Muzikál Fantom opery: Příběh, jenž nepřestává fascinovat

Za svůj život můžete potkat nespočet lidí, kteří vás nějak zasáhnou, ale vždy je mezi nimi jeden, kdo ve vás zanechá nesmazatelnou stopu. Můžete vidět milion filmů, ale jen některé se stanou vašimi srdcovkami navěky. Můžete vidět všechny krásy světa, mezi nimiž je však jedno místo, kam se budete alespoň ve vzpomínkách pořád vracet. Můžete slyšet kvantum krásné hudby, ale vždy budou ve vás znít songy, které nikdy neomrzí. Můžete číst nebo znát tisíce příběhů, ale jen k jednomu vás neustále táhne srdce, nutí vás přemýšlet a stále dokola se jím necháte pohlcovat. Koho máte potkat, toho potkáte, a s čím se máte střetnout, to vás zasáhne. Takový je zákon života.

Potká-li vás příběh, od něhož se nemůžete odpoutat, pořád nad ním přemýšlíte a po čase nacházíte jeho další interpretace, je to známka, že onen příběh nefascinuje jen vás, ale snad celý svět. Takových příběhů jsou tisíce. Životy velikánů své doby byly stokrát napsány, zfilmovány i zhudebněny, slavné knihy a příběhy jsou co chvíli přenášeny na světová jeviště v různých provedeních, slavná hudební díla (zejména opery) jsou nestárnoucí složkou kultury na celém světě, stále poskytující nadhled a odkrývající svou nadčasovost. Rovněž vás však může zasáhnout i příběh člověka, který ani zdaleka nebyl velikánem, ani není žádnou velkou postavou ze slavného románu. A přece se stal legendou, jež fascinuje další umělce, režiséry, spisovatele, skladatele. A také čtenáře a milovníky krásné hudby.

Fantom opery se zrodil v roce 1910 v románu Gastona Lerouxe a líčí příběh znetvořeného člověka, který žil v útrobách pařížské Opery Garnier. Leroux se v románu opírá o údajně skutečná svědectví lidí, kteří v té době v Opeře žili a s tajemným přízrakem se setkali, nebo o něm alespoň slyšeli. Tím přízrakem byl člověk z masa a kostí, zmítán krutým osudem a nucen se skrývat před lidmi, avšak zasažen láskou k jedné baletce, které se zjevoval pouze jako Anděl hudby – učitel a neviditelný ochránce. Ve snaze ochránit svůj podzemní svět a také ukrýt svou největší bolest, uchyluje se k vzbuzování strachu u zaměstnanců Opery, v níž si vybudoval vskutku fantastické království a dokonce začal sám psát hudbu pro svou milovanou Christine. Příběh je o to dojemnější, že nekončí happy endem, naopak zůstává příběhem nenaplněné, avšak věčné, čisté a nehynoucí lásky člověka s obrovským srdcem.

Není tedy divu, že příběh Fantoma opery má v současnosti mnoho podob. Je natolik jedinečný, že inspiroval mnoho dalších umělců k jeho dalším interpretacím. Existuje v komiksové podobě i několika filmových zpracováních. Můžeme se setkat dokonce se dvěma knihami, které příběh Fantoma opery domýšlejí. Jak mohl vypadat příběh Erica předtím, než se dostal do podzemního světa Opery, který byl jeho svobodou i vězením zároveň, líčí kniha spisovatelky Susan Kay s názvem Fantom – a musím říct, že je to úžasné čtení plné zvratů a také vysvětlení jeho pozdějšího konání. Je to průnik do myšlení člověka, od něhož odvrací tvář celý svět, nepochopeného, ale zároveň nezlomného a přes veškerou zlobu světa, a nutnost bojovat o své místo na slunci (či v temnotě), zůstávajícího člověkem s velkým srdcem a doufajícím ve své štěstí. Druhá kniha od Fredericka Forsytha Fantom Manhattanu naopak domýšlí pozdější osud tohoto neobyčejného člověka poté, co přišel o svou Christine, a tak již nemá důvod zůstávat v Paříži, ale přesouvá se do New Yorku, kde se však shodou náhod s Christine opět shledává, a také se svým dřívějším rivalem v lásce Raoulem.

Nejznámější podoba Fantoma opery na světě je však zároveň ta nejkrásnější – muzikálová. Britský hudební skladatel Andrew Lloyd Webber byl Lerouxovým románem okouzlen a v roce 1986 přenesl Ericův příběh do hudební a divadelní podoby. Bezesporu můžeme tento muzikál označit jako klenot mezi světovými muzikály, kde bude vždy mít své místo. Dodnes se hraje po celém světě, na cca 150 jevištích ho zhlédlo přes 100 milionů diváků. Dočkal se dokonce pokračování – opět s fascinující Webberovou hudbou – v muzikálu Láska nikdy neumírá (Love Never Dies), podle již zmíněné knižní předlohy Fantom Manhattanu.

Muzikál Fantom opery nebyl neznámý ani českým divadelním fanouškům, kteří ho znali především díky filmové podobě s Gerardem Butlerem, Emmy Rossum a Patrickem Wilsonem v hlavních rolích. Úžasná, nezaměnitelná a velkolepá hudba s obrovskými hudebními plochami balancujícími na hranici muzikálu a opery v příjemném kontrastu s jemnými melodickými nápěvy, se tak dostala do uší lidem, kteří k muzikálovému žánru do té doby ani nepřičichli. Tento film byl i mým prvním setkáním s Fantomem, jeho příběhem a osudem nešťastně zamilovaného člověka, jehož znetvoření ho přimělo být v jistých momentech i nevyzpytatelným a mstivým.

Koncem 19. století, kdy se příběh odehrává, měla společnost vůči různě postiženým lidem silné předsudky, o několik století dřív byli tací lidé upalováni na hranici jakožto „sémě ďáblovo“. Člověk jakkoli odlišný byl považován za monstrum budící víc hrůzu než soucit. Neměl nikde zastání, žil na okraji společnosti anebo byl nucen svoji odlišnost, která byla zároveň jeho největší vnitřní bolestí, ukazovat veřejně, aby se vůbec uživil. Odsuzování, posměch a strach okolí zanechalo v jeho duši stopu, srdce však navzdory tomu toužilo po lásce a pochopení. (Koneckonců nechová se společnost vůči postiženým lidem takto mnohdy i dnes?) Pro Erica je tedy těžké chovat se podle společenských konvencí, a tak si své místo dobýjí po svém – uchyluje se k vraždám a vydírání jakožto tajemný přízrak Opery, která mu poskytuje soukromí, zázemí a možnost tajně pozorovat svoji lásku.

V muzikálu se tak setkáváme s krásnou baletkou Christine Daaé a jejím Andělem hudby, jenž k ní skrytý promlouvá přes zrcadlo v šatně a dává jí potají hodiny zpěvu. Díky Fantomovým machinacím s divadelní technikou se Christine stává hlavní hvězdou Opery, což nelibě nese operní subreta Carlotta Giudicelli i dvojice ředitelů, které Fantom finančně vydírá. Christine však netuší, kdo je její učitel, ani co má za lubem, a když se na scéně objeví její přítel z dětství Raoul, vikomt de Chagny, oddává se jeho lásce. Zdrcený Fantom však nemá mnoho možností, jak se svým sokem bojovat. Ví, že jediná možnost, jak může člověk jako on Christine okouzlit, je jeho krásný hlas, ale to v této chvíli pro lásku nestačí. A tak se příběh splétá do mnoha událostí, za nimiž stojí nešťastná láska. Fantom nabere odvahu, před Christine se zjeví jako člověk s maskou a odvede ji do svého království v podzemí Opery, kde žije a skládá hudbu. Ona je okouzlena jeho krásným hlasem, ale když objeví jeho znetvoření, začne se ho bát. Když se v Opeře začnou dít nevysvětlitelné věci, Raoul přísahá tajemnému přízraku pomstu, na níž se však Christine zdráhá podílet. Přece jen je to člověk, který ji naučil zpívat a ona si uvědomila jeho pravé city. A bude to opět láska Fantoma, která se v závěru příběhu naplno projeví, i když nenaplněná a nešťastná, avšak ta, která nikdy neumírá.

V době někdy před 10 lety byl tento muzikál stále nesplněným snem několika českých producentů – jak z hlediska získání licence, tak i náročnosti výpravy, hudebního nastudování a také hledání kvalitního obsazení. A tak jsem si chtěla splnit sen a aspoň jednou v životě vidět Fantoma v divadle. To se mi poštěstilo v roce 2012, když jsem se s partou kamarádů vypravila do Londýna a poprvé zhlédla představení na jeho domovské scéně v Her Majesty’s Theatre. Zážitek to byl nepopsatelný. Jelikož to bylo moje úplně první zahraniční představení (mimo Česko a Slovensko), kde kvalitativní úroveň vysoko přesahuje většinu tuzemských titulů (čest výjimkám), užívala jsem si ho naplno a nepřestávala se udivovat nad tím, co všechno je na divadle možné. (Později jsem Fantoma v Londýně zhlédla ještě dvakrát spolu s jinými tituly, které byly výpravou i provedením opět o nějaký ten level výš, ale Fantom pro mě bude pořád první a největší srdcovka ze všech.) Efekt proměny skladiště v divadlo ve vší parádě, prostředí podzemního jezera, dekorace tří oper odehrávajících se v rámci děje či scéna na střeše Opery byly natolik neskutečné, že bych nikdy nevěřila, že Fantom se někdy může hrát v České republice. Co mě také dostalo, byl zvuk živého orchestru a opravdu neskutečný sound, díky němuž jsem znovu a znovu objevovala genialitu skladatele a propracovanost všech hudebních motivů. Díky tomu, že světem tohoto muzikálu je opera, slyšíme těžké pěvecké party zejména představitelek Christine a Carlotty, a také zpěv Fantoma, který jednoduše musí být okouzlující, jelikož je to to jediné, co může Christine na něm přitahovat. Opera je zároveň i světem baletu, a tak tanec na špičkách je další nutností. Samotné divadlo HMT není nijak extrémně velké, je spíš vysoké, což umožňuje skvělé provedení padajícího lustru, důležité dekorace pro samotný děj, a také jeho „rozbití“ a opětovné složení. Divadlo je staré několik století a jeho interiér odpovídá době, kdy bylo postaveno. Romantický příběh platonické lásky tak dostává důstojné prostředí a divák může prožít Ericův osud v plné síle.

Proto rok po mé první návštěvě mě (a nejen mě, ale celý český muzikálový svět) šokovala zpráva, když agentura GoJa vyhlásila konkurz na Fantoma opery. Internet byl najednou plný přejících i nepřejících kritiků v obavách, jaký to bude v českých podmínkách průšvih. Představení však žádným průšvihem nebylo. Nebudu zde polemizovat, která scéna/kulisa/skladba/kostým apod. byla/nebyla podle originálu, tyto věci totiž podléhají licenčním podmínkám. Jelikož se jedná o dílo žijícího autora, předpokládám, že vše bylo v souladu s licencí i po právní stránce. Můžeme obě představení srovnávat pouze v tom, jak se nám ta která věc líbí, nebo nelíbí. A jelikož jsem dodnes viděla tři non repliky (českou, norskou, polskou), můžu říct, že přesně podle Londýna nebyla žádná. Všechny se navzájem lišily v pojetí některých scén, některé dokonce v prostředí, kde se děj odehrával, či způsobem projevu jednotlivých postav. Zatímco Praha a polský Bialystok se držely prostředí ve stylu začátku 20. století, norské Oslo šlo po vzoru moderny a střízlivosti. Není to nic neobvyklého, stejným směrem jdou již cca 40 let i klasické opery, a to na celém světě (třeba ztvárnění Dvořákovy Rusalky jakožto prostitutky, apod.). Norský Fantom zase až takový extrém nebyl, ale říkám to proto, že zde je jen na divákovi, zda to přijme, a také zda má inscenaci s čím srovnat. Norové jsou ostatně zvyklí na minimalismus ve všem.

Kdybych si mohla sama sestavit pro mě ideální ztvárnění Fantoma opery na jevišti, z každé této inscenace bych vzala něco a složila to dohromady. Bylo zajímavé pozorovat, jak si s jednotlivými vizuálními obrazy pohráli různí režiséři. V norské verzi je velice půvabná scéna u největšího love songu Music of the Night, kdy Fantom ukazuje Christine noty své opery, kterou píše pro ni. V Polsku zase vypadá úžasně scéna na hřbitově, kde režie převzala z filmové verze motiv souboje Fantoma a Raoula. V Praze zase naopak u mě vede scéna proměny Carlotty u písni Prima Donna (opět inspirace filmem), která není v žádné jiné inscenaci. A také v Praze byl začátek druhé půlky představení s následným maškarním plesem ztvárněn (dle mého) nejlépe, a to hlavně choreograficky, kdy se Christine postupně zjevuje Fantomova maska na různých místech ještě předtím, než se objeví on sám jako Červená smrt. U scén Hannibala, cesty do podzemí, na střeše i při vrcholné scéně opery Don Juan Vítězný a následném terčetu ústřední trojice však suverénně vede Londýn. Zde ale musím zmínit naprosto odlišné herecké pojetí písně The Point of No Return ve všech čtyřech inscenacích a také způsob a pojetí odmaskování a odhalení Fantoma. A samozřejmě jeho následné chování při únosu Christine a vrcholném střetu obou rivalů. Ve finále herecké ztvárnění citového rozpoložení Fantoma bylo také ve všech inscenacích jiné, ale se stejným účinkem na diváka – vzbuzovalo neskonalý soucit.

Londýn je zkrátka originál a vždy i bude. A právě vzhledem k tomu, že každá inscenace podléhá jiným představám režiséra, těžko se srovnávají jednotliví představitelé postav. Chci se tedy tomu vyhnout. Kdyby byl třeba představitel nějaké non repliky pod režijním vedením jiné non repliky, či dokonce londýnského nastudování, jeho Fantom by určitě vypadal jinak. Tím, že jsou veškerá režijní pojetí rolí značně odlišná, srovnávání ani není namístě. Mohla bych srovnávat alespoň zpěv, ale ani v tomto bych nebyla zcela objektivní. Kdybych ale měla zmínit někoho, kdo mě výrazně okouzlil zpěvem či charismatem, musím uvést alespoň jednoho ze sedmi mnou zhlédnutých Fantomů, a to byl Gerónimo Rauch (Londýn v roce 2015), a také naše česká Christine Monika Sommerová dala své postavě nesmírný půvab a výjimečný hlasový punc. Mezi ostatními by se našlo několik desítek dalších skvělých zpěváků i herců, kteří se s tak náročnými rolemi poprali se ctí.

Fantom opery bezesporu patří co do náročnosti k nejtěžším muzikálům na světě. Pěvecká čísla si vyžadují zejména u hlavních rolí operní průpravu, u Christine také balet na špičkách (byť třeba v norské a polské verzi na špičkách netančila). Hlavním atributem celého muzikálu je však zpěv, a to hlavně ten Fantomův, který zkrátka musí být výjimečný, nezaměnitelný se zpěvem ostatních postav, a zároveň krásný a okouzlující na první poslech. Tento punc výjimečnosti jsem postrádala u polského Fantoma, který je jistě skvělým umělcem, ale na tuto roli podle mě nestačil. Nechci mu však křivdit, slyšela jsem ho jen jednou, a to je málo na objektivní hodnocení.

V současnosti se Fantom opery u nás nehraje, je však avizován již třetí jeho návrat, opět v divadle Goja Music Hall. Uvidíme, co přinese čas, zda se změní obsazení, scéna, režie, choreografie, lustr (ten by změnu potřeboval ze všeho nejvíc, jelikož několikrát nefungoval a jednou dokonce málem shořel). Toto dílo si však zaslouží návrat a také stejně důstojné provedení, jaké mělo v minulosti. Překrásná hudba z pera jednoho z největších hudebních géniů současnosti, jenž je snad nevyčerpatelnou studnicí hudebních nápadů a dodnes chrlí jeden skvělý muzikál za druhým, se nesmazatelně zapsala do srdcí mnoha fanoušků a ještě do mnoha se jistě časem zapíše, pokud ji objeví.