Muzikál Kinky Boots: Umění jít svou vlastní cestou

Celý život jsem tak trochu „neviditelná“ a vlastně mi to docela vyhovuje. Obecně nerada budím pozornost a cítím se nesvá i jako jedna z mnoha ve společnosti, jež takovou pozornost vyvolává. Přesto někde hodně uvnitř toužím zkusit někdy udělat i něco jinak, nějak vybočit ze zaběhnutých stereotypů a udělat něco spontánního nebo přímo bláznivého. Neřešit, co si ostatní kolem mě myslí a žít daným okamžikem. Zatím jsem ale k něčemu takovému nenašla dostatek odvahy… Jaké to asi je? Osvobozující? A jaký je život těch, kteří dokážou žít tak, jak to cítí, a nestarají se o to, co si o nich myslí ostatní? Jsou šťastnější? Nebo musí čelit nepochopení svého okolí? Obecně musím říct, že odvážné jedince, kteří dokážou být sami sebou, nesmírně obdivuji, a jsou-li hrdiny nějakého příběhu, ať už knižního, divadelního nebo filmového, je jasné, že si je snadno oblíbím. 😊

Tyto úvahy mi běžely hlavou během mé nedávné návštěvy Ostravy, kde jsem zhlédla jednu z tamějších novinek autorů Harveyho Fiersteina (libreto) a Cyndi Lauper (hudba a texty písní) – Kinky Boots. O tomto muzikálu jsem toho sice hodně slyšela již dříve, především proto, že náš George ho v Londýně viděl několikrát a mluvil o něm tehdy téměř neustále. Později jsme si společně se Statečnými pustili toto dílo na DVD, jenže tehdy mě zaujalo spíš příběhem. Nicméně, abych pochopila, že síla „hříšných botek“ není pouze v příběhu, ale také v neuvěřitelné v energii, kterou na diváky přenáší, jsem si musela počkat až živě, a to rovnou dvakrát. Ostravské uvedení Kinky Boots v režii Gabriely Petrákové a Marka Davida, s českými texty Pavla Bára a Michaela Prostějovského, jsem tedy poprvé viděla na jaře na jejich druhé premiéře a následně znovu ke konci tohoto roku, kdy jsem (až na jednu výjimku) měla úplně jiné obsazení. Mohu díky tomu směle prohlásit, že je asi jedno, kdo zrovna bude hrát, protože energie, kterou nám tento muzikál přinesl, byla neuvěřitelná v obou případech. 😊

Jak už jsem naznačila výše, Kinky Boots je příběh o odvaze, přijetí a toleranci, (ne)naplnění očekávání svého okolí, ale také o přátelství, lásce a odhodlání zachránit jednu malou továrnu před bankrotem.

Ocitáme se totiž v Northamptonu v Anglii, kde mladíček jménem Charlie Price zdědí po svém otci rodinný podnik – krachující továrnu vyrábějící sice kvalitní, ale drahé pánské boty. Jenže je jiná doba a s ní přichází trend laciných produktů s krátkou životností. Charlie tedy musí řešit, co dál. Na jedné straně chce následovat svoji cílevědomou přítelkyni Nicolu do Londýna a pracovat ve zcela jiném oboru, na druhé straně ovšem stojí továrna plná lidí, kteří jsou na něm závislí a které on zná od malička a má je rád. Nedokáže se k nim otočit zády a továrnu prodat. Nechá se proto inspirovat temperamentní zaměstnankyní továrny Lauren a hledá nový produkt, kterým by mohl podnik zachránit.

Paralelně s Charliem můžeme sledovat střípky ze života Simona, z něhož chce mít otec profesionálního boxera. Chlapce však více lákají dámské boty na vysokém podpatku. V dospělosti si Simon svůj sen splní a pod jménem Lola vystupuje v londýnském klubu jako drag queen.

Když jednoho dne dojde k náhodnému setkání této dvojice, dostane Charlie nápad, jak s pomocí Loly rodinný podnik znovu přivést k životu  – začne vyrábět boty na vysokém podpatku, vytvořené tak, aby nejen vydržely mužskou váhu a zároveň skvěle vypadaly. A domluví se proto s Lolou na spolupráci.

A ve chvíli, kdy se Lola poprvé objeví v Northamptonu, začíná nadupaná show plná energických čísel, co spolehlivě zvednou všechny diváky ze sedaček.

Nebudu tajit, že jsem se trochu bála, jak české publikum Kinky Boots přijme, a potěšilo mě, že velmi vřele. Dokonce bych si troufla tvrdit, že atmosféru takovou, jako v případě premiérového představení, jsem v divadle ještě nezažila. Málokdy se totiž dočkáte standing ovation ještě před děkovačkou. Tentokrát se však něco takového skutečně odehrálo.

Kinky Boots na pozadí energických čísel a trochu odvážné zápletky přinášejí velmi dojemný příběh a přivádějí nás i hlavní hrdiny ke zjištění, že Charlie a Lola toho mají společného možná mnohem víc, než se na první pohled může zdát. Navíc je mi sympatické, že zde nenarazíte na žádného ukázkového záporáka. Představení v tomto ohledu odráží lidi takové, jací jsou a jaké kolem sebe můžeme skutečně vidět. S někým najdete společnou řeč hned, u jiného naopak zjistíte, že společného nemáte vůbec nic a bude pro vás lepší, když se každý vydáte vlastní cestou. Někdo je svázán předsudky méně, někdo více a potřebuje čas, aby přijal něco (či někoho) nového a neznámého…

Pochvalu si rozhodně zaslouží povedená výprava, zejména scéna Ondřeje Zichy, kde je největší pozornost věnována prostorám továrny, především výrobní hale s vyvýšenou plošinou, na níž je Charlieho kancelář. Ač nedovedu říct přesně čím, ale už jenom podle scény bych si troufla zařadit děj zrovna do Anglie. Že by to bylo tím vývěsním štítem na továrně? Opomenout nesmím ani kostýmy Hany Kelar Knotkové, která se mohla blýsknout především díky modelům Loly a jejích Angels.

Důležitý prostor zde mají také choreografie Ladislava Cmoreje a Antonína Blahuty (choreografie high heels), které se podařilo nápaditě začlenit i do takových lokací, jako je právě továrna na výrobu obuvi. Jak už název napovídá, boty na vysokém podpatku mají v Kinky Boots důležité místo. A já obdivuji každého, kdo se na nich dokáže udržet déle než několik minut (u mě možná i vteřin 😀), a co víc, dokonce na nich tančit! Můj respekt tím pádem mají všichni zúčastnění, kteří vystoupí ve velkolepém finále, ale především všichni představitelé Angels, tedy Jakub Bagin, Antonín Blahuta, Dalibor Buranda, Aleš Cedidla, Jakub Janotík, Jan Ludva a Mikuláš Juřík.

Největší síla Kinky Boots ale beze sporu tkví v dokonalém obsazení. A ač mám mezi alternacemi nějaké své preference, rozhodně si myslím, že je vlastně úplně jedno, na koho narazíte, protože všichni odvedli skutečně fantastické výkony. A když říkám všichni, myslím též celou company a představitele menších rolí, které zde jmenovitě nevypisuji.

Hlavní příběh se točí kolem dvojice Charlieho a Loly/Simona. V případě Charlieho jsem měla již možnost vidět obě alternace, tedy Tomáše Krpce a Radima Bierskiho. Herecky na mě působil o něco jistěji Tomáš Krpec. Po pěvecké stránce mě více zaujal právě Radim Bierski, jehož jsem dosud neznala a na Charlieho se mi neskutečně hodil i typově. Na premiérovém představení na něm možná byla trochu znát nervozita, nicméně i tak si mě tento charismatický herec zcela získal. Předvedl Charlieho tak, že jste s ním mohli prožívat všechny jeho strachy, frustrace i radosti a držet mu palce. Oba herci ale byli naprosto přesvědčiví v klíčovém momentu, kdy Charlie podlehne pochybám a tlaku z chystané módní přehlídky v Miláně natolik, že obrátí své chování o 180 stupňů a začne zběsile kopat kolem sebe a svým nejbližším tím ubližovat. Naštěstí se vše v dobré obrátí a ruku na srdce, kdo z nás nikdy neměl podobnou „slabou chvilku“, které později litoval? 😊

Největší hereckou výzvou je beze sporu Lola, u níž je zásadní, aby její představitel nesklouzával do přehrávání či parodie, což se, myslím, podařilo oběma pánům zcela dokonale. Na premiérovém představení jsem v této roli viděla Jána Slezáka, jenž doslova překypoval energií, ale dokázal i dojmout, kde bylo třeba, a jako Lola si ukradl celý večer pro sebe. Už při mé první návštěvě jsem měla pocit, že Kinky Boots v této sezoně těžko něco překoná. Ovšem pak jsem vyrazila do Ostravy podruhé a narazila zde na Lukáše Adama, který mi svojí Lolou doslova vyrazil dech. Lukášovou velkou výhodou je, že mu to jako Lole ohromně sluší a dařilo se mu velmi přesvědčivě zvýraznit kontrast mezi sebevědomou umělkyní Lolou a nejistým a ztraceným Simonem. Když se Lukáš jako Simon poprvé objevil na scéně, bylo mi ho tak strašně líto, až jsem měla chuť za ním doběhnout na jeviště a obejmout ho, aby se cítil lépe. A v následném výstupu s Charliem (Nejsem ten správný syn) mě rozplakal už naprosto spolehlivě. Ačkoliv je Lukáš Adam aktuálně understudy, myslím si, že by si rozhodně zasloužil být plnocennou alternací. Z mého pohledu byl jednoznačně hvězdou celého večera. Moc bych si přála vidět jej jako Lolu znovu a v kombinaci s Radimem Bierskim by se pro mě jednalo doslova o dreamcast. Zajímala by mě ale též druhá alternace, Peter Pecha, který se nám se svým přáním si jednou Lolu zahrát, svěřil již před lety v našem rozhovoru.  Moc mu přeji, že se mu tento sen splnil, a věřím, že možná právě díky tomu bude jako Lola též skvělý.

Nyní přistupme k dámám. Kolem Charlieho se totiž pomalu vytváří milostný trojúhelník, jehož vrcholy tvoří dvě dámy – snoubenka Nicola a kolegyně Lauren.

Nicola je slečna, která přesně ví, co chce a jde si za tím. Je krásná, sebevědomá a ambiciózní, o čemž mě přesvědčily obě její představitelky, tedy Alžbeta Trembecká a Andrea Gabrišová. Myslím si, že na některé diváky může působit až negativně, ale já si zkrátka myslím, že je pro Charlieho jenom ta nesprávná partnerka, s níž by po čase přestal být šťastný – až by si uvědomil, že na jeho vlastní sny a vize již nějak nezbyl prostor.

Třeba Charlieho k takovému prozření dovede Lauren – dívka pracující v jeho továrně, jež se do něj bláznivě zamiluje a díky písni Zas si prsty spálím? nenechá na pochybách ani diváky. 😊 Také jako Lauren jsem již v divadle zažila obě její interpretky. Na premiéře jsem poprvé viděla v takto výrazné roli Dianu Demecsovou a během mé druhé návštěvy Veroniku Prášil Gidovou. Obě Lauren byly trhlé, hodné holky, které by pro Charlieho udělaly první poslední. Díky tomu jim určitě budete přát, aby uspěly. Pokud bych si přece jen měla jednu z nich vybrat, bude to Diana Demecsová. Ta své postavě dodala ještě trochu víc temperamentu a ztřeštěnosti, a přesto na mě působila stále přirozeně. 😊

V Charlieho továrně pracuje také Don, jenž se může z počátku jevit až záporně. Ale já si myslím, že Don je pouze ovlivněn prostředím malého města a výchovou, kdy „chlap musí být skutečným chlapem“, přičemž zrovna Lola do jeho tunelového vnímání světa opravdu nezapadá. A Roman Harok je v této roli skutečně skvělý, především proto, že vám bude jako Don po celou dobu sympatický, i přes celou řadu chyb, kterých se dopustí. Když jsem poprvé viděla Dona na scéně, vybavil se mi jiný muzikál, v němž na mě mužské postavy působily podobně, a to Billy Elliot. Jedná se zkrátka o typického představitele muže, jemuž život přivedl do cesty něco nového, dosud neznámého, co vybočuje ze vzorců chování, které dosud znal. Tím pádem neví, jak se má v takovém případě chovat. Nicméně věřím, že příchod Loly v konečném důsledku obohatí i jeho. Jak už bývá v tomto divadle zvykem, Roman se i v roli Dona alternuje s Tomášem Savkou a určitě by mě zajímalo vidět i jeho. V některých scénách si Tomáše totiž už nyní dokážu velmi živě představit.

Postavou veskrze sympatickou je George v podání Marcela Školouta. Představuji si, že George je v továrně zaměstnán odjakživa a je zkrátka jejím pilířem, bez něhož by se nic neobešlo. Pro Charlieho je ohromnou podporou a věřím, že jí byl i pro jeho otce. George se jeví jako důstojný noblesní pán v letech, který ovšem dovede mnohdy i překvapit. 😊 A především je přístupný Charlieho novým a odvážným nápadům a stojí za ním. V podstatě vytváří kontrast k Donovi, podtrhující, že tolerance, přístupnost k něčemu neznámému a přijetí ostatních, není pouze otázkou věku či prostředí.

O tom mě ostatně přesvědčilo ostravské publikum, kde nechyběli ani zástupci starší generace, jejichž reakce jsem se trošku obávala. Ale musím říct, že celé divadlo přijalo Kinky Boots skutečně vřele a vytvořilo náladu, která není samozřejmostí.

Kinky Boots jsou proto po Rebecce dalším titulem Národního divadla moravskoslezského, kvůli němuž mě štve, že to mám do Ostravy příliš daleko na to, abych se mohla po práci jednoduše sebrat a zajít si pro další nálož pozitivní energie, kterou toto představení servíruje vrchovatou měrou. Považuji totiž toto dílo za jednu z vrcholných událostí sezony a jsem moc zvědavá, zda tento můj názor sdílí též odborná porota cen Thálie. Kinky Boots by si totiž podle mě zasloužily minimálně hned několik nominací.