Muzikál Jánošík aneb Na skle malované: Jesličky i šibenice pro zbojníka

Jeden pohled na brněnské uvedení muzikálu Jánošík aneb Na skle malované už vám před časem představila Annie. Myslím si, že se s ní v něčem budu shodovat, už jenom proto, že se v jejím textu objevila i myšlenka, na které jsem to dnes chtěla stavět. No, to zamrzí, že?

Pravda je, že jiná myšlenka totiž v tomhle díle není. Nebo minimálně jsme ji tam nenašly my dvě. Ale Anička má v tomto případě výhodu a zároveň nevýhodu (k tomu se ještě dostanu), že toto dílo už trochu zná a viděla ho i v jiné verzi. Tím pádem tedy věděla, do čeho jde a co zhruba čekat (to bereme jako výhodu), ovšem také mohla srovnávat. Jelikož v Brně to pojali úplně jinak, odvezla si domů místo suvenýru překvapení, možná částečně i zklamání. A to je zase ta nevýhoda, protože já jsem předem nic neznala, nevěděla, neočekávala, díky čemuž jsem odjížděla s dobrou náladou a pěkným zážitkem.

Rovnou začneme přiznáním, že moje znalosti o Jánošíkovi byly před návštěvou divadla takřka nulové. Co je ale malinko zarážející? Inu, mám pocit, že ani inscenace vlastně moje vědění moc neprohloubila. Předem jsem znala jméno Jánošík a věděla jsem, že byl zbojník a na Slovensku ho zná každý. Po návštěvě Biskupského dvora v Brně vím, že se narodil, miloval a umřel. A tečka 😂. Prý to tak má každý zbojník. Když jsme u té lásky, jeho milovaná tu nedostala jméno a popravdě ani moc osobnosti. Víme jen, že mu dlouho odolávala. A že jim to zřejmě nevyšlo. Nečekejte ani žádné akční scény a historky o všem, co Jánošík udělal a proč si o něm tedy lidé dodnes vypráví. Spíš to celé byla lyrická balada, plná symbolů a metafor, která ale měla k pravdě stejně tak daleko…

Chvíli jsem s tím nedostatkem děje vnitřně bojovala, a to především, když mi došlo, že už uběhla první čtvrtina představení a náš titulní hrdina se ještě ani nenarodil. Nakonec to ale zas tak moc nevadilo, zkrátka to byl takový relaxační zážitek – když mi třeba myšlenky na pár vteřin nebo třeba i na půl písničky odběhly jinam, nic se nestalo, o nic jsem nepřišla, zase jsem se rychle zorientovala. A odjížděla jsem pak domů zase s čistou hlavou, což bylo velmi příjemné, uznávám 😊. Jen tedy ten titul mi pořád trochu leží v žaludku. Jmenuje se to Jánošík aneb Na skle malované a nejenže, jak už jsme si stanovili, tam toho Jánošíka moc není, ale dokonce se tam ani nemaluje na sklo 😂. Dokonce ani náznakem, snad jen v jedné větě to tam někdo lehce zmíní. To je za mě škoda, umím si představit, že zrovna s různými typy obrázků by se dalo moc hezky pracovat.

Samozřejmě nebudu ale jenom kritizovat, naopak můžu pochválit například to, jak skvěle v Brně v režii Stanislava Slováka uchopili text autorů Katarzyny Gärtnerové a Ernesta Brylla (překlad Jan Šotkovský), který vznikl již v 70. letech, a pomocí různých narážek nám ho přiblížili do současnosti, díky čemuž celý příběh dostal aktuální nádech. Už v samotném základu člověk najde věty, které zní až podivně aktuálně (a skoro jako by citovaly komentáře na facebooku 😂), takže ono se to tady asi přímo nabízí.

V příběhu totiž na Slovensku umělci bojují proti vrchnosti a jejím nesmyslným vrtochům. A to tedy není jenom otázka přelomu 17. a 18. století, kdy Jánošík žil (ačkoliv z dialogů vyplývá, že děj se odehrává až později, po smrti Jánošíka), ale bohužel do jisté míry i současnosti. Na první poslech mě hned chytly různé vtípky a narážky (například na Petra Pavla, další politiky nebo hlášku six seven), ale zároveň jsem v tom cítila i záměr brněnského souboru poukázat na pokřivené události (nejen) na Slovensku. Nechci se pouštět do politiky, ale ani u nás to není poslední dobou růžové. Možná je tak brněnský Jánošík varováním, že pokud by někdo chtěl omezovat či ovládat kulturu, jde jen slepě ve šlépějích historie, která má zkrátka tendence se opakovat.

Annie ve svém textu s modernějším vizuálem muzikálu úplně nesouznila, já to vidím trochu jinak. Přiznám se, že zpočátku mě to také zaskočilo, ale na druhou stranu jsem to brala jako součást již zmíněného přiblížení dnešnímu divákovi. V něčem povedené, v něčem zase méně. Připadalo mi docela roztomilé, že kočovní herci zde díky kostýmům Andrey a Adély Kučerových získali vizáž hippies či podobně ezo človíčků. Jakmile se objevili na jevišti a začali zpívat, měla jsem pocit, jako bych se omylem ocitla na Vlasech 😂. Míň už za mě dávaly smysl kožené bundy pandurů. Jak jsem již zmiňovala, vlastně toho moc nevím😂, takže ani slovo pandur nepatří do mého běžného slovníku. Sice jsem si během večera odvodila, že se jedná o vojáky, ale mám pocit, že alespoň náznak uniformy by zde byl na místě. Sám titulní hrdina měl poměrně časově neutrální oděv a uznávám, že tu červenou košili si pamatuju doteď, a proto soudím, že to zřejmě byla dobrá volba. Stejně mám ale pocit, že mu to mohlo ještě o ždibec víc slušet.

S tím, že velkou část příběhu mají na starosti právě již zmiňovaní kočovní herci, souvisí i scénografie Jaroslava Milfajta. Ten správně pochopil, že o atmosféru jako takovou se postará sám Biskupský dvůr, a proto zvolil jednoduchost, ovšem velmi rafinovanou. V úvodu totiž na jeviště přijela nenápadná dřevěná boudička, skoro až maringotka. Ta se navíc dala jednoduše otevřít, díky čemuž vzniklo »jeviště na jevišti«. Za mě to byl vůbec nejlepší nápad této inscenace, přesně v souladu s motivem kočovných herců, nebo chcete-li, komediantů.

Milým překvapením pro mě byla samotná hudební složka Jánošíka aneb Na skle malované. Malinko jsem čekala, že uslyším samé rádoby lidové písně, ale tyto motivy zde byly hravě zkombinovány s pravým a nefalšovaným rockem. Nebyl to zas až tak divoký vodvaz jako třeba Jesus Christ Superstar, ale chvílemi jsem z toho podobný vibe cítila. Během večera jsem jen stěží zůstávala v klidu sedět, spíš jsem si většinu času podupávala do rytmu. Rovněž jsem ocenila, že ačkoliv byla inscenace samozřejmě v češtině, pár slovenských veršů zůstalo. Krásně se to k danému momentu hodilo. Choreografie Hany Kratochvilové hodně zapojovaly sborový tanec a bavily mě v nich především chvíle, kdy se herci rozdělili do dvojic muž/žena. Každá dvojice pak měla odlišný styl, což působilo moc pěkně. V některých scénách jsem ale měla pocit, že bychom se obešli i bez tanečních prvků.

Když už jsem zmínila toho Jesuse, musím říct, že mi na mysl přišel ještě několikrát. Od začátku je součástí představení také šibenice a mně se kvůli tomu sem tam vybavil Jidáš a jeho nešťastný konec. Ve scéně, kdy se Jánošík narodí, přičemž jsou přítomni i Anděl, Čert a Smrt, se mi zase vyloženě vybavily jesličky s Ježíškem a trojicí králů. Došlo částečně i na muzikál Elisabeth (ale k tomu se ještě dostaneme) a zároveň (možná ovlivněná koženými bundami) jsem si vzpomněla i na Pomádu a »tell me more, tell me more«. Nevím, zda je to jen moje fantazie, nebo to byly záměrně poschovávané narážky, ale tento typ »easter eggs« mě zkrátka baví! 😊

Jak už jsem říkala, dění tady má v rukou zástup komediantů, takže herců bylo na jevišti docela dost. Dámy bývají označovány hromadně jednoduše jako děvčata, pánové jsou zase zbojníci. Ráda jsem mezi nimi viděla například Ondřeje Halámka a Jakuba Mauera (ten se pořád nádherně vztekal 😂), zaujala též Esther Mertová. Z pandurů byl jednoznačně nejvýraznější charismatický Rastislav Gajdoš.  

A teď můžeme přejít k těm, kteří nějakým způsobem z tohoto zástupu vybočovali. Nejprve bych ráda jmenovala Libora Matouše coby představitele Jánošíka. Bylo mi jasné, že tento typ role je přesně pro něj. Bohužel ale ve výsledku Jánošíka v představení zase tak často nevidíme, tím pádem neměl moc prostoru nějak víc zazářit. Čekala jsem asi víc divočáka typu Luka Frane. Okej, teď jsem nalomená, že bych chtěla znovu vidět Devět křížů 😂.

Jánošíkově lásce, která nemá jméno a je označována jen jako První děvče, zde hlas a podobu dala Lesana Krausková.  Už předem jsem o ní slyšela od kamarádů samé ódy a teď už chápu proč. Něžné vzezření, božský hlas. Ach jo, já budu muset holt jet i na ty Bídníky. 😊

Pozornost si tu však pro sebe ukradla především dvojice Opovědník a Dopovědník neboli Jiří Daniel a Kristian Pekar. Nejenže jim to slušelo, ale především sázeli jednu hlášku za druhou. :) Jen díky nim mě první část tak bavila 😊.

Další hvězdná trojice pak byly Anděl, Čert a Smrt. A to Y na konci slova „byly“ je náhodou schválně, ač vám to možná přijde zvláštní, když anděl a čert jsou rodu mužského. Dokonce se o nich v tomto rodě i mluví, ovšem ve skutečnosti jsou to tři krásné dámy – něžná a v bílé oděná Ivana Vaňková (ale pozor, i ona má ostré drápky, když chce 😂), drsná divoška v černé Svetlana Janotová a do třetice všeho nadpozemského Marta Matějová. Přiznám se, že u ní si už kostým zpětně nevybavím, ale stopu v mé paměti zanechaly rozhodně všechny tři.

Hádky Anděla s Čertem o to, zda patří Jánošík do nebe, nebo do pekla, patřily pro mě k vůbec nejpovedenějším momentům. Zatímco ony se pořád hašteřily, Smrt byla v naprostém klidu a vždycky jenom zabručela, že jí je to jedno. A skutečně, Smrt bere všechny, bez rozdílu 😂. Díky jejímu nadhledu se postava, která často působí jako strašidelná, proměnila v docela komediální figuru. Není to však její jediný úkol, v závěru se stane i jakousi průvodkyní Jánošíka.

Napadá mě k tomu citát z Harryho Pottera: „A tehdy se setkal se Smrtí jako se starým přítelem, ochotně se k ní připojil a jako sobě rovní opustili tento svět.“ Případně si zde podle mě určitě vzpomenete i na Elisabeth a její tanec se Smrtí, protože i zde na něco takového dojde. Navíc se mi líbí, že Marta dostala výraznou roli, kde měla možnost zazářit a předvést svůj silný hlas. Ten se k roli skvěle hodil a dodával celé inscenaci úžasný přesah. S touhle smrtkou by se odcházení ze světa nikdo nebál.

Myslím si, že právě energie brněnského souboru a svěží, vtipné pojetí mi nejvíc pomohly najít si k tomuto představení cestu. Jsem ráda, že mě to bavilo i hudebně. Doufám, že příště mi příběh sedne trochu víc, přece jen já osobně na ta vyloženě lyrická díla úplně nejsem. Ale moc děkuji Jánošíkovi za zážitek a budu se těšit zase na další návštěvu Brna i Biskupského dvora 😉.