Muzikál Judy: Hledání štěstí na konci duhy

Judy Garland – filmová a muzikálová hvězda a fenomenální zpěvačka, kterou ve 40. – 50. letech minulého století beze sporu znal téměř každý. Dokonce i já jsem ji poprvé ve filmu viděla už jako dítě, protože jsem si zamilovala muzikál Čaroděj ze země Oz, kde ztvárnila roli Dorotky a navíc zde zazpívala asi svou nejznámější píseň Over the Rainbow. Tu dodnes přeneseně vnímám jako vyjádření touhy po nějakém nedosažitelném snu a ráda věřím, že i takové se můžou, podobně jako Dorotce, jednoho dne splnit. 😊 Určitě jsem viděla Judy Garland i v jiných filmech (např. Setkáme se v St. Louis) a před lety jsem zhlédla i nějaký životopisný film, z něhož jsem pochopila, že její úspěch byl již od začátků vykoupen celou řadou osobních obětí a závislostí.

Když jsem se tedy poprvé dočetla o nové inscenaci Petera Quiltera, kterou Studio DVA uvádí pod názvem Judy a v níž nahlédneme do posledních měsíců života této zpěvačky, bylo mi jasné, že se nebude jednat o dílo zrovna optimistické. Tím spíš, když originální název End of the Rainbow (tedy v překladu Konec duhy, či Na konci duhy) rozhodně příliš optimisticky nevyznívá. Na druhou stranu Petera Quiltera (např. Duety či Vejšlap) považuji za autora, který dokáže bravurně propojit okamžiky vážné či dojemné s vtipem a určitým nadhledem, a mám radost, že tomu stejně bylo i tentokrát.

Ačkoliv premiéra tohoto kusu, v režii Petra Gazdíka, nás teprve čeká, a to konkrétně tento pátek (14.6.) na Letní scéně Vyšehrad, já jsem tak dlouho čekat nechtěla a vypravila jsem se hned na první předpremiéru Judy, která se konala cca před měsícem v prostorách Studia DVA. A musím říct, že se jednalo o zážitek skutečně silný a emotivní.

Po vizuální stránce musím vyzdvihnout scénu Emila Konečného, která se po celou dobu prakticky nemění, což je ideální uspořádání, vzhledem k tomu, že se jedná o představení, které bude uváděno i na letních scénách. Přesto zde ale nechybí nic podstatného a pozornost je věnována i celé řadě detailů. Prakticky po celou dobu se nacházíme v londýnském hotelovém apartmá, kterému dominuje klavír, ale najdete zde též vše, co byste v lepším hotelu čekali. Zajímavě řešená jsou hudební čísla, při kterých zadní část scény zmizí. Následně můžeme vidět, že je zde schovaný živý orchestr, který Judy v rámci jejích koncertů doprovází. Přemístíme se tak z hotelového pokoje na jeviště prakticky během pár vteřin.

Neméně nadšená jsem ale byla také z kostýmů Elišky Ondráčkové Lupačové, které mi připadaly velmi nadčasové a slušivé. Několikrát jsem se proto přistihla, že mi u Judyiných modelů blesklo hlavou, že takovým kouskem oblečení bych rozhodně nepohrdla. 😊

Samotné představení pak osobně nevnímám úplně jako muzikál, přestože hudební složka je zde velice důležitá. Judy považuji spíše za konverzační tragikomedii, u které jsou klíčové především skvělé herecké výkony. Představitelka titulní role musí ale být navíc fantastickou zpěvačkou. Veškeré písně, které zde uslyšíme, jsou totiž z repertoáru Judy Garland, a můžeme si je zde užít (ve skvělém překladu Petra Gazdíka) v rámci zpěvaččiných koncertních vystoupení a za doprovodu výborného orchestru (hudební nastudování má na starosti Kryštof Marek). Pouze již dříve zmiňovaná Over the Rainbow zazní téměř v závěru v originále. Písně tedy děj nijak neposouvají, přesto ale v některých případech odrážejí Judyiny aktuální pocity. Interpretovány jsou pouze titulní hrdinkou a ostatní role tedy zůstávají čistě činoherní.

Také samotný příběh je v podstatě velmi prostý a dává nám možnost nahlédnout do zpěvaččina života v době, kdy její sláva po řadě různých kolapsů upadá, Judy však zůstává závislá nejen na různých stimulujících přípravcích, ale též na alkoholu. Nyní však přijíždí do Londýna se svým mladým snoubencem Mickey Deansem a od série koncertů si slibuje vytoužený návrat na výsluní. K tomu jí má dopomoct nejen Mickeyho podpora a péče, ale také letité přátelství a loajalita klavíristy Anthonyho, který ji má na těchto koncertech doprovázet. Zvládne vůbec Judy ještě vystoupit? Jaké jsou skutečné motivy všech zúčastněných? Komu na Judy ve skutečnosti záleží? A co vlastně ona sama doopravdy chce? Odpovědi na tyto otázky nám tato komorní inscenace postupně rozkrývá. A přináší tím pádem okamžiky dojemné, mrazivé, ale mnohdy i úsměvné či vtipné.

Základem Judy je jednoznačně obsazení, které dopadlo opravdu výborně. Přestože hlavní pozornost je věnována ústřední trojici, tedy Judy, Mickeymu a Anthonymu, můžeme zde vidět ještě Petra Pěknice (alternace: Adam Kraus), který ztvárňuje celou řadu menších rolí. Asi nejvíce si moji pozornost získal jako zoufalý inspicient či rozhlasový redaktor.

V roli klavíristy Anthonyho se na předpremiéře představil Milan Němec (alternace: Saša Rašilov), který ve mně dokázal probudit dojem, že jde o skutečného přítele, vědomého si všech Judyiných nedostatků, a přesto setrvávajícího v její blízkosti, připraven vždy zasáhnout a pomoct, pokud je to třeba.

Herecky nejzajímavější postavou se pro mě stal Mickey Deans. Této úlohy se zhostil Jan Nedbal, jehož jsem v divadle viděla poprvé a jako Mickey mě nepřestával fascinovat. Mickey je Judyiným snoubencem (později též pátým manželem), který z počátku budí dojem odhodlání Judy skutečně pomoct a podpořit její comeback. Přestože jeho minulost může vyvolávat určité pochybnosti, poměrně rychle jsem uvěřila jeho snahám i tomu, že většina jeho konfrontací s Judy byla důsledkem většího věkového rozdílu a faktu, že s Judy nebylo vždy úplně jednoduché vyjít. Jan Nedbal skvěle vystihl i značný (a pro mě překvapivý) vývoj, kterým postava Mickeyho v průběhu představení prochází. Postupně se nám tedy ukáže ve zcela jiném světle.

A na závěr si nechávám hlavní hvězdu, kolem které se celý příběh točí – Moniku Absolonovou jako Judy. Ve chvíli, kdy jsem se dočetla, že právě Monika má být obsazena do titulní role, představovala jsem si určitou podobnost s Fanny Briceovou, kterou ztvárňuje ve stejném divadle v inscenaci Funny Girl. Myslím si ale, že jsem se nemohla splést víc. Ač obě tyto dámy spojuje skutečnost, že jsou velké hvězdy, které mají reálný předobraz, jsou povahově natolik odlišné, že je snad ani není možné srovnávat. Co ale společné rozhodně mají, je to, že do nich Monika Absolonová dává kus sebe a odvádí opravdu fenomenální výkon. Judy je totiž žena mnoha tváří a postupně nám je odhaluje podle toho, v jakém rozpoložení se aktuálně nachází a v jaké fázi jsou zrovna její závislosti. Dokáže být proto velmi silná i zranitelná, konfliktní a umanutá, poddajná, manipulativní, ale i naivní, stejně tak přátelská a milující, ovšem též nenávistná, sarkastická i laskavá, ale především nešťastná a věčně hledající své štěstí a lásku. Byly okamžiky, kdy jsem dokázala s Judy soucítit, které ale střídaly scény, z nichž bylo patrné, že soužití s ní vůbec není jednoduché a vyžaduje nesmírnou oddanost a trpělivost. Později však nastane situace, kdy učiní taková rozhodnutí, že mi jí začalo být především strašně líto.

Judy je velmi emotivní představení, které nám dává možnost nahlédnout do nelehké životní etapy slavné hvězdy, jejímž jediným přáním bylo konečně najít lásku a štěstí, což celý život postrádala. A pokud navíc máte rádi hudbu její éry, a chcete si písně z repertoáru Judy Garland poslechnout v interpretaci výborné Moniky Absolonové, rozhodně se na tento kus musíte vypravit. Za sebe můžu prohlásit tolik, že na některou reprízu na letní scéně určitě ještě dorazím, nejen proto, že nutně potřebuji program, který prozatím k dispozici nebyl. Judy si další návštěvu rozhodně zaslouží. 😊