Muzikál Kinky Boots: Když podpatky dávají křídla

Dnes si spolu obujeme krásné červené botičky (běda vám, jestli budou vínové) a vydáme se na parádní jízdu, kterou je muzikál Kinky Boots, v současnosti uváděný v ostravském Národním divadle moravskoslezském (Divadlo Jiřího Myrona). Já konkrétně znám toto dílo zhruba od roku 2020, kdy byl záznam z londýnském Adelphi Theatre promítán v rámci Prague Pride v Kině Přítomnost. Předtím jsem slyšela jen něco málo od našeho George, ale byla to právě tato akce, která započala moji lásku ke Kinky. V podstatě na první poslech mě mnohé skladby z dílny Cyndi Lauper nadchly a od té doby už jsem si řadu z nich přidala do Oblíbených skladeb na Spotify a poslouchám je skutečně velmi často. Nemá cenu rozepisovat, které z nich patří mezi mé favority, protože postupně jsem si zamilovala skoro všechny. A mám skutečně pocit, že tady je to jedna pecka za druhou.

Navíc v perfektní symbióze s úžasným a silným příběhem. V něm potkáváme dvě důležité postavy – zaprvé obyčejného kluka jménem Charlie, co si s ničím moc neví rady a kterému spadne do klína továrna na boty před bankrotem. A zadruhé hvězdu jménem Lola, což je odvážná a drzá drag queen, která naprosto zbožňuje krásné boty na podpatku, zdánlivě si dokáže poradit s jakýmkoliv problémem a vyříkat si to s každým, kdo proti ní něco má. Pár krůčků s nimi ujdeme i v rámci jejích dětství, ovšem především sledujeme zhruba jeden měsíc v jejich dospělém životě, kdy je osud nečekaně svedl dohromady. Posléze také odhalujeme, že i když se zdají být každý úplně jiný, mají toho vlastně hodně společného, mnohem víc, než je na první pohled patrné.

Především se mi na Kinky Boots líbí, že se zápletka tváří jako rozjuchaná show plná třpytek a konfetek, ale ve skutečnosti je všechno tohle pozlátko jenom horní vrstva, pod níž máme schovaný zajímavý a v podstatě i realistický příběh plný důležitých témat jako tolerance, sebevědomí, sebeláska a sebepřijetí. Kinky Boots nám ukazují, že je důležité najít si své místo ve společnosti a čelit svým strachům i bolestem z minulosti. Pak lze snáze něco v životě dokázat – a nejen proto, aby na nás byli pyšní naši blízcí, ať už v nás věřili, nebo ne. Ale především kvůli nám samým. Ovšem ne vždy je to tak snadné a kolikrát se do cesty staví různé překážky včetně výsměchu a předsudků. Toto dílo ale podle mě jistě mnohé z nás inspiruje k tomu, abychom začali víc hledat své pravé já (a nemyslím teď nutně z hlediska sexuality) a měli se zkrátka rádi se vším všudy.

Co se týče kostýmů (Hana Kelar Knotková), i na nich je vidět kontrast mezi vrstvou třpytek a mezi civilnějšími modely. Vesměs všechny kostýmy působí dojmem skutečného života zhruba dnešní doby, zkrátka běžné oblečení včetně všech detailů – Don má mužnou košili (a pracovní zástěrku, co byla taky docela sexy), obyčejné ženské z továrny to s elegancí nijak zvlášť nepřehánějí, Charliemu stačí džíny a je spokojen. Jedinou výjimku tvoří veškeré modely Loly (a do jisté míry i Simona v mužském oblečení) a také Angels v jejím klubu. Ty totiž hýří všemi barvami a mají tak odvážné střihy, že bych to na sebe asi nikdy v životě nevzala. Ovšem Lola ve všem vypadá samozřejmě báječně. Za zmínku pak stojí též model, co oblékne během předposledního výstupu (Hold Me in Your Heart), kdy má na sobě dlouhé světlé šaty a vypadá jako skutečná dáma – při prvním zhlédnutí jsem ji přirovnala k něčemu mezi Céline Dion a Whitney Houston v závěru Bodyguarda 😂. Po Ostravě mi v mysli vytanula (i díky paruce) spíš Jessica Rabbit. A ještě jsem k parukám chtěla podotknout, že se mi během představení líbila ta, kterou Lola nosí většinu času. Vypadala svůdně, ale zároveň tak nějak i každodenně, rozhodně jsem z ní neměla dojem lacinosti, čehož jsem se podle fotky na titulní stránce programu trochu bála.

Vzpomínám si, že když jsem viděla záznam, měla jsem dojem, že sleduji naprosto propracovaný film, kde se měnilo hodně prostředí, ale přeměny scény jsem vlastně vůbec nepozorovala. Zkrátka dokonalá iluze. Z ostravské verze jsem si odvezla dojem, že tamní scéna (Ondřej Zicha) je přece jenom trochu umírněnější a skromnější, ovšem zároveň jsem měla pocit, že všechno důležité zůstalo. Už na první pohled mě zaujal vstup do továrny i s jejím vývěsním štítem (jenom tedy, když tam přibyly ty hříšné botky, viděla jsem v nich spíše chili papričky 😂), vnitřek továrny nám v podstatě celý odehrálo jedno schodiště s kanceláří v patře. V první polovině byla asi nejnáročnější přeměna v bar, kde se Charlie domlouvá se svými kamarády z kapely. Na řadu dalších prostředí pak už stačily jenom náznaky a nejvíc mě bavilo, jak jednoduše a zároveň efektivně jsme navštívili i italské město Milán. A protože jinam už se mi to asi nepodaří »vklínit«, tak rovnou říkám, že naprosto žeru ten nápad svěřit drobnou etudku v italštině právě italské herečce (Roberta Battistini, znám ji už z Chicaga). Grazie mille! 😊

Ale podle čeho zaručeně poznáte, že se Kinky Boots opravdu hodně povedly? Třeba tak, že i když tahle show trvá 3 hodiny (včetně přestávky), tak mi uběhla jako voda. A dokonce jsem si říkala, že je škoda, že je tam vůbec pauza. Muzikál mě už v první půlce slušně nadopoval a já chtěla zkrátka další dávku 😂.

Lví podíl na tom mají rozhodně i skvělé výkony VŠECH účinkujících včetně company. Někdy to možná člověk napíše jen tak, aby nemusel všechny jednotlivě vypisovat, ale zde to opravdu platí na sto procent. Celý cast Kinky byl úžasně sehraný a tvořil jeden velký tým, což mě nadchlo. Ostrava tím zase jednou potvrdila, že zkrátka umí. Moc jim fandím a oceňuji, že se pustili do těchto »neprobádaných vod« poměrně kontroverzního tématu, ale risk se jim jednoznačně vyplatil. Atmosféra v sále byla dechberoucí a energická a nadšeně tleskali snad všichni v publiku. A třeba se povedlo i někomu otevřít oči a přesvědčit ho, že někdy je zkrátka fajn ostatní přijmout bez výhrad, ať už jsou jacíkoliv.

Tuto lekci dostal v příběhu Don, kterého ztvárnil Roman Harok. Dona vnímám v rámci příběhu na začátku spíše negativně, trochu jako morouse, ovšem v podání Romana Haroka to byl sympaťák každým coulem. Ačkoliv se třeba tato figura nechovala pokaždé hezky, bylo snadné její chyby omluvit a věřit, že se polepší. Viděla jsem Romana již v několika rolích v Ostravě, ale v Kinky na mě zatím udělal největší dojem. Jen tak dál! 😊

Za tak trochu žolíka tohohle představení pak považuji Marcela Školouta v roli George. Chlapík z továrny, zdánlivě stará škola, která dbá na pořádek a dobré mravy. A přesto (nebo snad právě proto) je to boží týpek, co nemá problém vás usadit, když se chováte jako buran. Marcel Školout působil vtipně a zároveň laskavě. Všimla jsem si ho i při některých hromadnějších choreografiích, kdy na něm bylo vidět, že ho to zkrátka baví. Vzhledem k tomu, že George působí jako starší pán, asi nikdo nečekal, s jakým elánem se tam bude vrtět. A navíc s úsměvem ve tváři. Jak říkám – boží! 😊

Z dam bych chtěla zmínit především dvě role. Nejprve Charlieho partnerku Nicolu, která na mě už ze záznamu působila docela nesympaticky. Andrea Gabrišová to svým skvělým výkonem ještě podtrhla a umocnila, tím pádem vnímám Nicolu jako dámu, která má zkrátka úplně jiné priority než já. A samozřejmě než Charlie. Ve výsledku to ale není žádná záporačka, naopak je to holka, která rozhodně ví, co chce. A nedá pokoj, dokud to nedostane. Pokud má problémy ve vztahu, tak to asi není jenom její vina, každopádně myslím, že zrovna ona se dost rychle oklepe a půjde dál.

Divácky oblíbenější je jistě Lauren, kterou si zahrála Veronika Prášil Gidová. Čekala jsem, že toto spojení bude skvělé, a moje očekávání bylo naplněno. Veronika Lauren vykreslila jako trochu trhlou holku se zlatým srdcem. A její sólovku The History of Wrong Guys, která mi vždycky připadala nesmírně vtipná, vystřihla bez ztráty kytičky. 😊

Paradoxně hrají ale v Kinky Boots prim muži – a to hned v několika různých odstínech mužství. Pojďme se jim postupně podívat… pod sukně? Prvním pánem na holení je Charlie, což je postava, kterou mám většinu času velmi ráda, ovšem mrzí mě, že v jednu chvíli otočí všechno své smýšlení o 180 stupňů a kope kolem sebe jako malé dítě. V tom momentě mu opravdu nelze fandit, naštěstí je to ale jen dočasné zatmění, na což má asi občas právo každý z nás. Takže mu brzy odpustíme. A nejen my. Tomáš Krpec všechny tyto polohy ztvárnil velmi uvěřitelně, byl mi sympatický a celkově na mě udělal dobrý dojem, i díky skutečně skvělému pěveckému výkonu ve všech těžkých pasážích.

Papírově je asi hlavní postavou muzikálu právě Charlie, ovšem řekněme si upřímně, pokaždé mu rybník vypálí a show ukradne Lola. Tentokrát tomu nebylo jinak, Lukáš Adam se stal bez přehánění královnou večera. Neuvěřitelně mu to slušelo, roztomile působil i ve chvílích, kdy někoho nenápadně urážel. A dokázal si udržet moji pozornost i v tanečních číslech, která ke Kinky Boots patří, ale pro mě nejsou tím hlavním. Kdo mě zná, tak ví, že dávám přednost příběhu před trdlováním.

Ovšem Lukáš mě zaujal i coby Simon, tedy Lola bez svého krásného a elegantního ženského brnění. Vypadal úplně jako zbité ptáčátko, které vypadlo z hnízda. A vlastně to není ani tak daleko od pravdy, protože pro Lolu jsou krásné hadříky a botičky na vysokých podpatcích její „doma“. Svým způsobem to chápu, a to i přesto, že sama nejsem v oblékání vyloženě ženský typ, naopak dávám přednost pohodlí. Podpatky už dlouho nevedu, a tak si nejsem jistá, jestli bychom byly s Lolou velké kamarádky. Ovšem i tak je mi sympatičtější než třeba Hedwig (ale ta to měla taky v lecčem o hodně těžší), protože Lola obvykle neútočí jako první, ale šetří si to až jako obranu, když někdo šije do ní. Věřím, že i když jsme každá jiná, dokázaly bychom se spolu nějak domluvit a Lola by mě nakonec přijala takovou, jaká jsem. Malá, tlustá, ale jinak docela fajn 😂.

Já zase naopak dokážu respektovat, že pro někoho můžou být vysoké podpatky zdrojem sebevědomí. Botičky Lole vlastně dodávají křídla. A kdo z nás by nechtěl občas vzlétnout a na ten náš šíleně krásný a zároveň šíleně ošklivý svět se podívat z ptačí perspektivy. Tak se nechte také tou naší Lolou inspirovat, najděte si v něčem svá vlastní křídla a pak je roztáhněte a leťte! 😊💖