Muzikál Interview: V zajetí červeného světla
„Ahoj, jsme v éteru!“ To je pozdrav, jež jsem si půjčila z představení Interview, které jsem zhlédla v ostravském Divadle „12“. Jak již název napovídá, půjde tu o nějaký rozhovor, v tomto případě rozhlasový. V komorním příběhu muzikálu poznáme dvě postavy – moderátora a zpěvačku. Právě mezi nimi se bude odehrávat tak trochu slovní ping pong, u něhož budeme přemýšlet, kdo z nich dvou má vlastně navrch. Mám dojem, že ani u jednoho z nich ve hře nepadne jméno a v programu jsou rovněž titulováni pouze pomocí svých profesí, přesto mám po zhlédnutí díla pocit, že už o těch dvou leccos vím a ta jejich jména jako bych měla na jazyku. Oba nám ze sebe odhalili poměrně dost, ať už se jedná o nějaké jejich rodinné zázemí, osobní těžkosti či třeba kariérní volby. Nakolik jsou pro ně podobné rozhovory jen prázdnou rutinou a nakolik je jejich práce vlastně baví? A bude tenhle jejich rozhovor jen jedním z nekonečné řady, nebo bude naopak výjimečný?
Záhy po Interview se mi vybavilo jedno rčení, které patří do dabingu (a jistě by se tedy dalo využít i v rozhlase), že do studia s sebou potřebujete jen »tužku a talent«. Moderátor z tohoto příběhu v podání Tomáše Savky má ale asi jinou poučku, protože před tím, než se rozsvítí červená, nutně před sebou potřebuje papír s přípravou a panáčka 😂 (snad oceníte, že aliteraci jsem se snažila dodržet 😉). Nebylo to tak ale zdaleka vždycky, i když tedy hrníček s vlastní podobiznou si přinesl už první den. (Mimochodem, drobná odbočka, nepřemýšlí NDM Ostrava, že by ten hrníček mohli v divadle prodávat? Znám fanoušky, co by si určitě »Savku« domů vzali rádi😉) Moderátor by na nás možná mohl působit jako buran a hulvát, ale Tomáš Savka z něj udělal velmi sympatického člověka, kterého je mi docela líto. Moc dobře mu rozumím a mrzí mě, že není skutečný, abych ho měla šanci už před časem varovat, že si koleduje o spoustu problémů v čele se syndromem vyhoření.
Zpěvačka, jíž podobu a hlas propůjčila Veronika Boráková, je půvabná mladá dáma, na kterou jsem se nemohla vynadívat. Kromě toho jsem obdivovala její počáteční sebevědomí, jakousi příjemnou suverénnost. Jiný na jejím místě by se asi jen otočil na patě a odešel, ale ona toho využila, možná aby se pobavila, možná aby někomu dala lekci, dost možná sama nevěděla, proč vlastně. U Veroniky jsem oceňovala její práci s mimikou, zejména jsem si všimla, jak zatínala čelist, což občas vypadalo, že je jí do smíchu, jindy zase že se musí hodně držet, aby nezačala plakat nebo křičet. Asi bych se tomu u její postavy nedivila, protože její život rozhodně nebyl nijak růžový. Co se týče pěveckého výkonu, Veronika své party zazpívala bezchybně. Zpívala poměrně vysokým hlasem, což muselo být velmi náročné a upřímně jsem si na to musela také chvíli zvykat.
Těžký úkol pak Interview pro tuto mladou talentovanou dívku bylo jistě i kvůli tomu, jak se toto představení vlastně zrodilo. Role zpěvačky v tomto muzikálu s hudbou Zdeňka Krále a libretem Marka Davida a Tomáše Novotného (poslední zmiňovaný napsal i texty písní) byla původně psaná pro Patricii Burda Janečkovou, která ovšem bohužel v říjnu 2023 zemřela, a proto si zde již zahrát nestihla. Možná si teď říkáte – proč ji vlastně zmiňuji? Chci s ní snad Veroniku nějakým způsobem porovnávat? Vůbec ne, navíc by to ani nešlo. Ale nemůžu Patricii jen tiše opomenout, protože něco málo o tomto smutném příběhu se můžete dočíst i v programu k představení, a to prostřednictvím dopisu, který Patricii napsal Tomáš Novotný.
Zajímavé je, že mi stačilo přečíst pár prvních slov z toho vzkazu a hned se mi vybavil Tomášův hlas, aniž bych dopředu věděla, že ho skutečně napsal právě on. Mám z Tomáše pocit, že když píše, je zkrátka upřímný a otevírá nám své srdce, díky čemuž se na něj napojíme – a to nejen při čtení, ale také při poslechu písniček z Interview. V hledišti jsem se tak párkrát neubránila pocitu, že jsem Tomáše v některých obratech vyloženě slyšela… A slyšela jsem tak trochu právě i zmíněnou Patricii. Měla opravdu výjimečný hlas, a proto si dokážu představit, že kdyby Interview bylo součástí její životní cesty, její talent by toto dílo skvěle doplnil a ošperkoval. Osud nakonec ale rozhodl jinak, každopádně si troufám říct, že divák nebude odcházet s pocitem, že by mu snad něco scházelo.
Já osobně, coby milovník příběhů, jsem ocenila především zajímavou zápletku muzikálu a skvělý způsob, jak se postupně rozvíjela. Přinesla překvapivé momenty, humorné chvíle a povedené hlášky, ale zároveň i momenty, kdy jsem se snažila zadržet slzy. V samém závěru, když už bylo jasné, že jdeme do finále, jsem jich už pár přece jenom uronila. Další výhodou je pak spád představení, jak už na komorní scéně Divadla „12“ bývá zvykem. Interview trvá zhruba hodinu a 15 minut a hraje se bez přestávky.
Po hudební stránce jsem popravdě neměla nijak velká očekávání a v průběhu večera mě napadlo, že melodie jsou vlastně i docela hravé, ale asi si z nich zanedlouho nebudu nic moc pamatovat. Ovšem v tomto ohledu jsem se docela spletla, protože hned druhý den mi zničehonic vytanula na mysli jedna z nejvýraznějších skladeb, a to Smířená. A od té doby se mě ještě nepustila. Je to nevšední písnička, nese v sobě výjimečnou mozaiku emocí. Nějak se mi dostala pod kůži, tak snad se s tím nějak smířím 😂.
Svůj podíl na kvalitním zážitku má samozřejmě i hudební nastudování Jakuba Žídka, ale také samotní hudebníci (v mém případě Zdeněk Král – klavír, Martin Hrček – bicí, Marjolein de Roos – saxofon, Antonín Jančár – baskytara), kteří jsou do jisté míry i součástí představení jako takového. Nejprve jsou ukrytí za oponou, ale v průběhu děje je nakonec spatříme též. A jak se hodí ve chvíli, kdy do rozhlasového studia volají jeho posluchači. Tímto zdravím paní Zdeničku 😂. Je to neuvěřitelné, ale ačkoliv to byla vlastně jen taková maličkost a legrácka, jako by tam paní Zdenička byla rovněž s námi a dokonce mi jí bylo i trochu líto.
A podobných drobností bylo mnohem víc, díky čemuž musím pochválit nejen samotný scénář, ale také režii (Marek David), která zařídila, že vše mělo svůj důvod a své dokonalé načasování. Moc se mi líbilo například využití úryvků ze sportovních komentářů, co do děje padnou jako ulité.
Podobně promyšlené je pak i všechno, co vidíme na jevišti – a tím se dostávám ke scéně, kterou vytvořil Marek Cpin. Jedna z prvních věcí, co v Interview hraje ještě před začátkem, je varná konvice, v levé části jeviště. V centrální části pak najdeme stůl s mikrofony, v pozadí vše dokresluje rudá opona a především známá cedule s nápisem ON AIR, jež nám pomocí červeného světla dává najevo, ve kterém ze dvou světů se zrovna nacházíme – v reálu, nebo v éteru… A je mezi tím nakonec nějaký rozdíl?
Marek Cpin je též autorem kostýmů, které byly příjemně civilní, moderního rázu a velmi záhy nám daly najevo, jaké osobnosti před sebou máme. Mám dojem, že moderátor svůj styl oblékání do budoucna moc nezmění, i když jiné věci třeba ano. Ovšem zpěvačka, jejíž účes mi připomněl Arianu Grande a její někdejší styl, možná časem zjistí, že tahle vizáž souvisí spíš s její kariérou, než s ní samotnou. Ale možná se pletu 😊.
Jsem moc ráda, že jsem měla možnost toto dílo navštívit a časem bych si dokázala představit, že bych si mohla návštěvu klidně zopakovat, jelikož mám dojem, že se jedná o inteligentní dílo plné skrytých pokladů. Jediné, co mě trochu mrzelo? Měla jsem z představení malinko dojem, jako by byl rozhlasový pořad vlastně něčím bezvýznamným a zbytečným, s čímž nesouhlasím. A jako by snad lidé, kteří ho poslouchají pravidelně, byli jen nějací osamělí chudinkové, co nemají nic lepšího na práci. To už bych si vzala pomalu i osobně, protože dost často poslouchám podcasty (ehm, třeba Pod/cast pod/věží, že?😉), včetně Blízkých setkání z produkce Českého rozhlasu Dvojka 😂. Já ale doufám a věřím, že autoři Interview nic takového naznačovat nechtěli a jednalo se jen o nadsázku.
Ostatně jak už jsem naznačovala, frustraci postavy moderátora jsem moc dobře chápala, tím pádem rozumím i tomu, že zrovna jemu už jistě rádio leze krkem i ušima. Snad tedy neprozradím příliš, když řeknu, že jsem si díky inscenaci opět připomněla, že je důležité hledat a hlavně dodržovat balanc mezi prací a osobním životem. Nenechat se utopit v každodenní rutině. Dělat, co nás baví a co máme rádi. Nesmíme totiž zapomínat, že na tomhle světě nejsme proto, abychom jen a pouze pracovali. Nejsme tu proto, abychom otročili pro druhé, někomu se zavděčili. Dělejte proto radost zejména svým milovaným a sami sobě. Buďte klidně trochu sobečtí, jděte si za svými sny a nezapomínejte na svoji výjimečnost. Dopřejte si čas na rodinu a také čas, který bude jen váš. A jestli si v tom čase zajdete do divadla, nebo si… zapnete rádio, to už nechám na vás 😉 😊.
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!