Muzikál Klec bláznů: Příběh o lásce a sounáležitosti

Zdroj fotografie: DJKT

Po nedávné návštěvě ostravských Kinky Boots jsem se v prosinci minulého roku vypravila na druhý konec republiky navštívit inscenaci, která se může zdát do určité míry podobná, přesto je však v řadě ohledů značně odlišná. Ocitla jsem se totiž na francouzské Riviéře v tamějším nočním klubu La Cage Aux Folles. Ten provozuje Georges spolu se svým partnerem Albínem, jenž v klubu pod jménem Zaza vystupuje jako hlavní hvězda. A s těmito pány jsem v plzeňském Divadle J. K. Tyla strávila příjemné adventní odpoledne. 😊

Kabaretní atmosféra na vás ostatně v Plzni dýchne díky řadě detailů už při vstupu do divadla, ale jakmile vstoupíte do sálu a objeví se před vámi impozantní scéna Davea Bensona, teprve se dostaví onen pověstný „wow“ efekt. Důmyslně promyšlený patrový prostor se zdobnými schodišti po obou stranách totiž skvěle poslouží nejen jako jeviště nočního klubu, nýbrž (pouze s minimem obměn) také jako obývací pokoj v bytě ústřední dvojice. Zajímavým nápadem bylo i využití prostoru orchestřiště, do něhož byly umístěné stolečky a sezení pro VIP hosty. Ti se díky tomu mohou v podstatě stát součástí představení. Pokud jste (stejně jako já) měli obavy, že přes diváky v orchestřišti budete mít špatný výhled na jeviště třeba i v předních řadách, tak vás mohu ujistit, že tato obava je zbytečná. O celkový zážitek vás tato místa v žádném případě neochudí. 😊 Viditelnou složkou je tentokrát též orchestr, který je umístěn přímo na scéně, a to na vyvýšeném patře.

Obdobně jako zdobná scéna, jsou výrazné a nepřehlédnutelné i kostýmy Romana Šolce. Zejména ty kabaretní hrají všemi barvami a nechybí na nich různé třpytky či jiné ozdoby. Výrazné jsou i Albínovy civilní kostýmy, výborně podtrhující jeho osobnost. Oproti tomu poněkud „upjatý“ protipól v podobě rodiny Dindonových díky jejich módnímu vkusu rovněž beze sporu poznáte už na první pohled.

A o čem tedy vlastně Klec bláznů je? Čím se od Kinky Boots liší? A čím je podle mě tento titul zajímavý a výjimečný? Vzhledem k tomu, že tento muzikál Jerryho Hermana (hudba a texty písní) a Harveyho Fiersteina (libreto) vznikl před více než 40 lety, fascinuje mě nadčasovost jeho příběhu a to, jak moc je i v současné době aktuální. Také se zde řeší témata vzájemné tolerance a přijetí. O tom koneckonců vypráví asi nejznámější píseň Já jsem to, co jsem, která celým dílem prostupuje a zazní v něm hned několikrát. Ať už jako Albínovo srdceryvné finále první půlky, nebo s pozměněným textem jako ústřední píseň klubu La Cage Aux Folles. Klec bláznů je ale především příběh o lásce a sounáležitosti nejen mezi partnery, ale též v rámci celé rodiny.

Georges a Albín spolu žijí už přes dvacet let a společně vychovali Georgesova syna z dřívějšího vztahu – Jean-Michela. Ten však mezitím již dospěl a chce se oženit. Jeho dívka Anna je z prominentní rodiny pana senátora Dindona, který se veřejně staví proti homosexuálům a usiluje o to noční kluby zavřít. Jean-Michel by rád svoji vyvolenou Georgesovi představil a přivedl na návštěvu i její rodiče. Má ale obavy, že pan senátor jeho, poněkud netradiční, rodinu nepřijme. Rád by proto, aby se Albín na dobu tohoto setkání odstěhoval a Georges kontaktoval jeho biologickou matku, aby přijela a společně se představili jako ukázková fungující rodina. Georges je postaven před nelehké rozhodnutí. Má se postavit zády k Albínovi, nebo zničit štěstí svého syna? Na pozadí kabaretních čísel se nám tedy začne odehrávat dojemný příběh plný překvapivých zvratů. Avšak Jean-Michelova matka nedorazí a Albín se rozhodne převzít její úlohu, díky čemuž dojde i na okamžiky skutečně bizarní a bláznivé. 😊

Ač mě tato inscenace režiséra Viléma Dubničky jako celek bavila, připadalo mi, že tříhodinové představení nemá místy dostatečný spád. A zejména u kabaretních scén se mi stávalo, že moje pozornost po chvíli utíkala někam jinam. O to silnější je ale toto dílo v intimních vztahových a rodinných scénách, které vyzněly přesně tak, jak měly, na čemž má nepochybně zásluhu velmi povedené obsazení.

Pánové v hlavních rolích se skvěle doplňovali, byla mezi nimi patrná chemie a tvořili zkrátka sympatický pár, který si snadno oblíbíte. Martina Písaříka, jenž se představil jako Georges, jsem měla v divadle příležitost vidět po hodně dlouhé době. Byla jsem nadšená, jak moc se na tuto roli hodí. Naprosto jsem s ním soucítila ve chvíli, kdy se dostal do situace, že musel volit mezi svými nejbližšími, a věřila jsem mu, jak moc ho to celé trápí. Pro svoji rodinu byl zkrátka ochoten udělat první poslední i za cenu značných ústupků. Rozhodně mu nemůžu nic vytknout ani po pěvecké stránce.

Postava Albína/Zazy bude pro diváky nejspíš o něco atraktivnější, jednoduše proto, že Albín je taková „neřízená střela“. V rámci této role si může jeho představitel dovolit značnou dávku afektu i hysterie a to, co by jindy mohlo působit jako přehrávání, zde může být stále „tak akorát“. A Lumír Olšovský vše dokázal udržet v uvěřitelných mezích a dokonale vybalancoval veškeré manýry a zranitelnost této postavy. Albín mě tím pádem dokázal nejen bavit, ale především dojímat. V některých pěveckých číslech jsem přesto měla bohužel pocit, že se už dostal na hranici svých možností. Každopádně pěvecké nedostatky vyvážil perfektní herecký výkon.

V roli Jean-Michela jsem mohla na prknech DJKT poprvé vidět Jana Bytela, který mě zaujal hlavně v hudebních číslech. V činoherních pasážích na mě občas působil trochu rozpačitě, ale věřím, že s dalšími reprízami získá tento sympatický mladík potřebné zkušenosti a jistotu. Jeho lásku Annu si zahrála Alexandra Vostrejžová, s níž tvořili krásný pár se znatelnou chemií.

Samostatnou kapitolou jsou pak rodiče Anny, jejichž prostor v této inscenaci není až tak velký. Jenže vzhledem k tomu, že se vlastně celý děj točí kolem jejich obávané návštěvy, jsou to postavy klíčové. Martin Stránský se jako senátor Dindon postupně proměňuje z respektovaného a sebestředného politika, když je díky řadě překvapivých zvratů „zahnán do kouta“ a musí značně vystoupit ze své komfortní zóny. Venuše Zaoralová Dvořáková ho coby Marie výborně doplňuje, i když v jejím případě si troufám tvrdit, že po boku jiného muže by mohla být vlastně i docela fajn. 😊

Z osazenstva Georgesovy a Albínovy domácnosti pak ještě musím vypíchnout Ondřeje Baumrukra v roli Albínovy komorné Jacoba. A myslím, že je patrné, že si tuto příležitost náležitě užívá. 😀 Opomenout nesmím ani Stanislavu Topinkovou Fořtovou, která coby majitelka restaurace Jacqueline rozhodně neunikne vaší pozornosti především v klíčové scéně ve druhé půlce představení. 😊

Pochvalu si ale zaslouží také Les Cagelles, tedy všichni účinkující v La Cage Aux Folles, z nichž nejvýrazněji zazářili Pavlové Klimenda (tomu to navíc opravdu hodně slušelo) a Režný, Roman Krebs nebo Tereza Koželuhová.

Jako celek proto vnímám Klec bláznů jako nablýskané oddechové představení, hrající všemi barvami, jehož cílem je především pobavit. I tak ale nenásilně vyzývá ke vzájemné toleranci a sounáležitosti. A právě díky tomu zůstává tento titul i nadále atraktivní.