Muzikál Jánošík aneb na skle malované: Střet modernizace s folklorní magií

Když vyrazíte na letní scénu s tím, že daný titul dobře znáte a víte, co od něj čekat, střet s úplně novým režijním pojetím vás může pořádně zaskočit. Přesně takovou zkušenost jsem si odnesla z nedávné návštěvy Biskupského dvora v Brně. Plná očekávání jsem se tam vydala na kultovní klasiku polských autorů Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtnerové Jánošík aneb Na skle malované.

S tímto dílem jsem se seznámila už před lety v Městském divadle Kladno (tehdejší recenzi si můžete přečíst ZDE) a pochopila, že je v řadě ohledů výjimečné. Není to žádné epické vyprávění o zbojnických kouscích. Jde o ryze lyrický počin, který v jednotlivých obrazech oslavuje spíše legendu, jíž je osoba Jánošíka opředena. Nedozvídáme se nic zásadního s výjimkou toho, že se hrdina narodil, miloval a zemřel. Vše ostatní zůstává předmětem dohadů, mýtů a obrazů malovaných na sklo. V kladenském nastudování mě tehdy okouzlilo magické propojení lidových prvků, nadpřirozena v podobě postav Čerta, Anděla či Smrti a energické rockové hudby, v níž však folklorní motivy stále jasně rezonovaly.

Brněnské nastudování však vsadilo na modernizaci a princip divadla na divadle. Legendu o Jánošíkovi vypráví skupina herců, kteří mi svými kostýmy evokovali spíše éru hippies. Jejich protivníky se stávají panduři, ovšem ti nevystupují jako součást Jánošíkova mýtu. Jsou zasazeni do současnosti, vybaveni džínovinou a slunečními brýlemi. Připadalo mi tak, že v některých scénách se původní záměr vytratil a kouzlo propojení lidových motivů a nadpřirozena s moderní hudbou se nakonec téměř rozplynulo.

Nejinak tomu bylo u postav Čerta, Anděla a Smrti, které se po celou dobu o Jánošíkův život přou. V Brně bylo toto nadpřirozené trio ztvárněno třemi atraktivními dámami v civilních šatech, z jejichž barev mohl divák identitu jednotlivých postav pouze odhadovat. V případě Smrti (Marta Matějová) mi toto civilní pojetí vadilo nejméně. Jánošíkův konec autoři pojali jako smířlivý odchod z tohoto světa po boku rovnocenné partnerky, kde lidská tvář Smrti fungovala překvapivě dobře. U Čerta (Svetlana Janotová) s Andělem (Ivana Vaňková) jsem však jakýkoli náznak nadpřirozena postrádala. Jak by asi tyto postavy vypadaly na skutečných malbách na skle? V brněnském pojetí jejich dramatická síla bohužel vyšuměla do ztracena.

Výsledný dojem z inscenace tak zůstává plný protichůdných pocitů. Na jedné straně stojí režijní koncept, který svou snahou o modernizaci smazal logiku i poetiku díla, na straně druhé fantastický brněnský soubor, jenž odvádí stoprocentní výkony. Energická choreografie Hany Kratochvilové skvěle využívala celý prostor scény a živý hudební doprovod pod vedením Karla Albrechta dodal večeru správný dravý rytmus. Bavila mě i minimalistická scéna Jaroslava Milfajta tvořená dřevěným povozem, jenž se variabilně rozkládal do různých kulis a jejž po setmění magicky oživily působivé projekce Petra Hlouška.

Pokud jdete na představení o Jánošíkovi, nejspíš čekáte, že titulní hrdina prakticky neopustí jeviště. Vyvedu vás však z omylu – Jánošík se totiž poprvé objeví až přibližně po první půlhodině. Zbylý čas patřil nejen početné company tvořené dívkami, zbojníky a pandury, ale hlavně dvojici vypravěčů. Dopovědník Kristiana Pekara a především Opovědník Jiřího Daniela si úvodní část doslova ukradli pro sebe. Díky jejich vtipné a trefné improvizaci diváci rychle zapomněli na to, jak je tato první půlhodina dějově natahovaná. Právě jejich zásluhou hlediště neztratilo pozornost hned na startu.

Libor Matouš disponuje nesmírným charismatem a na postavu slavného zbojníka se typově dokonale hodí. Přestože Jánošík v tomto díle není akčním hrdinou a často ustupuje do pozadí ve prospěch vedlejších postav, Liborovi ke stržení pozornosti mnohdy stačila pouhá přítomnost na scéně. Jeho první lásku ztvárnila Lesana Krausková, která oslnila fantastickým pěveckým výkonem. Chemie tohoto páru fungovala bezchybně, ačkoli jednotlivé obrazy nejdou příliš do hloubky. Právě linka této dvojice na mě působila nejsilněji, protože si jako jedna z mála dokázala udržet čistou poetiku klasické lidové písně.

Jánošík aneb Na skle malované v brněnském nastudování rozhodně není inscenací pro každého a reakce publika byly toho jasným důkazem. Zatímco část nadšených diváků nešetřila chválou moderního pojetí, nespokojený starší pár vedle mě představení o přestávce opustil. Nesporné však je, že výkony brněnského souboru jsou prvotřídní a na jevišti je znát obrovská hrdost a nasazení. Letní scéna Biskupského dvora sice po setmění dodala večeru magické kouzlo, chybějící folklorní poetiku hry však ani toto krásné prostředí plně nahradit nedokázalo.