Muzikál Kapka medu pro Verunku: Eko poselství v pohodové pohádce

Přírodu musíme chránit a pečovat o ni, nikoliv ji drancovat a ničit. Takto ekologické poselství v sobě skrývá pohádkový muzikál Kapka medu pro Verunku z produkce Pixa-Pro, jenž se dříve hrával v Divadle Hybernia a nyní ho můžeme vídat na prknech Hudebního divadla Karlín. Mimochodem, já ho také objevila právě až na jeho současné „štaci“. Pozvala mě kamarádka, která příběh už dopředu znala, i když toto muzikálové zpracování viděla (stejně jako já) poprvé až nyní. Ačkoliv byste si totiž možná mohli podle mé úvodní věty myslet, že „Verunka“ je veskrze moderní dílo, když smýšlí ekologicky, pravda je trochu jinde. Scénář totiž vznikl na motivy knihy dr. Jana Pixy s názvem Krůpěj medu pro Verunku z roku 1983. Titul se též dočkal audioverze na gramodeskách a později na kazetách – právě odtud moje kamarádka pohádku znala.

V roce 2012 měla premiéru tato divadelní verze, k níž hudbu složili Tomáš Beran, František Pytloun a Petr Kutheil, scénáře se ujaly Jana a Alena Pixovy a texty napsala Kristýna Pixová. V tomto ohledu pro mě Kapka medu pro Verunku nebyla nijak výjimečná, hudebně mě příliš nezaujala, ovšem nutno říct, že rozhodně nejsem cílovou skupinou, na kterou tato inscenace míří. Ta je především pro rodiny s dětmi a právě ti nejmenší diváci budou mít z návštěvy divadla velký zážitek. Pro jednou jim „nedělní pohádku“ po obědě nepustíte v televizi, ale vezmete je do divadla, kde budou mít všechno z první ruky a zároveň budou mít tak trochu i možnost se sami do děje zapojit.

Daleko lépe hodnotím samotný příběh, v němž zavítáme na ostrov, kde spolu sousedí hned tři království – Zlatovláskov, Popelkov a Honzovsko. Princezna z prvního jmenovaného království jménem Verunka už má věk na vdávání, jenže její rodiče trochu podcení komunikaci, což má za následek, že na námluvách se sejdou jak princ Mirek z Popelkova, tak i princ Honza z Honzovska. Oba dva si jistě vzít nemůže, jenže odmítnutí jakéhokoliv nápadníka může znamenat válku… To je už samo o sobě dost zapeklitá situace, nehledě na to, že Verunka má o svém ženichovi ještě trochu jinou představu. A aby toho nebylo málo, královna přírodních sil neboli Kapeska se zlobí, že lidé ničí přírodu a neváží si jí, a proto se rozhodne zasáhnout. Stačí jedno bodnutí od speciální včely a princezna Verunka usne na sto let. I když je tu ještě způsob, jak ji včas zachránit. Tři nápadníci se tedy vydávají na dobrodružnou výpravu a do záchrany dají vše, co mají k dispozici – a to svaly, mozek i básnické střevo… ehm, tedy vlastně dobré srdce. Kdo nakonec Verunku zachrání a kdo ji dostane za ženu? Pššttt, neřeknu 😊.

Když už jsem nakousla tu interakci s dětmi, já jsem se ocitla na dopoledním představení, které bylo z velké části obsazeno školní výpravou. Občas sice se školáky šili všichni čerti, ale musím říct, že skoro po každé scéně krásně tleskali a rozhodně též dávali pozor, co se děje. Děj je bavil a nejvíc právě ve chvílích, kdy se na ně postavy z jeviště obrátily s nějakým dotazem. Takových příležitostí bylo opravdu jen málo, například oproti jiným, podobně laděným, dílům. Ano, Petře Pane v ABC, vzpomínám stále 😁. Dokonce i Čarodějnice Bordelína v Divadle Radka Brzobohatého měla interakcí oproti Verunce víc. Ovšem když už se na toto „minové pole“ muzikál vydal, stálo to vždy za to. Naprosto mě fascinovalo, jak děti jako jeden muž ve scéně s peklem fandily kladným hrdinům v boji a jak s přehledem věděly, že do žlutého kontejneru patří PLAAAAAAASTTTTT!!!! 😊  Právě s ohledem na tento vzdělávací prvek mi ale Verunka byla o poznání sympatičtější než již zmíněná Bordelína, která beztrestně rozhazovala po lese odpadky. Já vím, má to ve jméně, ale určitě by bylo fajn, kdyby třeba aspoň v rámci inscenace zaznělo, že to je špatné chování a děti by ho neměly napodobovat. Joo, kdyby tak Bordelína žila ve stejném světě jako královna Kapeska, která přírodní síly naopak chrání a trestá každého, kdo je ničí – to by byl panečku souboj! 😊

Na své si v případě Verunky přijdou ale i dospělí, pokud též do divadla zavítají, ať už „dobrovolně“, nebo jen jako doprovod svých ratolestí či žáků. Občas tam padaly zajímavé hlášky, třeba i trochu mířící do politické sféry. Také mě zaujalo, když jedna postava podotkla, že něco radši „pošle mailem“.

Kapku medu pro Verunku jsem tu již přirovnala k nedělní pohádce v televizi a toto tvrzení za mě platí i v oblasti vizuální. V případě scény Martina Černého si vystačíme vlastně s minimem dekorací, zámeckou zahradu nám například snadno naznačí jakási mřížka (správně se tomu podle internetu říká treláž) prorostlá růžičkami. Občas jsou využívány i projekce, a to třeba v samém úvodu, kdy nás uvedou do děje a ukážou nám pohádkový ostrov a jeho tři části – království Zlatovláskov, Popelkov a Honzovsko. Později pak především na projekcích sledujeme, kolik času zbývá k záchraně Verunky (měla se stihnout do 24 hodin). Jen tedy podotýkám, že ty animované hodiny by měl někdo trochu poštelovat, protože ukazují čas dost nahodile. Nejdříve podle nich bylo 5, pak 8, pak zase 5 a najednou bylo poledne.

Ale já vím, co namítáte – je to pohádka, tak to nemám tolik prožívat, že? 😊 Však já leccos odpouštím a promíjím. Co by jinde působilo třeba trochu zvláštně či hloupě, mi v případě Kapky medu pro Verunku nijak nevadilo. Stejným pohledem hodnotím i kostýmy Evženie Rážové (ostatně televizních a filmových pohádek má na kontě dost) – někdo by mohl namítnout, že jsou třeba trochu přeplácané či přeslazené, ale mně připadaly k danému tématu a zpracování naprosto v pořádku a na místě. Princezna působila opravdu jako princezna, rovněž vodníka poznáte bez váhání. Navíc jsem ocenila i to, jakým způsobem kostýmy sjednocovaly jednotlivé členy stejných rodin. U královské dvojice ze Zlatovláskova se samozřejmě pracuje se zlatou barvou (a trochu i s růžovou), u „Popelkových“ převládá jakási vínová barva a punc elegance, obyvatelé Honzovska zase očividně milují venkovský styl oblékání. A pak je tu kategorie sama pro sebe – různá pohádková stvoření včetně vodníků, divoženek, skřítků i čertů. Tam se mohla kostýmní výtvarnice skutečně vyřádit 😊.

Před svou návštěvou divadla jsem měla pocit, že hlavní postavou bude právě princezna Verunka, jejíž jméno zazní v titulu představení. Ovšem po zhlédnutí už si tím moc jistá nejsem, protože upřímně s Verunkou mnoho času nestrávíme. Potkává ji coby postavu běžný osud princezen – je mladá, optimistická, zamilovaná, potká ji kletba a nakonec se dočká záchrany i svatby, zkrátka happy end, jak má být. Popravdě bych si dokázala představit i alternativní verzi příběhu, kde osudná včelka píchne spíše některého z trojice mladých pánů, kteří se ucházejí o její ruku. Záchrannou akci by v takovém případě vedla Verunka a myslím, že by to bylo rozhodně zajímavé. Když už nic jiného, Verunka působí jako holka do nepohody a podle mě by si s tím dokázala poradit. V podání Michaely Dittrichové mi připadala moc sympatická. Alternací je Anička Slováčková, která je též vyfocená na veškerých propagačních materiálech, a proto se přiznám, že bych ráda pro srovnání viděla i ji.

Ani v případě dalších výraznějších postav jsme s kamarádkou neviděly žádné »hvězdy«, které bychom znaly třeba z televizních seriálů, ale mně to zrovna tady vůbec nevadilo. Myslivec Jirka byl v podání Petera Strenáčika (alternací je David Gránský) roztomile nenapravitelný romantik a dobrák od kosti, přičemž jako bonus zde fungoval Peterův úžasný a silný hlas. Díky němu byly některé písničky vlastně i docela zážitek.

Mocný hlas rozhodně a bez debat předvedla též představitelka královny Kapesky Gabriela Urbánková, jejíž party byly podle mého ucha nejnáročnější a nejpůsobivější. Výhodou ovšem je, že texty má v podstatě stále stejné, tím pádem asi nemá problém si je zapamatovat. Nějaké děti už se to v rámci představení také naučily. Dokonce i mě po představení uvízlo v hlavě hlavně její: „… Píchni, uspi na sto let!“

Rodiče princezny Verunky jsou podle děje této pohádky Zlatovláska a Jiřík, které známe odjinud. Jen už jsou dávno svoji a mají rodinu. Protože právě původní filmovou Zlatovlásku opravdu miluju, tady jsem byla obzvlášť zvědavá na obsazení. Eva Kleinová coby královna moc prostoru neměla, a proto mě ničím nezaujala, snad jen tím, jak měla upravené své dlouhé vlasy. Spíš mi to totiž evokovalo Lociku (ta je také občas titulována jako Zlatovláska). Na druhou stranu Dušana Kollára je vždy radost vidět a slyšet. Jeho Jiřík byl velmi noblesní a moc se mi líbila též jeho sólová píseň, v níž uvažuje, zda neměl se svou již dospělou dcerou trávit více času. Ehm, řekla bych: „Pozdě bycha honit, táto!“ Za prvé jsi svou dcerušku mohl jít sám vysvobozovat a nespoléhat se na tři mladá střeva, za druhé, i když ti ji zachrání, stejně se ti vdá a nebude už moc zvědavá na tvoje znovuzrozené otcovské pudy 😂.

Dále tu máme ještě dva královské a rodičovské páry. Vzájemně se mi k sobě moc hodily a připadalo mi, že vážně sleduji rodiny, které se mají rády. A klidně bych i věřila tomu, že Markéta Zehrerová je Popelka po letech. Partnerem jí byl král Miroslav (ale asi ne ten z Pyšné princezny, doufám 😂), jehož ztvárnil Jan Vlas. Obvykle ho vídám spíše v rolích více excentrických, ale zde působil skutečně majestátně, zkrátka jako správný král. Snad jen ty novátorské nápady svého syna Mirka (Mikuláš Matoušek) mohl brát trochu víc vážně, pak by třeba ani Kapeska nemusela zasahovat. Ale ono to tak bývá, že rodiče neberou v některých věcech své potomky vážně a mají na věc jiný názor.

Podobné vztahy panovaly i v Honzovsku, kde vládnou král Honza s královnou Marií v podání Jiřího Zonygy a Barbory Rajnišové. Musím říct, že ti byli vybraní naprosto skvěle a neumím si představit v těchto rolích nikoho jiného. Jiřího chraplák se sem také docela hodil. Též jejich syn dostal jméno Honza (snad se jim to neplete 😂) a zahrál si ho Lukáš Adam. Na této postavě mě nejvíce bavilo, že často myslel na jídlo a řešení jakéhokoliv problému hledal buď v kuchařce, nebo v lidových rčeních a příslovích. Když žádné neznal, hned se snažil ho vymyslet, i když nepříliš úspěšně 😊.

V menších, ale důležitých rolích kamarádek Verunky, se objevily Kateřina P. Průšová coby Bětka a Viktorie Tandlerová neboli Katka. Často na jevišti fungovaly jako tandem, pobavilo mě ale, že Katka v jednom kuse brejlila do knih, podobně jako Julča v Rebelech, což je další muzikál HDK a další Viktoriina role 😊. To byl takový malý skrytý easter egg pro muzikálovce 😂.

Dál se tu objevují i různé pohádkové a strašidelné bytosti, z nichž nejvíc mě asi zaujal Filip Hořejš coby skřítek Maxižvýk. Radost mi udělala i vodnická rodinka v podání Lukáše Randáka, Kateřiny Herčíkové a malé holčičky Veroniky Pospíšilové. Obdivovala jsem, že Markéta Zehrerová stihla kromě královny také čarodějnici, roli Lesanky měla na starost Míša Zemánková, ale bohužel se přiznám, že postupem času mi její postava úplně vyšuměla. Naopak živě si pamatuji scénu z pekla, kterou naprosto ovládli David Bouša a Ondřej Tolar. Vše pak doplňuje ještě spousta jmen v company a já musím říct, že ačkoliv je tedy v tomto díle postav snad možná až trochu moc, nijak zvlášť jsem se v tom neztrácela. Neměla jsem problém pochopit, kdo je kdo, jaký je jeho cíl a koho si na konci vezme 😂.

Protože jak taky jinak může správná pohádka končit? Takže, jak to dopadlo? Vzali se! 😊 A kdo? To už zjistíte v divadle. Konec, zvonec 😉.