Muzikál Ema: Nekompromisně nekorektní jízda za nesplněnými sny

Muzikál Ema (foto: Karolína Krepčíková)

V posledních letech mi jsou čím dál bližší komorní představení, ať se jedná o činohru nebo muzikál. Na autorský muzikál Ema, uváděný v prostorách Peškovky, jsem narazil víceméně shodou náhod. Upřímně mě ale tak překvapil svou nesmlouvavostí, že jsem ho za poměrně krátkou dobu jeho uvádění stihl hned dvakrát.

Celkem absurdní příběh sleduje životní strasti titulní postavy Emy, sotva dospělé dívky. Tu měla její matka, navíc samoživitelka, v osmnácti letech. Řekněme, že Ema je typicky prokrastinující teenagerka a ze všeho nejvíc touží po cestě do Tokia a myčce, aby doma nemusela tolik pomáhat. Vzhledem k tomu, že máma je pořád v práci, poflakuje se po různých pařbách a pokaždé končí u jiného chlapce. Tušíte správně, Emu čeká podobný osud jako její mámu. Ale narozdíl od ní hodlá Ema vzít všechno pevně do svých rukou. A to prostřednictvím řady kontroverzních rozhodnutí od nahodilého určení otcovství po nestandardní… formu přivýdělku.

Přestože příběh muzikálu řeší celkem výrazné otázky, je až nečekaně nabušený absurdním, nekompromisně nekorektním i lingvistickým humorem. Střílel si z příběhu, postav samotných, dnešní doby, veřejně známých osobností (příklad za všechny – výrobce hereckých rukavic, které jsou Vodochodsky odolné je Martin hilFinger, pozn. aut.) i do divadelní čtvrté stěny. Tady se sluší složit poklonu autorce Elizabeth Kateřině McIntosh, která se především v činoherních pasážích opravdu vyřádila. Sice je zápletka většiny z nich skutečně bizarní, ale jsou živé, energické a srozumitelně napsané. Činoherní pasáže mi obecně přišly jako doména celého představení. Písně sice nepůsobily nijak nadbytečně, ale v některých případech byly téměř zapomenutelné. Obdivuju, že původní tvar Emy vznikl ještě během Elizabethiných studií na DAMU.

Titulní role Emy se zhostila sama autorka textů a scénáře. Kateřina si napsala a na jevišti vytvořila postavu, u níž rozhodně měla co hrát a co dokázala beze sporu uhrát. I když je mi Ema jako postava krajně nesympatická, verva, s jakou se pouští do řešení svých problémů a paradoxně se pak topí v ještě větších, byla nakažlivá. Ema jako hrdinka svého příběhu fungovala. Nešlo jí nefandit i navzdory všem negativním vlastnostem. 😊 Ve zpěvu jí hudba v řadě případů šla naproti. Neztrácela se ani v těch pár tanečních kreacích, které dostaly prostor. Určitě musím zmínit především hudební číslo s Pandořinou skříňkou, které bylo chytlavé a v hlavě jako popěvek zůstalo. A nemůžu nezmínit emotivní závěr, kde ta rozjetá horská dráha plná absurdního humoru vykolejí a rozseká se o skálu. A stejně i tak má příběh v čele s Kateřinou coby Emou dostatek dechu na to, aby zasadil poslední cynickou tečku.

Postava, která nás provádí celým dějem, je Rádio v podání vynikajícího Matěje Převrátila. V podstatě se jedná o vytuněnou verzi Alexy nebo Siri. Pouští písničky, píše a čte zprávy, vytáčí k hovoru i k nepříčetnosti, měří čas, vyhledává informace… A k tomu ještě sedí za klávesama. Když byla řeč o lingvistickém humoru, nemůžu u téhle postavy nevzpomenout neskutečně vtipně odprezentování inzerátů různých realitek, kde i nejzákladnější humor jako upravování městských částí Prahy velmi dobře fungoval. Taková cesta na Černý Mošt nebude taková jako dřív. 😊 Multifunkčnímu Rádiu se sluší přiznat i zásluhu, že na každou reprízu měl připravenou aktualizaci systému, takže pokaždé jsme se dozvěděli, kolikátého je, kdo má svátek a jestli se k onomu datu pojí nějaká zajímavá pranostika nebo mezinárodní den. K Matějovi samotnému se dá dodat snad už jenom tolik, že kdybych si někdy chtěl pořídit podobného virtuálního pomocníka, skoro doufám, že bude tak extrémně vtipnej a sarkastickej.

Kde se obsazení podařilo beze zbytku skvěle, je role Eminy maminky. Barbora Poláchová dokázala i na relativně malém prostoru vytvořit nezapomenutelnou postavu, která má jednoznačně co říct. Diváky totiž provede nejen po strastech mateřství a obětovaných snů, ale i po kruté realitě na druhé straně milosrdných lží, které je někdy více než nutné říct. Barbořin projev přesně balancoval mezi nesmlouvavou velitelkou domácnosti a sebeironizujícím pohledem na svět. Její úvodní číslo bylo fantastické, taktéž duet s Emou, který se patrně mohl jmenovat Za svým slovem budu stát. Kde ale přišlo překvapení, bylo matčino zjevení se jako sarkastického komentátora děje přibližně v půlce představení. To už Ema s matkou dávno nežije. Výstup Poláchové během téhle scény, respektive písničky, byl neskutečně jedovatý, ale zároveň tak vtipný a odzpívaný s takovým drajvem, že jsem v tomhle případě opravdu zalitoval, že byl tenhle konkrétní výstup tak kratičký.

Další dvě důležité postavy příběhu jsou dva muži, kteří Emě změnili život. Jedním z nich je Robert Kolář, poznámka Mastňák. Toho si zahrál Petr Matyáš Cibulka, který zároveň vedl kolektiv autorů, co k muzikálu složili hudbu. Sluší se přiznat, že jako jakási parodie na okázalé, klasické muzikálové postupy, se Cibulkův Rob povedl a dalo by se za ni mnohé schovat. Nicméně v činoherních pasážích byl skvělý. Druhým důležitým mužem je Sigismund. Ten prakticky vytvářel kontrast k postavě Roba. Sigismunda jsem na obou reprízách viděl v podání výborného Jana Šmída.

Výborná a výrazná byla výprava, o níž se postarala Anastasiya Atapina. Připravila divákům extrémně jednoduchou, ale efektivní scénu. Dobře využila pastelové barvy, nečekaně mnohoúčelnou scénu i rekvizity. Rozhodně zaujalo třeba využití záchodové mísy asi čtyřmi různými způsoby. To vše navíc perfektně podpořil i prostor blackboxu Peškovky, kde se představení hrálo. Vizuální atmosféru dotvářela trojice spoře oděných mužů, kteří se na jevišti objevovali téměř výhradně za neskutečně vlezlé melodie – Jan Zdeněk, Ladislav Pokorný a Ján Madaras. O dotvoření atmosféry hudební se pak postarali Václav Šamárek a Anežka Pravdová, kteří se v Emě mimo jiné chopili kytary a houslí.

Ema je dílko, které svou kontroverzností nemusí sednout každému. Je ale vážně škoda, že své působení na jevišti zabalila tak rychle (přibližně po tři čtvrtě roce uvádění, pozn. aut.). Jednalo se o představení neotřelé, skrz naskrz prolezlé absurdním humorem a bizarností. Přitom přesto disponovalo jasným názorem a pohledem na věc. No, třeba se s Emou snící o myčce, matkou, co byla dravá, nespoutaná duše a Rádiem, které nepouští nutně jen vypalovačky od MC Intoš, zase setkáme.