezi citlivostí a jakousi sešněrovaností uměl na jevišti i Lukáš Vlček coby Franz Josef. Jeho pojetí se mi moc líbilo, a proto mi tato figura byla o poznání sympatičtější než kdy dřív. Měla jsem z něj pocit, že sice ano, byl pod vlivem matky i manželky, jenže ne proto, že by to byl nějaký slabý chudinka. Naopak, spíš jsem ho vnímala jako hodného chlapa, který chtěl být se všemi zadobře. To mu slouží ke cti. Nevím, do jaké míry to byl záměr tvůrců, ale bylo mi Franze docela i líto. Přála jsem mu víc štěstí, a to i přesto, že s ním v řadě věcí nemůžu coby moderní žena souhlasit.

Na Franzovi se zkrátka hodně podepsala tvrdá výchova jeho matky Žofie. Tu zde ztvárňují Andrea Gabrišová a Markéta Schimmerová Procházková, z nichž jsem viděla druhou jmenovanou. Moc nechápu záměr Ostravy do role starší ženy obsadit o tolik mladší herečky. Markéta v dané úloze dělala, co mohla. Pěvecky skvělá, herecky rovněž, ještě jsem ji nikdy neviděla takto protivnou 😂. Ale bohužel, i přes výrazné líčení, stále nějak nemohu uvěřit, že by mohla být matkou Lukáše Vlčka, omlouvám se. Rozhodně to ovšem nevyčítám jí samotné. Stejně tak není její chybou, že z ní vizuálně udělali spíše negativní postavu z animáku.

V dalších vedlejších rolích se představili Jarmila Hašková a Oldřich Kříž coby rodiče Elisabeth. Víc prostoru má otec, s nímž má Sissi lepší vztah. Vzhlíží k němu a ráda by žila podobně jako on, což jí její osud neumožňuje. Oldřich Kříž zde na mě udělal tradičně dobrý dojem. Jeho laskavost tuto drobnou roličku pozvedla o pár levelů výš.

Zapomenout nemůžu na Lucheniho, který nás dějem provází. V Ostravě se do něj převtělili Lukáš Adam a Tomáš Savka, přičemž mi bylo popravdě docela jedno, kdo bude zrovna hrát. Věřím, že Tomáš tento úkol hravě zvládne a podaří se mu bez problému udržet pozornost diváka, já na fermanu měla jméno Lukáš Adam. A mám pocit, že si Luigiho spolu s kostýmem jednoduše navlékl. Měla jsem pocit, že nehraje, ale žije. Jako by to pro něj byla ta nejpřirozenější věc na světě. Líbila se mi jeho energie a jakási drzost, kterou má v sobě Lucheni hluboko zakořeněnou. Buřič, jak má být. No, asi není divu, že za tento výkon dostal i Thálii. Neodpustím si ale ani drobné jazykové okénko, protože Luigi je Ital a čas od času do svého projevu nějaké to italské slůvko propašuje. Trochu mi na začátku zatrnulo při slově attenzione, protože výsledek zněl spíš jako francouzské atención, jenže pak jsem si sama říkala, že jsem se musela přeslechnout, jelikož od té chvíle už Lukáš italštinu sekal naprosto bezchybně, uvěřitelně, se správnou výslovností i energií, pro Italy typickou. Tleskám, chválím, zkrátka: Perfetto! 😊

Mimochodem, pokud si jako já vyberete k sezení první řadu, tak přátelské varování – v jednom momentě Lucheni skáče dolů a prochází mezerou mezi hledištěm a jevištěm. Doufám, že jsem mu tam moc nepřekážela! 😂

Přiznám se, že na úplný závěr si schovávám dva představitele arcivévody Rudolfa. Možná je to tím, že jsem poměrně nedávno viděla film Mayerling, kde se o něm dozvídáme trochu víc, ale nějak mi tohle princátko čím dál víc přirůstá k srdci. Je mi ho líto a přála bych mu trochu víc štěstí do života. I když si občas i já klepu na čelo, co se jeho rozhodování týče 😂. Ale zkrátka v Ostravě jsem ani tak nebyla na Elisabeth, jako spíš na Rudolfovi! 😊 V dospělosti ho ztvárnil Radim Bierski, známý již z Kinky Boots. Zase byl úplně jiný, hrál i zpíval skvěle. Jako dětská verze Rudolfa se představil Rostislav Radecki a naprosto mě rozstřelil. Krásně a čistě zazpívané, skvěle nacvičené, takže nejenže se nepletl v textu a nebyl nijak viditelně nervózní, navíc dokázal i vyvolat emoce. Wow, za mě největší hvězda večera. 💖

Myslím, že píseň Stíny jsou dnes delší, vyvrcholení Rudolfova osudu a následně samotný konec, kdy se Elisabeth a Lucheni skutečně potkávají (jako tancuju mezi těma spoilerama solidně, ale upřímně, je to historie, a proto doufám, že víte, co tím chci říct 😂), patřily mezi nejsilnější momenty večera. Přiznám se, že pár slziček jsem uronila, díky čemuž přidávám nakonec Ostravě pár bodů navíc. Jen škoda že moje milovaná písnička Jen já vím, jak mám žít, tady neměla takovou sílu, jakou podle mého názoru mít mohla. Stejně tak mě vlastně moc nebavila ani návštěva blázince, přitom v Plzni jsem strašně ráda sledovala tu falešnou císařovnu a její manýry. Bohužel v této verzi mě to absolutně nezasáhlo a sama nevím, čím to bylo. Celá ta scéna se přehnala nějak rychle a najednou byla fuč.

Jak už jsem říkala, zdá se, že Elisabeth se mezi mé favority neprotlačí, přesto je pro mě důležitá. Často myslím na to, jak jsem vděčná za to, že žiju v dnešní době a můžu o svém životě rozhodovat sama, tak jak si titulní hrdinka často mohla jen přát. Chtěla bych jí ale fandit ještě víc, což nedokážu, protože se v mých očích často chová až moc sobecky. Dokážu pochopit touhu po nezávislosti a svobodě, nevadí mi ani to, že trestá svého muže. Dokonce jsem už pochopila i to, proč odmítla pomoci Rudolfovi – nechtěla se Franze doprošovat. Ostatně, když si vezmu, jaké zdravotní problémy jí asi manželova zrada způsobila, nedivím se. Jedna věc je za mě ovšem neomluvitelná, podle mě totiž Elisabeth selhala v roli matky. I když o své děti bojovala, nakonec pro ni byly důležitější jiné věci.

Císařovna Sissi je i po letech stále slavná po celé Evropě a stále se prodávají suvenýry s její podobiznou. Tato rakouská superstar si svými eskapádami v podstatě zajistila nesmrtelnost. Nemůžu se ale občas ubránit dojmu, ač jsem ji tedy samozřejmě osobně neznala, že si tato dáma vlastně nic z toho ani nezaslouží. A už vůbec ne to, aby právě o ní existoval tak slavný muzikál s nádhernou hudbou.😊 Ale co už 😂.