Muzikál Heidi: Vrchovatá nálož pozitivních myšlenek

Příběh o síle přátelství a lásky, o pozitivním vnímání světa, ale také o odlišnostech mezi životem ve městě a životem uprostřed alpské přírody – tak by se dal v kostce shrnout muzikál Michaela Schanzeho (hudba a texty písní) a Hanse Dietera Schreeba (scénář) – Heidi. Toto dílo vycházející ze známé knížky Johanny Spyri, u nás vydané pod názvem Heidi, děvčátko z hor, nás tak zavádí kromě podmanivého prostředí Švýcarských Alp i do Frankfurtu.

Malá Heidi je sirotek, jejíž rodiče tragicky zahynuli, když jí bylo sotva pár týdnů. Vychovávala ji proto tetička Edith, ovšem jen do doby, než se jí naskytla lukrativní nabídka práce ve městě. Edith proto přiváží holčičku k dědečkovi Konrádovi, který žije ve srubu uprostřed Švýcarských Alp. Konrád se však po tragické smrti svého syna poněkud uzavřel do sebe, a navenek proto vystupuje jako nepřístupný morous. Heidi si jej však záhy získá svou bezprostředností a nezdolným optimismem. V prostředí hor a ve společnosti místního pasáčka koz Petra navíc děvčátko vyloženě rozkvétá.

Paralelně s osudy Heidi se ve Frankfurtu odehrává příběh mladé Kláry Sesemannové, kterou chatrné zdraví upoutalo na invalidní vozík. O Kláru je sice vzorně postaráno a může mít prakticky vše, na co si vzpomene, cítí se ovšem velmi osaměle. Když se proto rodina rozhodne zajistit pro Kláru společnici v podobném věku, tetička Edith se chopí příležitosti a přiveze ze Švýcarska k Sesemannovým právě Heidi. Přestože je Klára o něco starší, prakticky ihned se s Heidi spřátelí a nechá se „nakazit“ jejím pozitivním pohledem na život. Heidi však na dědečka Konráda a Petra nemůže zapomenout a její stesk po nich je stále silnější. Podaří se najít takové řešení, aby byli všichni zúčastnění šťastní?

Na muzikál Heidi (uváděný v režii Stanislava Moši) jsem se na hudební scénu Městského divadla Brno vypravila na jaře tohoto roku, a jelikož jsem knižní předlohu nečetla, ani neviděla žádnou ze zfilmovaných verzí, byl pro mě tento příběh zcela nový. A přestože se v něm neděje nic nadpřirozeného (a vlastně by se klidně i mohl stát), působil na mě skoro až pohádkově. Pohádkový ráz představení dodává také nádherná scéna Christopha Weyerse, v níž je většina kulis (či projekcí) kreslená (včetně stáda koz na kolečkách😊) a působí to tak, jako by se jednotlivé postavy pohybovaly na stránkách knížky. To vše doplňují povedené dobové kostýmy Andrey Kučerové.

Po hudební stránce na mě jednotlivé melodie působily hravě a různé folklorní motivy mi ideálně zapadaly do prostředí, v němž se příběh odehrává. I když se mi k dění na scéně hudba skvěle hodila, s odstupem času si nevybavím žádný výrazný hudební motiv.

Jelikož jsem se vypravila na odpolední představení, troufla bych si skoro tvrdit, že děti měly v publiku početní převahu. Tato inscenace si ale okamžitě získala jejich pozornost a během představení mě jejich přítomnost nijak nerušila. Myslím si, že každý z nás si našel v Heidi to svoje. Zatímco děti prokazatelně nejvíce ožily v okamžiku, kdy personál v domě Sesemannových v noci strašil bojácnou kuchařku (Radka Coufalová), mě spíš zajímaly (a dojímaly) osudy a myšlenkové pochody jednotlivých postav.

Bylo mi sympatické, že na rozdíl od pohádek v Heidi nejsou postavy striktně dělené na ty dobré a zlé (a vlastně zde na žádného úplného záporáka ani nenarazíte). Právě naopak, i ta zdánlivě nejzápornější postava v samém závěru sama od sebe uzná svoji chybu a omluví se. A naopak postavy, které bychom nejspíš označili za kladné, dělají různé chyby a nechovají se vždy úplně ukázkově. Díky tomu mi připadaly velice zajímavé. Vykreslení jednotlivých postav tak, aby dostatečně zaujaly, nepochybně pomohl také velmi dobrý překlad, za kterým stojí Zuzana Čtveráčková. A především výborné obsazení.

Obsazení Heidi stojí a padá na ústřední trojici dětských hrdinů, tedy Heidi, Kláře a Petrovi. Bezprostředností a spontánností mě naprosto ohromil Kryštof Helbich, který tím bezstarostným venkovským klukem, jenž je zcela oddaný horám, kam patří, zkrátka byl. Přesvědčivý byl i ve chvíli, kdy má pocit, že se mu Heidi vlivem Kláry odcizuje, a ukáže proto i svou stinnou stránku.

Karolíně Čtveráčkové jsem snadno uvěřila její srdečnou a nezáludnou Heidi, která dokáže najít na všem to dobré, a to i ve chvíli, kdy by ostatní neměli sebemenší důvod se radovat. Dovedu si představit, že pro dědečka Konráda musela být z počátku naprostým zjevením, protože její životní postoj je vlastně zcela opačný nežli ten jeho. I mně nejprve párkrát blesklo hlavou, že by mi možná někdo až takhle věčně nadšený brzy začal lézt trochu na nervy, jenže na druhou stranu Heidi svůj postoj nikomu nevnucuje, pouze tak žije a jen mimoděk tím jde svému okolí příkladem.

V Karolínině stínu však nezůstává ani výborná Gabriela Čtveráčková jako Klára. Myslím, že se jedná o roli zajímavou i náročnou. Klára se totiž v rámci příběhu postupně proměňuje a její představitelka díky tomu může ukázat řadu poloh. Poznáváme ji jako nešťastnou a spíše uzavřenou mladou slečnu, která s přítomností Heidi postupně získává novou sílu, víru a chuť do života a kromě toho i odhodlání prosadit si své. Působivé je pak i samotné finále, které ale nechci, pokud náhodou knižní předlohu neznáte, dopředu prozrazovat, ačkoliv si u pohádkově laděného příběhu Klářin osud asi snadno domyslíte. 😊

Pro mě osobně však zůstává v Heidi nejzajímavější postavou dědeček Konrád v jedinečném podání Roberta Jíchy. Kdykoliv si s odstupem času na návštěvu tohoto muzikálu vzpomenu, vybaví se mi především on. Musím se přiznat, že když jsem se poprvé dočetla, že se v tomto představení Robert, který je prakticky mým vrstevníkem, objeví v dědečkovské roli, dost mě toto rozhodnutí šokovalo. Ale s postupem času jsem si říkala, že dědeček holčičky, která sotva chodí do školy, by asi o moc starší být nemusel. Je tedy v pořádku, že je Konrád plný sil, a nikoliv vetchý stařeček, jak si většina z nás asi „dědečky“ představuje. 😊 V tomhle směru jsou trochu zavádějící prošedivělá dlouhovlasá paruka a plnovous, které představitel této role dostal. Za mě je to ovšem úprava slušivá, která nijak nepřidává na věku, spíš budí dojem určité divokosti, nespoutanosti a osobitosti, kterou bych u člověka, jenž dlouho žije sám někde na samotě v horách, nejspíš i čekala (rozhodně tedy nebudu souhlasit s naším Georgem, který ve svém dřívějším článku Konráda po vizuální stránce přirovnal k Wolverinovi 😊). Konrád se nejprve jeví trochu nepřístupně, ovšem v podstatě už od prvního okamžiku je jasné, že vůbec není zlý, pouze svojí nevrlostí zakrývá velký smutek. A Heidiina nezáludnost a srdečnost mu pomůže z této ulity vylézt a znovu objevit smysl života. Robert mě svým výkonem několikrát dojal až k slzám a mám za to, že jako Konrád odvedl fantastický a skutečně emotivní výkon.

Ačkoliv je obsazení Heidi poměrně početné, moji pozornost si „ukradla“ právě tato čtveřice. Přesto bych ráda ještě několik dalších rolí zmínila.

Do skupiny postav, které mi rozhodně byly sympatické, můžu zařadit prakticky celé osazenstvo domácnosti rodiny Sesemannových. Ať už laskavou babičku ztvárněnou Zdenou Herfortovou, empatického doktora Clasena v podání Libora Matouše či Jonáše Floriána coby Klářina učitele.

Také Kristian Pekar ztvárnil Klářina otce naprosto uvěřitelně. Beze sporu se jedná o milujícího tatínka, který se ovšem sám nedokáže vyrovnat s onemocněním své dcery. Problémy řeší tím, že před nimi utíká na dlouhé pracovní cesty. Jenže nevědomky tak Kláře ubližuje a prohlubuje její pocity samoty a zbytečnosti.

Asi nejkontroverznější postavou je Klářina guvernantka, slečna Rottenmeierová, již si skvěle zahrála Ivana Vaňková. Přestože celému domu vládne nekompromisně a pevnou rukou, nemyslím si, že by byla vysloveně zlá, spíše je pouze svázaná předsudky ohledně toho, co je a co není vhodné a správné. Spontánní venkovská dívenka do jejích představ ideální Klářiny společnice zkrátka nezapadá, což guvernantka dává okázale najevo. Na druhou stranu, s výjimkou těchto narážek, Heidi nijak neubližuje a pouze neochotně snáší její přítomnost.

Podobné pocity jsem vlastně měla i z tetičky Edith, která měla původně Heidi na starosti. V této roli jsem viděla Elišku Hladilovou a jsem přesvědčená, že také její jednání a rozhodnutí, ač ne vždy úplně šťastná, byla dlážděna dobrými úmysly. Bohužel přemýšlí jen nad tím, co bude pro Heidi do budoucna nejlepší, ale už zapomíná vzít ohled na to, aby se cítila šťastná a spokojená nyní. Mrzí mě proto, že postava Edith v muzikálu vyzní trochu do ztracena.

Myslím, že mohu tuto inscenaci bez obav označit za povedený rodinný muzikál, přinášející dojemný příběh plný naděje, radosti ze života, přátelství a porozumění, který může působit skoro až pohádkově. Možná se nejedná o největší trhák brněnské hudební scény, přesto zde má své místo a za návštěvu (ať už s dětmi, nebo bez nich) rozhodně stojí. Je hezké se čas od času nechat nabít pozitivními myšlenkami a těch vám Heidi naloží vrchovatě. 😊