Muzikál Judy: Dáma dvou tváří

Zpěvačka, která do poslední chvíle před začátkem show tvrdí, že to nezvládne, ale jakmile na jevišti stane, září jako nejjasnější hvězda na nebi. Z tohoto nápadu se zrodila divadelní hra, kterou Peter Quilter původně ani nepsal s úmyslem vyprávět přímo o Judy Garland, ale postupně se k tomu tak nějak dopracoval, díky čemuž vzniklo představení s názvem End of the Rainbow.

U nás tento muzikál Studio DVA uvádí s jasnějším titulem Judy, což je, myslím, moudrý krok vzhledem k tomu, že v Česku je povědomí o Judy Garland daleko menší než v Americe. Již v letních měsících bylo pár repríz k vidění na Vyšehradě a jsem ráda, že jsem tam Judy zastihla, než se stihla přestěhovat do kamenného divadla. Mám totiž pocit, že tím, jak je téma díla poměrně temné, letní scéna se k němu dobře hodí a dokáže ho trochu prosvětlit a provzdušnit.

Já osobně se k fanouškům Judy Garland nepočítám, její hudbu nijak zvlášť neznám, ovšem to samé už nemohu říct o jejím osudu, protože ačkoliv zemřela v roce 1969 a na tomto světě jsme se tak o více než dvě dekády minuly, nějaké zvěsti o tom, co si prožila, jsem už před návštěvou divadla slyšela. Včetně toho, jak se na ni podepsalo natáčení filmu Čaroděj ze země Oz v dětském věku. I když tedy Judy rozhodně nebyla žádným andílkem, za spoustu věcí vlastně ani sama nemohla a dá se považovat za jednu z obětí Hollywoodu neboli továrny na sny, v tomto případě spíše továrny na noční můry.

Přála jsem si, abych mohla Judy v »jejím« představení chápat a hlavně litovat, což se podle mého názoru povedlo skvostně. Kromě ní pak vystupují ve hře ještě dva muži – její snoubenec a manažer Mickey a dlouholetý kolega a přítel, klavírista Anthony. Příběh se tak do jisté míry zabývá i vztahy titulní postavy s jejími osudovými muži a popisuje, jak ji mohly ovlivnit.

Judy poznáváme v její poslední životní etapě, ve chvílích, kde se snaží znovu rozjet svou kariéru. Zní to smutně, ale já rozhodně nepovažuji toto dílo za žádnou chodící »depku«, naopak Peteru Quilterovi se, podobně jako v dalších úspěšných hrách z jeho pera (Vejšlap, Tak já letim, Duety), podařilo ony smutnější životní skutečnosti prošpikovat humorem. Zde tedy navíc hodně vládla sprostá slova, ale musím říct, že i když jich tam padlo opravdu nespočet, nikdy jsem neměla pocit, že by tam byla nějak navíc. Hra není vulgární, zkrátka jen zobrazuje i takové chvíle v životě člověka, kdy to bez vulgarismů zkrátka nejde. Když je vám nejhůř, těžko budete někoho posílat »jen« do háje.

Nejen tato jadrná slovíčka mají v ději nějaký svůj význam, to samé mě napadlo i v případě scény Emila Konečného, kde jako by nebylo nic „navíc“, všechno bylo využito. Většina děje se odehrává v prostředí hotelového pokoje, který připadá naší hrdince malý a stísněný. Já ten pocit nesdílela, vešlo se tam toho přece jenom dost – vlevo kosmetický stolek, uprostřed klavír, vpravo stolek a pohovka. Na různých místech postávalo i pár taburetů, které byly rovněž využívány k sezení. A neměla bych zapomenout ani na okno, spíše v pravé části jeviště, protože Judy na něj tedy rozhodně nezapomínala. Jakmile se k němu vydala, vždycky to stálo za to. Poměrně kouzelně pak probíhaly proměny scény v momentech, kdy jsme hotelový pokoj opouštěli a vydali jsme se do klubu na nějaké to Judyino vystoupení. Zkrátka vždy jen zmizela část zadní stěny pokoje a za ní už byla mřížka z reflektorů, na níž jsme mohli sledovat živou kapelu.

Celkově zaznělo v muzikálu hned 12 písniček (většina s překladem Petra Gazdíka), které možná budete znát, pokud je vám repertoár Judy Garland blízký. Já osobně jsem dobře neznala skoro žádnou, jen matně mi něco říkala skladba The Man That Got Away. Známá mi byla samozřejmě závěrečná Over the Rainbow, která byla ponechána v originálním jazyce. Tuhle píseň mám velmi ráda a jsem tedy ráda, že jsem si ji mohla vychutnat naplno. Jistě to pro Moniku Absolonovou nebylo nejsnazší, naučit se ji v angličtině, ale zvládla to krásně. Možná jsem jí v ten moment všechno perfektně nerozuměla, ale co je možná důležitější, prožitek tam byl cítit neskutečně. Jen jsem žasla, kolik lze do jedné písně vložit emocí, kolik bolesti a kolik drobných střípků naděje, že třeba někde tam za duhou čeká něco lepšího a krásnějšího.

S Judy trávíme čas nejen na jejích vystoupeních, ale především mimo ně, což reflektují i kostýmy (Eliška Ondráčková Lupačová), především ty, co oblékla hlavní hrdinka. Dočkáme se jak krásných a honosných kostýmů na jeviště, tak i civilnějších modelů, vhodných pro volný čas, včetně županu, který se hodí, když se zpěvačka teprve chystá a líčí se. Pánové už tak bohatý šatník nepotřebují, klavírista Anthony nosí především obleky – černý a decentní na vystoupení a barevný a uvolněnější ve volném čase. Zpěvaččin snoubenec Mickey preferuje zase spíše ležérnější styl a především se vyžívá v kožené bundě. Všechno velmi slušivé, nenašla jsem nic, co by mi do představení nesedlo. Hlavní hrdinka pak samozřejmě vyfasovala ještě tmavou krátkou paruku, aby to byla přesně taková Judy Garland, jak má být.

Myslím si, že režisér Petr Gazdík zkrátka nenechal nic náhodě a moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. Podle mého názoru skvěle vybral i obsazení, ostatně právě to mě v první řadě nalákalo k návštěvě. Někdo totiž velmi fikaně umístil reklamní billboard Studia DVA přímo na cestu, kudy chodím z domova na vlak. Hned mě zaujalo spojení Monika Absolonová a Jan Nedbal, jejichž tváře se na plakátě objevily, posléze na jiných reklamách přibyl také Saša Rašilov, ti všichni navíc ještě v režii Petra Gazdíka, to pro mě zkrátka bylo skutečně zajímavé už od začátku. Annie mě sice předběhla, ale právě její článek mě jen utvrdil v tom, že bych už dál návštěvu odkládat neměla.

Titulní postava mi v podání Moniky připadala zase úplně jiná než úlohy, v nichž jsme ji mohli vídat v minulosti. Možná takový protipól k Fanny Brice z muzikálu Funny Girl – zatímco ta byla stále pozitivní a optimistická, tak Judy měla sklony spíše k depresím a zoufalství. Ovšem taky to dokázala pořádně rozjet a svítila pak jako žárovka. Nebo možná spíše jako rachejtle, protože pak rychle přišel zase sešup. Taky jsem měla trochu pocit, že jsou Judy vlastně dvě, respektive, že má tato dáma dvě tváře a osobnosti – jednu v soukromí, druhou na jevišti. A jen málokdy se tyto dvě její poloviny dokázaly nějak rozumně potkat. Monika Absolonová se mi rozhodně moc líbila jak pěvecky, tak herecky. Ale to jsem prostě tak nějak čekala.

Tentokrát mě nečekaně víc »dostali« a překvapili pánové, kteří ji doplňovali. Petr Pěknic (alternací je Adam Kraus) se zde představil v několika drobných roličkách, v nichž dokázal pobavit. Důležitou úlohu zde naopak vyfasoval Jan Nedbal neboli Mickey, u něhož jsem našla dvě výrazné polohy, mezi nimiž přepínal velmi přirozeně. Díky tomu si můžete při návštěvě divadla (nebo po ní) klást otázky, nakolik je jeho postava upřímná a nakolik se umí dobře přetvařovat. Kdyby udělal něco jinak, mohlo to s Judy dopadnout trochu jinak? Těžko říct, stojí to jistě za úvahu. Jan Nedbal předvedl výkon opravdu dobrý, ale popravdě ani neurazil, ani nenadchl. Nedokážu ale úplně říct, zda je to jen jím coby představitelem, nebo tím, jak je Mickey napsaný.

Největším milým překvapením se tak nakonec pro mě stal klavírista Anthony v podání Saši Rašilova. Rovnou přiznám, že tady jsem se trochu obávala. Možná to nebylo vůči Sašovi úplně fér, ale jeden z mých nejhorších divadelních zážitků bylo představení Jedenácté přikázání ve Stavovském divadle a mám ho spojené právě se Sašou, který zde hrál hlavní roli. Celá ta inscenace na mě tehdy byla jedno velké MOC, a tak jsem se bála, že i zde mi bude Saša Rašilov herecky vyčnívat, bude na sebe přespříliš strhávat pozornost apod. Spíše jsem doufala, že uvidím alternaci Milana Němce, kterého znám z mnoha rolí v Městském divadle Brno. Ovšem hrál Saša Rašilov a byl naprosto perfektní, takže smekám klobouček a zavírám ústa. Za mě předvedl snad nejlepší výkon právě on, respektive s Monikou se skvěle doplňovali a působili sehraně. Samotný závěr Judy patří jednoznačně jim dvěma – už v jejich posledním společném dialogu jsem byla trochu dojatá, pak přišla již zmíněná píseň Over the Rainbow, která ze mě vytáhla veškeré emoce a nasadila mi je do očí, v podobě slz. A ty slzy ze mě pak definitivně vyždímal právě Anthony neboli Saša v monologu, který děj uzavřel. Teprve ten jeho něžný a citlivý přednes byl pro mě pověstnou poslední kapkou. Já za to moc děkuji 😊 💖.

Na závěr bych ještě ráda řekla, že se může zdát, že Judy v závěru stojí tak trochu na rozcestí, má před sebou dvě možné další cesty a zvolí jen jednu z nich, přičemž ta druhá se možná na první pohled jeví jako bezpečnější a šťastnější varianta. Podle mě ani jedna z těch možností pro ni nebyla ta »pravá«, bohužel Judy Garland zkrátka nikdy nenašla tu svou správnou žlutou dlážděnou cestu. Hudba, jeviště, diváci, sláva, to všechno ji velmi ničilo, zároveň bez toho ale nemohla existovat. Byla to další její závislost, kterou s ní sdílejí i mnozí další umělci. Snad ale ve svém životě najdou to, co hrdinka tohoto díla bohužel nenašla, a snad nám dál budou předávat trochu toho divadelního štěstí 😊.